Osoby a obsazení: Mi Nü-Chai, Scion Kuan-tiho; Atab Kolář, syn Nabua; Jan Kovařík, syn Tezcatlipocův; Jan Thorsson; Lucie Podlipská, dcera Asklépiova; Orm Saarinen Válisson; Otakar Njordsson; Pavel Altýr Týrsson + Zrzavá Pila (NPC); Ráchel Rozvážná, dcera Athénina; Aelfrída, dcera Afrodítina (NPC)

SMS od Jana Kovaříka: „Gibraltar si brumlá, je čas nasadit detektivní klobouky a podívat se tomu na zoubek. Sraz pro zájemce u pana Browna na za hodinu a půl, podepsána detektivní kancelář Tajemství.“

U pana Browna se nás sleze jako malých psů a Jan s Aelfrídou nám povypráví, kterak do detektivní kanceláře Tajemství zavolal někdo, kdo se představil jako Harry Shepherd z Gibraltaru a v pár větách plných pravé anglické podsázky vypověděl, že se od včerejška ozývají z nitra skály divné zvuky („rumbling“) a počasí je trošičku divné a zkrátka, kdyby nás to moc neobtěžovalo a mohli bychom to přijet prošetřit, byl by velice rád. Místo srazu umístil do gibraltarského antropologického muzea a přidal doporučení, že pokud by náhodou byly potíže s dopravou, máme zamířit do vesničky Torres a místnímu hospodskému říct Harryho jméno, on se o nás už postará. Jan se optal, jestli se Harry hlásí k nějaké organizaci, tak přímo hlásí ne, ale okrajově spolupracuje s Her Majesty’s Royal Artificers.
…což je otázka na pana Browna, jestli neví, o koho jde. Ví – vznikli na Gibraltaru v 18. století, aby pomáhali bránit Gibraltar – technikové, inženýři, sapéři, řemeslníci. A kopali hluboko do skály. A když pan Brown spočítá všechny tunely i přírodní jeskyně, tak je gibraltarská skála protkaná takovým způsobem, že by se tam ulice celého města vešly třikrát. Takový ementál. Další zvláštností je persistentní smečka makaků berberských, kteří žijí na vrcholu The Rock – a říká se, že pokud zmizí makakové, tak Gibraltar přestane patřit Británii nebo bude zničen. Ota dodává, že během druhé světové tam makaky museli dokonce znovu dovézt. Další zajímavost je, že Gibraltar sice patří Británii, ale i přes Brexit je stále součástí EU, neb omezení průchodu hranic by pro ně byl velký problém (pracuje tam spousta Španělů). A pak tam mají ještě jednu zvláštnost, která nás potěšila ze všeho nejvíc – tzv. Botomless Cave aneb Jeskyně svatého Michaela, která nemá dno a doposud nebyla pořádně prozkoumána.
Krása střídá nádheru, Aelfrída navíc ještě dodává, že kvůli počasí skutečně zrušili všechny lety na Gibraltar, takže to vezmeme do Málagy a potom do Torres. A z Málagy by měly jezdit na Gibraltar přímé autobusy. Odejdeme se zabalit, sraz za hodinu na letišti. A vzhledem k předpokládaným speleologickým radovánkám bereme výrazně více provazů než obvykle.

V Málaze rychle zjistíme, že veškerá doprava do Gibraltaru je odkloněná do Torres, neb jsou dál uzavřené silnice. Inu, stejně jsme tam chtěli. Torres je poklidná vesnička, nízko nad ní jsou husté temné mraky, zatím docela daleko, ale to se může fofrem změnit. Hospoda je tu jedna, tak tam napochodujeme a jediný přítomný španělštinář Ráchel (Kovařík s Aelfrídou zůstali venku před hospodou) jednak objedná pití s řádným dýškem, jednak vysvětlí, že nás posílá Harry Shepherd. Hospodský zkonstatuje, že počasí je špatné, silnice nepoužitelná, auto nepůjčí, ale může půjčit koně – a na těch se dá projet pod ochranou hor („abrigo della sierra“). A že to počasí je fakt divné. Po dotazu, jestli by tu ochranu hor nešlo nějak přikrmit ještě s tím, že tady dřív žili bandoleros, odpadlíci, doporučí koupit láhev nebo plechovku piva a nechat ji za hranicí vesnice. Promptně zakoupíme alkohol a necháme se odvést k ohradě plné vesnických kobyl, které si následně rozebereme (a taky ze rozpárujeme tak, aby vedle sebe vždy jel zkušenější a méně zkušený jezdec) a vydáme se na cestu.

