Osoby a obsazení: Mi Nü-Chai, Scion Kuan-tiho; Atab, syn Nabua; Darja Doubravová, dcera Luchtainova; Marek Kazimír, syn Mandodarí; Dana Kobrová, dcera Višnuova; Otakar Njordsson Mráz; Paddy, syn Brigid; NPC Aelfrida + cestou se přidal nový přírůstek mezi pražskými Sciony Šindži Miller, syn Kannon

Kulturní kontext a hudební podkres v jednom

SMS od Ataba: Chtěli jste vždycky podívat na Nový Zéland, místo natáčení Pána prstenů a zachránit Boromirova koně Hatátitlu? Sraz v Generické.

Sejdeme se v Generické a spolu Atabem sdělíme přišedším, že sháníme coby součást platby jízdní zvíře (ne nutně koně podstatou) schopné procházet světy, přežití zásvětí v ceně, jankovitost taktéž možná. A dostali jsme od Marka Podkopeckého tip, že by nás mohl nasměrovat jistý William Weller, toho času dlící na Novém Zélandu ve městě Otago, ergo míříme přesně tam. Probereme v rychlosti novinky (Dana nám představí svůj nový účes), dáme si rozchod na nabrání případného equipu a sraz je na letišti. S Atabem si nezapomeneme přibalit první část platby pro Tókiho.
Na letišti se slezeme v plném počtu, necháme se odbavit… a povšimneme si krátkovlasého tmavovlasého týpka, jedno oko má modré, druhé černé. Oblečený na slušňáka. Podle všeho má nějaké asijské předky, ale těžko říct jaké přesně. Útlý a nepříliš vysoký. Jak tam tak chvíli postáváme, tak zaregistrujeme, že je tam motýl. Hodně světlý, jako kdyby perleťový. Přeletí nad námi a poletuje kolem týpka. Týpek se ho pokusí vyfotit a technika chcípne. Nám i jemu. Motýl se posadí na snítku stromku v květináči, co neúspěšně zdobí letištní halu, zatímco si ho týpek kreslí. Motýl se jemně třpytí. Atab se naň pokusí podívat jako člověk – a vida ho, motýla nevidět. Motýl tam ještě chvíli sedí a ve chvíli, kdy týpek dokreslí, jako by do něj zafoukal vítr a rozpadne se v okvětní plátky, které mají stejnou perleťovou barvu a rozpustí se ve světle, kromě jednoho, který se mu snese na blok, který kreslí. A pak si týpek uvědomí, že se nikdo ani neotočil… kromě bandy United colors of Benetton… Dana k týpkovi vyrazí s otázkou, jestli ví, odkud to letí na Nový Zéland. Je jí řečeno, že jasně, klidně ji může nasměrovat, vzápětí se k ní připojí Paddy a nenápadně nadhazují, že to byl moc pěkný motýl a že se motýli takhle obvykle nerozpadají, oba se představí, týpek taky, sluje Šindži Miller. A jako z udělání letí nejenom na Nový Zéland, ale taky má psát práci na téma William Weller (studuje FHS).
Dana s Paddym nelení, odvedou Šindžiho ke zbývajícím Scionům, nalodíme se do letadla a během letu se u Šindžiho různě střídají pražští Scioni a pokoušejí se mu vysvětlovat, že technika kolem něj teď asi nebude fungovat častěji, neb je nejspíš polobůh, na ten okvětní plátek, co sebral, si má dávat pozor, to bude nejspíš relic a tak obecně mu dávají nalejvárnu pro nováčky. Šindži se nejprve táže, zda jsme jehovisti, ale pak zřejmě začne surfovat na vlně flegmatismu a zaujatě poslouchá.

