Účastníci: Darja Doubravová,Edita Lázňovská, Jack, Bren,Riikka Studená,Michaela “Míšenka” Červená,Ema Sovová

SMS od Edity: Long time no see. Nemůžu spát, potřebuje pomoct a bylinky.

Všichni jsme se sešli v čajovně, kde jsme po dlouhé době viděli Editu, kterou doprovázel Jack. Vypadala velmi vyčerpaně asi už opravdu nějakou dobu nespala. Další co nešlo přehlédnout byl fakt, že byla velmi četně pokousaná do krve na nejrůznějších místech. Edita nás uvedla do její problematiky: Před nedávnem se vrátila ze Země věčného mládí. Tam se přidala k výpravě, která šla pobýt skřety a najít lidi do hor. Jen se něco pokazilo a lidi i skřeti zešíleli. Takže se všichni navzájem pobili. Jen Editě a jednomu “blood mage” se podařilo přežít. Edita si toho moc nepamatuje, ani neví jak dlouho tam přežívali. Každopádně si z toho odnesla krom spoustu kousanců i hrozné noční můry.

Proto Edita potřebovala sehnat nějaký vydatný Kozlík lékařský aby mohla usnout. Z toho důvodu se rozhodla vydat do Cerneiského lesa. Potom co jsme se seznámili a dali dohromady potřebné informace o sobě i o Lese, jsme se sbalili a vydali jsme se do Brocelonu (la foret de Broceliande) ve Francii.

Rady kterými jsme se chystali řídit: Je důležité vědět kam jdeme. V noci se necestuje. Noc přečkat v přístřeší/tábořišti. Pamatovat na slušné chování. Oheň NE! Případné dary by neměli být ve styku s ohněm. Nescházet z cesty.

Dorazili jsme ke vstupu do lesa, kdy bylo rozcestí na tři směry (už zde je ukazatel zhotoven “bez ohne”, nanelézají se v něm žádné hřebíky) Směry v překladu: údolí bez návratu (vallée sans retour), hrobka obru a merlinuv stolec. Edita první zavrhla směr do hrobky obrů, že jí to zavání jeskyní a podzemím a tam jí nikdo nedostane. Po zhodnocení že zas tak moc nejsme zběhlí v příbězích o Merlinovi, jsme vybrali první možnost. Pro kontrolu ještě Edita hodila do vzduchu tři kamínky s myšlenkou na nejvhodnější cestu (obdoba hodu mincí), které naši volbu potvrdily. Les byl… nádherný a majestátní. Po nějaké době nás cesta zavedla ke kamenným schodům ve skále mířící do údolí. Edita a Ben jdou v čele, když zaslechnou tiché sténání. Všichni se zastavíme a pátráme po zdroji nářku. V tom si uvědomí že to vychází zpod nich a zjišťují, že sténá schod těsně před nimi. Pozdravíme a ptáme se schodu co ho trápí. Schod líčí jak tu byl rytíř, od té doby že má něco zaklíněné vedle sobě a moc ho to bolí. Bren se naklání a snaží se ten předmět najít a skutečně něco zahlédne. Velmi opatrně si snaží vytáhnout něco železného a my ji jistíme lanem. A skutečně se to podaří vytáhnout. Je to kus zlomeného meče. Schod poděkuje a ještě nám poradí abychom si dali pozor na jeho předposledního bratra, že se rád kýve. Díky této radě nikdo nepřišel k úhoně. Předposlední schod dokonce projevil nelibost s naším přeskočením - sadista :)

