ScionWiki

Osoby a obsazení: Gíslaug Heljardóttir; Teodor, syn Jahi, Vlasta Pokorná, dcera Černého Paoa; Atab, syn Nabua; Jan Þórsson; Lucie Podlipská, dcera Asklépiova; NPC Nydissa Helsson; NPC Nífla Torgilsdóttir (jen na briefing)

SMS: Cestovní kancelář Heljardóttir si vás dovoluje pozvat na poznávací exkurzi do širšího okolí Colonia Agrippina a Arduenna silva. Zájemci nechť se dostaví na instruktáž dnes večer do Generické.

Gísla pociťuje nedostatek léčitelů schopných nahrazovat naše chybějící kousky. Na severu léčení šéfuje bohyně Eir, která má sice být „třetí z Ásynjí,“ leč moc se toho o ní neví; má jen několik zmínek v obskurních zdrojích. Co si z toho Gísla vzala je, že Ásové naházeli všechny léčitele na jedno místo - horu Lyfjaberg (v překladu prostě hora léčení/života), která je nedobytná a tedy jsou tam všichni, respektive spíše všechny v bezpečí. Ta bude ale asi v nadsvětí a na nějaké polobohy a jejich bebíčka tam momentálně nemají čas. Ani Nífla o Eir moc neví; prý má bohyně působit spíš skrytě a nepřímo. Zdroje taky nemají jasno v tom, jestli na Lyfjabergu léčí všechny prosebníky, nebo jen prosebnice. Takže už to vypadalo, že tímhle směrem dál pátrat nepůjde.

Pak ale Gísla našla příběh světice z Porýní, který vypadá jako klasický rebranding pohanské historie. Svatá Liuthilda (moderně Lüfthildis) má jako atribut vřetýnko a prý byla obětavá, majetek rozdala chudým, všechny léčila, což se Gísle překládá jako Eirina scionka a seiðkonna k tomu. Vztahuje se k ní následující legenda: jednoho dne si Karel Veliký vyjel na lov, pronásledoval jelena, dostal parožím a vypadalo to, že vykrvácí. Jeho lékaři to vzdávali, až si jeden z doprovodu vzpoměl na Liuthildu. Zavolali ji, ta se dotkla rány svým vřetýnkem, krev přestala téci a rána se zacelila. Císař jí za odměnu věnoval tolik země, kolik zvládne označit vřetýnkem. Taková nabídka se musí využít, takže léčitelka bystře vskočila na kůň a nakonec to bylo dost na horu, les, louky a dost místa na malé městečko, kde měla založit „klášter.“ Zasazení do doby Karla Velikého by neměl být problém. Vzhledem k tomu, že Charlemagne obracel pohany nalevo i napravo, měl očividně co obracet a kdyby k němu volali známou světici, asi by s tím nečekali až jako poslední možnost. Hypotéza, konzultovaná s panem Brownem, zní, že takto poznačené území mohlo odolat běhu času a třeba bychom tam mohli najít nějakou svatyni, kde se budou moci dít lečitelské věci.
Krom toho Gísle chybí kus svalu sežraný gargoylou a náš berserk už zranění pomalu přestává počítat, takže za zkoušku to stojí. Potíž je, že v dané oblasti jihozápadně od Kolína nad Rýnem můžeme narazit dost na cokoli, mj. na Římany, na Germány, na kláštery, určitě tam prošly nějaké vikingské výpravy (plenit zmíněné kláštery); bývalo to hraniční oblastí, kudy táhla vojska všema směry a ani v novověku tam nebyla nuda: čarodějnické procesy, první a zejména druhá světová válka, no prostě krása střídá nádheru.