Svahy v okolí mají svahy a ježí se to tam velmi ostnatými zelenými kaktusy. A lezavě fouká. Nějakou dobu jedeme v pohodě, je tam náročný terén na stoupání a klesání, ale postupně se počasí nad námi začíná nepříjemně horšit. Část cesty se nám podařilo urazit v závětří, ale u městečka La Linea („linie“), kde je zlom mezi Španělskem a Gibraltarem, fakticky vstup na poslední úsek cesty, se počasí začne silně horšit. A taky zmizí ta příjemná ochrana okolních svahů, neb je to místo ploché jak Placatý pes. Pod heslem, že to bude ještě horší, pobídneme koně do cvalu.
Mraky vypadají, že se vaří a do toho je slyšet vítr, který se už začíná dostávat všude, takové uragán za 3, 2, 1… Když vjedeme do městečka nikde není ani noha. Jenom domy (některé poškozené) a palmy (některé přeražené a hozené větrem na ulici). Potom se prořítíme kolem místa, kde je nějaký přechod na druhou stranu, jsou tam sochy a byl tam květinový záhon. Už tam není. Uletěl. Zato tam pevně drží velká cedule PASSPORT CONTROL ON THE OTHER SIDE OF THE RUNWAY. A potom projedeme koridorem, kde cesta crossuje letiště. Runway končí v moři, protože tam to jinde nepostavíš. Ověříme si, že to fouká směrem z moře na pevninu a tryskem přeběhneme runway.

První, co nás u přechodu vítá, je klasická červená telefonní budka. Dále je tam monument a postbox. Místní officers na nás koukají s pozvednutým obočím, když se tam přiřítíme na koních, ale zachovávají anglický klid. Ukážeme pasy, poradí nám, kde ustájit koně, Ota si mezitím venku ťukne do vody, jestli se mu to náhodou nespojí s Hurakánem (naštěstí ne) a Kovařík fotí nebe, na jeho fotkách splývá obloha s mořem.
Přesuneme se na ranč, ustájíme koně, zaplatíme a dodáme jejich zpáteční adresu, kdybychom se náhodou zaběhli. Majitel nám doporučí hostel naproti antropologickému muzeu, kam promptně vyrazíme. Oproti La Linee je tady ve městě živo, lidé tu mají zjevně počasí víc v paži. Potkáme znak Gibraltaru, památník Royal Engineers a fascinující věc, na náměstí jsou všechny mezinárodní obchodní řetězce (včetně Mekáče) unifikovány do místní zlaté a modré barvy.

Ve velmi britském hostelu se nachází neméně britská recepční, která nám po dotázání se na pamětihodnosti, které bychom neměli minout, doporučí makaky, jeskyni svatého Michaela a tunely, tunelů je tu hodně, z druhé světové, nejvíc ovšem z Great Siege of Gibraltar o pár set let dříve. A nahoře na skále je místo, kterému se říká Héraklovy sloupy, celá skála byla prý považována za jeden z Héraklových sloupů a za místo, kde svět končí a setkává se svět živých a mrtvých (radost všech přítomných Scionů by se dala krájet).
S díky se rozloučíme a jdeme do muzea najít Harryho Shepherda.

