Přišla nám svolávací SMSka:

Kontaktovala nás Golden Crow Sect se vzkazem od jistého pana Jacka z Dawson City. Rozmohly se tam nadpřirozené požáry, které si místní sami nevyřeší. Jack nás bude očekávat v Dawson City, v hotelu Midnight Sun a dodá nám podrobnější informace. Nevíme, jak moc to hoří a proto by bylo lepší kdybychom si pospíšili. Dawson city je v Kanadě, momentálně je tam možno zažít den trvající krásné čtyři hodiny, sníh, led a teploty okolo - 40 °C. Počítejte s tím prosím a přibalte teplé oblečení, dobré boty do sněhu a pro jistotu i brýle s UV filtrem. Rádi uvidíme kohokoliv, kdo je ochoten jet pomoci hasit problém, na letišti v (uveden přesný časový údaj). Dejte nám prosím obratem vědět, pokud se připojíte, ať můžeme zařídit vše potřebné. Ráchel a Lucie

Následují zápisky jednotlivých skupin:

Účastníci: Veronika, dcera Hádova + Kérka, Klára, dcera Skadi, Darja, dcera Luachtaineho, Míšenka, dcera Fuxiho, Tomáš Lin, syn Kui Xinga, Sagira, dcera Sachmet, Riikka, dcera Tuonetar

Sešli jsme se v hojném počtu na letišti a vyrazili. Vysazeni jsme byli na ranveji v Kanadě, kousek od Dawson City, přičemž se pilot omlouval, že nám nemůže více pomoci. Z hotelu nám naštěstí poskytli odvoz (dvě obří auta, asi původně armádní, jedno řídila Grace z hotelu, jedno mlčenlivý Indián), a tak jsme brzy seděli v teple a mohli mluvit s panem Londonem – byl to opravdu ten Jack London, nebo přesněji jeho verze ze snových plání, která se nějak může manifestovat v mundánním světě.

Od něj jsme zjistili, že zatím hořelo na několika místech – shořelo místní muzeum, dům místní hasičky Terry Blaze (přičemž ona sama je nezvěstná a její manžel v nemocnici) a hořelo také na kopci Midnight Dome za městem, kde by úplně nic hořlavého být nemělo. Rozdělili jsme se na čtyři týmy s tím, že každý prozkoumá jednu oblast. Last Aid si vzali okolí řeky Yukon, Animamundi hřbitovy, Sistrum město a Mosaicum les. Probrali jsme ještě survival záležitosti, jako jak se v místním prostředí správně obléknout, jak se pohybovat a co případně dělat, kdyby někdo prochladl, a vyrazili.

Rozhodli jsme se prozkoumat Midnight Dome. Cestou se k nám přidal bobřík se srstí jako ze sněhu. Potom jsme narazili na indiánskou farmu, označenou cedulí s nápisem We eat first. Míšenka nám nadšeně vysvětlila, že jde o indiánskou komunitu propagující soulad s přírodou či co. Obyvatelka domu byla Angie Joseph-Rear, jedna z místních stařešinů. Byla velice milá, pohostila nás a řekla nám dost zajímavých věcí.

O ohni mají příběh, že ho lidem přinesla Vrána, trickster, který ho ukradl z oblohy. O Vráně je mimo jiné známo, že rozumí stínům živých i mrtvých. Na Midnighte Dome probíhá každý rok cvičení mladých hasičů (ve smyslu, dokaž že nejsi srab). Tím cvičením prošel každý z hasičů ve městě. O tom místě se také vypráví, že tam v podzemí spíš dva adleti (napůl lidé, napůl psi), jsou lidožraví a až se vzbudí, všechny zabijí. Pohřešovanou Terry Blaze znala, mezi indiány jí přezdívají Trailblazer, skvělá žena, statečná a zásadová a schopná. Varovala nás před řekou Yukon, že je krutá a že není dobrý nápad dostat se jí do spárů. Hlavně nespadnout pod led. Chtěli jsme mluvit i s lovcem Henry Sings-to-the-woods, který loví na Midight Dome a v okolí, ale nebyl přítomen, a tak jsme mu tam nechali vzkaz.