Tedy vzhůru na nádraží v Lüftelbergu, kde před časem Liuthildě vztyčili boží muka, co vůbec nevypadají jako runový kámen. Nedaleká vesnice s údajným náhrobkem svaté Lüfthildis ve farním kostele sv. Petra nás nechá celkem chladnými. Pak už je to ale jen kousek do malebného městečka Rheinbach, za nímž už začínají lesy, kde mělo dojít k oné legendární lovecké nehodě.
Rheinbach má pěkné historické jádro s rekonstruovaným kouskem římského akvaduktu a s hrázděnými domky. No a před jedním z domků sedí klevetící babky a hlasitě propírají nezvedné mládence, kteří, jak se z jejich řeči dozvídáme, se nedávno ošklivě zranili v lese, za což mohl nepochybně alkohol a všeobecná absence dobrého vychování. Lucie v roli milé a zvídavé turistky z nich vytáhne tipy na výlet a posléze i podrobnosti incidentu - skupina místních mladíků se nehezky chovala v lese a skončili potlučení a polomrtví ve špitále. Stalo se to o kus dál v národním parku, který si s obyčejným lesem prý rozhodně nespleteme, protože je tam divočina „skoro jako by se tam zastavil čas.“ Což je něco, na co se rozhodně chceme podívat.

Po krátké, příjemné cestě trasou římské silnice z Kolína do Trevíru odbočíme směrem k hlubšímu lesu a následně dorazíme k hranici divočejšího lesa, který si opravdu nespleteme. V lese je příšeří, nepřehledný terén, padlé kmeny a vývraty. Občas nějaké přirozené mýtiny, jeden proběhnuvší ježek. V zásadě příjemné, byť divoké místo. Noříme se do hlubin lesa.
Začnou se ozývat pravidelné rány, něco se z lesa blíží přímo k nám. Skočíme rychle do vývratu. Věc je ohromná, těžká, má skoro tři metry, zhruba humanoidní tvar a kápi, tvář nevidíme, je-li jaká. Vypadá to jako nějaký masový golem, ruce viditelně dvě, ale kdo ví. Začenichá, ví o nás. Gísla vyleze a povídá „Přicházíme v míru a přinášíme obětiny Lyfjabergu.“ Věc zařve a hrne se do útoku proti vývratu.
Bitku otevírá Vlasta vrhačkou, která se zabodne někam pod kápi. Thórsson roztahuje formaci, Nydissa hraje „now you see me, now you don't“, Gísla ustupuje bokem, Teodor a Lucka se stahují pod krytím Ataba. Golem napálí Ataba, vrátí mu to peckou do zad Thórsson, pak golem na oplátku napálí Thórssona a odhodí ho na strom. Mezitím se na něj Gísla zkusí podívat z jiné perspektivy a zjistí, že v jádru je ta věc nějaký chlapík a že ať je to co chce, není to nemrtvé.
Vlasta sekne do golema a právě včas skočí za Ataba aby nebyla rozpláclá dalším úderem. Nicméně Thóorsson volá: „Vlasto, mohl tě praštit, ale praštil radši Ataba. Lucko, připrav si želvu a pojď ke mně.“ Gísle to vnukne myšlenku, že to chce dát diplomacii ještě jednu šanci, běží ke golemovi a volá na něj „nech je, jsou to moji družiníci a jsou pod kontrolou!“ Golem se otočí na Gíslu a zařve.
Gísla vyleze na kmen padlého stromu, vyndá své stříbrné vřetýnko a důrazně povídá „upokoj se“. Golem lehce zachrčí a popojde k ní. Čarodějka neustoupí (ze stromu stejně nemá jak) a trvá si na svém: „Upokoj se, za celou svou družinu osobně ručím a nepřišli jsme ve zlém.“ Golem před ní poklekne a je po boji.
Jdeme vytahovat větve z Thórssona. Lucie ho vyléčí a potom po golemově svolení vyléčí i jeho. Gísla ho požádá o doprovod, aby na nás mohl dohlédnout. Golem pokývne a tváří se, že doprovod teda jo, ale cestu neukáže. Naštěstí cestu mezitím našel pozorně se rozhlížející Teodor.