Harry je cca dvacetiletý, perfektně upravený britský gentleman, takže distribuuje earl grey a mléko. A na naše otázky odpovídá, že se ozývá rachocení z hloubky skály, nikdo nemá tušení, odkud se bere a proč tu vůbec něco rachotí. A Harry sám to má z druhé ruky od kolegů z Great Siege Tunnels. A že se situace stává kritičtější, neb jako by tu všechno zvlčila, třeba se zvedla spirituální aktivita v přístavu, kde se objevují účastníci Great Siege a The Sortie – mimo obvyklé datum a v nějak vyšším počtu. Na další otázky ohledně jakéhokoli předcházejícího rozruchu ještě dodá, že tu byl incident s nějakým Afričanem, který se pokusil dole v tunelech postavit svatyňku nějakém pohanskému božstvu, byl vykázán, ale detaily vědí obyvatelé tunelů, ne on. Ještě nám doporučí opatřit si průvodce, který se nebojí větru a deště a dodá parkoviště, kde takového můžeme najít a odsouhlasí nápad navštívit makaky. A dodá důležitá jména z tunelů – major Henry Ince na oficiální úrovni a dva mládenci Shell and Shot na neoficiální.

Rozloučíme se a vypadneme najít průvodce. Najdeme týpka, co se představí jako Peter Green a necháme se nejdřív hodit k makakům. A dodá radu, že pokud budou kvůli počasí zalezlí, tak je najdeme za skleněným můstkem a kdybychom je chtěli krmit, má oficiální granule (je mu od nich drobet odlehčeno).
Makaky vskutku objevíme na skleněným můstkem, což je skutečně kompletně prosklený ochoz včetně podlahy. A za ním jsou opice. Vyrazíme k nim. Kovařík si je nejdřív vyfotí, jeden makak vypadá průsvitný, tak na něj upozorní zbytek. Makakové se okamžitě začnou družit a začnou přítomným porůznu skákat po hlavě a tahat je za vlasy. Velká radost… ne. Naštěstí se minimálně někteří dají odlákat na kus žvance. A začneme se bavit s Kovaříkem označeným makakem, on gestikuluje a vydává zvuky, Scioni artikulují. Makak na otázky sdělí, že ten bordel kolem ohrožuje všechny, že v přístavu se bojuje stará bitva, což se rozhodně neděje každé sudé úterý a je to průvodní jev problému. Po otázce na aspekt makak ukazuje do moře a jestli bohové nebo Titáni, je to tak hluboko, že v tom není zase takový rozdíl. Opice od nás kromě oficiálních granulí dostanou ještě úzkoprofilové ovoce + oříšky a komunikačnímu makakovi zůstane v ruce pecka, kterou vyškrábe do země nápis HOLY LAND. Z čehož nejsme moudří, rozloučíme se jdeme za Greenem, ať nás hodí do přístavu. Po otázce, jak by spojil slova „Holy Land“ a „Gibraltar“ odpoví, že to je tunel z druhé světové. Velmi větrný tunel i normálně, teď z něj bude pravděpodobně tunel letecký.

Necháváme se vézt do přístavu a pozorováním zjišťujeme, že spirituální aktivitou se to tam vskutku jenom hemží. Včetně ghost ships; konstrukce schopné uvézt děla, floating batteries, fireships, španělské lodě útočící na skálu, slyšíme střelbu z děl a obecně strašlivý kravál. Na straně obránců je jen pár lodí připoutaných ke skále, opětují z nich palbu, malé loďky plují směrem k útočící mase, všechno cca 18. století. A vypadá to, jako kdyby to celé byla jedna scéna, jeden obraz, z kterého ale vypadávají některé dílčí části, které se s podivným zamlžením přesouvají, je to jedna rozkouskovaná scéna a tohle nemohl vidět jediný člověk. Těžko říct, co to je.
Green to nevidí, Atab se pro jistotu zkusí podívat jako člověk a to nevidí nic zvláštního, jenom má intenzivní pocit, že je něco strašně špatně. Odložíme Greena někde stranou, že si chceme projít přístav zblízka… a zblízka zjišťujeme, že je tam fest záhrobní chlad. Včetně toho, že námi sem tam proběhne ne jeden duch, ale skupinka duchů-obránců, dost rychle si na to začneme dávat pozor a vyhýbáme se jim.
Je tam molo. Kovařík se nechá chytit Týrssonem, sundá brejle a dívá se do vody. Njordsson se nechá chytit za jednu nohu Thorssonem, za druhou Válissonem a ponoří ruku do vody. Pila hlídkuje na molu, zbytek se rozmístil kolem a hlídkuje na pevnině. Pila za nějakou chvíli hlásí, že se fireship řítí přímo na nás, Týrsson se dekuje s Kovaříkem, Ráchel naviguje Thorssona s Válissonem a Atab udělá štít, za nějž se všichni stihnou dostat, což je super, protože ta hořící ghostship to napálila přímo do mola a rozcákla se o molo i s molem. Kolem nás probíhají duchové obránců, co se řítí to hasit.
Nechám se hodit do hostelu, kde Ota povypráví, že měl z vody dojem něčeho starého, kdyby to měl datačně přiblížit, tak něco jako cítil na Klondike, tj. lvl primordial a vzteklého a nějaké vůle, která za tím stojí a je tak nějak ve stylu Look what you made me do. A taky se nemohl hýbat. Jan dodává, že je to nějaká hlubinná entita a že viděl dvě postavy víceméně obě mořské, jednu mužskou s hlavou, asi živou a jednu ženskou bezhlavou, asi mrtvou, které spolu měly nejspíš nějaký blízký vztah, ať už příbuzenský, milenecký nebo jiný – a že to na něj působí jako msta za zabitou družku, sestru, whatever. A taky viděl hady. Což zejména v Thorssonovi budí veliké nadšení.

