Osoby a obsazení: Mi Nü-Chai, Scion Kuan-tiho; Atab Kolář, syn Nabua; Edita Směje se s Vránami, dcera Temazcalteci + Jack Směje se s Vránami (NPC); Gwen Skřivánková, dcera Apollónova + Eulogos (NPC); Lea, dcera Besova; Nela, dcera Neith; Nora Lindkvist Hadarðóttir; Otakar Njordsson Mráz; Orm Saarinen Válisson; Aelfrida, dcera Afrodítina (NPC)

SMS od Ley: „Na Snoplavbě je nějaký problém, sraz u Browna (datum/čas).“

Sejdeme se, pan Brown nám sdělí, že se s ním bavil Malcolm Sand o tom, že v nějakém místě ve Snění probíhá nějaká divná koroze a chátrání (a nemělo by), tak Malcolmovi vymluvil, aby to zkoušel zkoumat sám (jako živoucí sen a mrtvý Scion, co nemá žádné živé tělo, by taky mohl být hodně rychle hodně někde) a kontaktoval Leu s tím, ať si svolá výpravu.
Osvěžíme si nějaké věci ohledně Snění, Lea si domluví signalizaci, na kterou nás má začít pan Brown tahat ven, Aelfrida, Eulogos a Jack zůstávají na místě a Scioni se naskládají do spacáků.
Nastane tradiční zhoupnutí a Scioni se objeví ve Snění ve svých snových podobách.

Lea vypadá tuplem egyptsky, má dlouhé černé vlasy se zlatými a ještě zlatějšími pramínky než než předtím, typický egyptský sestřih s ofinkou. Dlouhé vlající šaty. Jizvy – stříbřité části kůže, kde to bylo, ale není to vidět. Prošly jí umělé řasy. Lea je ještě menší, než normálně je.
Nela má na sobě soustavu tmavých šátků, aby nebyly věci vidět a neomezovalo ji to v pohybu. Vlasy nemá culíku, má je rozpuštěné, ale dost dlouhé. Moc nelezou do očí, na to, kolik jich je. Oči má pořád tytéž, včetně toho světlejšího, stále nemá malíček. Prošel jí luk.
Mini vypadá jako vysoký wuxia bišík s dlouhými vlajícími černými vlasy a jantarově zbarvenýma očima, oděný ještě o kus tradičněji, ale ve stejných barvách jako normálně (rudá, zlatá, černá). U pasu má meč.
Atab je jako Nabuova socha, jenom bez křídel, tj. na to, že je to učenec, tak je to dost atlet, dlouhé vousy a vlasy, typická fezoidní pokrývka hlavy, dlouhá říza. Prošel mu štít.
Edita má dlouhou, asi lněnou sukni, prošel jí relik a dýka, kterou bude mít tady spíš do pasu. Je nahoře bez, až na aztécký péřový límec, který zakrývá, co by zakrývat měl. Má jizvy a taky je celá od krve. Ruce od krve až po lokty, má od krve ústa, má stopy krve na krku, jako když se do někoho zakousne. Krev není úplně fresh, ale today. Kousance vypadají, že se jí to stalo včera.
Ota je ještě menší než v reálu, je těsně pod 190. na sobě bude mít klasickou severskou lněnou tuniku v modré barvě, zdobené u lemu severským motivem vlny, zatočeným, kolem všech lemů. Spíš než srst bude mít přes záda a přes ramena kožešinu z divočáka. Jinak standardní vysoké kožené boty a dostatečně pohyblivé oblečení. A u pasu meč z šedé oceli.
Gwen vypadá v jistém smyslu hodně podobně, ale zároveň vlastně ne. Normálně má světlou pleť, ale teď ji má ještě bledší, má mnohem symetričtější rysy, což vytváří dojem antické sochy. Zároveň zlaté vlasy, které měla jako mikádo, jí sahají po pás, hromada vlnitých zlatých vlasů. Má dlouhé antické šaty na ramínka. Je pokousaná – hrudník, ruce, poměrně hustě. Jizvy jsou zahojené, ale jsou tam vidět zbytky modřin. Antické šaty jsou světle šedé, odspoda má stříbrně vyšitý motiv trnitých pampelišek, zároveň na vrchní části jsou decentně ohozené kapkami krve. Neprošel jí snubák, ale pořád má kovový náramek s notami. V ruce drží starořeckou lyru s jednou zlatou strunou. Gwen svítí, měkká aura světla, která ozařuje ji, ale nic v okolí.
Válisson nemá triko a boty, má kraťasy, co nosí zápasníci, když jdou do ringu. Má bezprsté rukavice. Má tak vlkoidně osrstěnou hruď a záda.
Nora má kalhoty, kabát s kožešinou, kolem pasu opasek s hromadou kapsiček a pytlíků, všechno přírodní materiály. Taky povyroste, má kolem metru osmdesát, má kratší vlasy a tím, že je dcera slepého boha a v reálu velmi špatně vidí, tak má mléčně potažené oči. Obě ruce až po lokty má, jak kdyby se hrabala v zemi. Vidí úplně normálně.