Dojdeme k něčemu, co vypadá jako palisádou ohrazený kus lesa uprostřed lesa. Brána je zavřená a nevypadá frekventovaně, všechno je trochu omšelé, leč bytelné. Gísla zaklepe, představí se a praví, že přichází s obětinami a hledá Lyfjaberg. Ozve se zvuk sundávané závory a bránu otevře vysoká světlovlasá dívka, vlasy do copu, jednoduché šaty, vřetýnko u pasu. „Buď pozdravena, Gíslo. já jsem Gilda a jsem strážkyně odrazu Lyfjabergu. Doufám, že jste Pepinovi neublížili.“
„Malé nedorozumění, ale vše, co jsme způsobili, jsme také napravili.“
„Dobrá. Pojďte tedy za mnou.“
Vejdeme dovnitř. Zavře bránu. Je tam nějaký příbytek, venku je stůl a lavice, skupina kamenů a nějaká svatyně. Gilda nás usadí, nabídne nám jako správná hostitelka občerstvení jako ovoce, med a mléko. Začneme si povídat kdo jsme a proč přicházíme. Podle Gildy jsme dorazili ve zlou a temnou hodinu. Skutečnou podstatou Lyfjabergu; to, čím je, je Lyfjaberg v Ásgardu. Avšak kdysi bývalo toto místo jeho odrazem. A přebývala zde družina léčitelek, pomáhaly, když bylo třeba, a chránil je Pepin. Ale před asi třiceti lety, kdy byla sama ještě dítě, všechny léčitelky odešly. V rozmezí několika dnů všechny zemřely s tím, že jsou povolány na Lyfjaberg. A pak se spojení ztratilo. Brána je zavřená. Zůstala tu jen Gilda, novicka-samouk; léčivý pramen a věrný strážce Pepin s „velmi silnou averzí“ k mužům.
Před několika dny se ale situace ještě zhoršila - posvátný pramen v Eiřině svatyni začal vysychat a ztrácet se, voda je bahnitá a zakalená. Pokud by se pramen ztratil, neměla by Gilda už vůbec žádné možnosti jak léčit.
Odhadneme, že náhlá mobilizace léčitelek musela být způsobená vypuknutím války na nebesích a nabídneme se, že zkusíme vypátrat, co se s pramenem děje. Incident, kdy partička opilců narazila na Pepina, s tím nesouvisí, Pramen se začal vytrácet ještě předtím.

Obhlídka svatyně s pramenem nepřinese nic převratného. Pramínek teče čůrkem, lehce blátivě to tam smrdí. Je tam bříza, ale je uschlá, už těch třicet let. Lucie si sáhne do vody a zjišťuje, co je s ní špatně. Čvacht čvacht, bláto bláto. Tady něco padá, drolí se, špatně teče, všude je hlína a občas se to třese. Optáme se Gildy, co je směrem, kde tušíme vzdálené prameniště. Prý jsou kus odsud, už mimo její doménu, nějaké díry v zemi.
Razíme k dírám. Mezitím padla tma. Rozsvítíme svíčku v lucerně. Les řídne, je vidět, že opouštíme místní doménu. Pak se objeví Nydissa a ukáže dopředu. „Dračí zuby.“ Takže jsme se dostali až k Siegfriedově linii. Slyšíme harmoniku a německé písničky. Nydissa jde zjistit detaily. Jsou tam tři tucty vojáků a kulomet. Většinou duchové, ale pár jich je i hmotných. Něco tam kopou. Nejsou to zákopy, spíš něco hledají, a to směrem k lesu. Chvíli debatujeme, jak zvládnout průzkum jejich dobře bráněného tábora a přežít to, ale potom si připomeneme existenci rána, které nám to citelně usnadní. Protože časový press zatím není kritický, vrátíme se zatím zpět a informujeme Gildu, co jsme zjistili.
U stolu sedí nemluvný mladý muž, hrbáč, na sobě má mnišskou kutnu a tipujeme, že se jmenuje Pepin.
Ptáme se Gildy na historii kolem válek, ale nic konkrétnějšího neví. Večeře, spánek, snídaně a zase vyrazíme.
Na kraji lesa stojí v několika řadách protitankové dračí zuby a několik zrezlých československých ježků, za nimi potom louka a za ní další les. Je to tam dost rozkopané. Ve svahu k lesu je díra, až tunel. Tu a tam nějaká šlápota, ale nikam nevedou. Kolem bunkry, které vypadají, že jejich dveře někdo nedávno otevíral. Teodor kouká na dveře bunkru svým okem a vidí noc a smrt. Gísla potvrdí, že na druhé straně je věčná noc a cítí i stopy záhrobního chladu. Další dveře vypadají podobně a dovnitř se nám proto vůbec nechce.
Jdeme prozkoumat díru ve svahu. Jde do svahu, je mokřejší a mokřejší, časem končí.
Vlasta se rozhodne se porozhlédnout s Justice. Vidí bitevní vřavu, vojáci si říkají, že není spravedlivé, že tu zemřou, pak v pozadí anglická písnička o věšení vypraného prádla na Siegfriedově linii.