Pokračujeme dále po cestě v údolí stále myslíc na Kozlík. Za nedlouho zaslechneme koně, který se pase nedaleko cesty. Než se za ním vydáme Riikka vytahuje klubíčko provázku a uvazuje ho ke stromu na cestě. Koně nalezneme na mýtince s tábořištěm a opodál leží rytíř v kamenné zbroji u vchodu do jeskyně. Zbroj slouží rytíři jako věčný sarkofág. Hledí má naštěstí otevřený, takže má aspoň trochu výhled a může s námi mluvit. Nešťastník se jmenuje Sir Giumar a zaklela ho paní jeho srdce paní Morgana le Fey, které by mělo patřit celé toto údolí. Milý rytíř se rozhodl dát přednost svému králi před ženou svého srdce. Proběhla krátká intervence, kdy jsme se pokoušeli vysvětlit, že jeho jednání se mohlo dotknout paní Morgany. A že by nebylo od věci trochu svůj postoj přehodnotit a znovu si s ní promluvit a tentokrát upřímně. (No jo, ale je to rytíř a ještě mu rozjímání bude trvat několik dalších let..) Zjistili jsme že nalezený úlomek meče patří tomuto rytíři, tak jsme úlomky dali k sobě a nechali je u něj.

Začalo se schylovat k noci, tak jsme se rozhodli že se zde utáboříme. Já, Riikka , Edita a Jack jsme se ujali stavění přístřešku a ohraničování tábořiště dokola zbytkem provázku. Míšenka po celou dobu cesty byla fascinována Lesem a když jsme dorazili na toto místo zaujala ji jeskyně. Proto se vydala s ostatními trochu blíže k jeskyni. Nevím o co se přesně pokoušela. Ale projevy byli následující: Míša se upřeně podívala do jeskyně a pak se vydatně vyzvracela. (něco podobného se jí stalo za výpravu ještě několikrát). Pak nám sdělila, že jeskyně je labyrint. Po střídmém jídle bez ohniště jsme si rozhodily hlídky a šli spát.

Uprostřed noci nás vyburcoval Editin hlasitý křik ze spánku. Edita hned po probuzení vyběhla mimo tábořiště a šla se kouknout na ležícího rytíře a vykřikla znovu. Většina skupiny šla za ní. Nedalo se říct, že Edita vnímá cokoliv dalšího ostatní se ji snažili nějak uklidnit, hlavně Jack hodně pomohl. Mezitím my u ležení jsme si všimly, že v lese se něco děje, pohybuje. Rychle jsem zavolala ostatní, protože jsem si vzpomněla na potřebu udržet se v tábořišti. Všichni se vrátili jen tak tak, protože z lesa ze všech stran k nám se začaly napřahovat kořeny. Kupodivu se ukázalo, že kořeny nepřekračují hranici provázku. A mi jsme možná v “bezpečí”? Po chvilce jsme zaslechli výkřik z jeskyně. Výkřik se zdál, že patří Jackovi. Na to Edita intuitivně vyskočila od Jacka a snažila se běžet pomoct do jeskyně. Naštěstí indián byl velmi pohotový a Editu zalehl včas než se dostala z tábořiště. Pak se začali ozývat porůznu bolestné výkřiky každé z nás. Kdo nedržel Editu, tak se držel dokola kolem. Snažili jsme si opakovat, že jsme v bezpečí, který nám les laskavě propůjčil, se všemi blízkými a nikoho jsme nenechali venku. Kořeny stále proudily přes mýtinu těsně kolem hranice provázku. Jako by vyčkávaly na nějaké klopýtnutí…

Do rána jsme už nic nenaspali. Při rozednění kořeny zmizely jako by tam nikdy nebyli. Žádná zválená hlína, žádné brázdy, jen přišel nový svěží den. Unaveně jsme si sbalili věci a připravili jsme se na návrat na pěšinu. Ještě před odchodem jsem zasadila žalud, který rovnou vyrašil. Na konci provázku jsme však nenašli pěšinu, ale konec byl navázán na kámen uprostřed lesa. (no nic za pokus to stálo) Spolehli jsme se na vedení Edity.

Potkali jsme ruiny, které hrozně zajímaly Emu. A protože není dobré mít roztěkanou mysl členů skupinky, tak jsme se na chvíli zastavili. Jednalo se o zbytky kamenných stěn, schodů asi nějakého panství. Ema nalezla pozůstatky brány u které byl nějaký erb. Když na něj zaměřila svou moc vybavili se jí slova: MADOR, ČERNÝ a BRÁNA. Tím Ema ukojila svou zvědavost, prý se sem vydá někdy jindy. Míšenka přes svůj důvtip dopočítala místo, kde brána končí. A díky tomu jsme bránu raději obešli. Dobře jsme udělali. Zjevně je tam průchod, protože když procházeli kolem mohli jsme zahlédnout “škvírou” nádvoří hradu.