Tak se prohlédneme a Lea zavolá Malcolma. Vítr přinese květy máku a spolu s nimi přilétne Malcolm. Má pískově světlé vlasy, červenou tuniku, zelené volné kalhoty, je naboso, dolétne k nám a představí se jako Malcolm Sand, syn Morfeův.
Začneme se ho vyptávat na to korodující místo, neví, jak dlouho se to děje a raději nelezl moc blízko, neví, jaká to je přesně snová lokace a vzhledem k tomu, jak se to rozpadá, tak k tomu asi nikdo ze snových obyvatel nepoleze. A že samozřejmě se věci ve Snění rozpadají i zcela přirozeně, když je rozpadání jejich inherentní součástí, ale tohle nevypadá jako ten případ. A zatím se to nešíří, jenom zintenzivňuje. Pak rozpřáhne ruce, ze země se zvedne mrak makových květů, které nás všechny zvednou a prolétneme nad částí krajiny, která vypadá normálně a potom uvidíme něco, co vypadá jako bouřkové mračno. Je to černočerné, občas se v tom zableskne a okolo toho jsou prstence, které připomínají rozdrolené kamení, které gravitace drží v prstencích. Kromě toho, že tam visí tři troskoidní prstence nad sebou a jejich části, úlomky, se trochu jakoby uvolňují a začínají se vzdalovat, strašlivě pomalu, jako kdyby je ty prstence neudržely a z té bouře do prstenců proudí úlomky, které je naplňují a činí hustšími. Působí to jako nějaké trosky, možná to není kámen, možná kus nějakého dřeva. Malcolm ukáže na ten výjev, ne, nemá sebemenší představu o měřítku a zvládne nás dopravit ještě o kousek blíž, ale ne o moc velký kousek a přitom, jak letí, tak se ztrácí rudé makové květy a když dosedneme, jsou pryč všechny. Gwen se zaposlouchá, není to nic ohlušujícího, ale slyší z toho místa hučení.
Malcolm nám sdělí, že se pokusí ukrýt v dosahu, abychom ho zvládli zavolat a odvlšá někam dál. Bouře takhle zdálky vypadá jako celkem slušně vzrostlý panelák, první prstenec je cca 7 metrů od země. Prstence nejsou pravidelné a v mezeře mezi prvním a druhým se začíná pomalu vytvářet obrys dalšího. Prstence se skládají z úlomků kamene, keramických dlaždic, kusy dřeva, větší a menší třísky, něco tam vypadá jako kus litinového zábradlí.