Po průzkumu máme zbytek dne na přípravu a realizaci plánů.
Plán A je džbánek vody ze studánky na druhé straně pole, abychom zjistili, zda Němci ucítí tu vodu a přijdou si pro něj. Plán B jsou kostýmy sanitářů a sester a pokec s duchama, abychom zjistili přímo od nich, co a proč tam kopou. Z podobných minulých zkušeností soudíme, že převlek nemusí být nijak dokonalý, dokud je pro duchy uvěřitelný. Plán C zatím není, plán D(ebilní) je vymlátit přes den bunkry jeden po druhém.
Chvíli po umístění džbánku se setmí a z druhého lesa uslyšíme anglickou písničku a vypadá to, že máme plán C.
Rozdělíme se. Nydissa kontroluje Němce, Teodor s Atabem a Vlastou jdou zkontrolovat angličany, Thórsson s Lucií a Gíslou hlídají džbánek, a protože z nás jediné umí německy, půjdou v případě neúspěchu plánu A ke fritzkům.
Pod krycí historkou o palbou rozprášené skupině mediků dojdeme do tábora. Je tam cca dvacet Britů. Němci jsou za posledních pár dní nějací veselí a něco tam vyvádějí, ale nevědí co a nemají pokyny k útoku, ztratili spojení s vedením. A poslední pokyny zněly seďte tady, dokud pro vás nikdo nepřijde. Pod záminkou výletu na latrínu opustíme tábor.
Němci pořád kopou a návnada v podobě džbánku je vůbec nezajímá. Když si dají pauzu, vyrazí k nim tým Thórsson se stejnou krycí historkou. Vskutku tam jsou nějací hmotní, vypadají mrtvě a dost sešle (asi jako od války), ale houževnatě. Mají nějaké průstřely, nemluví a hýbou se trochu toporně. Němci říkají, že medici se vždycky hodí, ale že je s trochou štěstí brzy nebudou potřebovat, protože tamtím směrem je léčivá voda. Skutečně léčí, podívejte támhle na Hanse, jak mu to pomohlo, ukážou na jednoho z těch zombáků. Zombáci jsou nové posily, slyšeli prý nějaký rachot a pak hvízdat anglány, tak přišli pomoct. Duchové jsou ženisti, ale zombáci regulérní armáda. Morálku duchů jejich příchod hodně povzbudil, navíc už se každým dnem musí prokopat k prameni. Pod záminkou výletu na latrínu opustíme tábor.
Sejdeme se díky Nydissovi a vyměníme si informace. Vymyslíme, že tým Atab přitáhne z výleta na latrínu Thórssona coby našeho generického důstojníka, který seřve Anglány, že ještě neútočí, přestože má celá linie rozkaz k útoku. A než o tom stihnou přemýšlet, začne Nydissa předstírat protiútok.

