Osoby a obsazení: Mi Nü-Chai, Scion Kuan-tiho; Atab Kolář, syn Nabua; Breonica Coll, dcera Miachova; Gwen Skřivánková, dcera Apollónova + na začátku Eulogos (NPC); Nela, dcera Neith; Otakar Njordsson; Tomáš Lin, syn Kui Xingův; Aelfrida, dcera Afrodítina (NPC)

SMS: Detektivní kancelář Tajemství. Výprava do Neapole. Neapol uzřít a umřít. Sraz v Obskurní.

Slezeme se v Obskurní, Aelfrida popovídá, že má případ pro detektivní kancelář Tajemství – zavolala slečna z Neapole, jménem Giulia a tvrdí, že v nějakém baráku straší, má její adresu a telefonní číslo, bohužel podrobnosti další žádné, Giulia zněla dost vystresovaně a tedy podrobnosti na místě.

Neapol je hnusná. Ale má půvabné úzké uličky, cca takové, že tam bude Njordsson procházet otočen v bok a Atab se svým štítem vlastně taky.
Zatímco procházíme uličkami, tak míjíme něco, co vypadá dost jako kostel, ale inzeruje, že to je lapis museum a že momentálně mají výstavu, co se zove Spellbound. Mini ostatní informuje, že to je šitnej film, ostatně jako celý Hitchcock.

Posléze najdeme klasickou neapolskou budovu, tzn. opadaná omítka a graffiti, na dveřích zvonek, tak zazvoníme. Ozve se melodie, pak se otevřou dveře a v nich stojí nevyspalá strhaná slečna v džínech a tričku, představíme se a pozve nás dál. Oční kontrola botníku naznačuje, že tam asi bydlí sama (hodně bot, ale stejné velikosti). Dostaneme kafe a Giulia nám svěří, že pracuje jako údržbářka v kapli Sansevero a dějí se tam divné věci – na podlaze se objevují krvavé skvrny. Do kaple nikdy nedopadá sluneční světlo, nicméně ty skvrny viděla Giulia ve večerních hodinách. Dále tam jsou slyšet zvláštní kvílivé zvuky. Děje se to cca 14 dní a na otázku, jestli tomu předcházela nějaká netypická událost řekne, že tedy šéf povídal, že to nemají nikomu říkat, ale během návštěvních hodin se tam stal nějaký incident. Turisti, Francouzi, kluk a holka, se tam pohádali a on ji uhodil tak, že jí rozrazil hlavu. Smrtelné to nebylo, volala se rychlá, přijeli kolegové policie a sebrali týpka. Datum sedí s tím, kdy se začaly dít ty divné věci… o kterých nechce Giulia vůbec povídat kolegům, protože nechce aby si mysleli, že jí straší ve věži, tj. neví, jestli to vidí i někdo jiný. Zkoušela nějakou krvavou skvrnu vyfotit, ale nefungoval jí telefon (to je ale překvape- NE).

Ptáme se, kdo by tam mohl strašit, dle Giulie prakticky libovolný di Sangro. Gesualdo tam zabil svou ženu ze žárlivosti, když ji přistihl in flagranti. A pokud je pravda, že Raimondo di Sangro zabil dva lidi ze služebnictva, aby vytvořil exponáty krevních oběhů, tak máme další podezřelé. O Raimondovi se navíc říká, že dělal při svých experimentech pokusy na lidech obecně. Ptáme se, jestli nás tam může vzít přes noc, tak může – jenom těžko říct, jak to tam bude s technikou, která tam funguje velmi naládově tak nějak obecně (a teď se to rozhodně nevylepší). Ještě se optáme na teplotu, prý Giulii přeběhl mráz po zádech a prý i uvažovala, že by zkusila něco jako „Duchu, zjev se mi“ ale pak usoudila, že jestli bude duch naštvaný, tak se s ním bavit nechce. Giulia ještě řekne, že zatímco my budeme zkoumat kapli, ona zůstane v předsíni pro personál, komunikaci případně pořešíme přes Gwen, která opravdu dobře slyší a vydáme se do kaple.
Zvenčí je kaple místo, do kterého by se nikomu nechtělo lézt, vynecháme hlavní vchod a vejdeme bočním, přes obchod se suvenýry a jdeme zkoumat prostor.

Prostor vlastně není doopravdy velký, ale budí iluzi velikosti, jsou tam výklenky, kolem bělostné sochy a uprostřed ležící socha zahaleného Krista. Která vypadá, jako kdyby někdo vysochal sochu, pak ji přehodil látkou a tu nechal zkamenět. Vepředu je socha Desilusion, mužská postava vylamující se ze sítě, pomocí anděla, co má nad čelem plamen. A socha cudnosti, která je Miss mokré tričko. Úsporné osvětlení svítí, telefony jsou už tuháč. Slušně pozdravíme do vzduchu, v odpověď se ozve píseň, kde se italsky zpívá: „Jestli si přeješ moji smrt, tak zemřu, ale pokud mě přestaneš milovat, to je přece ta pravá tragédie, to by bylo nesnesitelně kruté.“ Gwen identifikuje madrigal, tedy zcela světskou píseň, což nás všechny instantně potěší, protože Gesualdo byl kromě žárlivce taky skladatel madrigalů. Chvíli drbeme Gesualda, který tu hudbu fakt žral a přemýšlíme, jestli byl jenom žárlivý magor, nebo žárlivý magor, který si vzal dramaqueen, která to na něj zahrála stylem „všímej si mě“ a pak si jí teda všiml a za tohoto rozhovoru se náhle prudce ochladí a na zemi se objeví krvavé skvrny, tvořící nápisy.