Dáme si čas na kafe, sprchu, lehkou večeři a po chvíli debat co a jak se necháme hodit do tunelů, stejně bychom tam dříve či později museli. Green vyřídí oficiality a my se vydáme do nitra The Rock.
Na místě se představíme i s rodiči a týpek v tříroháku (očividně duch, podle toho procházení dveří, představí se jako John Daily) nás vezme za majorem Incem. Tam se představíme znovu, rodičové Seveřanů jsou očividně známí, ale nejvíc nadšení sklidí Lucie a zejména Ráchel. Ince vzápětí dodá, že oni v Siege Tunnels přísahají věrnost Athéně a že v jejím jméně tu vždycky udržovali pořádek. Začneme se vyptávat na toho Afričana; Ince vypoví, že to byl takový meddlesome voodoo priest, který si z neznámého důvodu usmyslel postavit v tunelu Holy Land svému bohu oltářík, tak ho vyprovodili. Dodá Afričanův popis (černoch, hlava plná dredů, hacafrak z nějaké namodro obarvené koženky, náhrdelník s přívěšky typu provrtané kusy kamene, hodně dobře stavěný, jako někdo, kdo hodně vydrží), ale jméno jeho ani jméno toho boha nikdo nezjišťoval. Pak Ince zavolá Shella a Shota, kteří ho našli, načež přikráčí dva cca dvanáctiletí usmrkaní grázlíci. A ti dodají, že jméno toho boha podle toho, co Afričan provolával, znělo Agau. A taky řeknou, že je tu nějaký plán zjevený od Athény a že po vykopnutí voodoo priesta se dělaly velký věci. Ince to upřesní, že se jedná o typ konstruktérských stavebních rituálů, které jsou zasvěceny Athéně a shodli se, že je třeba je obnovit, typ mystických pavučin, které se táhnou skrze skálu, taková kombinace mystiky a inženýrství. A samozřejmě se počítá i s tunely, které byly proraženy později, rituál by měl takříkajíc zastřešovat všechno. A tyhle rituály se tu opakovaly od jejich ustanovení poprvé. Na otázky, jestli se tu něco nedávno zřítilo nebo nově proráželo zamítavě kroutí hlavou. Padne otázka na jeskyni svatého Michaela, tu prý chovají ve zvláštní úctě a nikdo nechodí dolů… Shell a Shot se začnou schovávat za sebe, až projdou Njordssonem a na Inceho „Co jste vyváděli?“ kluci zakňučí, že to bylo dvě stě let dávno a je to tam tmavý a nepříjemný a máš pocit, že ti to sežere nohy a radši se na to vykašlali. Ince vrčí, že bude disciplinárka. Po pár dotazech ještě ověřeno, že onen „rumbling“ nemá žádnou zvláštní pravidelnost.