Potom jsme pokračovali směrem k Midnight Dome. Potkali jsme ducha (?) ženy, která se představila jako Belinda Mulrooney (původně z Irska, místní ochodnice z dobrodružnch časů). Projevila obavy o osamělého jízdního policistu, kterého viděla před pár hodinami odjíždět z Tyfového hřbitova směrem k Midnighte Dome. Měl by prý být už zpátky, ale neviděla ho vracet se. Také se zmínila o jakémsi Alexovi, který bývá k zastižení u řeky, ale příliš s ní nemluví kvůli jedné obchodní záležitosti z minulosti.

Chtěli jsme se ještě podívat po policistovi, ale než jsme stihli dojít na vrchol či najít koňské stopy, vyhnala nás bohužel sněhová bouře.

Druhý den ráno Tomáš zjišťoval pomocí kaligrafie co bezprostředně zabránilo návratu policisty. ti Cítili jsme z ní žár a bolest, jako by nás něco pálilo různě po těle, hlavně na zádech. Nebyl to pocit, jako že hoříte, spíš že vás někdo pálí žhavým železem. Kaligrafii jsme nechali na hotelu, aby si ji mohli případně prohlédout i ostatní, a vyrazili jsme přímo na Midnight Dome prozkoumat místo požáru.

Na Midnight Dome jsme našli puklinu v zemi, širokou zhruba na délku paže a dlouhou ke dvěma metrům. Zevnitř byla ohořelá, hluboká nějakých šest metrů a kus od okraje se rozšiřovala do jeskyně, působící jako doupě, ale bez vchodu. Míšenka pomocí geometrie prostoru zjistila, že jeskyně je střed hory a puklina vznikla jediným silným úderem zvenku. Darja se šla promluvit se smrkem poblíž. Ten jí sdělil, že na místo přišel dvounožec, potom přišla rána, oheň a vytí. Dole v puklině byli nějací čtyřnožci, zdroj toho vytí, kteří uhořeli. Od té doby v puklině nic není. A také do toho místa nesahají kořeny žádných stromů, protože to považují za špatný nápad.

S těmito informacemi jsme usoudili, že adleti z příběhu od Angie už nebudou problém, protože, jak to vypadá, shořeli. Potom se ještě Klára nechala spustit do pukliny. Našla tam kámen se škrábanci, který jsme vzali s sebou.

Následně nám sněžný bobřík utekl na svačinu do nedalekého srubu. Než jsme tam doběhli, stihl vydrancovat lednici a začít se cpát mraženými bambusovými výhonky. Rozhodli jsme se po něm uklidit a našli přitom dva výstřižky z novin, týkající se požárů z roku 2006.

V prvním stálo, že vyhořel dům na kraji města, v němž zemřeli manželé Allenovi. Zůstali po nich dva kluci, G. Allen (18) a M. Allen (14) - starší se stal opatrovníkem mladšího. Zdrojem požáru byla údajně stará petrolejová lampa a chlapci přežili prý proto, že nebyli doma. Podle druhého o pár měsíců později vyhořela Selkirk Elementary School ve čtvrti Riverdale. Náhodný kolemjdoucí zavolal hasiče, nikdo nebyl zraněn. Mladšímu Allenovi bylo tehdy 14, takže nás napadlo, že skrze něj mohly ty případy souviset, ale prozatím jsme to brali jen jako domněnku.

Také jsme tam našli fotografii dvou chlapců na houpačce. Usoudili jsme, že by to mohl být dům bratrů, ale vypadalo to, že jej obývá je jedna osoba – jen jedna neustlaná postel, nádobí jen po jednom člověku. Ve srubu jsme nechali vzkaz s kontaktem a penězi, s tím, že jsme si vypůjčili nějaké zásoby.

