ScionWiki

Osoby a obsazení: Nora Lindkvist Hadarðóttir; Pavel Altýr Týrsson; Edita Směje se s Vránami, dcera Temazcalteci; Klára Skadisdóttir Horáková; Lea, dcera Besova; Kalen Jezerková, dcera Poseidonova; Aidan Mist, syn Baldrův (NPC)

SMS: “Jedu si pro vrhačky k aztékům. Kdo chce vědět víc, ať přijde do Generické. Nora.”

Nora se konečně rozhodla vyřešit svůj “používám vrhačky, ale málo a nerada, zvlášť potmě a zvlášť když na mě někdo sahá” problém, a to sehnáním si lepších zbraní, kterým by mohla věřit. Volba padla na vrhačky z obsidiánu od Itztlacoliuhquiho, slepého boha chladu, tmy a spravedlnosti, se kterým se Nora spojila přes Petra Vopičku, protože jde o aspekt Tlahuizcalpantecuhtliho. Za zbraně mu slíbila splnit službu, která bude v jejích silách a nebude proti jejímu přesvědčení. Po krátké lingvistické vložce a shodě na tom, že Tlahuizcalpantecuhtlimu budeme raději říkat Jitřenka, jsme se vyrazili sbalit a zamířili do brazilského města Manaus.

Vybavili jsme se repelenty, moskytiérami a (pro některé) nezbytnými opalovacími krémy s SPF 50 a zamířili na okraj města, kde jsme v rozvalinách našli v kameni zabodnutý šíp. Když se jej Nora dotkla, zjevil se před námi mladý atletický azték s ozdobami z peří a hvězdným svitem v očích, tedy jasná známka toho, že je čas padat na kolena a mlátit čelem o zem.

Jitřenka nám slíbí žádané zbraně výměnou za nabídnutou službu - v aztéckém pantheonu se řeší nové slunce a jelikož dva možní kandidáti vypadli ze hry (tzn. skončili v jiném pantheonu, ale to byl určitě záměr, že), je potřeba se poohlédnout jinde. V tom by mohl pomoci sluneční kámen, který je ale nejdříve potřeba získat. Kámen ale hledá i druhá výprava, kterou pro změnu motivuje Quetzalcoatl a naše přítomnost se mu asi líbit nebude. Pak podá Jitřenka Noře kompas, který by nás měl zavést ke kameni, poradí nám, ať si na cestu vybereme co nejméně technikou dotčenou loď a my se vydáme na cestu.

V přístavu u Rio Negro toho kotví hodně, včetně zcela fascinující lodě jménem Reina de la Amazonia, která má parní pohon a pohromadě drží snad jen silou osobnosti jejího majitele. Tím je hubený míšenec někde mezi dvacítkou a smrtí, který se nám představí jako Tomás Sabelotodo a s radostí a humorem nás vezme na palubu. Spolu s námi vyplouvá i luxusní moderní loď s domorodou posádkou, vedená třemi američany. Hubený, mlčenlivý bručoun, který je pravděpodobně vede, je zcela zastíněn svými dvěma kolegy, jejichž vzhled a chování je spíš Yeehaw Indiana Jones, to celé na druhou.

Je nám celkem jasné, že to nejspíš budou frajeři od Quetzalcoatla. Snaží se nás balit na archeologii a Lea se raduje, že díky chlapcům z Texasu si tady aspoň nemusí připadat zbytečně. Necháme se vyhecovat k závodu- Týrsson přikládá, Kalen žádá řeku o pomoc a my za hlasitého skandování “RIO NEGRO!!!” vyhráváme o půl délky. To pány rozhodně překvapilo, ale prohrávat umějí a zvou nás večer na palubu na večeři.

Večer zakotvíme a část z nás se přesouvá na palubu luxusnějšího plavidla. Aidan s díky odmítá a Edita radši předstírá, že je místní, zatímco my ostatní si hrajeme na turistky na dovolené a doprovod. Texani se představí jako John a Mike Smithovi a jejich nemluvný mozek je Nigel. Servíruje se poevropštěné místní jídlo, dobré víno a vyměňujeme si historky a vyzvídáme informace o oblasti našeho zájmu. Nora se pokusí Nigela rozpovídat, ale veselí nám naruší domorodci, kterým se zjevně fakt hodně nelíbí naše přítomnost.

Pánové John a Mike neváhají tasit trochu té jižanské pohostinnosti a nocí se rozezní střelba hned z několika druhů palných zbraní. V temnotě noci nebylo vidět vůbec nic, takže jsme byli rádi, že naše loď byla výrazně nižší než loď Američanů. Nigel v domorodcích poznává kanibaly, což nám poněkud usnadňuje potenciální morální dilemata a bráníme lodě zuby nehty. Edita chrání Tomáse, Týrsson, který jako jediný v té tmě něco vidí, úspěšně likviduje jednoho vetřelce za druhým a ostatní se pod jeho taktovkou snaží shazovat nepřátele z paluby. Nora vycítí, že jsme si asi naštvali nějaké lokální božstvo a místní neváhali a vrhli se na nás.

