Osoby a obsazení: Mi Nü-Chai, Scion Kuan-tiho; Ankita, dcera Párvatí; Atab Kolář, syn Nabua; Elena, dcera Anupova; Kalen Jezerková, dcera Poseidonova; Nela, dcera Neith; Omari, dcera Khonvoumova; Orm Saarinen Válisson; Paul Freeman, syn Legbův; Aelfrida, dcera Afrodítina (NPC)

SMS od Ankity: „Rychlý sraz ohledně pozítří festivalu v Goa, potřeba reprezentace pražské smetánky. Forlorn Hope, čas.“

Sejdeme se ve Forlorn Hope, kde nám Ankita sdělí, že ji navštívil posel (v podobě malé opice) od její božské matky Párvatí s tím, že je třeba vyrazit na festival do Goa a reprezentovat, což bude chtít nějakou slušně velkou družinu. Takže si nejprve řekneme, co všechno umíme, někteří z nás se ještě nestihli potkat, zamyslíme se, co víme o indické etiketě (moc ne, ale lepší než nic), přibalíme žlutý nafukovací banán pro strýčka Vopičku a vydáme se letadlem do Indie.

Na místo konání festivalu si vypůjčíme auto a dorazíme na přístřešky a stany okupovaný kus pláže. Všude je spousta soch, malých krámků, barev a obrovské množství lidí, včetně těch, co jim zpod šatů třeba leze opičí ocas. Převlékneme se do místního (dámy sárí a pandžábí, pánové šerwani) a Ankita se vydá hledat opičí opici. Jednu najde, představí se a opice jménem Džá nás přivítá, řekne, že večer bude ohňostroj a taneční vystoupení, támhle je jídlo a ona že půjde říct ostatním Vanara (= opičí lid), že je tu delegace z Prahy a máme se dobře bavit. A dlouhým skokem se odebéře někomu na hlavu.
Vydáme se tedy směrem jídlo, s předtuchou, že se buď najíme teď, nebo budeme mít později smůlu. Jídlo je tu vegetariánské i masité a lze platit normálními rupiemi, bokem si všimneme, že nějaká slečna zaplatila perličkami a stánkař se jí ukláněl, div si neudělal bouli o stánek. Kolem nás projde několik slonů, jeden koukne po Omari a důstojně pokračují dál. A pak se to všechno posralo, protože se odněkud ozval velmi pronikavý výkřik.

Vyrazíme za zdrojem zvuku, což je křičící slečna, které leží u nohou v louži krve jiná slečna. Okolí se od krvavé scény odtahuje nezaměnitelným manévrem Jar na mastný pánvi. Část skupiny zkouší provést bleskové vyzpovídání okolí, nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel a je to špína a radši pryč od toho… až na paní, která u stánku s jídlem platila perličkami a která se teď tak jako kolébavě pohupuje a velmi klidně sleduje okolí. Po slušném představení i s božským rodičem a otázkou, jestli něco neviděla opáčí, že ona se jmenuje Móhiní a rozhodně ví, že si někdo odnesl zbraň zbrocenou krví, byl to rozhodně muž a že by někdo mohl vidět něco támhle (ukazuje ke stanům pomalovaným válečnými výjevy).

Druhá část skupiny mezitím uklidňuje křičící slečnu jménem Lakšmí (pobodaná sluje Déví), která bohužel taky nic neviděla, jenom Déví vykřikla a pak upadla na zem a tekla z ní krev. Ankita s Elenou vytvoří léčitelskou jednotku; Ankita provede magickou anestezii a Elena, která má supernaturální CT, prohlédne, kam rána sahá a zašije to, naštěstí to nezasáhlo žádný životně důležitý orgán, ale bez ošetření by to byl smrťák. Obě skupiny se sejdou, vymění se informace a také vyjde najevo, že Déví a Lakšmí jsou hidžry (což je v Indii oficiálně uznávané třetí pohlaví, žel také osoby s velmi nízkým sociálním postavením), které si vydělávají většinou prostitucí a také jsou to stoupenkyně bohyně Bahučary Maty, o níž se říká, že je jednou z inkarnací Párvatí, takže máme důvod do toho strkat nos, neb naše vůdkyně je její dcera a emisarka.