Sebereme si Shella a Shota a necháme se od nich odvést k Holy Land a vyptáváme se jich na podrobnosti k tomu voodoo priestovi – dával si kamínky na sebe a měl tam svaté obrázky a měl chřestítko, bylo takové podezřelé a říkal jméno Agau, Agau, tak to běželi nahlásit. Afričan se prý tvářil nejdřív nadšeně, že postaví oltářík a pak trochu sklesle, ale tak nějak způsobem, že byl rád, že ho jenom vyrazili a nebylo to horší. Pak se jich vyptáváme na jejich sestup do Botomless Pit – klesali dolů, oni dobře vidí ve tmě, ale pak viděli méně a méně a bylo to tam čím dál tím víc nepříjemnější a neviděli si na špičky vlastních nohou a ten dojem, že je něco žere, vůbec nebyl metaforický, tak se raději vrátili nahoru. Je jim to kolektivně odsouhlaseno jako rozumné rozhodnutí.
S tím dorazíme k Holy Land, kde se na průchod tam a zpátky svážeme, neb vítr je tam hustodémonsky krutopřísný. Na konci tunelu je díra, co vede ven ze skály, z hlubiny pod sebou slyšíme dunivé zarachocení, které přehluší i vytí větru. Inspiruje nás to k otázce na načasování zvuků; Shell a Shot vypoví, že zvuky zaregistrovali po rituálu, ale mezi postavením oltáříku a konáním rituálu uběhla tak hodina a zvuky posléze zaznamenali v řádu hodin, ergo co byl trigger z toho přesně neurčíme.
Kovařík si všechno vyfotí s tím, že si to prohlédneme v závětří a přejdeme Holy Land směrem zpátky, kde se k nám přiřítí John Daily a volá „slečno Ráchel, Richard je pryč a pořád opakoval Four keys, Four keys, nevím co to znamená, našel jsem ho na zemi a zkusil ho zvednout, chvíli mluvil takhle z cesty a pak se mi rozplynul pod rukama. On byl nejstarší z nás, vyznal se ve věcech, co budeme dělat?“
Rychle zjistíme, že se tak stalo v jeskyni svatého Michaela, takže tam zamíříme a Johna i Shella se Shotem odešleme za majorem Incem, ať mu vyřídí, co se stalo a že až se vrátíme, tak mu řekneme, jak nám byli kluci nápomocní a chrtíme k Botomless Pit.

Na místě zjišťujeme, že v jeskyni svítí světla, rozhodně ne přirozená (jako bioluminiscence), je to nějaký divine phenomenon. Kovařík se podívá, jestli je tohle světový sloup – do jisté míry to ta skála je, ten typ, co se dotýká věcí. A mezitím zoufale přemýšlíme, co to sakra znamená v tomhle kontextu four keys, jaké čtyři klíče, čeho čtyři klíče, nikdo o žádných klíčích nemluvil… až se mi rozsvítí, že „four keys“ zní stejně jako „Forkýs“ což je jedna z těch řeckých hlubinně mořských primordiálních entit a otec mimo jiné Medusy, které usekl hlavu jistý Perseus a pak ji používal jako kapesní zkameňovadlo, also tam byl nějaký rejp od Poseidona a hejt od Athény, božští rodiče, jak je známe a nemůžeme si na ně stěžovat.

