Osoby a obsazení: Mi Nü-Chai, Scion Kuan-tiho; Atab Kolář, syn Nabua; Dana Kobrová, dcera Višnuova; Jan Þorsson Dobrovský; Lucie Podlipská, dcera Asklépiova; Orm Saarinen Válisson; Ráchel Rozvážná, dcera Athénina; Tarik; syn Neith; Kérka (NPC)

SMS od Miniho: „Závěrečná (snad) brigáda u Háda, sraz u Browna.“

Navazuje na první a druhý úkol pro Háda.

Pan Brown nás přivítá tradičně v obleku, nově mu ovšem sedí na rameni myš, která má vestičku a představí se jako sir Squee, hovoří již dokonalou Oxford English a vůbec to vypadá, že se Písk skvěle aklimatizoval.
V rychlosti shrneme těm, kdo nebyli na předchozích výpravách, jak to bude probíhat (kudy půjdeme do Hádu a že tam bude Momos, který si nedá ujít příležitost jedovatě zkritizovat ty, které ještě neviděl), nabereme oboly a koláčky, na které Þorsson přinesl vlastní med a vyrazíme do Budapešti.

Tam dorazíme k soše Anonyma, kde vidíme stejně vypadající přízrak. Anonymus se ujistí, že si jdeme pro třetí úkol a když se ptáme, jestli by nám nedal dobrou radu na cestu, praví: „Minulost je důležitá. Protože v ní koření přítomnost. Když nevíš, co se stalo, nevíš, co se děje. A to může být rozdíl mezi životem a smrtí.“ A pak nás opět dovede k jezeru, přes které projdeme k hranicím Hádu, tedy k řece s převozníkem. Charón dostane oboly a naskáčeme mu do loďky. Pak se odrazí bidlem, z řeky se jako obvykle natahují ruce a jsou v ní vidět tváře v různém stadiu posmrtnosti, ozývá se křik, kvílení a pláč.
Vysadí nás na břehu a záhy se ozve zuřivé zavrčení, Þorsson distribuuje Kerberovi koláčky, Kerberos ho poslintá a nakonec mu olízne obličej (jak to souviselo nebo nesouviselo s Þorssonovou poznámkou, že ty kyselinové sliny nevypadají moc zdravě, to ví asi jenom Kerberos), Lucie ho pak zbaví peelingu.
Krajina je šedá, plná trosek, tu a tam zahlédneme stíny a pak se s větou: „To je ale živáčků!“ objeví Momos, který vypadá jako obvykle, mladý bůh řeckého typu, oblečený v něčem, co vypadá jako harlekýn z commedia dell'arte. Dostane popcorn, chvíli se věnuje své nejoblíbenější zábavě, tj. kritizování nových tváří a pak zvesela odkráčí někam do háje.

Pokračujeme do Hádova paláce, kde sedí na trůně Hádés, zkonstatuje, že byl zvědavý, kdy přijdeme a že má pro nás tedy úkol – jít do zdejší zahrady a utrhnout tam jablko. A donést ho mladší sestře Persefony, jejíž doména se nachází v prostoru, kam lze vkročit ze světa živých i ze světa mrtvých. Máme jí donést jablko, vyřídit Hádovy pozdravy a předat žádost – chce od ní stříbrné srdce do magického automatonu pro válku. Taky nemá jména, její jméno znají jenom ti, kdo jsou zasvěceni do mystérií, je to zahalená paní a ač tento titul pro ni není unikátní, bývá nazývána Paní Labyrintu.
Ráchel se zeptá, jestli můžeme položit nějaký doplňující dotaz, Hádés zkonstatuje, že dcera Athénina se ptát může, ale chytře. A aby to bylo spravedlivé, může se ptát i dcera Asklépiova, ale citlivě. A můžeme se poradit, než se budeme ptát. Věnujeme se chvíli brainstormingu a pak nakráčíme před Háda.
Ráchel se zeptá, co bychom měli vědět o jablkách, než je začneme trhat – jablka krásně voní, tedy různým lidem různě, Ráchel by zrovna mohla vonět hodně. A kdo by je snědl, tak by se dozvěděl spoustu věcí, ale již by neopustil podsvětí, neb je to pokrm mrtvých. Chceme utrhnout jenom jedno. A jablka mají strážce, který by neměl být problematický, zvládneme-li se chovat slušně.
Lucie položí otázku na historii mezi Hádem a paní labyrintu; Hádés zkonstatuje, že to je složitější. Než vznik Dodekatheon, tak byla temnota a před ní existovalo jiné uspořádání, kde Démétér a její dvě dcery byly mocné. Stejně jako bůh někdy nazývaný Zemětřas (kterého Démétér nenávidí víc než Háda). Paní Labyrintu si zvolila být skrytá a držet se svých tajemství, říká se jí Despoina (=paní, mužský tvar je Despota). A dá se očekávat, že bude ochotná Hádově prosbě vyhovět, ale cesta k ní je nebezpečná a nenechá k sobě přijít jen tak někoho. A polobohové jsou takové neinvazivní gesto.