Lakšmí nás vede do tábora hidžer, kam přineseme, tedy Omari přinese, Déví, způsobíme srocení lidu (vesměs ženy, žensky působící osoby a androgynní osoby) a pobití čelem o zem a slíbíme, že to vyšetříme. Ještě se Lakšmí vyptáme, jestli to nemohlo být adresné a jestli je někdo nenapadl v táboře, tak v táboře prý ne, ale včera večer měla Déví konflikt s jedním člověkem, Lakšmí neví, o co šlo, ale ten člověk na Déví křičel a dokonce ji i párkrát kopnul. Popíše ho jako vysokého muže s tmavými vlasy s dvěma výraznými bílými pruhy oděný v tmavě červeném, vypadal jako vyšší kasta, spíš kšatrija (bojovník, druhá nejvyšší kasta) než bráhman (kněží a učenci, nejvyšší kasta) a popíše místo, kde se to stalo. Lakšmí poděkuje za naši ochotu se angažovat, stáhne si korálkové náramky a dá jeden Ankitě, jeden Eleně a jeden Omari.

Pak se z tábora hidžer vydáme k válečným stanům, zápasí tam dva týpci, jeden exhibuje s fakírským rohem, zbytek na to kouká. Porozhlédneme se po stojících, je tam někdo ve vyšívaném šerwani s rameny dvacet minut ostré chůze od sebe, na lavičce sedí šedovlasý stařík a mladá dívka, sice Indka, ale s precizním čínským medvědem na obličeji, oděná v bílém, tj. nejspíš drží smutek. Týpek s fakírským rohem skončil, polil se vodou a my se rozeběhneme nabírat info.

Paul nakráčí za staříkem, vypoví mu, že se přihodila patálie s pobodanou hidžrou a jestli si nevšiml něčeho nekalého. Stařík opáčí, že patálie jsou samozřejmě nepříjemné a festival je otevřený všem a je tu různá pakáž, tantrici a aghorí (mystici a asketové se s různými zvláštními praktikami a špatnou pověstí). A za palmami a křovinami je místo, kam nikdo nechodí, protože tam život sousedí se smrtí (žároviště, tj. pohřebiště, kde se spalují mrtví). Na závěr Paulovi doporučí, aby si dával pozor na ledviny a Paul ho podaruje mátovým tabákem.
Ankita, Kalen a Elena si jdou povídat se slečnou, ta prohlásí, že zaregistrovala primárně křik a zmatek, ale že si všimla někoho, kdo jako první vyrazil pryč, mužská postava – je to přibližně ten směr, který nám ukazovala Lakšmí, že by se měl nacházet týpek s bílými pruhy ve vlasech, co s ním měla včera roztržku Déví – a prý páchl smrtí. Prý se jí občas stává, že dokáže vnímat věci tímto způsobem. Začne opatrné vyptávání na slečniny supernaturální skills, prý se jí to stává od té doby, co přestala být dítětem, ale její rodina oceňuje zejména bojové dovednosti. Padne otázka, jestli by nás mohla nasměrovat na někoho, kdo také vnímá věci, řekněme, šířeji, slečna říká, že některé zdejší chrámy mají kněží, kteří jsou schopni nějakého jasnozření a ačkoli Hanumán je proslulý tím, že láme kosti, tak kdyby hledala zastání a pomoc, by byl jeho chrám první místo, kam by šla. A že pokud budeme v Hanumánově chrámu, máme zapálit tyčinku za jejího otce, který nedávno zemřel – jako hrdý válečník, zabil ho vétála (indická zombie – mrtvé tělo posedlé zlým duchem).

