Osoby a obsazení: Mi Nü-Chai, Scion Kuan-tiho + Kauthar Yuan-wei (NPC); Atab, syn Nabua; Gíslaug Heljardóttir; Jan Þorsson Dobrovský; Lucie Podlipská, dcera Asklépiova; Omari, dcera Khonvoumova; Orm Saarinen Válisson; Taiki, syn Benkeie; Vlasta Ti Pokorná z rodu Černého Paa

SMS od Ataba: „Já se dozvědět, že jsem princezna, tak z toho zkamením. Roro Jonggrang taky zkameněla. Chceme ji odkamenět a nabídnout zajímavější životní perspektivu. Sraz u Browna.“

O co jde; před cca 8-9 lety jsme při hledání jedné z částí tehdy roztříštěného mezopotámského podsvětí našli (magicky skrytý, není na žádné mapě, nedá se běžnými prostředky najít) ostrov a na něm na obyvatele, který nám poradil cestu do té části zásvětí, kde by se měl nacházet mudrc Adapa. A když jsme se ptali, co by chtěl na oplátku, požádal nás, ať mu seženeme nevěstu, dívku z královského rodu, která by s ním chtěla být na ostrově šutr krát šutr uprostřed Perského zálivu, kde jsou jinak už jenom ryby a kolem se ve vodě mrcasí titánská monstra.
Náš seznam kandidátek nebyl dlouhý, podařilo se nám objevit právě jednu legendu, v níž se vyskytovala dívka královského rodu, pro kterou by tohle mohlo fungovat jako fajn zašívárna a to Roro Jonggrang z Indonésie, konkrétně z centrální Jávy. Long story short, princ Bandung zabil jejího otce, dobyl její království a pak po ní chtěl, ať si ho vezme za muže. Roro mu zadala nějaké nesplnitelné úkoly a konkrétně při „postav 1000 chrámů za noc“ se ho pokusila vytrikovat kohoutem, který zakokrhal ještě před úsvitem, takže démoni, kteří pro Bandunga stavěli chrám, se dali na útěk přes slunečním světlem. Bandung Roro proklel, aby zkameněla a sama sebou tak „dostavěla“ poslední chrám jménem Prambanan (podrobnější popis celé story na wikipedii).
Pan Brown nám to schválil jako použitelný nápad, včetně vyptávání se na podrobnosti u bohyně Mandodarí na Lance. Nakoupili jsme před odjezdem nějaké dary – pro Mandodarí české broušené sklo, pro Roro základ výbavy v podobě šperků z českých granátů (na Jávě jsme ještě pořizovali místní šperky, šaty a dýky, přece jenom, je to princezna a ne chudá příbuzná).

Na Lance jsme na kraji města zaklepali na kámen a ohlásili, že pražští Scioni by chtěli hovořit s Mandodarí, paní Lanky a objevila se před námi cesta, která tam předtím buď nebyla, nebo nebyla vidět. Taková hodně zlatá cesta. Početné služebnictvo nás uvedlo do paláce, kde nás přivítala sama paní Lanky, vysoká a štíhlá, oblečená v sárí s motivem žabiček a špercích ve váze cca jednoho zlatého sloupu. Po předání darů a výměně zdvořilostí, včetně poděkování za jednotku lučištnic, která bojovala a zemřela na stavbě babylonské knihovny, jsme se otázali na princeznu Roro a možnosti jejího odeklení. Mandodarí pravila, že princ Bandung byl jeden z těch, kdo nerozuměli slovu „ne“ protože Roro ho několikrát velmi explicitně odmítla, než přistoupila k zadávání úkolů a že by bylo hezké, kdyby ji toho prokletí někdo zbavil. A doporučila nám najít nejdelší řeku na Jávě (později vygoogleno že to je Solo river) a v ní bytost jménem Yuyu Kangkang, který je znalý vodní magie, neb kletba Roro je jedna z těch, co by se daly smýt a Yuyu by mohl vědět, jak na to. Dále nám poradila se v okolí zkamenělé princezny dobře rozhlédnout okolo a pokud najdeme cestou šneka, máme se k němu chovat hezky a to je všechno, co nám k tomu může poradit.

