Účastníci: Robin Svoboda, Anthony Svoboda, Petr Vopička, Petr syn Zhuronga, Marek Kazimír, syn Mandodarí a Aelfrída, dcera Afroditina

(V zájmu srozumitelnosti bude v následujícím zápise jméno Petr znamenat syna Zhurongova a Vopička bude vždy zmiňován jako Vopička.)

Petr a Marek dostali nezávisle na sobě od svých rodičů informaci o tom, že u vesnice Vangchhia v indickém státě Mizorám se ztratila archeoložka jménem Laila Rakshamantra, a že jí mají najít. Sraz do generické svolal Petr. Po telefonické konzultaci s panem Brownem jsme se dozvěděli, že Laila je členkou Archaeological Survey of India, která má ve zmíněné oblasti výpravu, ta zkoumá - cituji pana Browna - „Standing stones“, které místní nazývají „The Great Gate“. V ten moment několik z nás napadlo, že by to mohlo mít něco společného s Henge. Dohodli jsme postup a vyrazili jsme.

Prošli jsme divadlem do Londýna, kde Anthony a Vopička vyrazili nakupovat výbavu do džungle, zatímco já (Robin), Marek a Petr jsme se vypravili zkontrolovat Stonehenge. Vešli jsme do „centra“, já se nejdřív pokoušel najít cestu do Vangchhia a pak i k samotné Laile. Úspěch jsem neměl, ale už v tu chvíli jsem měl pocit, jako by to bylo spíš nedostatkem informací, než tím, že by cesta neexistovala.

Co prováděl Marek nevím, předpokládám, že se „díval“ nicméně se složil, takže jsme ho s Petrem pronesli zpátky do Anglie, a zařídili autobus do Londýna. Po několika lety letadlem jsme vystoupili v Champai, odkud už to dál šlo jen pěšky. U místního obchodníka jsme se trochu poptali, anglicky moc neuměl, ale zjistili jsme, že archeologové dorazili asi před měsícem, a nejspíš se ještě nějakou dobu zdrží. Obchodník nám opatřil průvodce (zásadně titulovaného jako „nephew“) a než jsme vyrazili, tak jsme ještě byli pozváni na (placený) oběd k obchodníkovi domů.

Cesta do Vangchhia nakonac zabrala v podstatě celý den, do vesnice jsme dorazili až večer. Anthony nasadil roli „arogantního zazobaného amíka“ zaplatil „synovci“ na čtyři dny dopředu, poslal ho stavět tábor, načež s námi v zádech nakráčel do tábora archeologů. Vesměs mladí kluci, výpravu vedl jeden starší chlapík. Zjistili jsme, že Laila se ztratila před dvěma dny, že jí hledali, ale šéf rozhodl, že zítra už se pokračovat nebude, protože „She's dead. There are leopards.“. Poté, co se šéf odebral spát, vytáhl Anthony flašku a vyptávání pokračovalo. O Laile jsme nezjistili v podstatě nic důležitého, akorát Anthony se dostal k jejímu parfému. Zato vyšlo najevo, že ty „Standing stones“ jsou nejspíš součástí celého města, není jich málo, navíc je tu i velká kamenná cesta a zdá se, že i vpravdě obří nekropole. Jak moc velká ta nekropole je si nebyli jistí, protože místní tam stále pohřbívají své mrtvé a jsou tak logicky hákliví na to, aby jim tam archeologové hrabali. Než jsme šli spát, všimli jsme si ještě jednoho stanu, který byl lehce odloučený a jehož obyvatele jsme nepotkali.

Ráno proto Marek vstal brzy a když se objevil majitel onoho stanu, číňan jménem Cai Guo-Qjang, hodil s ním řeč. Cai je umělec hledající inspiraci, ačkoliv to, jak Markovi vysvětloval své umění v nás zanechalo pocit, že možná je něco víc než jen umělec, nicméně těžko říct. S Lailou společného nic neměl.