Potom jsme se rozhodli pokusit se vystopovat toho ztraceného člena jízdní policie, přestože jsme si nedělali příliš velké naděje, že ho ještě najdeme živého. Stopy byly po včerejší vánici dávno zapadané. Klára přesto byla schopná ho najít. Ležel u vyhaslého ohniště, svlečený do půl těla, silně podchlazený a se stopami mučení (stopy po poutech na rukou a ošklivé popáleniny na zádech). K našemu překvapení byl ještě živý.

Klára s Riikkou mu poskytly první pomoc, Darja zatím vyrobila smyk. Potom jsme ho zabalili do oblečení a kožešin společně s Riikkou, protože pro podchlazené je prý nejlepší lidské teplo. Navíc kdyby hrozilo, že nám zemře, Riikka je na dotek schopná udržet něčí duši v těle, dokud se nedostaneme k léčitelům. Já s Kérkou jsme táhli smyk. Přepravili jsme ho do srubu, protože byl blíž než město, a podařilo se ho přivést k vědomí.

Jmenuje se Charles Johannson. Prý vyjel na služební obhlídku, kde ho napadl nějaký nadlidsky silný šílenec. Mučil ho, spálil část jeho uniformy a nechal ho tam ležet, dokud jsme ho nenašli my. Varoval nás, že může být ještě někde poblíž, a že nesmí ublížit nikomu dalšímu. V Charlesově přítomnosti nám nefungovala technika.

Tomáš zkontroloval pomocí kaligrafie, jestli je nebezpečí akutní a jak hodně nám to je na stopě. Pocit z kaligrafie byla dálka a mlhavost. Potom jsme Charlese zase na smyku dostali až do nemocnice. Koně jsme nikde neviděli, ale podle jiného policisty, se kterým jsme mluvili později, se nejspíš splašil a vrátil domů sám.

Po návratu jsme se dověděli smutnou zprávu. Další požár vypukl v zahradě First Nation u Angie Joseph-Rear a ona sama to nepřežila. To nám dost srazilo náladu, do té chvíle dobrou po úspěšné záchraně Charlese. Ale musíme si prostě zvyknout na to, že není v naší moci být všude a nemůžeme vždycky zachránit všechny.

Tomáš se ještě pomocí kaligrafie zeptal na vztah Matta Allena k ohni. Podle kaligrafie by se dal popsat takto: Touha, fascinace, přitažlivost, které se nedá odolat, můra přitahovaná do plamene, nadšení, chtění. Takže pyroman. Skvělé.

Následující den jsme byli předvoláni na stanici Mounties, abychom sepsali výpověď ohledně záchrany Charlese. Dohodli jsme se, že bude lepší, pokud řekneme, že jsme ho našli náhodou. Kapitánka policie nás poslala podat výpověď ke Zhanovi, Číňanovi, o němž jsme už věděli, že ví, kdo jsme. Představili jsme se tedy jako scioni a nabídli mu přístup k tomu, co jsme zjistili.

Podle něho měl Matt Allen pár záznamů za žhářství v dětství, byl pokárán a prý přestal. Záznam naší výpovědi nějak dá dohromady, my si nemusíme dělat starosti. Po odchodu nás dohnal pes kapitánky Seleny a nabídl své stopovací služby. Že tu odpornou hnidu, která tohle udělala Charlesovi, dostane.

Pak jsme prohledali spáleniště muzea. Sagira našla kovovou sošku kočky, která byla svědkem událostí kolem požáru. Prý k ohořelému totemu přišla nějaká dívka. Byla k němu přitahovaná, vzala něco z dutiny a odešla ohněm. Po ní přišel nějaký muž, hledal asi to samé, zuřil a běhal kolem totemu, ale ona a ta věc už byly pryč.

