Osoby a obsazení: Klára Skadisdóttir Horáková, Darja Doubravová, dcera Luachtaineho, Sagira Abbas, dcera Sachmetina, Veronika Dušková, dcera Hádova , Nela, dcera Neith , Breonika Coll, dcera Miacha, Kérka, služebník Hádův (NPC)

Po cestě se neočekávaně připojila Wanning, čerstvě probuzená dcera Dianmu.

SMS od Kláry: Vyrážíme do Lotosového lesa na Taiwanu lovit materiál na luk. Zájemci o loveckou výpravu - doufám, že máte čas. Vítán je ale kdokoliv další. Klára Skadisdottir

Sešli jsme se u pana Browna, kde Darja a Klára vysvětlily, o co kráčí. Klára už si dlouho myslela na luk z nějakého speciálního materiálu, který by pro ni Darja vyrobila. Shodou okolností se o tom zmínila Mara Podkopecká při rozhovoru se Sigurdem s hadem v oku a ten měl dobrý tip a to, že dřevo na luk pro lovce by se mělo ulovit. Takové dřevo, které by se dalo získat právě lovem, by se prý mohlo nalézat v zatopených lesích. Po průzkumu ohledně takových míst Darje a Kláře přišel nejvhodnější Lotosový les na Taiwanu (střední Taiwan, okres Nantou). Šlo o panenský les nacházející se u řeky Shanlin v horách (2000 m.n.m.), který někdy v průběhu 10. století, kdy zde proběhlo silné zemětřesení, z části odumřel v důsledku dlouhodobého podmáčení vodou. Poté co jsme probrali další informace o místě, kam míříme (čajové plantáže, vlhkost vzduchu až 87%, husté odpolední mlhy), jsme se rozešli se nachystat a vyrazili směr letiště a Taiwan.

Na letišti jsme museli dlouho čekat na zavazadla. Z našeho letadla jen my a jedna slečna. Dali jsme se s ní do řeči. Představila se jako Wanning, byla z Prahy a na Taiwan musela narychlo odjet kvůli nějaké perfektní studijní příležitosti (v oboru meteorologie), v podstatě ze dne na den. Jaká to náhoda, že máme kus společné cesty, nabídli jsme se, že ji můžeme doprovodit. Cestou autobusem jsme navázali přátelskou konverzaci. Wanning měla namířeno k meteorologické stanici v lese. Brali jsme to jako ideální příležitost pro průzkum lesa za světla a vydali se tam s ní.

Les na nás působil jako krásný, samostatný svět, odtržený od toho okolního. Nedošli jsme ovšem daleko a věci se začaly komplikovat. Šli jsme právě za sebou po úzké cestičce, Klára první, za ní Nela, Wanning někde uprostřed asi, na konci skupinku uzavírala Darja. Mlha kolem opravdu hodně zhoustla, a tak jsme se pro jistotu drželi lana. Z mlhy se v jeden okamžik před námi zformoval obrovský obličej, který vypadal, že křičí, ve vzduchu z obou stran té tváře levitovaly ještě mlžné pazoury s drápy. Pozdravili jsme a pokusili se být zdvořilí, ale věc vypadala, že se s námi bavit nechce (při jídle se nemluví, ne?). Ohnala se po Kláře drápy, Nele se ji podařilo strhnout k zemi. Dostalo to ze sebe něco čínsky. Wanning nám to přeložila. V podstatě nám to sdělovalo, že to chce sníst dceru blesku a pokud mu jí dáme, nechá to nás být. To úplně nepřipadalo v úvahu. Darja zezadu poslala sůl a Nele se podařilo vysypat z ní čáru, která nás na stezce oddělovala od hladové Mlhy. Klára vytáhla z brašny jasanovou větvičku, která společně se solí posloužila k tomu, že nás Mlha nepronásledovala na ústupu (alespoň ne hned).

Náš ústup skončil na prostranství, kde ze zatopeného lesa vystupoval kopeček, na kterém se dalo zastavit, odpočinout si a vymyslet, co dál. Z vody nedaleko trčela křivě postavená jakási kamenná socha… Několik z nás se k ní vydalo, zatímco ostatní dali do kupy jakési provizorní tábořiště v suchu na kopečku. Socha po pozdravu ožila. Představili jsme se svými pravými jmény a v souvislosti s tím nám socha sdělila jak je nespokojená tam kde je a s tím co se děje kolem, že tu býval chrám bohyně Dianmu, který socha strážila, ale došlo k zemětřesení, sesuvu půdy a chrám byl zničený. Zemřelo také spousta lidí a to tohle místo ovlivnilo. “Co s tím budete dělat, dcery bohů?” Jednoznačně nám bylo dáno na srozuměnou, abychom situaci koukali vyřešit. Googlit jsme nemohli, netušili jsme, kde přesně se v lese nacházíme a tak jsme se u skromného ohýnku rozhodli dumat a následně strávit noc. Také si promluvit s Wanning (protože jsme se shodli, že nikdo z našich rodičů blesky nedisponuje) o tom jak to chodí, zkrátka takové zasvěcovací kolečko a zjistit jak se zatím ve světle posledních šokujících událostí drží. Ujistili jsme ji, že ji sežrat nenecháme.