V bouřkových mracích se objeví mraky, které se občas prosvítí bleskem, bohužel tam není nic vidět, ani není slyšet žádný hrom. PING je stále zelená. A s tím kráčíme do bouře. Jsou tam temné převalující se mraky, šero, šedo, občas se nad námi zablýskne procházíme tím, až z toho vylezeme a vidíme, že tam je kus domu. Jsme asi v oku bouře. Je tam dům, z kterého odlétají ty kousíčky, je zjevně rozkládaný. Má pěknou verandu, nebo spíš měl. Xdi obložené kachlemi. Jsou modrobílé. Takové dost jako azulejos. Tašky na střeše, kamenné zdi. Je slyšet praskání toho rozpadání. Barák zatím drží pohromadě, ale odlétají z něj pomalu kousky. Uděláme si kolečko kolem baráku. V zhrouceních zdech vidíme knihovnu, stůl, křesla, kus kuchyně, kde jsou taky vidět azulejos. Všechno to pořád budí dojem bezčasí. Okna měly okenice, dveře jsou jedny. Z druhé strany mohlo být cokoli, tam chybí kus baráku, když je vidět dovnitř. Dveře pod rukou povolí a otevřou se. Nela jde první a hledá stopy. Mini si spustí PING a furt zelená, problém nebude krípa zlá, respektive fight per se, ale něco jiného. Procházíme dům, prach v něm není a pokud tam byl, tak je pryč. Je tam hala, vyhaslý krb, krbové náčiní. Válisson si vezme pohrabáč. Dům se likviduje do té bouře, je otázka, jestli byl dřív dům nebo bouře. V domě je hučení trochu slabší, ale nevypadá to tam izolovaně.
Edita hledá osobní věci, žádné tam nejsou, tak jdeme prolézat knihovnu – některým knihám odplouvají nápisy ze hřbetů, nebo z nich odplouvají písmenka. Ty, které jsme schopní přečíst, ať už proto, že se loupají dost pomalu nebo tam ještě jsou, tak jsou názvy knih jako La ley de la Tormenta (Zákon bouře). Hierbas curanderas (Léčivé byliny). Průvodce po nejslavnějších španělských hřbitovech. Maleus Maleficarum. Atab zkusí popojít s knihou a táhnou se za ním písmenka.
Kuchyň tam je, všechno čisté a uklizené a na kuchyni je vidět, že je spíš historická, není moderní, není tam dřez. Jsou tam sušící se byliny, které se pořád rozpadají.
V ložnici jsou další svazečky bylinek. Lea koukne pod polštář a pod ním je jediná bylinka. Je pořád čerstvá, není usušená. Modrá květina, které se lidově říká „bouřka“ – rozrazil. V petrolejce je petrolej. Jediná výzdoba je, pokud jsou někde azulejos, jsou pěkně geometrické. Je to v podstatě mudejar, španělsko-maurský styl.

Nastal ten oblíbený moment lezení do sklepa, kde zjistíme, že sklep je fskutčnosti velká jeskyně. A schody za námi zmizí a před sebou slyšíme výkřiky bolesti a umírání (jak pozná Gwen). Edita sebou řízne na zem, schová si hlavu do dlaní a začne ječet taky. Gwen jde uklidňovat Editu. A za námi je najednou nechráněný prostor. Zevnitř z té jeskyně vyběhnou tři postavy, hoří na nich oblečení a vlasy, ani k nám nedoběhnou, padnou a ta těla sebou škubou. Instantně k nim vyrazí Ota, Válisson, Lea a Mini. Ota si jde sáhnout na mrtvoly a hlásí že to je přesně ten oheň, kterým shoříš na hranici. Nemá žádnou titánskou podstatu, nebo něco takového, ale má velmi konkrétní účel popravy.
Nela se dívá na odvrácenou stranu. Vidí tam stát postavu. Lidskou. Je to mladý pohledný muž, má egyptskou suknici, zdobený límec, natáhne k Nele ruku a poté se mu po kůži rozběhnou… nejsou to praskliny, jako by se to trhalo, potom se rozpadne na hromadu zkrvaveného masa.
A pak část, co nikam neběžela, zjistí, že nemá Noru. Atab konverzačním tónem zahlásí: „Nora právě zmizela. Přecházel tomu zvuk sfouknutí.“
Jdeme se zpátky sjednotit, Nela nám popíše na cucky se rozpadnuvšího Egypťana a u toho se ozve výkřik z hlubin jeskyně a je to, k naší velké radosti, Nořin výkřik, zejména proto, že to jde z té strany, odkud přiběhli ti hořící lidé. Jak se blížíme, Gwen slyší zajíkavý dech.