Voláme na američany ať se na to vykašlou a jedou pryč co jim pohon stačí. Díky Editě a Tomásovi jsme mohli vyrazit prakticky okamžitě a ačkoli noční jízda řekou nezněla jako dovolenkový ideál, rozhodně to bylo lepší než skončit na talíři. Řeka se před námi začala větvit, ale díky Kalen jsme zvládli zvolit správný směr, uniknout dalšímu přepadení a po krátkém zápolení se zaseklým kormidlem jsme mohli bezpečně zakotvit uprostřed řeky. Tam máme konečně čas dát se dohromady, odpočinout si a po ránu hned vyrazit za kompasem směrem do džungle.

I přes pekelnou kombinaci horko/hnusno/hadi jsme nakonec dorazili k našemu cíli - velké stupňovité pyramidě. Edita na ní nenašla žádné kresby, nápisy ani nic jiného co by napovídalo, komu je zasvěcená. Že je to nezvyklé nám brzy potvrdili i američané, Nigel navíc dodal, že je to past, ale navzdory tomu neváhal a vydal se po schodech vzhůru. Vyrazili jsme také, ale na vrcholu už po druhé výpravě nebylo ani stopy.

Pyramida byla temná, schodiště vedoucí do jejího nitra se táhlo podél stěn bez jakéhokoli zábradlí a uprostřed zela jen černá díra. Cestou dolů nás málem srazil zával, ale nakonec jsme se dokázali dostat až dolů, daleko pod úroveň země, ze které jsme vyráželi. V temnotě před námi se vlnila stěna z kořenů - vypadaly jako živé, hemžily se a mezi nimi jsme zahlédli uvězněného malého ptáčka. Zkusíme to s kořeny po dobrém a začneme jim házet sušené maso, což je zaměstná natolik, aby se ptáček bezpečně dostal z jejich sevření.

Když dolétne až k nám, změní se na malou bytost, která se představí jako Přítel Ptáků. Poděkuje nám za záchranu a varuje nás, že pyramida je skutečně pastí, je okem, je jámou s ostrými kůly na dně. Také nám poradí, že ačkoli božství se zdá být nejvíc, lidskost také není málo. Pak se opět promění, vzlétne a opustí pyramidu jednou ze skulin mezi kameny.

Vydáváme se dál do nitra pyramidy, až narazíme na prostorný sál s kamenným můstkem a plošinou uprostřed. Na podstavci uprostřed mostu leží sluneční kámen, ale mezi námi a cílem je v mostě poměrně velká díra. Kalen zkusí místnost nakreslit takovou, jaká skutečně je a z její kresby vyjde velká, nehezky vyhlížející pavučina. Začneme se dohadovat o tom, jak se ke kameni dostaneme, ale z druhé strany se brzy vynoří američané a na jejich straně most zjevně žádnou díru nemá.

Pomocí lana a Týrssona začneme přes díru přehazovat jednoho Sciona za druhým, ale těsně než Kalen stihne kámen sebrat, dostane se k němu Nigel a strčí si jej pod kabát. Lea na něj okamžitě zařve “Spi!!!” a k jejímu překvapení i překvapení všech ostatních Nigel padne k zemi v hlubokém spánku. Ze stropu se navíc začali spouštět velcí pavouci, frajeři z Texasu jim to vrací brokovnicemi a strop, most i zdi se náhle zdají výrazně méně stabilní.

Na nic nečekáme, bereme věci, američané berou Nigela a všichni bereme nohy na ramena. Stěny kolem nás se hroutí, běžíme po nestejně vysokých schodech, někteří úspěšněji než druzí, ke konci jsme vděční za hochy z Texasu, kteří nám pomohou vyhoupnout se zpátky na vrcholovou platformu pyramidy, ale nakonec se všichni dostaneme z bořící se pasti ven.

Dole nás čeká ještě drobná nepříjemnost, protože kámen má u sebe stále ještě Nigel a Quetzalcoatl mu za něj samozřejmě také něco slíbil - knihu mrtvých. Po chvilce dohadů ale uzná, že ten, kdo poslal nás, zní jako výrazně menší hajzl než jejich zaměstnavatel, a je ochoten nám kámen dát… pokud Lea slíbí, že už nikdy neudělá to, co dnes. Lea to Nigelovi slíbí a v trochu lepším rozmaru si můžeme všichni konečně odpočinout.

Texas boys se zdají být skutečně jen Texas boys, ale Nigel se nám představí jako son of the Raven a Nora mu slíbí pomoc získat knihu, pokud by o to stál. Vyměníme si kontakty, rozbijeme tábor a Nigel nám začne vyprávět příběh o slunečním kameni. Ptačí král ho kdysi dal lidem, když bylo na nebi tolik ptáků, že přes ně skutečné slunce nebylo vidět. Kámen byl znakem dohody, že se bude střídat noc a den.

Na druhý den se bezpečně dostaneme zpátky, předáme sluneční kámen Jitřenkovi a Nora od něj obdrží čtyři obsidiánové dýky, jednu za každého boha držícího oblohu.