Během letu se nepřihodí nic zvláštního (tedy, pro nás, co si o tom myslí Šindži, to se pro jistotu nikdo neptá), na místě si opatříme tranzit a vyrazíme na doporučenou adresu. Na zvonku je kromě jména William Weller taktéž napsáno Weller Company. Trocha nepodstatných historických faktů: Bratři Wellerové měli v 19. století zásobovací stanici a vozili velrybářům zásoby, což jim umožnilo celkem slušně zbohatnout. Lodím i lidem bratrů Wellerových se říkalo Wellermen. Na začátku bratři byli tři, jejich impérium se rozrostlo, pak prý nějak zbanktrotovali, pak to převzala jejich sestra. Těžko říci, jak je na tom společnost teď. Po zazvonění vyjde ze dveří vysoký chlapík, působící ošlehaným dojmem někoho, kdo se pohybuje na moři nebo v přírodě, cca kolem 35. Slušně oblečený, jsou na něm poznat maorské geny (slabě) a mluví slušnou angličtinou, ne novozélandskou vraždou jazyka Shakespearova.
Představíme se, řekneme, že nás na něj odkázal Marek Podkopecký a jestli neví o nějakém koni. William prohlásí, že by něco i věděl, ale samozřejmě by od nás něco potřeboval. Jeho předchůdci měli slavnou zásobovací společnost. Byl tam jeden závazek, který se předával vždycky na někoho, kdo tu práci začal dělat. Zásobovat loď jménem Billy O’Tea – je to velrybářská loď, které se přihodila taková zajímavá věc - velrybu sice zharpunovali, ale nesundali, takže pořád ještě bojují, stali se v jistém smyslu zosobněním zápasu člověka s mořem. Weller Company má trasy, kde se Billy O’Tea pohybuje, ale potíž je v tom, že není k nalezení. A William by od nás potřeboval, abychom loď našli, předali zásoby a takříkajíc zajistili, že no line was cut, no whale was freed. Loď se zásobami a mapu tras nám William samozřejmě poskytne, včetně místa, kde měli být letos (jistá zátoka - po dotazování na napdpřirozené jevy v zátoce William sdělí, že tam asi žijí nějací vodní spiriti, ale s ním si nepovídají), ale najít si je budeme muset sami.
Dana zkonstatuje, že to zní jako prácička pro Caleuche, takže se vzápětí rozdělíme na skupinu, co čile razí do Chile (Dana, Mini, Atab) a zbytek, který se postará o překládání zásob a nákupy.

V Chile si Dana od spřízněného warlocka vypůjčí Caleuche a na lodi kapitánu Antinankovi sdělí, že budeme hledat Billy O’Tea + velrybu, v okolí Nového Zélandu a nabízíme alkohol. Antinanko zkonstatuje, že oni jedou na alkohol a tento úkol zní záslužně.
O něco později se vynoříme v řečené zátoce a začne přesun zásob z jedné lodi na druhou (na rozdíl od nalodění lidí lze zásoby překládat zcela mundánně). Šindži mezitím okouní kolem a povšimne si, že na hladině objevila jakási humaniodní bytost, působící, že je seskládaná z kapek vody a měsíčního světla. Chvíli na sebe gestikulují, Šindži se představí, bytost odvětí, že ona je zdejší a Šindži se ptá na Billy O’Tea. Slečna Zdejší nás prý může dovést na místo, kde loď je, Šindži to má vyřídit posádce - a pamatovat si, že mu pomohla. Šindži vzápětí tohle předá zbytku, je mu vysvětleno, že uzavřel dohodu (to šlo rychle) a skutečně si to má pamatovat.
Pak je vzat na příď, objeví se spirit, zamávají si a spirit změní formu, teď je to delfín z kapiček vody, který skočí a zase vyskočí, způsobem, že se rozplyne do vody a při výskoku se zase složí. Caleuche se dá vzápětí do pohybu, podobně skákavě. Chvíli kolem sebe vidíme standardní moře a vyloženě je tam moment, jako kdyby se kolem začaly zvedat vlny a vytvářet stěny, takový koridor v bouři. V jednu chvíli delfín kousek skočí, máme dojem, jako kdyby skákal trochu nahoru, čím dál tím víc nahoru a pak najednou plujeme po hvězdné obloze. Pravděpodobně na Mléčné dráze. Všude jsou hvězdy, měsíc vlastně nevidíme, je to noční hvězdná obloha, která se možná nějak pomalu pohybuje nezávisle na nás a v jednu chvíli zaregistrujeme loď, kterou míjíme v protisměru. A ono to Argo (noví Argonauti). Za kormidlem na nás zamává sličný mladík, který má pásku přes oči, zamáváme mu - zdraví nás vesele zpátky, zjevně ho páska moc v rozletu neomezuje. Pak se sklouzneme hladce zase zpátky tam, kde se obzor láme, kde se obloha potkává s mořem. Caleuche klesne do normálního moře, delfín před námi naposledy vyskočí, tentokrát hodně vysoko. Šindži má dojem, že zaslechl delfíní zakskřečení na rozloučenou a my před sebou máme model „pustý ostrov, který není pustý.“ Je noc a když se rozkoukáme a Caleuche začne zpomalovat, tak si všimneme, že na mělčině je zabořená loď. Vypadá ztroskotaná. A na zádi má nápis Billy O’Tea. Dana ještě u Antinanka zjistí, že jsme pravděpodobně někde v oblasti Indického oceánu.

