ScionWiki

Osoby a obsazení: Nora Lindkvist Hadarðóttir; Klára Skadisðóttir Horáková; Gíslaug Heljardóttir; Orm Saarinen Válisson; Jan Þorsson Dobrovský; Tomáš Lin, syn Kui Xinga; Kalen Jezerková, dcera Poseidonova; Ingwi Freyasson (NPC)

Chvíli po tom, co jsme se vrátili z Nidavelliru, na mě večer pod lampou v Košířích čekal Lit. Trpaslíci by rádi využili možnosti naší pomoci a specificky Lit by potřeboval zpátky luk, který kdysi pro někoho vyrobil. Nemohl mi moc říct co je luk zač (to bylo mezi ním a jeho majitelem), ale prozradil mi, že je opravdu velký a že je v něm kus obzoru, a právě ten by potřeboval zpátky. Majitel luku se jmenoval Án the Bowbender a měl by mít postaven pamětní kámen v Geiranger fjordu v Norsku.

Napsala jsem SMS a ráno jsme se sešli na brunch na Andělu, abychom probrali co a jak a našli si nějaké info o Ánovi a jeho luku. Verzí bylo zjevně mnoho - v té, kterou jsem našla já, byl Án mladý budižkničemu, co nedokázal ani s lukem projít dveřmi, v Thorssonově verzi to byl naopak hrdina s nadlidskou silou a záporákem příběhu byl král Ingjald, který byl podle všeho docela tyran. Án zabil královy dva poloviční bratry a byl vyhnán do exilu. Král za ním pak poslal vraha jménem Ivarr, ale Án ho přemohl, zlámal mu nohy, nechal mu je srůst dozadu a pak ho poslal zpátky. Krále nakonec neporazil Án, ale jeho syn Thorir, ale tak jako tak byl z Ána hrdina a symbol vzdoru vůči vrchnosti. Prostě taková krásná severská klasika. Doufali jsme, že budeme mít spíš co do činění s hrdinou, Thorsson se těšil, jak tentokrát nezapomene na sever vzít sněžnice, z eráru jsme si vyzvedli ohnivě svítící náramek a taky Ingwiho, aby se nenudil, a byl čas vyrazit opět do Norska.

Fjord je jako obvykle fakt pastva pro oči, takže si hned po příjezdu zarezervujeme výlet lodí a návštěvu farmy u které by podle všeho měl být i pamětní kámen. Stařík, který nás veze lodí, nás varuje, abychom si dávali pozor až půjdeme do kopce a v žádném případě se nesnažili chodit zpátky v noci - každý rok tu prý pár turistů skončí na placku. Když vylezeme do šíleného krpálu, naskytne se nám další výhled jak z turistické brožurky. Necháme se trochu provést po farmě, seznámíme se s místními ovcemi a já si aspoň a podporu norského zemědělství pořídím modrý vlněný svetr.

V podvečer jsme se dostali i ke stromu, pod nímž stál neoznačený kámen postavený na památku Ánovi. Náš průvodce nám vysvětlil, že na stromě podle legendy velmi dlouho visel i Ánův luk (obrovská neskladná záležitost), ale že nikdo moc nevěděl co s ním, takže ho místní nakonec prodali jistému obchodníkovi jménem Alfrik. Povídalo se o něm, že ztroskotal v ústí řeky Namsen, ale jestli se s ním potopil i luk, to nikdo neví.

Nakonec jsme si domluvili, že na farmě přespíme, abychom si mohli fjord i kámen prohlédnout v noci. Gísla slušně oslovila kámen jako by byl příbytkem samotného Ána, ale z druhé strany nepřišla žádná odpověď. Protože občas vidím věci, které ostatní nevidí, zkusila jsem se ještě se zavřenýma očima podívat do fjordu a fjord na mě otevřel hladová ústa plná zubů v naději, že třeba spadnu a bude hostina (až později jsem si uvědomila, že to je počátek mého přátelství s doménou Darkness). Nad fjordem svítil měsíc v úplňku a z měsíčních paprsků klesalo dolů schodiště. Na schodišti stála bytost v benátské masce a snažila se mě zeptat, zda s ní chci mluvit. O měsíčním schodišti jsem už slyšela, ale nikdy jsem s nimi ještě neměla tu čest, takže se stalo, že jsem nabídku přijala a mohli jsme obchodovat.

