ScionWiki

Osoby a obsazení: Tarik, syn Neith; Breonica Coll, dcera Miaha; Tomáš Lin, syn Kui Xinga; Gíslaug Heljardóttir; Vlasta Pokorná, dcera Černého Paa; Kalen Jezerková, dcera Poseidonova; Jan Þorsson Dobrovský; Lucie Podlipská, dcera Asklépiova, Kérka (NPC)

SMS ode mě: „Ahoj, potřebuju dořešit svoji snad už finální část dohody s Freedem a najít věci o Tině Delgado. Sraz u pana Browna v tolik a tolik. Díky moc.“

Sešli jsme se tedy všichni u pana Browna nad čajem a sušenkami, a já uvedl všem můj předchozí deal s Alanem Freedem, který bylo třeba ještě dořešit. A zadání od Freeda znělo: „Najdi informace o Tině Delgado. Tina Delgado is alive, alive!“ A jediná stopa o oné Tině byl The Real Don Steele, DJ, který v roce 1966 nazpíval jingle právě s názvem „Tina Delgado is alive, alive!“. O Tině jako takové se toho vlastně nic moc nevědělo, jelikož ten jingle byl tak trochu meme rock n' roll sféry, takže jsme nevěděli, jestli Tina vlastně vůbec někdy žila. A pan Brown nám sdělil, že o Donu Steeleovi a Tině toho neví tolik, ale nasměroval nás ke Ganglerimu, že ten by mohl vědět víc. K Freedovi nám ale řekl, že ten byl hodně známý, protože se mu povedlo ascendovat v době míru, v době kdy se to třeba celá staletí někomu nedařilo. Takže poté, co jsme se posbírali a Gíslaug se rozhodla, že radši nebude provokovat a ke Ganglerimu půjde Petr, jsme se vypravili na Chodov.

Návštěva u Gangleriho byla poměrně informativní. Už při vstupu do domu jsme si všimli, že v jeho knihovně přibyla stará krystalka, ale nijak jsme to dál neřešili. Gangleri nám sdělil, že Freed, Steele a Tina byli poměrně známí a podle něj byli parťáci, a že Don Steele by měl být pohřbený v Los Angeles na polosoukromém hřbitově, ke kterému nám dal adresu. Zároveň taky zmínil, že Don Steele byl určitě nějakým stylem součástí nadpřirozené komunity. K Tině řekl, že skutečně žila, a že ji potkal někdy v šedesátých letech na tržišti, kde na jedné více shady dražbě získala křišťálovou lebku, a pak se zase vypařila, jakoby nikdy nebyla, a že je poměrně nebezpečná. Za všechny informace si řekl jen to, že mu přijdeme dát report, co jsme zjistili, protože by to mohlo být důležité pro to, co se stane v budoucnu („Ohledně Alana, v tuhle chvíli můžete ovlivnit budoucnost. Není to snadné, ale je to možné.“).

Trochu lépe informovaní jsme se tedy vypravili do L.A. na hřbitov, kde jsme pak objevili i hrob Dona Steelea. Ale když na něj Gíslaug zkusila promluvit, nikdo se neozval, bylo to jako mluvit do prázdné místnosti. Mně se při použití schopnosti mého oka hrob nejevil jako hrob, ale spíš jako značka, kterou si někdo zabodl do toho místa, aby o tom věděl. Gíslaug se pak podívala z druhé strany, kde se jí hrob naopak jevil s načechranější půdou než měly ostatní hroby, a zároveň z toho hrobu šlo mírné teplo. Dohodli jsme se tedy, že hrob vykopeme a zjistíme, co se děje. Po patřičných vonných tyčinkách a omluvách, že rušíme, samozřejmě.