Přestoupíme na Billy O’Tea a vydáme se do kapitánovy kajuty, ta je nalezena ve stavu rychlého opuštění. Spousta věcí je na zemi. Poslední záznam v deníku je velmi rozkolísaný. Datum je před třemi dny. Je to anglicky a je tam napsáno: „Tohle je špatně, táhne nás k ostrovu. Takhle by to nemělo být. Cuká sebou, tohle jsme nikdy neviděli. Myslím si, že se jí něco stalo.“ A tady záznam končí. Předchozí záznamy jsou o dobrém počasí… a taky o jedné bouři, která byla fskutčnosti slušný orkán. Ataba to vyprovokuje k dramatickému zvoláni: „Titáni!“ A ještě před orkánem je v deníku poznámka, že se posádka těší na předávku zásob a zatím všechno běží podle plánu.
Vypadneme z kajuty směrem k přídi. Darja cestou zjišťuje, že loď není ani moc poškozená a to nabourala čelně do pláže. Praskliny a rozštípnutí jsou minimální, je vlastně celá. Jenom má čumák v písku. Co se týče člunů, jsou tam dva. Prostor je cca na osm a Njordsson si je jistý, že by tam měly být tak čtyři.
Darja si jde popovídat s kormidlem a pak nám sdělí, že námořníci odpluli na člunech, ale až po ztroskotání, to bylo zapříčiněno velrybou, která je sem zatáhla, kde je teď, to loď neví. A taky, že loď něco napadlo, ne na ostrově, nýbrž v moři, v té bouři. A že to nějak ublížilo velrybě, loď to okomentuje slovem dehet. Atab prohlásí, že měl s titánským vlivem pravdu, ale není za to rád. Seskáčeme na břeh, Ota nabere do džberu vodu a zjistí, že je v ní skutečně slabá ozvěna jakési poskvrny, Darja mezitím zkoumá na pláži vyplavené dřevo a určí, že je ze člunů. Dana usoudí, že tady úplně nechce nechávat stacionovanou Caleuche, když by se tu mohl flákat titánský taint, takže se s kapitánem domluví, že Caleuche teď odpluje a mají nás tu vyzvednout zítra - a kdybychom tu nebyli, tak opakovat třikrát a v případě neúspěchu holt předat zprávu o našem zmizení. Poté vyrazíme do džungle.
Tam potkáme malou listnatou opičku, z debaty s ní vyjde najevo, že velryba spolkla posádku. Pak se začne bavit s Šindžim, že takoví jako on, jsou vzácní, bez ohledu na reálné počty, načež těm světaznalejším Scionům začne šrotovat a po troše doptávání z opičky vypadne, že Šindži je synem Avalókitéšvary (v Číně Kuan-jin, v Japonsku Kannon). Zajímáme se, jestli opička ví, kde je teď velryba, opička prohlásí, že pokud Šindži chce, tak nám to poví, Šindži samozřejmě chce - takže se dozvíme, že velryba je na dně zátoky. Do opičky nasypeme něco našich železných zásob sušeného ovoce a oříšků, popřeje nám hodně štěstí, prý ho budeme potřebovat a ztratí s v džungli.