Mezitím se Darja propojila s totemem. Dost to s ní otřáslo, ale zjistila, že uvnitř totemu byl kus pyritu. Potom jsme vyrazili co nejrychleji zpátky do hotelu, protože se blížila další vánice. Stihli jsme to tak tak.

Last Aid se zatím byli podívat na Charlese v nemocnici a zjistili něco víc o tom, co se mu stalo. Prý potkal člověka, který vypadal, že se potácí ve sněhu a potřebuje pomoc. Nečekal ale, že ho vezme po hlavě asi kamenem. A za celou dobu, co Charlese mučil, neřekl ani slovo. Také se divně pohyboval, jako kdyby byl zdrogovaný. To pálení uniformy působilo dost podobně, jako když někdo pálí vlajku.

Charles sám nevěděl o ničem, za co by se mu mohl někdo mstít, ani o nějaké rodové dávné při, kterou by mohl někdo oživit. Znal Terry Blaze díky společným cvičením hasičů a policie a okrajově i Allanovy – starší Gavin pracuje v Sourtoe baru.

V hotelu jsme se sešli se všemi ostatními skupinami a se získanými informacemi jsme už byli schopní si dát dohromady, co se děje a co s tím. Rozdělili jsme na dvě a dvě skupiny s tím, že Last Aid a Animamundi s policejním psem půjdou po Mattu Allenovi a Mosaicum a Sistrum s Klárou jako stopařkou půjdou najít Terry Blaze.

Krátce po tom, co jsme vyrazili, jsme ale viděli, že ve městě vzplál další požár. Animamundi a Last Aid byli už příliš daleko a Klára patřila k nám, takže se k požáru vydalo Sistrum, zatímco my jsme pokračovali v původním plánu. Klára chytila stopu a vyrazili jsme. Byl to skvělý pocit, být součástí smečky na lovu. Brzy jsme našli, koho jsme hledali. Terry hořela a před ní stálo kostlivé zvíře, chystající se ke skoku. Nejspíš nějaký šavlozubý tygr.

Klára po něm vystřelila jeden ze svých speciálních šípů, zatímco já s Kérkou jsme vyrazili k potvoře. Klára a Sagira se k nám potom přidaly s nožem a relikovým drápem. Tomáš hlídal okolí a Míša s Riikkou chtěla dát Terry nějaký kámen, aby mohla křesat. Cestou kolem nás Riikka pronesla báseň, která by měla nemrtvé vypnout. Fungovalo to částečně, potvora se zachvěla a přestala tolik uskakovat, takže jsem jí urazila hlavu. Bohužel hlava doletěla k Míše a zakousla se jí do nohy. Sagira se při pohledu na krev přepnula do upířího modu či co, a chvíli to vypadalo, že Míšu sežere, ale dokázala se ovládnout a vrátit k rozebírání kostlivé potvory. Terry dostala kámen, křísla a pak už jsme tu věc rozebrali jako lego.

Potom Terry zhasla, ošetřili jsme Míšu a zamířili i s Trailblazer do hotelu. Sistrum tam už byli, zbytek dorazil za chvíli. Matt Allen se prý choval jako totálně šílený psychopat a pyroman, v boji útočil zásadně na ty slabší, na léčitelky a další nebojové sciony, a nakonec byl zabit. Kromě toho se střetli s dalšími kostlivými potvorami.

Následně jsme všichni zamířili s Terry Blaze do jeskyně, kde to celé začalo a kde byl původně uložen pazourek a pyrit, části mystického křesadla. Všichni jsme měli přinést pro oheň nějakou obětinu, že stačí i sebrat v lese kus dřeva, ale snad všichni jsme dali něco osobnějšího – šíp, dřevo s runami, pramen vlasů a podobně. Všechno jsme složili na určené místo v jeskyni, Terry křísla a oheň vzplál. Ze zamrzlého jezírka se zvedlo něco, co byla nejspíš obří pravěká hyena. Ale neměla šanci, převalili jsme se přes ni jako ohnivá stěna. Pak se jeskyně začala hroutit. Všichni, včetně Terry, jsme ale vyběhli ven včas.