Než máme čas se pořádně zamyslet nad otázkou, proč Forkýs (asi) zuří zrovna teď, vyvalí se z Botomless Pit hadi. Obří hadi. Hlavy velké jako jeden ks Mini a je to tvor ohraničený, ale fluidní. A začne rubačka. Atab drží štít, za kterým se schovává a naviguje ho na údery Ráchel, na kterou mají hadi obzvláštní pifku, Aelfrída je taky za štítem. Týrsson s Pilou to pářou a trhají, Mini spaluje, Ota kryje Lucii, Thorsson buší, Válisson seká a pak se vedle něj objeví spirituální vlkopes, jehož vytí potvoře nedělá úplně dobře. Kovařík pozoruje dění a hlásí, že to je nějaká soulless mindless věc, zcela amorfní, tj. žádné zásahové plochy, ale nemá neomezenou energii, nejlepší bude to vyčerpat, usekat a roztrhat. Ta černá voda, co z ní teče, není taint (to jsou jedna z nejkrásnějších slov, co Scion může slyšet, že to není taint), ale má to sekundárně abrazivní účinek, takový tekutý šmirglpapír. Bojové jednotky to okrajují a trhají, štítové jednoty štítují (v případě Oty s tradičním letem a rozbitím krásných krápníkových útvarů v ceně), stratégové navigují, zbytek se kryje a nakonec si Thorsson urve jeden sloup, aby měl na obludu správně velké kladivo, jebne do ní, následně se zřítí kus stěny a příšeru definitivně rozcákne. Užijeme si tsunami té divně husté tmavé vody a pak si nás rozeberou Ota s Lucií a udělají rychlý polní lazaret.
Jezírko, které zůstalo po obludě, se pozvolna rozpouští a odpařuje a na zemi zůstaly ležet nějaké šupinky, ne moc velké a je jich přesně tolik, kolik je přítomných pražských. Válissonův vlkopes nám decentně naznačí, že si je máme dát pod jazyk.

A jdeme na sestup. Když pomineme, že je tam zima, tma, politbyro a je celé takové nepříjemné, tak to není technicky zase tak náročné. Jsme u hladiny, šupinu pod jazyk a dolů, vedle Válissona se vznáší jeho vlkopes. Voda, ačkoli je mořská a slaná, tak nenadnáší, klesáme dolů a čím dál hlouběji. Ozve se další zahřmění, zní to jako hlas, jako nářek. Klesáme stále níž, už se nedá určit, kde je nahoře a kde je dole. Další zahřmění je srozumitelnější: „Vraťte mi moji dceru!“
…a začneme se bavit s Forkýsem. Který chce buď vrátit dceru, což tvrdí, že by šlo, kdybychom ji našli v Hádu a museli bychom získat její ostatky, což by byl trošičku problém, protože si Athéna z jejích vlasů udělala řemínky do sandálů. Nebo ať mu dáme smírčí oběť, Athéna mu vzala jeho dítě, on si vezme její. Což nám nepřijde jako dobrý obchod, my bychom si Ráchel rádi nechali a postupně se nám podaří dojít k tomu, že Athéně sice smrt libovolného jejího potomka bude jarním vánkem, ale Forkýs by se pak cítil lépe, ergo jeho problém není chci zabít Athénina potomka ale chci se cítit lépe a Kovařík se vytasí s přípravkem, který zbavuje utrpení a vzhledem k jeho určitě-ne-olympskému-původu by určitě fungoval i na někoho jako je Forkýs. Předá lahvičku a fofrem vyplujeme nahoru.

Nahoře zjistíme, že jsme totálně promrzlí a utahaní, jak z nás voda celou dobu vysávala teplo a energii, nu což, i toto je úděl Sciona, stejně nemůžeme omdlít, tak jdeme podat hlášení majorovi Incemu. Že by všechno mělo být už v pořádku a ten rituál provedli perfektně, ale ať ho pro všechno na světě už neopakují a že Shell a Shot nám byli velice nápomocní. Ince má rád svůj klidný spánek, takže se nás na nic neptá, poděkuje a vyshmahneme. Venku vysvětlíme Greenovi svou promoklost stáním na balkoně v Holy Land a necháme se zavézt do hostelu, kde následuje akce kafe-vana-spánek.
Harrymu pak nahlásíme úspěšnou akci a zázračně vyčaseným Gibraltarem vypadneme zpátky do Prahy.

Poznámka ex post aneb co se mi podařilo najít k loa jménem Agau:
Agau is a very violent god. Earth tremors and the frightening sounds associated with storms are because of Agau. The trances induced by his mounting are so violent there have been deaths associated with his brutality. When one is mounted one attempts to imitate the sounds of thunder and tremors, if they are strong enough to utter sounds under the possession. The possessed person keeps repeating, „It is I who am the gunner of god; when I roar the earth trembles.“
It is said that when the earth tremors, Agau is angry. Those who are strong enough to keep him in their bodies are puffing with all their strength and sputtering like seals. One has to be very strong to harbor this spirit.