My se přesuneme do zátoky a jde se kout plán. Do jednoho člunu, který má sloužit jako návnada, vyřeže Darja obraz ideální velryby, na druhý člun se nalodíme my s rozdělenými funkcemi - Atab drží guardianem vodu, aby nás nesmetla, Dana, já a Marek Kazimír děláme abháju mudru, která má sloužit jako zeď na velrybu, Ota si rozřízne ruku a žehná Njördovým jménem vodě, ať velrybu očistí, Paddy ho boostuje poezií, Darja s Aelfridou se drží a sledují perimetr a Šindžimu je sděleno, že na něm bude zklidnění velryby. Bere to stoicky.
Velryba se vynoří, spolkne první člun s ideální velrybou, pak se se vzepne nad hladinu, vlny jako kdyby se chystaly zatéct do loďky, ale Atab stále drží. Šindži se soustředí na velrybu – a zavnímá na druhé straně zranění bolest, strašný pocit, že věci jsou v nepořádku, do jisté míry si je vědom toho, že je to něco, co by mohlo být mnohem horší, je to jenom škrábnutí, ale i na to je to špatné dost. Jakmile tam proplyne tenhle kontakt, tak se velryba zastaví, ani nemáme náraz.
Všichni pokračují v tom, co dělají, Šindži si sáhne na velrybu, ve chvíli, kdy se jí Šindži dotkne, má dojem, jako by ho poznávala. Ota má dokončen rituál a je obvázán. Následně se stane několik věcí. Moře se vzpění, vlny, které zvedají, působí krystalicky čistě. Šindži v kontaktu s velrybou má dojem, jako kdyby velrybu i jeho něco omývalo, špinavé ruce, které konečně někdo dal pod proud čisté vody. Totéž i od té bolesti, je to uklidňující a úlevné. Velryba je částečně zvíře a částečně typ ducha nebo spirita, je to příliš velrybovatá velryba, v tuhle chvíli si je jistý, že se na něj dívá zcela vědomě, s mírou poznání, které by zvíře běžného typu asi nebylo schopné. Když se přes ni přelévá voda, tak to působí, že se změnila, ale možná to vychází z toho, co nebo spíše jak se ona vnímá. Velryba šťouchne čumákem do boku člunu, zhoupne to s námi, ale ne moc. Potom se lehce vzdálí a hodí šavli, čímž podstatě vyprskne do vody posádku lodi. Potom lehce hravě plácne ocasem a vyprskne vodu hlavovým otvorem a Šindži má pocit, že velice s úlevou a vlastně radostně. Část Scionů je zdechlá, ta nezdechlá jde odlovit námořníky.
Ti tváří, že to nebyl nic moc zážitek. A najednou se objeví Kannon (skutečně Kannon, je stylizovaná japonsky). Na všechny se usměje a obrátí se k Šindžimu: „Můj synu, jsem na tebe moc hrdá, že se ti to podařilo. Jsem Kannon, bohyně milosrdenství, tvá matka a nesmírně mě mrzí, že jsem s tebou nemohla strávit víc času. Vedl sis skvěle. Ten okvětní plátek je dar ode mne, opatruj ho a neztrať. Je válka, já musím být nahoře a lidé by strádali bez mé pomoci, ale mám své děti. Dokážeš to přijmout za své?“
Šindži odvětí, že se pokusí, Kannon mu sdělí, že má její plnou důvěru a pak se se rozplyne v měsíčním světle. Odlesky měsíčního svitu se rozplývají a rozlévají, když to rozmrkáme, tak zjistíme, že loď je vytažená, velryba tam je, rozhodně tam jsou provazy, ale ve skutečnosti nebyly hozeny žádné nový harpuny, velryba má v sobě staré dobré harpuny. Nad tím archetypálním obrazem Paddy uroní krvavou slzu. Námořníci nás, mimochodem, oslovují jako Wellermen. Velryba zabere a strhne s sebou loď někam do temných hlubin oceánu. Caleuche nás vyzvedne a vrátíme se zpátky do Otago.

William je rád, že to nakonec dobře dopadlo a pochopitelně nám předá naši odměnu. Na břehu moře William zapíská a z moře vyběhne kůň. Zvíře je od pohledu nadpřirozené, ne že by mělo viditelné fyzické zvláštnosti, jen v něm hraje taková vnitřní dokonalost a harmonie, která u zvířat mundánního typu nebývá. Zavoláme Tókiho, ten prohlásí, že jsme ho mile překvapili, rovnou si od Williama přebere koně, předáme mu i zbytek platby a rozloučíme se s tím, že telefon na sebe máme.
V letadle cestou zpátky ještě Šindži dostane nějakou základní nalejvárnu na téma bytí Scionem (co je to rituální zranění, co by jako potomek Kannon rozhodně neměl dělat etc.).

Poznámka: dost si myslíme, že taint na velrybě byl od Hurakána, bouře je přesně jeho modus operandi.