Následně jsme byli pozváni na rituál, který pravidelně prováděla Shen, dcera Kuan-jin, scionka stvořená před několika lety ze sněhu. Nejspíš díky tomu mohla chodit v kanadských mrazech jenom v delší košili a nějakých prošoupaných botách. Na rituál si oblékla krásné šaty v tradičním čínském stylu. Tanec to byl nádherný. Potom nám Shen řekla, že se chystá odletět s námi do Prahy a že bude potřeba postavit u Yukonu oltářík, který by plnil stejný účel, jako její rituál. Všichni nějak přiložili ruku k dílu, takže bylo brzy hotovo.

Měli jsme ještě nějaký čas, než odletíme. Stavili jsme se tedy ještě u Zhana na policii, u Indiánů a Darja dala do pořádku pozůstatky totemu.

Pak, poslední noc před odletem, jako by nás někdo volal jménem. Celá skupina jsme se sešli venku před hotelem. Čekali tam na nás tři duchové oblečení jako z dob zlaté horečky, Indián oblečený jako zlatokop, úředník a mladá žena v šatech. Představili se jako Skookum Jim, William Ogilvie a Angel of Cassiar, ochranní duchové města. Prý jsme na divokou Yukon udělali dojem. Pokud přežijeme její zkoušku, dá nám něco ze svého pokladu.

Nejprve se nás zeptali, proč si myslíme, že bychom, každý za sebe, měli zkoušku přežít. Každému uznal odpověď někdo jiný (Indián u mě, Kérky, Darji, Míši a Kláry, úředník Tomášovi a Angel Riice a Sagiře). Potom nás vzali k řece. Voda i led se před námi rozestoupily a po schodech jsme sešli na temné dno. Tam jsme dostali na výběr ze tří zkoušek. Zvolili jsme třetí, kde si budeme muset sáhnout do psýchy a být tvořiví.

Náhle jsme stáli na břehu řeky, zběsilého valícího se proudu plného kusů ledu. A věděli, že musíme běžet skrz to, na druhou stranu. Vyrazili jsme. Šlo to těžko a věděli jsme, že musíme něco odhodit. Něco nehmotného, co nás tíží (strachy, pocity viny, traumata a podobně). Jakmile jsme to udělali, běželo se nám najednou lehce. Další část zkoušky bylo dát dohromady báseň, každý jeden verš. A třetí, zakřičet nahlas, co nám dává sílu doběhnout na druhý břeh. Zvládli jsme to všichni, i když někteří těsně.

Potom byl najednou klid a řeka vyplavila osm valounků zlata, pro každého jeden. Nechovaly se ale úplně obvykle, vsákly se nám do kůže a chvíli byla vidět zlatá záře v místě, kde máme srdce. Pak jsme najednou stáli kousek od hotelu, promáčení, vyčerpaní a v mrazu. Duchové nám zakázali o tom s kýmkoli mluvit, dokud neopustíme město.

Když jsme se ohřáli a dali do pořádku, vyrazili jsme se ještě podívat na vrak parníku. Uslyšeli jsme nějaký hlas, jak volá, že mu něco skoro zhaslo a že potřebuje pomoc. Uvnitř jsme našli kotel, v něm ležící tělo a kolem poházené kusy uhlí a lopata. Míša začala přikládat uhlí, vystřídána potom Darjou. Oheň se rozhořel, v něm seděl duch a liboval si, že je mu konečně teplo. Pak prohlásil, že se máme vykašlat na hledání zlata a vrátit se domů, a že nám nechá něco na památku. Načež zmizel on i plameny a v topeništi leželo několik valounků zlata.

Následující den jsme se se všemi rozloučili a vrátili se do Prahy.