Poděkovali jsme a vysmahli směr Jáva a Solo river. Cestou jsme si vygooglili pověst, v níž Yuyu Kangkang figuroval jako převozník s klepety na ramenou, co chtěl za převezení od děvčat polibky a rovnou se ženská část skupiny domluvila, pro koho je či není OK mu platit polibkem, pokud by si to říkal i za rady.
U řeky Gísla provedla břehové mojo a zjistila, že Yuyu je v té řece tak nějak všude a nikde. V nejbližší vesnici jsme sehnali někoho, kdo mluvil alespoň trochu anglicky a vyptali se, co obětují řece – a s rýží, rybami a nějakou místní zeleninou jsme se zase odklackovali kus dál, naházeli obětiny do vody, představili se a že bychom chtěli hovořit s Yuyu Kangkangem.

Vynořil se týpek, snědý, pěsti jak parní buchary, výška tak dva a půl metru, na ramenou klepeta velikosti MEGA, s divoce se vlnícími tmavými vlasy, na sobě zčásti kusy krunýře a sítě a zajímal se, cože po něm chceme. Předestřeli jsme Roro a smývání kletby s tím, že nám ho poradila vyhledat Mandodarí. Yuyu souhlasil, že nám pomůže, za to dostal zub a dráp stalla, polibek od Lucie (poté, co si ověřila, že z toho nekouká těhotenství ani jiné zábavné trvalé následky) a že zbytek si můžeme odpracovat, kousek proti proudu řeky je potok, kam on nevidí a se kterým je něco špatně, ubylo tam vody a je třeba, abychom zašli k prameni a zjistili, co je problém. A když zjistíme, že problém je trochu moc velký, máme se vrátit a domluvíme se jinak.

Vydali jsme džunglí k řečenému potoku a na místě jsme objevili mýtinu, celkem slušně zastíněnou stromy (to by v džungli nebylo zase tak divné), ale bylo tam ticho (což už v džungli divné je) a rostliny, které tam sem tam rostly, byly zvláštně bledé. A koryto slabě tekoucího potoka (respektive prameniště) naznačovalo, že tam toho má asi téct o něco víc. Nejprve proběhl pokus řešit problém diplomaticky, tj. představovačka a „kdo tu přebývá“ na to vyrazilo z vody něco, co vypadalo jako něco mezi chapadly a liánami a rozhodně si to nechtělo povídat. Část Scionů se rozběhla likvidovat chapadla aktivně, část byla defenzivní, naštěstí to alespoň nepůsobilo taintovacím dojmem a chapadlaté blues ukončili Þorsson, Válisson a Omari (kterou předtím Orm přehodil mýtinu), když společnými epickými silami vyrvali tu svini i s kořeny, načež svině chcípla.

Lucie slepila nějaká zlomená žebra a nabrala botanické položky a vydali jsme zpátky za Yuyu Kangkangem, ten zkoukl zbytky a pravil, že to jsou tzv. žravé liány, které občas takhle někde vyrostou a žerou věci kolem. A poradil nám, co máme hledat – máme přespat na břehu řeky, kde budeme pod jeho ochranou a ráno vyrazit proti proudu řeky a až dorazíme k výraznému meandru, máme zahnout doprava. Tam je zbytek starého chrámku, kde je pramen a máme si nabrat ne moc a ne málo a s tou vodou jít do chrámu, kde se nachází Roro. A že to může pomoci nejen Roro, ale i těm, co s ní byli nějak spřízněni. A ten chrámek v džungli je místo, kam se Roro chodívala modlit a do té studánky dopadly její slzy. Ještě se zeptáme na nějaké zápovědi na místě (nic, pouze nevstupovat na dlaždice obutí) a jestli je OK to tam vyčistit (ano, bude to dobrý skutek).

