Osoby a obsazení: Lea, Darja Doubravová, Klára Skadisdóttir Horáková, Sagira dcera Sachmet, Vlasta Ti Pokorná (božský předek Černý Pao, pekelný soudce), Ema Sovová, Mara Podkopecká, Breonica Coll, Kalen dcera Poseidona, CP Kérka

SMS: “Kdo se bojí nesmí do lesa. Tak tam pojďme s pokorou.”

Sešli jsme se u pana Browna, kde nás Darja seznámila se svým plánem vydat se do Lesa, kde by se mohla inspirovat ke tvorbě svého amuletu. Ema se k ní přidala a sdělovala nám, že opravdu musíme do Lesa vyrazit. Konkrétně tedy za sochou, kterou viděla při odchodu ze své poslední návštěvy. Stručně k soše: vysoká kamenná socha ženy bez nosu. Emě připomínala původní legendu (tedy spíše báseň) o vlkodlakovi.
Báseň vypráví o vlkodlakovi pocházejícím ze šlechtických kruhů. Všichni ho mají rádi, jen jeho ženě se nelíbí, že pravidelně v noci bez vysvětlení mizí. Po výslechu se rytíř přizná, že se kvůli kletbě mění ve vlkodlaka. Žena se ho začne bát (nebo v tom uvidí příležitost?) a s pomocí svého milence ukradne oblečení svého muže, které potřebuje, aby se mohl proměnit zpět v člověka. Rok po této události rytíře ve vlčí podobě najde král při lovu a přijme ho za svého. Vlk je od té doby věrný králi a doprovází ho při lovech. Jeho žena se ale jednoho dne dostaví na hostinu na hradě. Rytíř ji uvidí, vrhne se na ni a ukousne jí nos. Král je udiven, ale později, když zjistí, že žena byla manželkou zmizelého rytíře, dojde mu, oč běží. Rytíř získá zpět svou lidskou podobu, své statky i tituly. Žena a její milenec jsou navždy vykázáni ze země.

Kvůli nebojovosti skupiny jsme si s sebou vzaly Kérku.

Po vstupu do Lesa jsme bez problému dorazili k soše - podle Emina barvitého popisu nebylo náročné si ji představit - a pozorovali jsme okolí. Naše poznatky byly: okolí sochy se zdá být zcela v normálním stavu (ptáci zpívají, stromy a tráva šustí ve větru), pod sochou je snítka koniklece, Klára si všimla, že od sochy vedou menší lidské stopy v botech. Breonica dále od rostlin zjistila, že socha byla přivezena v nedávné době a že k ní pravidelně chodí někdo malý a pláče. Více jsme z místa samého nevyčetli, tak jsme se rozhodli jít po stopách.

Jak jsme postupovali hlouběji a hlouběji do Lesa, přišlo nám, že Les se stává více Lesem, že je divočejší, děsivější a intenzivnější než kdekoli jinde. Blížili jsme se k Uzlu (místu, kde je Les nejvíc sám sebou). Stopy, když jsme dorazili do Uzlu, zmizely. Stmívalo se. Kolem nás se začala podivně hýbat země. Něco se k nám blížilo. Až po prvním útoku jsme poznali, že to byly podivné dlouhé (a zákeřné) šlahouny. Obklíčily nás a formovali jsme kruh, v jehož středu se schovávala Ema a házela po nás rozkazy. Několik členů kroužku (zejména méně bojově zdatní jedinci) získalo zranění - ty šlahouny kousaly (jejich „hlavičky“ měly „zuby“ jako něco mezi masožravkami a piraněmi - no prostě nic příjemného). Na stromě nad námi se objevila mladá dívka s šátkem přes obličej a křikla po nás, že můžeme na stromy. Ema to vyhodnotila jako nejlepší řešení, tak jsme se tam postupně všichni dostali. Na stromech byla ošetřena zranění (a zjistili jsme, že byly ty hlodavé rostliny jedovaté) a začali jsme konverzovat s dívkou.

Dívka se nám představila jako Bellana a po odhalení své tváře jsme pochopili, proč chodí plakat k té soše. Socha patřila její nedávno zesnulé sestře. Zjistili jsme, že je příbuzná původní ženy bez nosu a že se z absence nosu stalo pro její rod prokletí. Také nám vyprávěla o dalších strastech, které její rod postihly. Vyprávěla nám o rytíři Ruprechtovi, který se jí dvoří. Nutno podotknout: jednalo se o starého a dosti nudného rytíře a ona měla ráda Jiříka kuchaře. Ptali jsme se jestli jí můžeme nějak pomoci, nebo ulehčit život. Bellena přišla s tím, že kdyby se jí podařilo ulovit velkého vlka, tak s pomocí jeho kůže by snad mohla zlomit kletbu. Jeden takový se potuluje v lese, pochází u uzlu kořenů, nějakou dobu ho sleduje, ale sama si na něj netroufla. (Vidno že zná pravidla Lesa a umí v něm žít.) Fígl byl v tom sehnat onu kůži bez poničení hřbetu. Jakožto relativně bojová skupinka jsme se rozhodli přidat se k lovu.

Počíhali jsme si na vlka u vodního toku, ke kterému se šel k ránu napít. Rozdělili jsme se na tři skupinky: 1. lučištníci v čele s Klárou, která vyčkávala na správný moment, kdy zasáhnout
2. bojovníci na blízko, kteří vlka drásali zuby, nehty, drápy
3. skupina vyloučená z kolektivu (Ema, Lea, Breonica) - Ema a Lea pozorovaly okolí a dávaly pozor, aby se na skupinu bojujících nedostalo další nebezpečí, Breonica byla připravená léčit případná závažná zranění

Závažných zranění naštěstí nebylo moc. Většina skupiny bodala vlka do břicha - záda byla zakázána kvůli použitelnosti kůže. Padla spousta krásných ran, ale vlk k zemi jen tak jít nehodlal. Odhazoval od sebe Sciony a zuřivě se bránil. Klára na něj, když už byl dost vyčerpán bojem, štěkla ¹⁾, vlk se otočil jejím směrem a ona mu zasadila poslední ránu do oka. Vlk padl.

Bellana si vzala kůži vlka na sebe a mrknutím oka se zní stal majestátný vlk. Dívka nám poděkovala a sdělila nám, že už si od teď poradí sama. Že takto bude moct dostatečně odradit urputného nápadníka. Jiřík to snad pochopí a pokud to bude na něj moc silné kafe? No inu v lese je místa dost. Je to pro ni lepší volba než být neprovdaná, trpěna otcem doma. Jako památku na boj jsme si každý vzal jeden z vlkových zubů.

Vrátili jsme se domů a Ema byla spokojená, že poznala tajemství sochy bez nosu.

(ohledně Bellany si nepamatuji více informací, prosím někoho o doplnění)