Na vykopávky jsme šli spolu s archeology. Části z nich už dřív na Anthonyho naléhání povolil šéf pokračovat v hledání spolu s místňáky, zbytek musel zpátky do práce. Trochu jsme se poptali, zjistili, kde Laila naposledy pracovala, a kde všude už hledali. Pak jsme vyrazili prohlédnout si místo, které měla Laila na starosti. Jednalo se o zatáčku na dříve zmíněné cestě. Několik kamenů, které cestu lemují, spadlo a Laila měla na starosti právě je. Podstatně zajímavější, než spadlé kameny, se nakonec ukázala sama cesta. Marek si jí „prohlédl“ a zkonstatoval, že z nějakého důvodu je nad cestou jakýsi „proud“, který jí obrušuje a udržuje schůdnou (na cestě nic nerostlo, i když byla uprostřed džungle). Druhá věc, které si všiml, byl fakt, že ona nekropole, které byla kousek od ohybu cesty, je jakýmsi způsobem „zavřená“ nebo „stíněná“ aby (nadpřirozeně?) neprolínala ven. Pro přesnější popis se obraťte spíš na Marka.

Vzhledem k tomu, že nekropoli prohledávali jen místňáci, rozhodli jsme se, že stojí za to se po archeoložce rozhlédnout právě tam. Tou dobou už se pomalu začalo smrákat. Velice rychle se ukázalo, že nekropole je opravdu velká a stará (vzdálenosti se tam klidně dají měřit kromě metrů i na stovky a tisíce let) a také že nějaké nadpřirozeno tam opravdu je. Ochladilo se (takovým tím záhrobním způsobem) a veškeré zvuky okolní džungle byly silně utlumené, ne-li úplně potlačené. Po chvíli chůze něco začalo chrastit. Chrastilo to jen za chůze a chvíli nám trvalo, než jsme přišli na to, že to jde od nás, další chvíli, než jsme zjistili, že to jde konkrétně od Anthonyho a Anthonymu taky chvíli zabralo, než zjistil co konkrétně chrastí. K překvapení všech vyšlo najevo, že chrastí Anthonyho mužské nádobíčko. Beze srandy.

Mezitím jsem zpozoroval několik siluet, které se k nám blížily zvláštním batolivým pohybem. Po chvíli dohadování se na ně šel Vopička podívat blíž, zatímco my s Anthonym jsme se o kus přemístili. Z první siluety se vyklubal medvěd. Přesněji řečeno, oblečený duch medvěda, stojící na zadních. Vopička si s ním promluvil - unilingua - a zjistil, že medvědi (byli tam celkem tři) šli za chrastěním. Z nějakého důvodu jim neskutečně vadilo, ačkoliv ho nikdy předtím neslyšeli. Představili jsme se a s medvědy se dohodli, že nám Lailu zkusí pomoct najít. (Fakt, že Vopička se představil m.j. jako synovec Hanumana, a Marek je syn Mandodarí, pomohl, stejně jako to, že Anthony se posadil na zem a usilovně se snažil nehýbat.)

Anthony a Aelfrída nakonec zůstali na místě a zuřivě se snažili přijít na to, co se to sakra Anthonymu stalo, zatímco zbytek z nás šel s medvědy. S jejich pomocí jsme Lailu našli. Živou, s podvrknutým kotníkem a v třímetrové jámě. Vytáhli jsme jí ven, postarali jsme se o nejnutnější (fixace kotníku, doplnění vody), poděkovali duchům (ti posléze zmizeli) a za svitu Petrem zapálené pochodně se vydali zpátky k Anthonymu a Aelfrídě. U nich jsme pro jistotu počkali do svítání a pak jsme vyrazili zpět do tábora. Anthony neustále chrastil. Archeoložku jsme za velké slávy předali jejím kolegům, spakovali jsme tábor a padl návrh, že bychom se mohli zkusit podívat, jestli tu opravdu není nějaký Henge.

Návrh byl odsouhlasen, takže jsme se vrátili na kamennou cestu. Tam jsem si vybral směr a za aktivní snahy dojít do „centra“ Henge jsem vyrazil. Velice brzy mě chytil jakýsi „proud“ kterého jsem se rozhodl držet a který mě dovedl až ke kruhu kamenů zasutém trochu bokem od cesty. Veden svojí „intuicí“ jsem se jednoho z nich dotkl a prošel do „centra“. Z něj jsme vylezli ve Stonehenge, dopravili se do Londýna, přespali tam (cestaření a průchod úhelným kamenem mě vyštavilo) a odletěli do Prahy.

Důležité info:

Nevím co to s Anthonym je, nicméně v současné době funguje na duchy jako rudý šátek na býka.

Leila je obyčejná smrtelnice, věřící v Mandodarí. Modlila se k ní, když zahučela do jámy a ta pro ní poslala Marka. Proč měl o ní zájem i Zhurong nevíme.

Máme zkratku skrz Henge do Indie, detaily popíšu v příslušné části knihy.