Účastníci: Paddy Siodhachan O'Sullivan, syn Brigid; Petr, syn Zhurongův; Nela, dcera Neith; Radim, syn Shangův; Leo, syn Inleho; Gwen Skřivánková, dcera Appolónova; Herias, syn Héřin.

Tu takhle jednou přistála SMSka: „Obdržel jsem žádost o pomoc z Dubaie. Povaha problému nejistá. Spěchá. Potřebuju další sciony. Sraz v Generické. Petr“

A tak jsme se sešli v čajovně, kde nám Petr sdělil, co se stalo. Což bylo vlastně to, že přišla asistentka vládce Dubaie Petrovi do snu a vyřídila mu, že je očekávána jeho asistence v záležitosti vládce Dubaie. Chvíli jsme přemýšleli, o koho by se mohlo vůbec jednat, protože Dubai je dost nové město. A taky co vlastně může chtít. Ale schodli jsme se na tom, že to nemá cenu teď příliš řešit, protože to stejně nevymyslíme a zjistíme až na místě vše, co je nutné.

A tak jsme leteli do Dubaie! Město plné světel a mrakodrapů. Opakující se symboly koní, velbloudů, lodí a věží. Takové Las Vegas Blízkého východu, co ještě není ošunťělé. A jak jsme zjistili později, asi ani nebude.

V budově Burj Khalífa (nejvyšší budova ve městě), jsme zamířili do nejvyššího patra podle pokynů. Tam byla kavárna s rozhlednou, kde jsme potkali asistentku z Petrova snu. Ta nás dovedla ještě do vyššího patra, kde byly panely s 3D projekcemi. No, spíš magickými projekcemi, protože nikde nebyly projektory a v naší přítomnosti to nijak nezlobilo. Tam nás přivítal sám šejk Al Maktoum a vyjevil nám, o co se vlastně jedná.

Celé město je obklopeno atonovkými silami. Ale Dubai je fata-morgána, šalba, klam. Je „zítra“ a ne dnes. Spojuje se v něm technologie a magie. Sám šejk vypadal velmi okultně znalý (měl velký prsten s okultními symboly). Problém je ten, že z jezírka, které je před Burj Khalífa, utekl vodní duch. Neutekl z vlastní vůle, ale někdo mu nejspíše něco udělal. Duch je teď vzteklý a schovaný v Muzeu budoucnosti. Dostaneme okovy od šejkovi asistentky, protože ducha chce navrátit do jezírka. Ale bez odporu to nemáme čekat. Leo si ještě dovolí prohlédnout jezírko samotné, kde má dojem prázdného pokoje. Nic nepřátelského, jen je tam prostě prázdno.

Zamíříme tedy po obdržení příslušných okovů do muzea, které je pro veřejnost „z technických důvodů zavřeno“. Sama budova je to velmi zvláštní, ale vevnitř je tma přerušovaná pouze světelnými ornamenty na zdech a exponáty. Sledujeme mokré stopy až do patra, kde jsou stěny tvořeny válci se světelnými vyobrazeními rostlin a živočichů. A tam se na nás duch zuřivě vrhne. Nemá moc tělo. Jen něco jako předek-hlavu a drápy. Lukostřelci jsme byli po krajích, takže se duch nejdříve pere s Petrem a Heriem. Herias je tuhý a Petr si zapaluje krev, což se duchovi rozhodně nelíbí. Tak se jme vzít si trochu krve z Nely. Po tom, co dostal nějaké měsíční šípy a jeden sluneční a nějaké rány od Petra a Heria chce duch naše bojovníky na blízko utopit v sobě. To by tam ale nesměl být Radim, Leo a Gwen. Gwen se jej pokusila uklidnit, ale když to nevycházelo, podpořila Radima a Lea ve Voodoo hudební produkci. A duch opravdu na ten buben reagoval. Ze začátku pomalu, ale čím víc se podvoloval rytmu. Leo se pustil do léčení krvácejících, Gwen ducha uklidňovala a já pustil luk a vzal harfu, abych podpořil Radima v rytmu. Ještě, že se do rytmu hýbal, protože jsme museli mít špunty v uších, když se Radim rozhodl podpořit svůj buben svým kouzelným mikrofonem. Leo se ho ještě zeptal, co se stalo. Duch mu řekl, že ho někdo uhodil. Jako kdyby někdo zbil psa a ten utekl.

Nicméně duch byl očividně dost uklidněn a když mu Gwen nabídla okovy, vnímal je spíše jako vodítko. Byl tedy připoután a odveden do vstupní haly, kam jsme si nechali zavolat šejkovu asistentku. Ta duchovi bublavě něco řekla a duch se zmenšil do velikosti psa do náručí. Asistentka nás vyvedla zadním vchodem, kde jsme nastoupili na létající koberec a normálně v provozu dojeli až k Burj Khalífa. Rozhodně řídila méně agresivně než Nizám, ale to mu říkat nebudeme.

Vracíme ducha do jezírka, který se tam tváří velmi spokojeně, jak se jen vodní duch může tvářit. Pak jdeme za šejkem, kterému vylíčíme vše, co se stalo a uždibujeme u toho ty sladkosti, které vám i při pohledu na ně dělají hyperglykemický šok nebo rovnou cukrovku. Nicméně šejk je velmi potěšen a ptá se nás, co si žádáme za tuto pomoc. Radim odpoví, že si přejeme přátelství mezi „Prahou“ a „Dubaí“, což šejka očividně překvapí. Prý dlouho neslyšel tak rozumné přání (a vzhledem k tomu, že pracuje se svobodnými djinni, tak asi něco už zná). I tak ale neodcházíme jen s počátky dobrých vztahů mezi městy. Dostáváme třpytivou kuličku z písku, která se ale nerozpadá. Dubajský písek umí očividně taky zázraky…