Za konečky nehtů na jedné ruce jsme si potvrdili, že Alfrik skutečně ztroskotal s lukem na palubě a že na pobřeží u města Namsos žije jeho potomek, Birk Alfriksson, který by měl mít další informace. A když už tu zástupce Měsíčního schodiště byl a platili jsme mu za návštěvu, vyřešila jsem i svůj dlouhodobý problém s absencí vlasů. Gísla mi přispěla trochou krve (díky!) a za chvíli už jsem měla svůj starý pixie cut, akorát ve stříbřitě bílé barvě s trochou toho měsíčního aspektu. Za ten nárůst sebevědomí mi to stálo.

Ráno jsme se vydali do Namsosu, což je malé, studené město s výhledem na Norské moře. Celé město má asi osm tisíc obyvatel a dům, který jsme hledali, by měl být na pobřeží, takže jsme zkusili ho prostě najít během procházky. Brzy jsme našli dům s klepadlem ve tvaru lodi a z něj vyšel rozcuchaný, sdílný mladík, který byl skutečně potomkem našeho kupce Alfrika. Byl nadšený, že se zajímáme o legendární historku jeho rodiny, vyprávěl nám, jak podle legendy Alfrik vyvázl z potápějící se lodi jen díky luku, který se odmítl potopit a že navíc Ánův luk ještě pár let zpátky ležel na střeše rodinného domu, dokud s ním z ničeho nic za velké bouřky neodletěl nezvykle velký orel. I tak velké zvíře s tím mělo docela problém a letělo dost křivolace, ale tak jako tak byl luk bohužel pryč. Kalen se zaměřila na to, co víme a kterým směrem se orel vydal a nakreslila obrázek připomínající meteorologickou stanici.

Internet je mocný, meteorologická data dostupná a my jsme tak brzy našli vhodného kandidáta. Vydali jsme se do hor, kde na suťovitém svahu seděla dřevěná chatka s měřicí stanicí. Otevřel nám větrem ošlehaný, atleticky stavěný muž s výraznýma modrýma očima a chvíli nervózně poslouchal moje chaotické vysvětlování, ale když jsme se chystali pořádně představit, začal nás zuřivě zvát dovnitř a snažil se vzpomenout si k čemu se používá kuchyně a nádobí.

Když se trošku uklidnil, mohli jsme mu vysvětlit kdo jsme a co hledáme. Sám se nám představil jako svobodný elf Pán říčních vln a ačkoliv u sebe luk neměl, byl ochoten nám říct kde je. Pokud mu tedy pomůžeme, samozřejmě. Shodou okolností se v okolí nacházela mohyla, ve které byl pohřben již zmíněný král Ingjald, ale z nějakého důvodu byl v mohyle neklid, něco se pokazilo a musel přijít runař, aby mohylu uzavřel. Pán říčních vln mu s tím kdysi pomáhal a proto věděl, jak se do mohyly dostat a od nás chtěl, abychom se šli podívat, jestli už je tam čisto.

Být svobodným elfem totiž není jen tak a Pán říčních vln si přál stát se mohylovým pánem - sice by ho to uvázalo k místu, ale hodně by si polepšil. Většina z nás tomu úplně nerozuměla, tak jsme se otočili na Gíslu, která kromě toho, že je vzdělaná nekromantka, je také “služebně nejstarší”. Její souhlas znamenal souhlas od nás všech a tak jsme si připili a cítili jsme, že mezi námi proběhla nějaká forma smlouvy.

