ScionWiki

! Work in progress, ale nebojte se doplňovat a upravovat dle potřeby !

Osoby a obsazení:
Skupina Sombra: Orm Saarinen Válisson; Omari, dcera Khonvoumova; Klára Skadisdóttir Horáková; Jan Þorsson Dobrovský; Lucie Podlipská, dcera Asklépiova; Petr Helsson Kroupa

(Herias, příjezd,…)

Když písek opadne, vidíme, že jsme na dohled od malého westernového městečka plného westernově oděných lidí a moderní věci, které jsme měli, nám daly sbohem. Tohle nebude kulisa pro turisty, a tak se blížíme sice obezřetně, ale nepokoušíme se o nenápadnost, to by nám v našem počtu a složení stejně neprošlo. Hned se nám taky dostane pozornosti místního ramene zákona, které si nás podezřívavě prohlédne, zavolá o posily a začne vymáhat zákaz nošení zbraní ve městě.

Tomu se podvolíme, protože nestojíme o potíže a během procesu zkoušíme sondovat první informace. Z křestních jmen, kterými se místní oslovují, zjistíme, že rameno zákona patří jistému Warrenovi, další se jmenuje Newton a má přivést Virgila, čili máme tu čest s bratry Earpovými. Městečko se jmenuje Sitting stone. Warren vypadá lehce překvapen, ale rozhodně ne zaskočen, když na stůl místo koltů začneme skládat kladiva, luky a nože. Na pokus o reenactment scény „přece bys nesebral starému muži hůl, o kterou se opírá“ zareaguje bystrým „Jestli tohle je obyčejná hůl, tak já jsem královna ze Sáby, jen to sem polož taky“ a celkově se zdá, že je mu dost jasné, že nejsme obyčejní pocestní. Když se ptá na jména, zkusíme proto nahodit udičku když někteří uvedeme příjmení *son. Krom poznámky o příbuzných na severu to ale nikam nevede; zjevně se s námi víc bavit nechce. Když přijde Virgil s rukou na pásce, snažíme se nějak opatrně sdělit, že hledáme nějakou Jane Smith ale že víc vlastně moc nevíme. Dostane se nám ještě víc nedůvěřivých pohledů a potom rada, ať se zkusíme poptat třeba v saloonu a hlavně ať si dáváme pozor, komu nabízíme pomoc a s kým pracujeme.

V saloonu najdeme běžnou směsku místních, včetně dvou pistolníků, které později identifikujeme jako Morgana a Wyatta Earpovy. Podnik, jak už to tak chodí, slouží zároveň jako cathouse, takže osazenstvo doplňuje několik na moderní poměry ne tak docela zletilých slečen a o něco málo starší madame Dora DuFran. Zatímco na baru směňujeme stříbrný prstýnek za whisky (dobrou) a pivo (jako prostitutka v kánoi – kurva blízko vodě), Helssonovi pomalu doteče, že se všemi těmi mrtvými osobnostmi je tu něco v nepořádku na zásvětní rovině, ovšem aniž by to bylo zásvětí jako takové, a že by do toho asi neměl vrtat, chce-li si zachovat zdravý rozum a tělesnou integritu. Od barmana se dozvíme, že s nově příchozími tu mají v poslední době blíže neurčené špatné zkušenosti, a proto že jsou nejspíš Earpové tak nevrlí. Asi čtrnáct dní před námi se tu ochomýtala jistá Jane Smith a zhruba ve stejnou dobu, ale ne zároveň s ní také nějaký míšenec. Madame Dora, která se bystře zapojí do rozhovoru, doplní, že potížisti odjeli směrem na západ, kde žije jeden starý indián. Šerif se svými deputies odjeli za nimi a od doby co se vrátili jsou jako na trní. Dora dál polohlasem dodá, že o tom, koho hledáme, jsme mluvili dost nahlas a kdyby se chtěl někdo z Earpů zapojit do rozhovoru, měl mnoho šancí to udělat. Taky nám prozradí, že Jane během svého pobytu měla pokojík u zubaře, a že bychom si s ním mohli zajít promluvit. V tu chvíli se z ulice ozve hlasitá výzva, ať Wyatt vyjde ven. Opatrně vyhlédneme oknem a vidíme tam otrhaného kovboje. Jakmile se Wyatt objeví ve dveřích, vyzyvatel tasí a začne pálit hlava nehlava. Wyatt klidně v dešti kulek, které se zavrtávají do dřeva verandy, sejde několik schodů a na ulici potom banditu chladnokrevně odpráskne. Ve slunci se skoro zdá, jako by Wyatta obklopovala zlatavá aura. Když mu Morgan jde pomoci odtáhnout tělo, utrousí něco jako „Copak se Ike Clanton nepoučí, že Wyattovi nic neublíží?“