Atab s Omari mezitím vyzpovídávají mladíka, co exceloval s fakírským rohem, že tu jsou jako ochranka dcery Párvatí a že se tu seběhla taková patálie s pobodanou hidžrou a že z místa činu odkvačil někdo se skrytou zbraní. Mladík odvětí, že takových je tu jak malých hadů, na jednom místě tu jsou Vanarové, Nágové (hadí lid), Garudové (ptačí lid), jógini z širokého okolí, podezřelých lidí hromada. A že si je jistý, že pokud ji jenom pobodal, tak to nebyl tantrik, co by chtěl někoho zabít, protože ten by věděl, kam bodnout, aby to bylo fatální. Pak si všimne, že Ankita mluví s dívkou v bílém a okomentuje, že slečna je dcera jednoho z mistrů, který je exmistr, protože ho posvačil vétála. A že je to šikovná holka, intuitivní typ na věci, co se nevnímají očima a trochu se obává, za koho ji provdají, mistr měl na to nějaké názory a mladík si dělal naděje, ale on je fakírský učedník a nic nemá. Na otázku, co je zajímavé pro slečnu mladík odvětí, že pro tu má tutově vyšší hodnotu respekt než bohatství případného ženicha.
Mini s Válissonem se jdou na shituaci vyptávat ramenáče, jestli něco neviděl, ramenáč si vzpomene, že chvíli potom, co to utichlo, se kolem potuloval podezřelý chlapík s dvěma bílými pruhy ve vlasech.

Slezeme se, povyměňujeme info a rozhodneme se na prvním místě vyrazit do Hanumánova chrámu, ať zapálíme exmistrovi tyčinku. Hanumánův chrám je k nepřehlédnutí. Je to stavba postavená právě pro tuto příležitost, není to něco, co by tam stálo běžně. Je tam velmi živo. Tančí tam spousta lidí, co jsou nalíčení jako opice a potom i dost antropomorfních opic. Hanumánovská mantra je „zlámu kosti svých nepřátel“ je tam k mání i jídlo zadarmo. A to včetně masa, protože kšatrijové můžou žrát maso.
Vyzujeme se, uvidíme, jestli nás někdo osvítí o boty, a zapálíme vonné tyčinky. Stavbě vévodí obrovská socha Hanumána výšky přibližně tří Seveřanů. Hanumán je tam zobrazený v jedné ze svých mírnějších podob, jedna ruka v abhaya mudře, druhá se dotýká země, nikoho nemlátí a neškrtí. Jsou tam přinášeny obrázky, obětiny, které zobrazují Hanumána, jak mlátí nějakého démona, nebo přenáší horu, takové běžné opičí odpoledne. Odchytíme si jednoho kněze a začneme se ho vyptávat, jak nejlépe oddělat vétálu. Kněz opáčí, že to je těžký, člověk je většinou rád, když vétála pustí tělo a jde někam dál. A dá nám misku se specificky posvěcenou rýží, kterou prý vétálové nemají rádi. A že jeho poslední zkušenost s vétálou byla taková, že ho přehodil přes klepadlo na koberce a klepal do něj tak dlouho, dokud nezhebnul, on je prostá bytost, po něm se nic hlubšího nemůže chtít. Zanecháme na místě vyhrazeném pro dary bakšiš, o boty nás nikdo neosvítil, tak se obujeme a vyrazíme na místo, kde by se měl nacházet týpek s pruhy ve vlasech.