Vběhneme do prostoru, kde je spousta mrtvých těl. Některá v sobě mají řez, kterým Aztékové trhají srdce. Jiná jsou na plátky, taková smrt tisícem řezů jak má být. Další jsou ve tvaru krásného a povedeného krvavého orla. Brodíme se v tom po kolena, některá těla jsou ohořelá. A protože komplexní vjemy jsou přece ty nejlepší, tak je to všechno ještě ke všemu cítit, všichni máme hroznou radost, někteří až do hození šavle. Po chvíli se Atab s Ormem rozhodnou být efektivní a začnou rozrážet mrtvoly a tím dělat cestičku Atabovým štítem.
V dalším prostoru vidíme schodiště vedoucí k ledovému trůnu, ke kterému připoutaná Nora, má někde na těle ránu, protože na břiše má krvavý flek, naštěstí je zjevně živá, protože se pokouší dýchat. Dole u paty schodiště je tam souvislá vrstva nějakého zeleného bordelu, příliš široká, než aby s dala přeskočit, well, je to jmelí. Válisson zkusmo švihne do jmelí pohrabáčem, vycákne z něj červená krev, která pro Orma a Otu, kteří jsou nejblíž, jako kyselina, ale pánové se s tím neserou, Ota vytáhne Grasidu a prosekávají se tím. Čistým prostorem potom prosprintuje Edita nahoru k Noře a začne řešit její ránu, pochopitelně za strašného křiku, neb Bez bolesti není uzdravení, Temazcalteci said.
K trůnu dorazí také Mini a začne zkoumat, jak dostat Noru z těch fokkin pout, zapálí meč… a zjistí, že se s tím velebrutálně rve, že trůn má druhou část, která je zásvětí a snaží se Noru for real stáhnout do fokkin Helheimu. Kombinace ohně a ledu vytvoří jedinečný dojem koncertu Einleitungszeit, jak co se týče zvuku krájení ledu ohněm, tak visuálních efektů model řezání kovového plátu flexou, odlétají od toho jiskry a ještě ke všemu se led průběžně snaží měnit plameny na rampouchy. Naštěstí je poblíž Lea a snaží se vylámání Nory podpořit skrz její mojo se Sněním.
Válisson na to kouká a má eminentní dojem, že tohle je špatně a předtím to bylo správně, což ho poněkud znejistí. Njordsson sleduje led a nad trůnem vytuší reliéf vlčí tlamy a má pocit, že mu opětuje pohled, ukáže tam, Atab se tam podívá a vidí pouze stín, Nela vidí živou vlčí hlavu a začne se s ní bavit. Mezitím Orm dojde ke Gwen, zaklepe jí na rameno a slušně řekne, že má nějaký problém s tím, co se děje s Norou a trůnem a myslí si, že by s tím problém mít neměl, zkrátka help, pls.

Atab pozoruje perimetr a vidí, že někdo přichází přes pole mrtvol, nebrodí se v nich. Je oblečený v kožešinách, tmavé vlasy, oči lehce šikmé, popálená levá polovina tváře a chybí mu levé ucho. Nemá žádnou zbraň, jde v zásadě rovnou k Atabovi. A začnou se bavit na téma „kdo jsi a co chceš“ týpek se představí jako Isa a všichni se shodnou, že nikdo nechce nikomu jít po krku a mezitím se stane několik věcí – tlak, který Orm vnímal, že se mu pokouží vzadu utrhnout kus hlavy, zmizel. Vlčí hlava se zanoří do kamene a zmizí. Editě se podaří dotáhnout léčení tak, aby si byla jistá, že Nora z toho vyjde živá. Lea pomáhá Minimu kotlit trůn, takže trůn jde do hajzlu, bohužel namísto toho, aby se rozpustil, se rozstříkne, inu někteří hoří, někteří mají štít, někteří včas zalehnou a Leu chytí Isa, který k ní vyběhl po schodech, takže to vlastně nikdo neschytá.
Nela nám ještě rychle poví, že vlk ve skále bral Noru jako kořist a Válissona jako smečku a ona vlkovi vysvětlovala, že to jako teda ne a pak si začneme povídat s Isou.

Ten nám sdělí, že tohle místo je cueva de las víctimas, jeskyně obětí a že jsme ho sice nestvořili, ale změnili jsme jeho formu tím, že jsme do něj přišli. A že tohle místo narušované korozivními sny lidí, kteří v podstatě mentálně provádějí hon na čarodějnice, živený jejich nejistotou, strachem, touhou najít někoho kdo „za to může“ – v podstatě jsou v tradičně pověrečném stavu a moc rádi by si zapálili hranici, což IRL asi udělat nemůžou, ale jejich podvědomí to dělá, tzv. inkvíci náturou a nikolivěk profesí. A že tohle byl dům jednoho z význačných nigromantes jménem Alfredo Diego Mareda.
Když tedy Isa ví, o čem se točí, tak se ho začneme ptát, jak to zastavit, tváří se, že by to bylo moc drahé, pak je trochu překvapen kolektivním „Fajn, jestli potřebuješ na to, abys to zastavil, naši krev, tak prosím, budeme velmi ochotně cedit“ a pak je ještě překvapenější, když se zeptá, co za to budeme chtít a Scioni jsou like „kámo, chceme to zastavit, to úplně stačí“ – zeptá se, kdo nám velí, ukážeme na Leu a ta odkývá, že do toho jdeme.