Protože máme ještě spoustu práce a málo času na zábavu, využijeme příležitosti, opustíme saloon a zamíříme k domu Doca Hollidaye, protože místním zubařem nemůže být nikdo jiný. Doc už slyšel o našem příjezdu, novinky se tu šíří jak požár na prérii, nicméně je sdílenější než Earpové. Potíž je, že začíná tak trochu od prostředka, takže se nás optá, jestli známe Gándhího. Že ten prý jen tak seděl, a tím protestoval, a oni tady taky tak vysedávají a tím protestují. Teď sem ale někdo strčil nos, nějaký Kojot nebo jeho bastard, a najednou je tu problém. Nestihneme se doptat víc, protože problém se záhy manifestuje v podobě nájezdu asi tří tuctů indiánů ozbrojených luky a šípy, kteří na koních cválají do hlavní ulice. Doc zbledne s tím, že něco takového by tu vůbec nemělo být a rychle nás provizorně vyzbrojí: pádné předměty, nějaké trubky; Thórsson s jeho svolením vysadí dveře a použije je jako pavézu. Doc se omlouvá, že pušky jsou z věčných lovišť a tak by nám nefungovaly; sám jednu popadá a chystá se vylézt na střechu. Helsson ho chce nejdřív přesvědčovat, že s nemrtvými zbraněmi by si mohl rozumět, pak si ale vzpomene, co všechno je na tomhle místě divně a rozhodne se to radši nepokoušet. Na ulici se mezitím rozpoutá peklo. Honza s Ormem svým protiútokem zastaví pohyb jízdy, a do davu indiánů to začnou kropit Holliday ze střechy a Earpové z ulice. Wyatt jde středem, v každé ruce revolver a šípy mířící jeho směrem jako by najednou měly něco mnohem důležitějšího na práci. Omari bez námahy popadne doktorův těžký stůl a spolu s Klárou pomáhá chránit a evakuovat civilisty. Lucie aplikuje svůj obvyklý postup „dobře ukrytý healer“ a Petr pozoruje indiány, kteří se mu jeví jakoby méně skuteční, než místní obyvatelé; jako by to nebyli duchové, ale spíš idea naprosto generického útoku krvelačných rudokožců.

Když je po boji, indiáni i jejich koně a všechno vybavení se prostě rozplynou, ale Earpové jsou spokojení, že jsme jim nejenom nevrazili nůž do zad, ale aktivně jsme se zapojili, i když jsme nemuseli. Jenže v tu chvíli se zatraceně rychle začne stmívat. Zeptají se nás, jestli se máme kam schovat, my na to že máme své instrukce, takže se odporoučí a kolem se rychle začne rozlévat tma, ve které vypadá město najednou opuštěně a strašidelně. Na nic nečekáme a co nejrychleji běžíme tam, kde vidíme odlesk světla táborového ohně.