Na místě je uzavřená svatyňka, cca metr na výšku, žádná gigantická věc. Kolem ní jsou pečlivě naaranžovány vonné tyčinky, miska s kokosovým ořechem a týpek s bílými pruhy ve vlasech a rysy ve tváři, že by se o ně dalo pořezat, sedí na kameni a čte si ve štůsku od pohledu hodně starého papíru. Elena si zapne CTčko a zjistí, že týpek má hodně zvláštní anatomii, některé orgány jsou trochu jinak, než je u lidé běžné a má dvojité srdce, což Elenu málem porazí. Týpek vstane a ptá se, jestli nepotřebujeme vodu, má zvláštní oči, světlé, strnulý pohled, je v nich něco nelidského, představí se jako Vájurádža („pán větru“). Začneme se ho opatrně vyptávat, jestli neví o tom napadení, prý nic neviděl a o ničem neví a ano, včera přišla hidžra a chtěla peníze, tak ji vyhodil a že ta svatyně patří Šrí Garudovi a po doplňujícím souhlasu odkývá, že ano, věnuje se asketické tradici. Odpoklonkujeme se a je doplněn pravděpodobný kontext, že Vájurádža je podle všeho horský asketa a horským asketou se nestáváš, protože bys byl people person. Jemná diplomatická odmítnutí sexuálních služeb do výbavy někoho takového taky nepatří, takže se nabídkou hezkého večera od Déví cítil uražen a dal to najevo. A usoudíme, že vyrazíme na hřbitov, Atab navrhne, ať s sebou vezmeme toho fakírského týpka, který by se rád vzal slečnu ve smutku, ale oni mu ji nedají, ovšem když by náhodou ve společnosti dalších individuí skopal vétálu, protože dělal průvodce a měl v kapsách posvěcenou rýži, tak by mohly věci vypadat jinak… je to sborově odsouhlaseno a vydáme se k válečným stanům.

Nabereme týpka, mimochodem se jmenuje Randžít a Kalen si vezme stranou slečnu v bílém a vyptává se, jestli měla z těla otce nějaký výrazný dojem (moc ne, smrt všechno smaže a byl rozmlácený na kaši) a Kalen ji požádá, jestli by s ní nezkusila automatickou kresbu toho pána, který jí páchl smrtí. Slečna, představí se jako Šanti, to odsouhlasí a z kresby vyjde anatomické srdce, které začíná hnít a je probodené velmi indicky ornamentálně ozdobeným šípem.
Ankita ještě chce zkusit na Šanti položit ruku, aby ji zbavila její emocionální bolesti, trvá to tak deset vteřin a pak se Ankita složí a zoufale se rozbrečí, základní pocit z toho má všechno je v hajzlu, I so wish to die, je mi tak špatně, že bych nejradši skočila z mostu. A u toho vzlyká, že je všechno v pořádku a že to takhle mělo být. Což ovšem vzbudí pozdvižení, objeví se ramenáč, vezme Šanti stranou, položí jí nějaké otázky, pošle ji někam pryč… a pak jsou k Ankitě snášeny sladkosti, kandované ovoce, alkohol, někde vyhrabali i kněze, aby jí ťuknul na čelo tečku. Po chvíli to povolí, Ankita má pocit, že se obrátila naruby a zase zpátky, naštěstí se to dá strávit a okamžitě se zajímá, jak je Šanti. Ta je prý v pořádku a ramenáč velice děkuje, že jí Ankita věnovala svou pozornost.

Sebereme si Randžíta, dáme mu misku s rýží a instrukcí, že se to má házet na vétálu. A cestou na žároviště studujeme kresbu. Vzpomínáme na Amora a okřídlenou, pun intented, hlášku „Já mu ten luk zlomím.“ Aelfrida prohlásí, že tady nemá luk a šípy Amor, ale Káma, což je bůh touhy, kterého jednou Šiva spálil na prach a pak všechno přestalo souložit, takže ho zase zvedli a že ona tuhle sortu debilů nemá ráda. Za hovoru dorazíme na žároviště, smrdí to tam spáleným lidským masem, jsou tam stopy popela, ohořelé větve nebo pánevní kosti, bába nebo sníh. Nad tím stojí kamenná budova na rozhraní mezi chrámkem a márnicí. Před ní je strom na stromě někdo visí hlavou dolů, když přijdeme blíž, slétne takovým wuxia stylem (a jéje) a je vidět, že to je mladý, kdysi asi hezký, teď už mrtvý Ind, trochu nahnilý. Prohlásí, že překážíme a vrhne se po Ormovi, ten to vykryje. Odhad: epická síla, epická rychlost.