Další zastávka už byla opodál kde jsme viděli Kozlik. No, Kozlik je slabé slovo spíš Kozel na steroidech… Jako správně vykovaná děvčata a švarný indián jsme pozdravili. Edita se ptá paní Morgany le Fay o svolení k natrhání byliny. A skutečne se nám zjevila Paní. Měla zelené oči a tmavé vlasy a v rukou pohár (asi zlatý). Morgana nás zdraví a ráda poznává ¹⁾. Dává nám prostor k ukázání co zvládneme. Bren se rozhodla nejprve promluvit s jedním Kozlíkem. Rostlina poradila “Až bude ouvej, třikrát zaklepej” Jedná se o velké rostliny, tak jsme se rozdělili do skupin.

Všichni začali hrabat co to šlo. Ale kořeny jakoby nekončili a stále se zavrtávali dolů. V jednu chvíli zpod kořenů vyskakuje zelený had. Reflexivně vytahují nůž a podřezávám ho. Místo krve z něj vyteče zelená míza a had mizí i s rostlinou. Ostatní zachovali chladnou hlavu a raději rychle zaklepali třikrát na kořen. Obdivný pohled si vysloužit Jack, který zvládl bleskurychle hada chytit pod hlavou. Hadi co nebyli zabiti se proměnily v kořeny Kozlíku. Paní Morgana zhodnotila, že jsme si nevedli zas tak špatně. Edita ještě Paní le Fay připomíná onoho rytíře, které k ni stále chová hluboké city. Berenika do jedné jámy hází své bylinky, poděkujeme a odcházíme.

Cestou u potůčku zahlednu.. zlatý strom? Ano nepřehlédla jsem se. Protože je to skutečná kuriozita, tak se jedeme kouknou trochu blíž. Zajímavé, kolem zlatého stromu jsou rozmístěny tři černé spálené stromy. Neodvažujeme se chodit do jejich středu. Při pozorování okolí si všímám, že v nedalekém stromu jsou zaražené tři zlomené šípy. Mísenka poznamenává, že to vypadá, jako by někdo střílel od zlatého stromu. Při zkoumáni zaslechneme posměšné “Ani jeden netrefil”. Edita tvora láká na pár oříšků. To se jí povede, protože před námi se zjeví “postava”. Takový slepenec listí cca 1 metr vysoký. A představí se jako vítr v listí. Vypráví nám jak dávno přijely 4 rytíři v brnění. Údajně slovo dalo slovo a paní Morgana je vyzvala ať ji střelí, jestli to dokáží… No a nezvládli. Ten zlatý strom byl jejich vůdce… S Míšou se rozhodneme vyndat hroty šípů ze stromu. Vyndavám je svým relikem. Práce se úspěšně podařila a jsou venku. Vír nám za odměnu každému hází vlašský ořech se slovy: Až vám bude ouvej tak ho rozlouskněte nebo vyměňte. Následně cesta zpět byla bez komplikací. Vylezli jsme na svah a nalezli stezku. Ani nevíme jak už jsme zpátky ve Francouzském penzionu. Berenika vytváří nějaký prozatímní preparát pro Editu. Prý na tinkturu si bude muset chvíli počkat. V Praze jsme se ještě zastavili za Panem B. sdělit dojmy a požádat ho zda by se nepostaral o hroty šípu. Plus někteří z nás se s ním ještě osobně nesetkali.

Abych to na závěr zhodnotila: Ano měli jsme tam dost potenciálních problémů. A ano příště v lese raději nespat, nebo aspoň né vedle té jeskyně. (Trochu doufám, že Emy a Míšenky nápad na prozkoumání jeskyně si rozmyslí, nebo se setsakramentsky připraví…) Ale jinak moc nechápu ty hrozivé vzkazy o tom jak Les je hrozný a nebezpečné místo a raději tam nechoďte. Já jsem si ten les celkem zamilovala a doufám, že budu mít zas příležitost tam zavítat.