…

Druhého rána vyrážíme opět do městečka, které je až na pár děr po šípech stejné jako včera. Holliday nás srdečně přivítá a děkuje za pomoc a rovnou nás lifruje na poradu s Earpy. Ty náš včerejší společný teambuilding přesvědčil, že jsme na jejich straně. Než ale Virgil vyloží karty na stůl, máme prokázat, že krom svalů máme i mozky – a uhodnout, kdo ve skutečnosti jsou. Už první nápověda byla dost výživná a vysloužila si nějaké to rozdýchávání, jestli opravdu řekl, co právě řekl, zněla totiž: „Co pošeptal Morgan do ucha Wyattovi, když ležel mrtvý na kulečníkovém stole?“ (Jak se dozvíme, bratři si slíbili, že kdo zemře, řekne ostatním, co vidí na druhé straně. A ta slova byla „I can’t see a damn thing!“) Po pár dalších nápovědách tak postupně odhalíme, že nejenom že jsme narazili na kolegy sciony (byť neprobuzené), ale dokonce na příbuzné: Neprůstřelný Wyatt je od Baldra, tajnůstkářský Morgan od Ódina, Newton s nesouměrnou tváří od Hel, muž zákona Virgil od Týra, rváč Warren od Thóra a James, kterého jsme potkali až teď, od Njörda.

A potom už vypráví, co že se tu vlastně událo. Earpové a ostatní sem přišli dobrovolně z Věčných lovišť. Vlastně to iniciovala Annie Oakley, která zjistila, že se tu nachází odtržený kus podsvětí. Místní zásvětí bylo jako jiné poničeno při útěku Titánů. Totemy odvedly spoustu práce při spravování, ale měly málo lidí a tak úkoly na opravách dostal kde kdo, včetně Kojota, který svou práci odfláknul a ostatním namluvil, že tenhle kus byl zničen. To ale nebyla pravda a zde uvězněným duším hrozil zánik. Earpům to přišlo nesprávné a rozhodli se „udělat z toho svůj problém;“ s pomocí dvou indiánů (jednoho na každé straně zásvětí) vyvolali Ghost dance, světy se prolnuly a tak zahájili svůj protestní pobyt, aby si toho někdo všimnul a něco s tím udělal. Přitáhli s sebou nějaké ochotné dobrovolníky; přidalo se i pár méně ochotných oportunistů (nebo možná osudových nepřátel jako byl gang Clantonů), ale rozhodně žádné zástupy zdivočelých indiánů. Čímž se dostáváme k tomu, jak byl tenhle protestní status quo narušen.

Krom jiného se taky duchové, kteří byli při včerejším útoku zraněni, nemohou obnovit jako obvykle; jako by jejich spojení na Věčná loviště něco blokovalo. Rozhodně to vypadá, jako že situace postupně graduje, a to od chvíle, kdy zhruba před dvěma týdny přijel ten cizinec. Respektive dva cizinci, míšenec a Jane Smith, ale bratři mají podezření, že to mohla být jedna a ta samá osoba, protože když máte co do činění s Kojotem a jeho kojoťaty, začnete za chvíli podezřívat i vlastní stín. Earpové ho na cestě k indiánově chýši odpráskli, ale to bohužel nemusí nic znamenat a ostatně máme si vzít lopatu a raději to prověřit. Indián by snad měl vědět, co se pokazilo. Earpové zatím budou chystat obranu městečka, protože s tímhle trendem nebude všem indiánům konec a krom nich a správného kámoše Hollidaye jsou místní většinou civilové.

Na udaném místě v prérii odkryjeme mělký hrob a v něm je pohřbený jenom kus dřeva. Ať se přihlásí, kdo to nečekal. Spěcháme tedy za indiánem. Toho najdeme, an sedí před svým domkem, což je ale problém, protože jak se ukáže, jen sedí a nereaguje. Z domu vyjde indiánka Don’t look a když se prokážeme heslem od Earpů, zasvětí nás do situace. Její náčelník je v tomhle stavu už od návštěvy cizince, navíc za domkem přibylo v trní svázané kouzlo a naopak zmizel kůň, který je náčelníkovo spirit animal. Kláře se ještě něco nezdá na indiánčině stínu a čichá v tom klam, ale Petr obavy rozptýlí s tím, že tohle nevypadá jako kojotina, ale jako lakotská winkte nebo jiný indiánský Two Spirit (It takes one to know one. V tu chvíli to ještě nevíme jistě, ale náčelník je samotný Crazy Horse, takže i určení kmene bylo naprosto přesné.)