Kalen jde řetězem po nohou, Nela střílí do hlavy, Omari ho chce praštit pěstí, Mini sleduje a čeká na příležitost si seknout, Elena s nadpřirozeným CT sleduje perimetr, Paul se připravuje dělat živý štít, Atab, Ankita a Aelfrida se shluknou k sobě.
Vzápětí se krípa vymrští, vyhne se Mini, chytí šíp do hlavy (ale jelikož hajzl ignoruje kritičáky, tak ho to v rozletu nezpomalí), Omari chytí pěst a kopne Kalen do obličeje, udělá salto dozadu a začne otírat nohu od Kaleniny krve do popela a takovým nepříjemně nakřáplým hlasem prozpěvovat: „Óm, šántí šántí, óm.“ Super, takže to je ještě ke všemu fokkin nemrtvej tantrik. Mini seká po hnátě, aby ji aspoň přestal otírat do popela, Nela posílá další šíp, Atab s Ankitou jdou vysypávat kruh kolem Aelfridy. Elena vzápětí zahlédne dvě mrtvé věci, které se od budovy potácejí směrem k nám a Omari se nemrtvákovi pokouší podrazit nohu, Randžít metá rýži. Vétála po dopadu rýže řekne suché „au“ a vyskočí do vzduchu směrem, kde je Paul a Elena. Paul na nic nečeká, popadne Elenu a udělá želvu, nemrtvák odletí. Atab houkne na Kalen, která zjišťuje, že po té ráně jak z děla se jí motá hlava, má rozbitý nos a moc toho nenaběhá a na Randžíta, ať jdou pomoci vysypávat kruh. Elena nahlásí dvě další krípy od márnice, jejich směrem se vydá Orm.

Vétála od Mini schytá backstab mečem, pokusil se vrátit úder otevřenou dlaní do hlavy, ale Mini tam už není, tak aspoň zlomí Omari klíční kost. Omari zařve bolestí a zdáli se ozve sloní zatroubení. Vétála se vyhne další ráně mečem tím, že se postaví Omari na ramena, udělá stojku a skočí někam do hajzlu. Kruh je vysypáván, k nám se blíží dvě mindless zombies, pomalu. Jednomu Orm ukopne hlavu, tělo se zapotácí a potom se pokusí pokračovat v pohybu, ale je to dost marnost. Vétála mezitím přiletí kdovíodkud k Nele, protrhne jí kůži na čele a začne z ní vysávat energii, Nela jde k zemi a má dojem, že je kolem najednou nějak ticho. Atab zvedá kolem skupinky léčitelů štít proti nemrtvým.

Druhého zombíka si podávají Randžít s Ormem, Orm volá na Ataba, ať mu hodí svůj kopeš a vétála skáče šikmo snožmo na Atabovu bariéru. Atab zvedne ruce, zařve „NEPROJDEŠ!“ Od té rány popraskala země kolem kruhu, Ataba to zabořilo země a vétála odletěl někam do tmy. Omari, která slyší sloní troubení zavolá a zní to taky jako troubení: „Je tady velkej zlej hajzl, pomoc!“ Atab hází kopeš Randžítovi, ten ho předává Ormovi, načež je jeden zombík rozcáknut. Mini táhne Nelu k Paulovi, Paul se s ní rychle belhá do útočiště, Nela je taková vláčná a nic ji nebolí, Omari leží na zemi a cítí takové akoby chvění, Paul odloží Nelu a lije do Omari první voodoo pomoc, tedy rum.
Vétála ze tmy skáče do Mini a dostane hořícím mečem, to ho rozhodilo a pak byl rozhozen ještě víc, když mu Randžít do rány hodil rýži, to zařval víc než suché „au.“ Vzápětí to, jak se chvěje země, cítíme úplně všichni a směrem od pláže se skrz křoviny se prořítilo několik slonů. Mají ze sebe strhané ozdoby a se strašlivým troubení chargují.
Mini zařve „Každý poslední ránu a padáme,“ natře vétálu mečem, Orm kopešem, vétála uhýbá a skočí Randžítovi na fakírský roh, všichni tři uskočí. Paul ke skupince v kruhu zavolá: „Až vyfouknu, strhněte mě zpátky!“ Vyjde z kruhu, vyfoukne dým a strhnou ho zpátky, zároveň se přes vétálu a zombíky přeřítí se zuřivým troubením stádo slonů a na místě zůstane jenom pomazánka. Což je skvělá zpráva, protože Paulovo stržení zpátky shodilo Atabovi bariéru.