V hrobě byla rakev, ve které byl Don Steele, vzhledově tak na 60 let, ve smutečním obleku a nijak nerozložený, ačkoliv zemřel 1997. A pak na nás Don otevřel oči a vypadal poměrně otráveně, že už bylo na čase a že jestli nás poslal šéf. Po chviličce ujasňování jsme se dozvěděli, že nemluvíme s Donem, ale se Zrcadlem, bytostí, která si nechává platit za to, že stárne za jiné lidi, respektive nestárnoucí bytosti, aby veřejnost nechytla podezření, a že měl smlouvu s Donem, že za něj zestárne, zemře, pak bude deset let v hrobě a pak ho Don přijde vytáhnout, což se ale nestalo. Na jeho požádání Vlasta s Tomášem sepsali ukončení jeho smlouvy, aby mohl jít dál pracovat, načež se Zrcadlo změnil na starého indiána. Když jsme se dál vyptávali na Dona a Tinu, řekl nám, že Tina byla dívka mexického původu, která tu žila kvůli práci, a že ji v roce 1961 někdo unesl, když šla zkratkou přes poměrně shady lesopark. K Donovi nám řekl to, že si myslí, že to asi je scion nějakého smrťáka, protože z něj měl ten pocit. S Donem se scházel ve srubu, kde si předávali informace, aby měl Zrcadlo jasno, jak se má navenek chovat jako Don Steele. Důležitou poznámkou bylo, že když se Zrcadlo zeptal na Tinu a onen jingle, odpovědí mu bylo: „Tina Delgado is alive, alive - and that's everything I am ever going to say about it.“ Zrcadlo nám pak na závěr řekl, že pokud bychom mu chtěli něco vzkázat, tak mu máme nechat zprávu u Donova hrobu.

Tady jsme se rozdělili na dvě skupiny, kdy Vlasta, Gíslaug, Kalen a Tomáš zamířili do srubu, najít stopy k Donovi a Tině, a já, Honza, Lucie, Bren a Kérka jsme šli projít onen lesopark, kde Tina zmizela.

Skupina lesopark

Při příchodu do zarostlé části, kde byla zkratka mezi bohatší a chudší částí města, jsme narazili na tři feťáky, kteří na zemi kopali do Mexičana. Feťáky jsme vyřešili, Lucie Mexičanovi pomohla a nenápadně mu zahojila vnitřní krvácení, aby si toho nevšiml. Mexičan, který se nám pak představil jako José Pequeño, vypadal velmi šťastně, když jsme mu řekli, že hledáme informace o Tině. Řekl nám, že Tina byla milá, hodná, nikomu by nikdy neublížila. Pocházela z Tijuany, kde žila s matkou (otce neznala). Matka prý trpěla leprou, což bylo něco, s čím se Tina svěřila jen Josému, a Tina vydělávala peníze na její léčbu, dělala uklízečku v bohaté části města. Tvrdě pracovala a neměla příliš čas na chlapce ani tak, i tak ji ale lidé měli rádi a José se o ni chtěl ucházet, ale nestihl to. V roce 1961 se Tina totiž jednou nevrátila z práce, a ačkoliv ji hledali dlouho a pečlivě, tak ji nenašli, a policie celý případ odmávla. Informace o matčině lepře si Lucie ověřila i přes svoje kontakty, a dostali jsme se k záznamům, ze kterých vyplynulo, že matka začala leprou trpět až po narození Tiny, a že Tina matce hradila léčbu, peníze ale nepřestaly chodit ani po Tinině zmizení a chodily až do matčiny smrti.

Zavedl nás do mexické části, k domu, kde Tina dřív bydlela. Od poměrně strach nahánějící ženy (mezi námi popisovaná jako mexická mamina) jsme dostali dvě červené mašle, které nejspíš patřily Tině, a José nám později dal medailonek, který si po Tině nechal. V medailonku byla aztécká kresba, kterou jsme identifikovali jako boha Xipe Toteca (v překladu „Náš pán stažený z kůže“), specificky jeho podobu překreslenou v kodexu Borgia.

Když jsme se vrátili do lesoparku, Bren se v kapse medailonek začal cukat, a když jsme ho následovali, dovedl nás na malý palouček mezi stromy a keři, kde nic moc kromě trávy nerostlo, a když jsem se na to podíval okem, zdálo se mi to jako hrob. Jali jsme se tedy znovu kopání a velmi rychle jsme narazili na mužskou kostru, na které nebylo nic víc, žádné oblečení, boty ani tak. Rozhodli jsme se kosti (velmi rychle překřtěné na Señor Esqualátor) vzít zpátky na sraz s druhou skupinkou a dát dohromady, co vlastně víme.