Stopařky ohledají stopy, čarodějka opatrně ohledá kouzlo. Stopy koňských kopyt směřují k nedalekým skalám, a za nimi běží další stopa kojotích tlapek. Kouzlo je komplikovaný návaz s kojotí lebkou uprostřed, který ovlivňuje široké okolí, jako pečeť ho izoluje od věčných lovišť a uvnitř vyrábí špatné věci. Je docela jasné, že tohle je ultimátní zdroj místních potíží, ale na vyřešení by to chtělo nějakého odbornějšího odborníka. Jeden takový sedí před domkem a máme oprávněné důvody se domnívat, že právě absence spirit animal může být důvodem jeho stavu, takže vyrazíme za ním. Klára nás vede jako lovící smečku po stopě prašivého kojota a Omari jí pomáhá a kontroluje stopu koně. Při krkolomném běhu jako by se nám rozšířilo vědomí, krajina zprůsvitní a my jako skrz skleněný poklop vidíme hluboko pod sebou ten zmrzačený, rozbitý a zjevně umírající kus podsvětí, včetně duší, kterým zjevně už nezbývá mnoho času. Je to dosti zneklidňující pohled, ale na druhou stranu taky motivující.

V jednu chvíli se před námi otevře rokle. Vůdkyně smečky usoudí, že zabrzdit bychom nemuseli stihnout a krom toho obě stopy míří stále rovně přímo k hraně skály, tak zavelí ještě víc přidat a skočit. Skok je to neuvěřitelný a ve vzduchu si uvědomíme, že propast je velmi hluboká, možná až dolů do podsvětí. Nicméně v pořádku doskočíme a na druhé straně zjistíme, že stopa kojota už tu nepokračuje. Všem se nám vybaví logika animáků, kdy kojot doběhne doprostřed propasti, kde si najednou vzpomene, že existuje gravitace. Ať už dopadl jak a kam chtěl, líto nám ho není a zjišťovat to nebudeme. Vedení plynule převezme Omari a po chvíli běhu konečně uvidíme splašeného koně, který nějak vyběhl na vysokou skálu a teď ve strachu neví, jak dolů. Kdo si trochu věří v zacházení s koňmi jde opatrně nahoru, zbytek zůstane dole aby ho neplašili ještě víc.

V tu chvíli na nás zaútočí další skupina indiánů. Je jich méně a nejsou na koních, ale k naší nelibosti mají asi tři z nich pušky. Dole se snaží co nejvíc krýt a házet kamení. Na uklidňování koně zbyde Helsson, Klára popadne luk -má ze skály dobrý výhled- a Omari běží po nebezpečné stezce dolů, kde už začala mela. Naše priorita jsou pušky, protože tyhle neselžou. Jednoho střelce zlikviduje Klára šípem, další dostane kamenem, třetí ale zasáhne Thórssona chladnokrevnou střelbou skrz spolubojovníka. Pak se zaměří na Kláru a ona na něj. Vystřelí prakticky současně; šíp ho zabije a jeho kulka mine tak těsně, že Kláru muselo zachránit jenom požehnání duchů. Mezitím Orm s Omari vyřídí zbytek indiánů. Lucie má spoustu práce, kupodivu ale ne s Honzou, který se zvedne a z kapsy udiveně vytáhne kovový zapalovač s vklíněnou kulkou se slovy „A pak že kouření zabíjí.“ Už klidný kůň si nechá pomoci na bezpečnější půdu, potom hlavou kývne k pomalu zapadajícímu slunci, pak na nás a vede nás klidnějším tempem zpět. Krajina sice neodpovídá ani vzdáleností ani tvarem území, přes které jsme předtím běželi, ale věříme že ví, co dělá, a skutečně ve chvíli, kdy začne padat noc, uvidíme světlo táboráku. Rychle poděkujeme, pošleme ho domů a spěcháme k ohni.

…

…