Pán říčních vln nás pak vedl lesem - byl to spíš pocit jako cestovat v Zemi Věčného Mládí, v jednu chvíli jsme se museli zastavit, protože poslední tři členové výpravy nám někam zmizeli, ale elf se pro ně vrátil a k mohyle jsme dorazili v plném počtu a se všemi končetinami. Dostali jsme malý zvonek, kterým máme dát vědět, že už chceme z mohyly ven a pak Pán říčních vln začal odhrabávat listí z mohyly, dokud se před námi neotevřel černý, studený průchod. Táhl z něj zásvětní chlad, ale nic jiného jsme ani nečekali. Než jsme vstoupili, viděli jsme ještě elfa jak se mění ze své lidské podoby do mnohem divočejší, s orlím pohledem a dravčími spáry.

V mohyle byla nejdřív absolutní tma, ale brzy se objevilo unavené, nazelenalé světlo a odhalilo nekonzistentní kamenné zdivo a v dálce jsme zaslechli skřípění kovu o kámen. Sem tam se ozvala rána, pak ticho, pak znovu, ale neznělo to mechanicky nebo uspořádaně. Na konci se chodba otevírala do malé místnosti pokryté rozbitými sochami, cáry oděvů a zrezlými zbraněmi.

Do výhledu se nám během chvilky připotácela bezhlavá postava s mečem, očividně mrtvá i podle částečně rozloženého těla a vždy, když se přiblížila k některé soše, poměrně agresivně na ni zaútočila. Snažili jsme si místnost trochu prohlédnout - na druhé straně byl balkon a dvoje dveře, u stropu visel hrubý pytel plný kdoví čeho a mezi chaosem na podlaze se sem tam povaloval kus lidského těla v takových dost nepřirozených stadiích rozkladu.

Náš průzkum ale vyrušil pochodující mrtvolu, která - přestože nejspíš neviděla ani neslyšela - měla poměrně jasný cíl a začala se po nás ohánět mečem. Gíslino přesvědčování, že nejsme nepřátelé, příliš nezabralo a Thorssonova snaha roztříštit krípě hrudník vedla jen k tomu, že se ostatky v okolí zachvěly a ještě víc ji posílily. V nastalém chaosu se Klára pokoušela sestřelit pytel ze stropu a mně se povedlo zjistit, že zdejším mrtvým někdo slíbil, že last man standing dostane svou hlavu zpět - akorát slib nikdy neplánoval dodržet.

Pytel u stropu konečně povolil a na podlahu se vysypaly hlavy v různém stavu a stadiu rozkladu. Najít hlavu našeho pochodujícího nepřítele nebylo vůbec těžké a když jsme mu ji nasadili, vyšel mu z hrdla výkřik naprostého zoufalství. Gísla všem mrtvým alespoň popřála, aby v klidu spočinuli a pak jsme se vydali jedněmi z dveří (kterými mezitím stihl Thorsson projít aniž by je otevřel) dál do mohyly.

Další místnosti připomínají spíš něčí hrad nebo sídlo. Procházíme kasárna, kuchyně, ložnice, ale všechno je v naprosto dezolátním stavu - ovšem ne sešlé časem, ale úplně zničené. Jako by se někdo cíleně snažil zničit všechno krásné, co v místnostech bylo, nebo to aspoň sabotovat. Nacházeli jsme polštáře naplněné trním, lahve plné nepoživatelných, odporných tekutin, ale i pozůstatky zmrzačených těl. V jedné z dalších místností jsme našli vyzáblého muže, který si v ohništi žhavil kovové tyče jen aby si je okamžitě sám vrazil do očí, jednoznačně jako formu nějakého trestu.

Muž nereagoval na běžná slova, až Gísle se podařilo ho zastavit a trest mu ukončit. Než ho převedla na druhou stranu, stihl nám říct, že původce toho všeho tady byl Ivarr, králův vrah, kterého mu Án vrátil s nohama obráceně. Zemřel vlastní rukou, aby mohl být pochován s králem a nejspíš aby se mu pomstil ve smrti. Muž, kterého jsme tu potkali, se snažil vyhnout se Ivarrovu trestu a bylo mu dovoleno, aby se potrestal sám.