Vyrazíme ven, projdeme mrtvolami a najdeme schody, nahoře už není dům, ale pole, taková venkovská krajina, která se pozvolna rozpadá, kolem stále zuří bouře. Isa zkonstatuje, že je třeba najít zřítelnici oka bouře a vyrazí nějakým směrem. A zatímco tak jdeme, tak si uvědomíme, že naše i Isovy barvy tak nějak pozbývají sytosti. To jsme si vždycky přáli zjistit. A před námi uvidíme malou koncentrovanou bouři, do které neletí žádné kousky krajiny, ani nemá prstence. Isa praví, že toto jest zřítelnice oka bouře a pokud ji dokážeme dostatečně posílit, tak se to rozpadání zastaví. Bouře je inherentní součástí tohoto místa, má tady být. A vlivem toho rozkladu slábne. Existuje typ nigromantes, kterým se říká nubeiros z dobrého důvodu, nube znamená mrak (clouders, oblačníci). A tím pádem bouře je jeden ze základních kamenů tohoto snu či místa. Protože tohle místo přetrvalo toho, kdo to vysnil a i všechny, kdo ho kdy snili. Ale samozřejmě, nakrmit bouři není úplně triviální, takže pokud máme nějaké vlastní mojo nebo nápady, co do toho přilít, tak sem s tím.

Chvíli diskutujeme, Nora přijde s tím, že jeskyně pod námi obsahuje shitload utrpení, ergo by to mohla nějak posílit skrze sebe a aspekt Justice, Lea zvládne podpořit a chránit Snoplavbu, Gwen bude hrát a zbytek za Editiny odborné asistence krvácí do misky. Isa do sebe misku několikrát obrátí a když do sebe postupně otočí poslední, tak se vznese v oblaku blesků a vletí do zřítelnice oka bouře. Na chvíli to vypadá, jako kdyby bouře zamrzla a poté, jako kdyby explodovala na všechny strany. Pokropí nás krupobití, ale je to jenom okamžik. Potom najednou stojíme v poli zlatých klasů, támhle někde kus dál je vinice, na obzoru jsou domky a takyu bouře, která se točí v tom víru okolo a pole je zlaté a vinná réva je zelená a stromy, co tam jsou, mají barvu a my máme taky barvu. Potom zahřmí a v dálce, na verandě jednoho z domků uvidíte Isu, který tam stojí, drží se sloupku a kolem ruky mu srší blesky, zahřmí ještě jednou, sen se otřese a s tím se probudíme.

Jsme u Browna doma, Brown, Aelfrida, Eulogos i Jack vypadají dost „holy shit“ a poté, co se ti, co se chtěli poobjímat poobjímali, se začne řešit, kdo je to Isa. Lea říká, že ho potkala rok zpátky ve Finsku, když Riikka rodila dráče, že se mentálně posekali, Jack zkonstatuje, že tam byl Isa nejspíš v něčím žoldu jako spell for hire. A Ota s Editou povypráví, že se předevčírem potkali s Isovou sestrou Yggveig. V Norsku, v zapadlé vesnici, poblíž které byla trpasličí enkláva. A shodou okolností byli ubytovaní právě u Yggveig, která má taky popálenou polovinu obličeje a Yggveig zmiňovala, že na druhou stranu řeky nikdo nechodí a poslední, kdo tam šel, byl její bratr a nevrátil se. A že jejich otec byl místní, matka galicijská nubeira a místní jsou kokoti, nemají rádi cizince a navíc je v oblasti takové hezké prokletíčko od dob, kdy se předkové místních nechali pozvat k trpaslíkům a zvrhlo se to v nějaký masakr a okrádání, ošklivé věci.
Nela potom zmíní rozpadlého Egypťana, pan Brown soudí, že to byla manifestace Osirida, protože Osiris je v egyptském kontextu libově archetypální oběť.