Rozdělili jsme si hlídky, vysypali kolem tábora kruh ze soli a během Neliny hlidky se opravdu znovu objevila hladová Mlha. Nelíbila se jí ani sůl ani jasanová větvička se kterou si Klára stoupla před ostatní. Začal boj. Zatímco se na nás pokoušela dostat, ovlivnila okolní hladinu vody, která začala stoupat. Veronika a Kérka se do ní pustili dvojzubci a začali v ní dělat díry. První se to podařilo právě Veronice s dvojzubcem, jehož hrot předtím pomomocích svých schopností pokryla námrazou. Nela požádala o pomoc měsíční bohyni a vypadalo to, že byla vyslyšena a hrot jejího šípu do sebe vstřebal jakousi lunárni energii, což Mlze způsobilo značné poškození. Rány zbraněmi jí očividně dokázly ublížit, nicméně voda stále stoupala a hrozilo že nám rozpustí nejen solný kruh, ale taky doslova zem pod nohama - kopeček se začal rozpadat. Breonika přihodila do ohně nějaké své bylinky, což zastavilo stoupání vody a Mlze se to nelíbilo podobně jako sůl a větvička. Sůl už se ale stačila rozpustit a Klára se rozhodla strhnout pozornost Mlhy od Wanning přímo na sebe. S větvičkou v jedné, nožem v druhé ruce se ji pokusila zastrašit pomocí své negativní epic appearance, představila se, trochu se pochvástala a sdělila jí, že dneska si prostě na nikom nesmlsne. To zabralo. Mlha se na ni vrhla a společně utvořily mlžný chumel, drápů, ostří a seversky znějících nadávek. V tu chvíli se před Wanning uprostřed ohně objevil meč, pro který sáhla a vytáhla ho z plamenů a zachránila Kláru, když po Mlze zkušeně sekla. Pak se nám podařilo Mlhu dorazit. Načež za Wanning přišla její matka, bohyně Dianmu (čínská bohyně blesku).

Dostali jsme se na nějaké suší místo a začali se dávat do kupy, začali se sušit, když se k nám přiblížilo prazvláštní stvoření (přiložená kopie skici z Klářina zápisníku). Obrovská kočkovitá šelma sestavená z bílého naplaveného dřeva, vypadala, že je na lovu. Několik z nás se zvedlo se zbraněmi v rukou. Sagira zatím zbraň netasila a pokusila se ji pozdravit, ale přesto, že věc vypadala jako kočka, kočkou rozhodně nebyla. V tu chvíli po Sagiře skočila a sekla jí drápy přes břicho. Vzápětí jsme se opět vrhli do boje krom Bren, která si v bezpečné vzdálenosti, v suchu u ohniště začala chystat věci na ošetření a Kérky, který na ni dával pozor. Sagira šelmě vztekle vyskočila za krk, přitiskla se k ní a začala jí z boku svým drápem bodat do krku. Krev z její rány se začala vsakovat do bileho dřeva. Klára se vrhla k ní a pustila se noži do krku z druhé strany, ostatni se rozmístili kolem a zaměřili se na tlapy s ostrými drápy. V jednu chvíli kočka vtáhla Wanning pod sebe. Ta jí zabodla meč do břicha, jenže ji pak nešel vytáhnout, dokud ji nepomohla Nel, ktera ji zpod Šelmy vytáhla. Světlé dřevo se na několika místech nasáklo naší krví. Šelma po se ohnala po Kláře drápy a nebýt toho, že holenní kosti už nemá své vlastní, byla by o obě nohy kratší. Všichni přítomní jsme se do Šelmy pustili ještě zuřivěji než prve. Nakonec z ní Sagira sedící za krkem vyrvala jakýsi kořen a tělo tvořené naplaveným dřevem, už ne zcela bílým, konečně ochablo.

Měli jsme štěstí, že s námi byla Bren. Ti méně podrápání pomohli těm, se kterými si kočka pohrála víc, zpátky k ohni, kde na nás byla Breonika už připravená. Poté se Darja vydala podívat na náš ulovený materiál. Dřevo nasáklé naší krví se prakticky rozpadlo a nedalo se už na nic použít, ale zbylo nám dost na dva lovecké luky a navíc si každý člen výpravy mohl odnést jeden kousek (na výrobu jedné menší věci přibližně).

Rozhodli jsme se, že nespěcháme hned zase rychle do Prahy a že bychom mohli ještě chvíli pobýt. Jedním z důvodů byla Wanning, která naši přítomnost ocenila - koneckonců se jí celý život obrátil vzhůru nohama a třikrát zakroužil v protisměru kolem své osy, dalším důvodem byl čas, klid a les, ve kterém Darja vyrobila ze získaného dřeva během jedné z nocí Kláře luk. Ta ho ještě doplnila o vlastnoručně spletenou tětivu z vlastních vlasů.

Podle Altýra ta mlžná věc byla opravdu spirit, něco jako duch místa. Prý se s nimi obecně bojuje špatně, každý je jiný. Obecně magické zbraně nebo domény budou fungovat líp, něco se dá taky odvodit z kontextu a z prostředí. Nebo vyzkoušet všechno co můžeme a pak ho mlátit tím, co zabralo nejlíp. Co si vzpomínám, tak tady na toho fungovala asi nejlíp sůl a jasanová větvička od elfa. Ale mrazem do oka se mu taky nelíbilo. Veronika, dcera Hádova