aneb Gastarbeiten in Deutschland
Účastníci: Petr Helsson Kroupa, Daniela Lucetta, Mi Nü-Chai, Atab Kolář, Petr Vopička, Aelfrída

Možná jste už také někdy potřebovali nějaké věci a říkali jste si: „No jo, ale kde vzít a nekrást?“ Helsson na tuhle otázku hledal odpověď a to ho přivedlo ke zmínkám o Paní Zimě, postavě známé z pohádek (nejznámější je tahle a německého folkloru. Ta je v lokálních legendách popisovaná jako vcelku benevolentní bytost, která dokáže odměnit poctivou práci, tudíž se návštěva u ní zdála jako dobrá volba.

Tento předpoklad jsme si nejprve ověřili u pana Browna, který o ní věděl, že je to velice stará bytost, ovšem ne bohyně. Je jakousi patronkou domestikovaného prostoru, nicméně má duální povahu. Její sídlo je nějaký typ terra incognita. Další informace nám mohl poskytnout Viktor Flandrin, který ji nejspíš zná z minula.

Flandrin, žijící v zapadlém koutě Francie, kde vlci dávají dobrou noc, nám tyto informace potvrdil a rozšířil o spoustu dobrých rad, jako: Pracantovi ona odměnu dá, ale běda vám, jak jste líní nebo leví; a pokud tam něco zvořete, počítejte, že se to nějak projeví i venku. Lidi ona má docela ráda, takže nejspíš pomůže i vám, když jste z půlky… dostanete ale samozřejmě těžší práci, než jen tak někdo. Její postoj k lidem se ovšem mění podle toho, jestli je zrovna v lese (kde bývá v noci) nebo ve světnici (kde bývá přes den). Taky nás varoval, ať k ní nechodíme o polednách, protože to se koupe a mívá „laškovnou náladu.“ Krom toho se nás trochu vyptával, jestli je u nás klid a říkal, že pokud ano, tak to máme štěstí, protože jsme „v dosahu“ vlkodlaků. Sám vypadal trochu smutný, že prý se mu vlkodlaci „už většinou vyhýbají…“

Poučeni a varováni jsme se vydali do Hesenska, kde Paní Zima sídlí. Dorazili jsme tam těsně před polednem, tak jsme raději dali zpátečku a stavili se v nejbližší vesnici na oběd. Podle místních se v okolí neděje nic neobvyklého, jen v noci bývají často bouřky, ve kterých nedoporučují zůstávat, ale přes den se to většinou vybere a ráno je pak svěží vzduch a mají dost vody, takže je to nijak netrápí, jen turisty na to upozorní… Po jídle jsme se připravili a poněkud nepříjemným průchodem skrz vodní hladinu jsme se skutečně dostali do země Paní Zimy, která byla pohádkově klasická: louky, květiny a kolem nich temné lesy.

V dálce zahlédneme kouř z komína a vydáme se za ním. Cestou míjíme rozpálenou chlebovou pec, ve které je nějakým záhadným způsobem nacpán celý tucet bochníků, které jsou právě teď dokonalé, ale za chvíli by byly spálené, a nikde žádný vhodný nástroj. Podaří se nám je improvizací vytahat a srovnat na připravené místo, aniž bychom se popálili. O kousek dál narážíme na osamocenou jabloň, celou ohnutou pod bohatou úrodou. Zatímco my diskutujeme o tom, jak úrodu co nejšetrněji otrhat, Aelfrída si všimne malých zelených hadů, číhajících mezi kořeny. Vopička se na ně vrhne a hadi skončí v improvizovaném džínsovinovém pytli (jinak známém jako Vopičkovy kalhoty). Jablka potom snadno a rychle otrháme a smrtelně jedovatí hadi (naštěstí ne pro Vopičku) jsou vypuštěni zpět.

Potom už dojdeme k idylické chaloupce, ve které čeká babička se zuby jako piraňa a spousta práce. Nabídneme babičce pomoc a tak, zatímco ona odchází „do lesa na klestí,“ protože se blíží večer, máme plné ruce práce s draním nejjemnějšího prachového peří, kterým máme naplnit tři peřiny. Protože jsme poučení z pohádky a nechceme způsobit vánici uprostřed července, přijmeme veškerá bezpečnostní opatření, takže nás nezaskočí ani bouřka s prudkým větrem, která se rozpoutá venku. Je to úmorná dřina a skončíme ji někdy uprostřed noci. Přes únavu ještě ve světnici uděláme, co je potřeba, a pak padneme. Paní Zima se ráno vrátí z lesa jak mladá dívka a dá nám snídani a další úkol. Dnes budeme pást ovce.

V jejím stádečku napočítáme třicet sněhobílých ovcí a jednoho berana se zlatýma rohama. Přes jistou počáteční neohrabanost se nám podaří dohnat stádo na určenou pastvinu mezi lesy a polem. Je vedro, Atab vytvoří systém včasné výstrahy a my ostatní patrolujeme okolo pastviny a tvoříme dech beroucí pastorální scenérie. Po čase se z lesa připlíží první vlk s rozměry vlkodava. Narazí na Mi Nü a je odeslán do věčných lovišť. Ovce, vyplašené pachem vlka a krve, se rozeběhnou přímo do nedalekého pole, a máme co dělat, abychom je zastavili. Do chaosu se připlíží druhý vlk, nicméně dopadne jako ten první. Nedlouho poté se připlíží nějaký venkovan. Jak ho objevíme, začne se vyptávat, pro koho ty ovečky paseme a následně slibovat hory doly, když mu jen jednu jedinou prodáme. Odeslán do patřičných mezí začne metamorfovat do vlka. V tu chvíli to schytá ze tří stran najednou. Mezitím se ke stádu z opačné strany připlížili tři další vlci a byli postupně vyřízeni. Vlkodlakovi se i přes svázané nohy, lámané kosti a trvající útok podaří odkutálet se do lesa, kde rapidně zregeneruje. Když ale zjistí, že jeho vlčí kamarádi jsou na kousky, zanadává a odtáhne.

Opět povečeříme s babičkou, uděláme nějaké drobnosti, zatímco ona odejde do lesa, a ráno posnídáme s mladou dívkou. Jako další úkol máme vysmýčit jednu její kůlnu. Kůlna je mnohem větší, než z venku vypadá, a plná prachu a obřích pavouků. Daniela jim nabídne náhradní ubytování v lese a k tomu hromady naporcovaného vlčího masa jako dárek, takže nám uhnou z cesty. Pak už jenom čistíme a snažíme se co nejméně prášit…

Vše se opakuje jako předtím, a dalšího rána nám Paní Zima poděkuje, že má radost, jak dobře jsme jí sloužili. A že také lidé v širokém okolí budou mít radost, protože jsme nepokazili žádný měsíc (chleby), neztratili žádný den (ovečky), v zimě nebude holomráz (peřiny), úrodu nepobije krupobití (uchráněné pole),… V tu chvíli nám, myslím, docela spadnul kámen ze srdce, protože nedopatřením zničit Německo by se nám opravdu nechtělo. Potom nás Paní Zima nechala si vybrat odměnu za dobrou službu a vrátila nás, odkud jsme přišli.