Randžít dostane za úkol prohlédnout Nelu a zkonstatuje, že z ní stažená většina její životní síly, ve smyslu toho aktivního a pohybujícího. A že se z toho asi dostane časem sama, tělo se obnovuje. Nebo by tu možná mohl být nějaký asketa… well, well, well, jako z udělání jsme jednoho potkali.
Aelfrida obchází strom a něco hledá a pak ukáže na větev, kde jsou rozvěšené nějaké věci – zkrvavený nůž na provázku. Pak tam visí nějaké bylinky a medailonek. Sundáme to a zjistíme, že v medailonku je obrázek Šanti. Randžít pozná medailonek, který nosil otec Šanti, takže tohle byl skutečně ten vétála, který ho zabil, takže Randžít může medailonek vrátit a přitom vylíčit, jak s drobnou dopomocí pár polobohů a stáda slonů zabil tohoto konkrétního vetálu. Taky se nám seskládá celý obrázek – vétála chtěl Šanti očarovat, aby s ním odešla – proto hidžra, silný aspekt Kámy, milý nemrtvák si tu připravoval kouzlo, takže jsme dodgnuli kulku ještě mnohem víc, než jsme původně mysleli.

Vyrazíme k bojovnickým stanům, Randžít předvede medailonek a všechno vypoví, zbytek účastníků stojí za ním a moudře přikyvuje. Na chvíli nastane takové „O kurwa!“ ticho a potom se všichni ukloní Randžítovi a nám. Ramenáč nechá zavolat Šanti a že ji přisuzuje Randžítovi za odvrácení potupy, jak bychom vypadali, kdyby holku odvedl nějaký vétála (indická misogynie 101). A prohlásí, že tohle je chvíle, kdy Šanti může odložit smutek, neb je na místě, abychom se radovali a veselili a počne se připravovat pařba. Zmizíme jak pára nad hrncem, nic proti pařbě, ale máme pořád tu vysosanou Nelu, naklušeme za Vájurádžou, vylíčíme mu shituaci s vétálou. Vájurádža si to vyslechne, otevře svatyňku, kde je Garuda drtící hady, odříká nějakou mantru, poleje Nelu svěcenou vodou a tadá, máme zpátky Nelu na její obvyklé energetické úrovni. Vájurádža se ukloní Ankitě a popřeje příjemné trávení festivalu.
Nezacláníme mu tam a další zastávka je táboře hidžer, kde vylíčíme, co se stalo a Déví dostane vnucen cca měsíční výdělek, aby opravdu odpočívala a srůstala.
Potom vyrazíme do Ganéšova chrámu odkud utekli sloni, zjišťujeme, že se vrátili poněkud špinaví. Osazenstvo lomící rukama dostane historku, kterak sloni přiběhli na pomoci družině dcery Párvatí a na zmírnění prožitého utrpení ještě dostanou nějaký bakšiš.

Ještě se zamyslíme nad úmysly paní Móhiní, nejspíš nebyly úplně čisté, neb nágové a garudové se hodně nemají rádi a kdybychom mu vyráběli problémy, ona už jenom kávičku.
A až se trochu sebereme, vezmeme nafukovací banán a navštívíme Hanumánův chrám, poděkujeme za rýži, vyklopíme historku s vétálou a otážeme se, jestli by se s námi a banánem nechtěli vyfotit na pláži pro Petra Vopičku, syna Sun Wu-kungova, který je pražský rezident, ale bohužel tu s námi není. Kněz zajásá, že samozřejmě, to bude zajisté nemalá vopičárna a nafotíme se s hromadou lidí, opičích lidí, lidí nalíčených jako opice a banánem a kněz nám ještě dá vizitku s kontaktem na chrám Goa pro Petra.