„Lui é un monstro.“ (On je monstrum) Optáme se: „Kdo?“ Odpověď: „Portalo o fuori.“ (Dostaňte ho ven). Další otázka: „Kde ho najdeme?“ a z místa, kde začínají točité schůdky dolů, se počne ozývat dvouhlasé kvílení. Na otázku: „S kým máme tu čest?“ jako by se trochu prosvětlila socha Cudnosti. Představíme se pro jistotu i s rodiči, proběhne PING (oranžová) a jdeme dolů.
Tam najdeme záhrobní chlad a dva rozkošné preparáty krevních oběhů, které na nás otočí bulvy, kvílení utichne a ozve se šepot, který vychází ze všech těch cév zevnitř. Opakují: „Dostaňte ho pryč.“ – „Koho?“ – „Vraha.“ – „Vašeho?“ – „Ne.“ – „Kde je?“ – „Je tady, je tady, je tady. Dostaňte ho pryč. Za jakoukoli cenu. Nechceme ho tady. Je tady. Okolo. Tady. Bella Brianna vám pomáhej.“

Vylezeme zase zpátky nahoru do kaple, cestou nás stále provází pohled bulev. Jdeme Giulii povyprávět, co jsme viděli a že budeme asi potřebovat k tomu, co tady budeme dělat (jakkoli stále přesně nevíme, co to bude, ale něco opatrného, v kapli je spousta rozbitných věcí) a ptáme se, kde najdeme nějaké ještěrky (Bella Brianna se prý zjevuje v podobě ještěrky). Giulia odvětí, že ještěrky jsou v přístavu, lezou do Castel Nuovo. Ještě Giulii sdělíme, že ty krvavé skvrny možná byly varováním konkrétně pro ni, pokud je tu aktuálně ze zaměstnanců jediná žena a ostatním se to vůbec ukázat nemuselo.

Opustíme lokaci a míříme do přístavu, Giulia zamíří domů. A cestou debatujeme, co s vrahem. Ota spekuluje nad očišťováním, Gwen nad zpěvem, Bren nad bylinami a všichni nad toxickou maskulinitou. Základní plán je udělat útočiště, Gwen mundánní zpěv, někdo další s ní v kruhu, Ota a někdo s ním bude čistit vodou, Bren má bylinky, Mini je může zapálit, ať máme i vykuřovadlo… za tohoto hovoru dojdeme do přístavu, kousek od Castel Nuovo. Nela představí formálně skupinu italsky a že bychom moc rádi mluvili s Bellou Briannou. Chvíli je ticho a nic se neděje a potom k nám dokráčí útlý mladý muž, místní, má na sobě košili s odznáčkem, vypadá jako prodavač lístků. Usměje se a ptá se, jak nám může pomoci. Sdělíme mu své přání hovořit s Bellou Briannou, protože v kapli Sansevero je asi spektra, kterou bychom rádi dostali ven, aniž bychom se s ní bojově střetli. Týpek nás vezme do sklepení (the dungeon) hradu, bere si olejovou lampu, ani nezkouší cvaknout vypínačem. Dolů, rozdíl mezi stokami a nižšími patry asi nebude moc velký. Zaklepe prstem na zeď, slyšíme cupitání a následně vidíme jednu ještěrku. Hluboce se jí ukloníme, popředstavujeme se a ještěrka vleze Bren na rameno. Když tak stojíme ve sklepení, vzpomeneme na legendu, že v Castel Nuovo údajně pod ikonickou hlavní branou měli krokodýla. Prý byl přivezen z Egypta, byl darem pro královnu Joannu II, která své milence, kteří ji přestali bavit, házela krokodýlovi, takže mu zachutnalo lidské maso a krokodýl vesele běhal do dungeonech a nechával za sebou stopu z okousaných mrtvol, takový nemeánský krokodýl. Týpek nám k naší nemalé radosti sdělí, že ta věc tady pořád je, buď je nesmrtelná nebo extrémně dlouhověká a taky vychytralá, nahoru neleze. Dáme ještě týpkovi vizitku, podívá se na ni, očividně si ji zapamatuje a pak ji vyhodí do koše.