Nechali jsme ho spočinout a pokračovali jsme do velkého trůnního sálu. Byl plný rozmlácených lavic a stolů, ze zdí se drolily kameny, všude trčely třísky, jen na trůně v zadní části místnosti byla obrovským hřebem přibitá useknutá hlava - zjevně král. Pokusil se na nás promluvit, ale v tu chvíli se místnost ochladila a před námi se zjevil muž s rozšklebeným obličejem a nohama otočenýma dozadu. Ivarrova spektra zavyla a zaútočila na jediného z nás, kdo měl reálně nějakou moc mu ublížit - na Gíslu.

Rozeběhli jsme se po místnosti. Thorsson a Válisson se zkusili opřít do spektry, ale ani jeden neměl moc možnost ji nějak zranit. Tomáš svítil, protože v přední části sálu byla jinak úplná tma a my ostatní jsme se snažili směřovat k trůnu v naději, že nám král bude moct nějak poradit. Koutkem oka jsem si všimla, že je v rohu místnosti velkým železným hřebem přibitá useknutá noha. Došlo mi, že pokud nám král má nějak pomoct, asi bude potřebovat i zbytek částí těla. Zařvala jsem na ostatní “Puzzle!” a pokusila jsem se vyrvat hřeb ze země, ale tohle bylo nad moje síly. Nicméně z čeho se nevykecám, na to obvykle hodím Orma a i tentokrát se to ukázalo jako vhodná strategie, protože Válissonovi hřeb nedělal nejmenší potíž. Boj se spektrou začínal být dost intenzivní. Gísla se k zuřícímu přízraku otočila a začala ho uklidňovat. Jako zázrakem to fungovalo, ale spektra ji začala ovíjet a drtit a Gísla nesměla přestat mluvit ani spektru jakkoliv rozrušit dokud my ostatní nedokončíme svou práci. Naštěstí jsme se dobře rozmístili a prohledávali místnost strategicky, takže navzdory překážkám a všeobecnému chaosu nám to ani netrvalo moc dlouho.

Zatímco jsme sbírali končetiny, mohl si Thorsson vepředu u trůnu vesele popovídat s králem na téma “Berserkové, idioti a rozdíly mezi nimi”. Naházeli jsme na něj královské končetiny a on je úspěšně složil na správné místo. Ze tmy se ozval Gíslin výkřik a pak se uličkou prohnala spektra, přičemž jí za nehty zůstal kus mě i Orma. Spektra s jekotem vletěla do krále, ale měla příliš času se nakrmit, takže i když jsme z toho neměli radost, museli jsme králi přispět vlastní krví. Ještě chvíli probíhal nějaký vnitřní boj mezi králem a Ivarrem a pak se v místnosti konečně rozhostilo ticho.

Rychle jsme šli sbírat ty nejvíc raněné, Gísla dostala kouzelný lístek z lesa, protože to byla hlavně její zásluha, že nás tu Ivarr všechny neseřezal. Zazvonila jsem na zvonek a Pán říčních vln si nás přišel vyzvednout. Strávili jsme u něj několik dní než jsme zas byli funkční a za tu dobu se z něj stal velice solidní hostitel.

Pak nás - jak slíbil - zavedl na místo, kde ležel Ánův luk. Protože musel vždy vidět na obzor, nešlo ho jen tak někam zahodit a elf v orlí podobě ho proto nechal vysoko na jedné ze sousedních hor - i proto vlastně luk strávil tolik času na stromě a na střeše, a nepotopil se s lodí. Docestovat s něčím tak velkým, co navíc nemůžete nikam schovat, zpět do Prahy, byla výzva sama o sobě, ale nakonec se přece jen vrátil tam, kam patřil - do trpasličích rukou.