Pak nám mávne rukou, kam máme jít a vydáme se cestu. Cestou si povzpomínáme, že Démétér měla Persefoné sice s Diem, ale Despoinu s někým jiným, možná s Poseidonem a je tam takový dojem, že dobrovolné to zrovna nebylo (řecká mytologie 101). Části výpravy se to nějak asociuje s Medusou, či s tváří ženského hněvu.
Vyrazíme do zahrady, kde je skutečně jabloň s jablky, která voní. Sliny se nejvíce sbíhají Ráchel, Atabovi a Minimu, což nám napovídá, že by mohlo jít o nějaké ovoce poznání, které ovšem nechceme jíst, ani kdybychom chtěli. A na stromě je omotaný velký had, se kterým si jde nadšeně popovídat Dana syčením, požádá ho jablko, které nejvíc voní dceři Athénině. Had jablko podá Daně, ta ho předá Ormovi do úschovy.
Kérka nás pak dovede na místo, kam nikdo nechodí, takových míst je sice v Hádu víc, ale u tohoto místa se ani neví, proč se tam nechodí, nebo to není obecná znalost.

A dojdeme ke stavbě s jedním vchodem, stavba je takového podezřelého kruhovitého tvaru. Zamyslíme se, co chceme (dostat se doprostřed labyrintu), na nějaké pokusy zapamatovat si cestu se vykašleme, zato se k sobě svážeme provazem. Před labyrintem ještě provedeme představovačku a proč tam lezeme a vyrazíme dovnitř.
Uvnitř jsou kamenné stěny, dlaždicovitá podlaha a ambientní šero, když se ohlédneme, tak vidíme, že se labyrint za námi mění. Po chvíli proplétání dojdeme do místnosti, kde je převržené sedátko antického typu, pár pohozených kousků bílé látky a stav, s utkaným (taky bílým) kusem a převržená lampa s rozlitým olejem.

Zvedneme židličku, nalejeme do lampy olej a rozsvítíme ji. Lampa se rozsvítí tak jako jemně a příjemně, jako kdyby to místo získalo trochu víc barvy a přestalo být studené a šedivé. A zamyslíme se, co s tím, Ráchel je dcera Athénina a sice se nevěnuje rukodělným pracem, ale Athéna je mimo jiné dárkyně řemesel, takže se posadí ke stavu. S myšlenkou, že to chce dotvořit a rozhodně ne překonat, pro posílení tohoto dojmu jí ke tkaní něco řekne Lucie.
Ráchel se soustředí, vezme si do ruky relik, začne opatrně a pak se jí ruce rozjedou takřka samy. Zatímco tká, slyšíme kolem hlasy, takové ozvěny, které probíhají kolem nás – dusot kopyt, rachocení kol vozu. Mužský a ženský hlas, on se směje, ona výská. Potom zaslechneme i celé útržky hovorů; u jednoho hlasu se domýšlíme, že to byla Démétér (hláška, že nikomu nedá své dcery a že by se k ní ani k jejím dětem Zemětřas neměl přibližovat, inač nož). Další hlas zní tak trochu jako Hádés a druhý hlas odhadujeme na Dia, Zeus nabízí Hádovi pobratimství (dle kontextu řečeného lze soudit, že se pohybujeme v době před Titánomachií). A nakonec „rozhovor“ kde slyšíme především někoho, u koho spekulujeme, že to byla Persefoné a neslyšíme (asi) Despoinu; týkal se (nejspíš) Despoinina odchodu do skryté domény.
Ráchel přitom vnímá, že jak tká, tak kolem proudí informace, i když se na to nemůže úplně soustředit, něco tam jako je, ale to, jak tká, na to používá sílu své božské krve. A už začíná být docela vyřízená. Ale říká si, že jí to ostatní potom poví a pokračuje dál a nakonec odpadne od stavu. A máme dojem, že místností zavál vítr a nastalo hrobové ticho. Chvíli rozebíráme, co jsme slyšeli a pak si Orm všimne, že to jablko začíná těžknout. Neprodléváme a vyrazíme na cestu, chodba nás po čase zavede sálu, kde je na několika stupních vytesán kamenný trůn. Je prázdný.