S tím se s námi rozloučil, my si rozbili na břehu řeky tábor a ráno se vydali popsaným směrem, kde jsme skutečně objevili zbytky chrámu. Byla tam nějaká nádrž s napadaným listím (protože jaksi už chyběla střecha) a různý džunglovní bordel. Nejprve jsme se pustili do očisty, Gísla si vzpomněla, že byla v Tibetu při opravování nějakého chrámu a posedla ji nějaká z místních kněžek a odříkávala mantru; takže jsme se rozdělili na tým mantra a tým zametačů, nalili jsme do toho něco božské energie a sice to chrám nepostavilo znovu, ale zacelily se třeba praskliny a hlavně se tam tak trochu vyrýsovaly nějaké reliéfy na sloupech. Jeden byl velmi zvláštní; tančící dívky, buď nějaké nebeské víly nebo šlechtičny a mezi nimi mužská postava, výrazně větší a hranatější. Mužská postava je dále zvláštní tím, že na sobě nemá žádné šperky, jenom bederní roušku, pás přes hruď a je bosý, nemá holou hlavu, ale kučeravé vlasy a je vypodobněn, jak s těmi dívkami tančí. Je to dost zvláštní, ale jelikož je to všechno, co k tomu tak dokážeme říct, tak se ukloníme před nádrží a požádáme o vodu pro Roro a přiměřeně si nabereme – a pak si překreslíme ten reliéf.

V nejbližším velkém městě zavoláme panu Brownovi, jestli nezná někde poblíž někoho, kdo se orientuje v místních legendách a dostaneme adresu jedné z místních knihoven, kde by mohl být někdo, kdo to bude znát. V knihovně je vskutku knihovník jménem Batara Narada, přihodíme i umístění chrámu na mapě a dozvíme se, že ta postava je zobrazená způsobem, jakým se zobrazují obři (což je zajímavé, neb otec Roro měl být obr), také že postava nevypadá na nějakého světce, to by s těmi slečnami netančil, ani na otce nebo vznešeného předka, protože by taky byl spíš někde stranou, nejpravděpodobnější hypotéza je bratr, tj. stejná generace.

Poděkujeme, necháme mu originál obrázku (s tím, že nám vyrobí kopii) a vydáme se do Prambanan temple. Chrám je klasický velký chrámový komplex, projdeme na místo, kde je socha, která by měla být zkamenělá Roro a velmi pečlivě se rozhlížíme kolem, takže nám neujde, že tam je ještě jedna masivní socha, která zobrazuje velkého hranatého týpka, klečí na jednom koleni, má bederní roušku, pás přes hruď a má nějakou velkou bicí zbraň a kučeravé vlasy, umístěný tak, jak se umisťují sochy strážců dveří. A ano, je velice podobný tomu týpkovi z reliéfu. Takže se rozhlédneme po šnecích, jeden se tam šnečí, Luciino oko zkušeného biologa praví, že tohle je nějaký zatra divný šnek. Šnek dostane list salátu a vodu, proběhne představovačka a seznámení se situací, šnek se zatáhne do ulity, z té vychází měkké světlo a spolu s ním vystoupí z ulity křehká bělovlasá stařenka.
Představí se jako Mboko Rondo, zkonstatuje, že je milé vidět někoho, kdo se umí chovat hezky i k malým a nicotným tvorům a zajímá se, jak by nám mohla pomoci. Nás zajímá, komu patří ta obří socha, Mboko praví, že to je Patih Gupolo, nevlastní bratr princezny Roro, velitel armád jejího otce a zkameněl tu, aby ji hlídal, dokud tu ona bude. A že spolu měli velmi hezký vztah, pokud může Mboko soudit. Dále se vyptáme, jestli je tu princem Bangdungem zanechaný nějaký strážce; ano, je tu démon, který tu byl zanechán jako stráž, má své rozkazy (bránit princezně v odchodu), ale Bandunga nenávidí a pokud by se šlo boji vyhnout, nejspíš se mu rád vyhne. A je přímo v kameni, který obklopuje Roro. O dalších osudech prince Bangdunga není Mboko nic známo, rozhodně nechodí sem. Mboko nám ještě poradí, že kousek odtud je cesta, kam nám rozhodně nedoporučuje vstupovat a že nám o ní může říct Gupolo, rozloučí se a zase ve šnečí podobě vyrazí pryč.