…na odchodu si ještě vzpomeneme, že by se nám hodil kbelík mořské vody, tak zamíříme ke kase, kde sedí ten stejný týpek, co s námi byl dole v podzemí… jenom nás nepoznává, po chvíli zmatení nám poradí, kde koupit kbelík, tzn. nejbližší adresu domácích potřeb. Očividně si ho na chvíli někdo půjčil a nejvyšší sázky jsou na Vergiliovi, o kterém je v Neapoli spousta pověstí, kde figuruje převážně jako mocný mág. Měl kupříkladu do sklepení Castel del’Ovo umístit vejce a dokud bude celé, Neapoli se nic nestane. A stačilo, aby se objevily skořápky na nádvoří, tak lidé začali panikařit. Další legenda praví, že zemětřesení poškodilo sklepní místnost a vejce, nicméně lidé nešli přesvědčit, že tam žádné vejce není ani není rozbité, tak řekli, že ho nahradili. A údajně v Neapoli byla i kouzelnická Vergiliova škola, kde učil magii.

Za tohoto hovoru koupíme kbelík v řečeném obchodě a nabereme v přístavu vodu a pak kráčíme nazpět ke kapli Sansevero, vyzvedneme Giuliu a v kapli domlouváme konkrétní rozložení činností, ještěrka nám to pantomimicky odsouhlasí – Ota, Nela a Tomáš budou vytírat, Ota aktivně očišťovat. Venku Atab udělá útočiště, kam se postaví Gwen, která bude zpívat a taky Aelfrida a Giulia. Bren má bylinky, Mini je zapálí a budou dělat chodící kadidelnice.
Ota začne tím, že do míst, kde bude útočiště odloží Armidin štít a vědro mořské vody a řízne se do ruky za slov: „Z moci mně svěřené mým otcem Njordem žehnám této vodě a všem jejím účinkům.“ Ováže si ruku a jdeme na věc.
Venku: Gwen začne zcela mundánně zpívat nějaký madrigal – takový, který Gesualdo nemohl znát. Aby to nebylo úplné „abstraktní umění“ ale zároveň něco zajímavého a pozdějšího; něco podobného madrigalu z jiné oblasti, opře se do toho.
Netrvá příliš dlouho a vzduch kolem se ochladí.

Uvnitř: v kapli se znovu rozsvětlí, je to druhá socha, ta s tou sítí a zase zhasne. Ještěrka se zatváří „Teď!“ a team magických uklízeček jde do toho.
Pomalu se prosvětluje socha zahaleného Krista, jako kdyby začalo zářit to tělo pod ní. Že to není celá ta socha, ale nějaké jádro. Všichni se po svém soustředí – Ota vzpomíná, jak zbavil velrybu taintu, to by bylo, aby vocas, co skládá madrigaly, byl horší než Hurakán. Bren myslí na Conservatory of Flowers, Mini si odříkává nějaký purifikační buddhistický text, s hřejivou vzpomínkou na to, jak bylo hezké, když ten jiangshi ve Friscu konečně odešel. Nela myslí na měsíc venku, kterému je tam dobře a na to, že máme situaci pod kontrolou. Tomáš se soustředí na čistou mysl a nechá se vést.

Venku: Gwen zpívá a Atab drží útočiště, rozeznají postavu, co vidí před sebou. Není příliš zaostřená, má na sobě náznak renesančního oblečení. Nepůsobí nijak naštvaně, ale čistě způsobem „because I can“ se zkusí probourat do útočiště, bez jakéhokoli varování. Atab zavře oči, vytěsní i Gwenin zpěv a v duchu si odříkává Enuma Elíš a soustředí se jenom na to, že drží útočiště. Což je dobře, neb Gesualdo v těch bouracích pokusech zkouší pokračovat.
Gwen tahle situace pochopitelně není příjemná, ale tohle je vlastně něco (že ač hudebník, tak stojí proti krípě), co se jí stává opakovaně a vždycky se to zvládlo, zvládne se to i teď, soustředí se na zpěv a sebekontrolu. Aelfrida se Gesualda nejdřív lekne, ale pak si vyndá z brašny femur a lebku, rozsvítí lebku a začne vyrábět vězeňský světlomet, který se Gesualdovi jaksi nelíbí a tím pádem snižuje počet úderů. Giulia se drží s Gwen za ruku.

V jednu chvíli Gesualdo velmi prudce zprůsvitní, zůstane z něj jenom obrys, otočí se a vyrazí, aby proběhl hlavními dveřmi dovnitř, což se mu už nepovede. Zevnitř je slabě slyšet klepnutí koštěte o práh dveří, jak tam doběhla uklízecí četa. Gesualdo to zkusí to ještě jednou, potom to zkusí obletět a zkusit projít nějakou náhodou zdí a NIC. Zoufale se tam snaží dostat.
Uvnitř: v tuhle chvíli zmizí voda z podlahy a zmizí kouř a najednou z toho jde dojem, že se díváme kapli v mnohem jasnějších a zářivějších barvách, než byla předtím. Na úrovni oltáře se objeví jiná průsvitná postava, vypadá jako Raimondo di Sangro. Projde mezi námi a kolem nás od toho oltáře k hlavním dveřím. Ještěrka udělá „teď to máš ty hajzle.“
Di Sangro přijde ven a ukloní se lidem v kruhu a pak Gesualda chytí za hlavu a roztrhne ho vejpůl. Lehce odlétne zpátky dovnitř a usměje se ostatní. Velice tiše a srozumitelně řekne: „Děkuji.“ A pak se rozplyne a venku vyjde slunce.