Plán se vydaří, jenom Briti automaticky předpokládají, že jejich nový velitel osobně povede útok. Thórsson vyrazí dopředu, jelikož British officers don't duck. Když ho Atab vidí, vytáhne štít a předstíraje, že podlehl válečným běsům, snaží se Thórssona předběhnout a krýt ho před kulometem. Jednotka postupuje za nimi, inspirována a tažena jejich příkladem. Poropí je ghost kulomet, štít s doménou ale vydrží. Přeběhnou louku. Nydissa některé skupině duchů šlohnul granáty, využívá toho, že pro něj jsou hmotné, a hází je do vřavy.
Útočící skupina doběhne k dračím zubům. Atab se s Thórssonem dohodne - „kryju tě, házej“ a stoupne si se štítem za první linii zubů, Thórsson epickou silou vyrve betonový jehlan ze země a hodí ho po nebezpečném kulometném hnízdě s devastujícími účinky. Angláni útočí, povzbuzení nevídanými výkony svého důstojníka. Duchové se mlátí mezi sebou, ale zombíci se vrhnou po Thórssonovi a nevypadají jako máčky. Když Thórsson zjistí, že je jen tak kladivem nerozmlátí, zařve „Atabe, zdrhej“ a pak se fakt nasere a vrhne se na šest zombíků.
Teodor vyrazí k jednomu z angličanů, kteří zůstali po zásahu v poli a jde se s ním domluvit na joint venture attack. Atab se zkusí stáhnout, ale když zjistí, že je dost výrazný cíl a je na něj útočeno, tak místo toho zorganizuje okolní Brity a vrhne se dopředu a hlavně směrem OD Thórsona. Gísla v kostýmu sestřičky běží ošetřovat zraněné anglány v poli, protože sestřičky spravují vojáky a nekromanti spravují duchy, tak to určitě půjde dohromady. Vlasta zatím hlídá Lucii, která pozoruje bojiště a začíná přemýšlet, co asi zbyde z Thórssona.
Teo úspěšně domluví joint venture, nechá se posednout a má tím pádem ghost pušku a můžou střílet. Tedy jen dokud jim nedojdou náboje, načež vezmou pušku jako kyj a jdou do tuhého boje nablízko. Atab s třemi vojáky dorazí na konec vřavy. Tam vydá pokyn vystřílet zbývající náboje a pak to nachargují zpátky na bodáky. Nydissa se zjevuje za duchy jako duch a likviduje je nožem. Mezitím už Thórson mlátí jednoho ze zombíků ramenním kloubem druhého; vzduchem létají úlomky kostí.

Pak konečně nastane ticho. Thórson rozebere posledního zombíka a padne k zemi. Atab projde na druhou stranu s posledním zbylým vojákem. Theo krvácí z boku a křečovitě svírá pušku. Žádný Němec nezůstal stát.
Gísla se vrhne k Teodorovi, Lucie k Thórssonovi a pomáhá si svým novým skalpelem.
Teodor krvácí ze svého reálného i dušího těla, Gísla si není jistá, jak jsou spolu přesně propojení a moc do toho nechce hrabat, tak jen drží obvaz na ráně. Po nějaké chvíli dorazí za Gíslou Lucie, má už skoro prázdnou baterku, ale malinko ještě zvládne. Domluví se na společném postupu, kdy Lucie léčí tělo a Gísla ducha. Teodor se cítí lépe, s duchem se dohodne, že vyhráli a můžou jít domů.

Vypadá to, že se duchové už nevrátí; pro jednu i druhou stranu to byla konečná. S pomocí Pepina zbortíme tunel a pramen se poměrně záhy vyčistí a vrátí. Pro jistotu to zkontrolujeme další noc, duchové už tam nejsou.
Gilda je šťastná, že jsme zachránili svatyni a díky obnovené studánce provede rituál. Účastníkům se vrátí chybějící kousky a dokonce i vyžehlí jizvy, nejsou-li rituální.
Pokud bychom se potřebovali vrátit, každý z nás dostane dřevený prstýnek, což nám usnadní nalezení cesty a průchod přes Pepina. Pokoušet se projít bez něj Gilda silně nedoporučuje. Ale prý každého z nás ráda někdy uvidí. A jako dárek ji nejvíce potěší medikamenty, protože její možnosti jsou tu velmi omezené, a taky knížky, protože uprostřed lesa je fatální nedostatek knihkupectví.