Ozvěnou zazní šepotavý ženský hlas, který řekne, že má Orm položit jablko na trůn, a že nám dá stříbrné srdce a ukáže cestu do světa živých, kde je konstrukt, pro který je určeno. Jenom pro jeho rozhýbání budeme potřebovat pomoc jejího bratra, který bude někde v okolí automatonu.
Zeptáme se, jestli máme přinést jejímu bratrovi něco, co by mu udělalo radost, prý jestli chceme, máme mu přinést jablko – ze světa živých a vyřídit její pozdravy. A kdyby s ním někdo zvládl mluvit jeho řečí, bylo by to hezké. Pak nám řekne, že práce dcery Athéniny se stavem byla potěšující a že věří, že se časem s trochou štěstí ne uvidíme, ale setkáme.

Poukláníme se a vypadneme, u dveří, kterými jsme vešli, leží stříbrné srdce velké jako dost kardinální pěst a je plně anatomické, takže ho jako orgán vezme do úschovy Lucie.
Cestou zpátky si Tarik vzpomene na jméno Despoinina bratra, Arion, měl by to být superrychlý kůň. Když vyjdeme ven, tak jednak zjistíme, že na námi je hromada bílých kamenů a před námi louka, kde jsou olivovníky, v dáli nějaké kopce, v údolí klasická řecká vesnička a taky se tam pase stádo koní. A jsou tam jabloně, otrháme nějaká jablka.
Orm si jde zařehtat s koňmi, rozdá jim jablka a vyptává se, jestli je tu nějaký kůň jménem Arion, hodně rychlý. Jména koně asi neřeší, ale ukážou na koně s černou hřívou, že by měl být nejrychlejší. Přesuneme se k němu, Orm představí sebe i zbytek výpravy a že jestli je pan kůň Arion, máme pro něj jablko a vzkaz od Despoiny, která nám dala stříbrné srdce do konstruktu, o němž by měl Arion vědět, kde se nachází. Arion zkonstatuje, že nás tam dovede, ale máme si pospíšit. A vyrazí, naštěstí ne tryskem, takže za ním zvládneme sprintovat.

Skončíme v lesíku, kde je hromada bílých šutrů, Arion hrábne kopytem o zem a hromada šutrů se rozestoupí a je tam bronzový kůň. Lucie vloží do hrudní dutiny srdce za použití znalosti anatomie, kůň se zachvěje a potom se mu podlomí nohy, Lucie identifikuje pohyb novorozených hříbat.
Zeptáme se Ariona, jestli by novému přírůstku neukázal jak nato, Arion opáčí, že oceňuje, že nás to napadlo, kohokoli jiného by to stálo spoustu sil, ten tvor potřebuje vstřebat spoustu energie, ale některou dokáže vstřebat lépe než jinou. Přijde ke konstruktu, šťouchne do něj čelem a foukne na něj, konstrukt se narovná a už ví, kam která noha patří. Arion nám praví, že máme ustoupit.
A pak sledujeme, jak se automaton začne zvětšovat, tak jako aby hlavou dosáhl do výšky těch stromů, ne výš. Pomalu vyjde z lesa a jak je naleštěný z bronzu, tak se na něm odráží sluníčko. Koně jsou tam dva. Pak čtyři a tímhle způsobem tam přibývají, jaký počet jich je, o to se znásobí a pak skočí do vzduchu a celé to stádo obrovských koní rozběhne po nebesích. Vypadá to jako zářivý bronzový odlesk na obloze, aby se protáhl do nevidím někam za mraky.

Arion se s námi rozloučí a odběhne. Sejdeme do vesničky, tamní obyvatelé vypadají nadšeně, prý viděli šťastné znamení, ale odmítají to rozvinout. Jeden z místních týpků vezme náklaďák a hodí nás do města, dostaneme se zpátky do hlavy a potom si dáme opět cestu do Budapešti za Anonymem.
Ten vypadá, jako by nás vyhlížel, povyprávíme mu, co se dělo, poděkuje a on že má pro Kérku zprávu od chmurného Háda, úkol jsme splnili a Kérka je vyvázán ze služby. A že bude rád, když se tu někdy Kérka nebo my ostatní zastavíme.
Vrátíme se do Prahy, a protože Kérka projevil zájem o nějaké kariérní poradenství do budoucna, domluvíme si sraz s Prométheanem Jindrou, templářským mistrem de la Révem a Anselmem od lazaritů.
Ti mu pak předestřou, co být Prométheanem, templářem či lazaritou obnáší, Kérka se zamyslí a potom se rozhodne nastoupit k templářům.