Plán je jasný, koupit kohouta (místní černé plemeno Ayam Cemani, sice o něco dražší než kohout prostý, ale metalový kohout, to chceš) a počkat na svítání, kdy proběhne akce „omytí a kykyrký.“
Rozdělíme si vodu, do kruhu se postaví Lucie s rýží a kohoutem, část skupiny se chystá omývat Roro, část Gupola a když Omari rozmáchne s vodou před sochou Roro, ozve se zarachocení a objeví se ženská bytost, zlatavá, působí, že má na zádech částečně zlatou ulitu a taky má tak třiceticentimetrové zlaté drápy. Lucie rozhodí rýži, kohout si zobne a než démonka stihne cokoli udělat, ukázkově zakokrhá. Na démonce je vidět, že jí dost odlehlo, ukloní se, praví: „Keong Emas vám děkuje.“ S tím se vznese do vzduchu a odletí pryč.
Dokončí se omývání, již odkamenělá Roro udělá krok dopředu a je zachycena Omari, z místa, kde stála obří socha se ozve zarachocení a stojí tam cca pětimetrový týpek. Roro se k němu rozběhne, skupina Scionů se na chvíli stáhne, ať si sourozenci mohou v klidu popovídat.

Pak nám Roro poděkuje a my se vytasíme s návrhem ostrova v Perském zálivu, samozřejmě, pouze pokud bude mít zájem (aneb oproti hrdinůchům minulosti by měl dnešní Scion rozumět slovu „NE“). Roro vypadá zaujatě, zejména se jí líbí, že pokud by se provdala takhle daleko, tak Bangdung se k ní už nedostane ani v další inkarnaci. Gupolo navrhne, že pokud máme navigátora, mohl by nás tam dopravit. Navigátorkou je Gísla, které to přijde nosné a Gupolo praví, že nás může vzít do nůše a odvést tam po cestě obrů, což je cesta, kterou kdokoli, kdo není obr, nemá šanci zvládnout. A je-li ostrov tajný, tak cesta ho nikomu neprozradí, bude ji znát pouze Gupolo, který by ji ovšem rád znal.
Gupolo skutečně narve nějaká liány a splete nůši, naskládají se tam Scioni s Roro, pro Gíslu vyrobí sedátko a vysadí si ji na krk.
Gísla, které jsme v mezičase s Atabem vyklopili všechno, co jsme k tomu ostrovu zvládli vytáhnout z paměti, vezme vřetýnko, škrábne se do dlaně a myslí na popis ostrova a že jdeme za tím týpkem. Gupolo mezitím jde kus od chrámu do džungle, kde kolem stromů vede prapodivný pruh a vypadá to, že se tam čas od času něco mihne velmi extrémní rychlostí. Pak Gupolo udělá krok a všechno se zpomalí. Cestou potkáváme další obry, někteří vypadají orientálně, někteří evropsky (Seveřané doceňují, že ovšem nepotkáme žádného očividného jotuna), krajina se taky postupně mění a všechno vypadá takhle z výšky velmi malé. V nůši mezitím dostane Roro update ohledně nového mezopotámského pantheonu (ať to může případně popovídat týpkovi na ostrově) a obecně nějaké novinky, byla tam zkamenělá +/- tisíc let.

Pak Gupolo dojde někam, kde je moře, cesta se víc kroutí, jako kdyby obcházela vlny a potom už se před námi rozloží kamenitý ostrůvek. Gupolo postaví nůši i Gíslu na zem a vyrazíme na místním pánem, Gupolo se drží vzadu a dává si očividně velmi pozor, kam šlape.
Poté se setkáme s místním obyvatelem, což je takový počasím ošlehaný týpek. Roro se k němu vydá, on se jí ukloní, nikdo z nich nic neříká, chvíli se na sebe dívají a pak si jdou asi projít ostrov. Vrátí se z druhé strany, Roro vypadá dost nadšeně a vece, že tady chce zůstat, že tohle vypadá jako něco, co hledala a potřebovala, jenom o tom nevěděla. A Gupolo se má zastavit za pár dní, nám poděkuje a pak se spolu s obyvatelem ostrova usadí a dívají se na moře.

Neděláme křeny a naskáčeme zase do nůše, Gupolo nás vysadí kus od nějakého evropského lesa, pobaveně zjistíme, že je to náš oblíbený Brocéliande, tedy nejbližší vesnice je ta, kde se všechno jmenuje U Krále Artuše. A s tím i s kohoutem (kterého si nechala Lucie a pojmenovala ho Ozzy) dorazíme vlakem zpátky do Prahy.