Together time

Když se Gíslaug pokusila spojit s duší Señora, nedostala vlastně vůbec žádnou odpověď, jakoby koukala do prázdnoty vesmíru. Dospěli jsme tak nějak k tomu, že duše nejspíš byla obětována Aztékem, a tudíž se vrátila jako energie do oběhu a nemáme šanci ji najít. Poté, co Kérka dojel ověřit lékařské záznamy v chatě, jsme si utvrdili, že majitelem kostí je Don Steele. Druhá skupina mimo jiné našla mapu, na které bylo vyznačeno několik míst, nazvaných Crossings and Congregations. Některé z míst byla například cedule Hollywood, jiná pak třeba stará zoo v L.A. Rozhodli jsme se zamířit k Hollywood ceduli, jelikož jsme věděli o Peg Entwistle, což byla mladá herečka, která v roce 1932 spáchala sebevraždu skokem právě z této cedule. Povedlo se nám se s ní spojit a dostali jsme od ní informace, že Congregations jsou místa, kde se duchové tak potkávají, a že Crossings jsou místa, kde je břeh zásvětí blíž a fungují tak jako pohodlnější průchody, a že ta místa, která máme označená na mapě, fungovala až do doby, kdy se podsvětí otřáslo kvůli titánům, a že teď už nejsou aktivní. Poradila nám ale, že ví o jednom, které se naopak tím rachotem vytvořilo, a to je pod Pasadena Suicide Bridge.

Na mostě jsme se potkali s dámou-duchem, která nám poradila, že jestli chceme na druhou stranu, tak musíme skočit a spustit naše schopnosti, aby to pro nás nebylo jednosměrné. Bren to načala tím, že se nechala Honzou hodit přes okraj, a než za ní skočila i Gíslaug, tak jí alespoň Kalen dokázala vrazit do ruky Mytopoeticon (omlouvám se, jestli je to napsané špatně, případně mě prosím opravte) a díky tomu nám dokázala poslat zprávu, že je bezpečný skočit.

Na druhé straně nás čekal pohled na docela poničenou a opuštěnou část zásvětí, kterou asi ještě nikdo neopravil, protože mají všichni trochu důležitější věci na práci. Po chvíli procházení jsme objevili člověka připoutaného řetězem za krk ke skále, a po chvilce zkoumání jsme zjistili, že je to Don. Silně traumatizovaný a fungoval ze začátku v podstatě jen na fight or flight, takže Bren si ho vzala do péče, aby mu pomohla se alespoň nějak uklidnit. A mezitím, co jsme čekali, jak to dopadne, tak na nás zaútočil mutant připomínajícího mloka, kterému někdo neřekl, že existuje jen omezený počet očí a tlam, které jedna příšera může mít. Okolo sebe měla swarm malých létajících koulí/blobs různě s tlamami a očima. A Don s ní očividně měl osobní zkušenosti, protože ačkoliv se trochu už začal díky Bren uklidňovat, tak jen pohled na tuhle věc ho znovu poslal do paniky.

Souboj s tímhle nebyl vůbec zábavný, už protože jedním z prvních útoků, které příšera podnikla, byl skok na Gíslaug, kterou částečně pohltil, takže nám zamezil některé útoky, zatímco část z nás ještě zápolila se swarmem. Gíslaug se mloka pokusila zmrazit a jinak na něj útočit, ale velmi rychle přišla na to, že mlok si z toho saje energii, na vrch toho, že být jím chycený mělo velmi assault-like pocit. Dalším Gíslaug krokem proto bylo dočasně umřít a oddělit svoji duši od těla, aby příšera aspoň neměla z čeho brát energii. To vlastně docela zabralo, protože mlok pak skočil jinam, i aby se dostal od Honzy a Vlasty, kteří se do něj docela opřeli a tvořili mu tak umělou skoliózu. Skočil pak i po mně a Kérkovi, což mělo za následek stejně nepříjemný pocit jako u Gíslaug, ale ne tak silný protože nás nechytil úplně, když ani tam nepochodil s energií, tak to zkusil vzít směr Bren a Don, ale to už jsme mu zakázali a když zkusil chytit Honzu, tak se potkal s berserkem a tam jeho boj skončil.

Dona se nám trochu podařilo uklidnit, a Vlasta s Tomášem pak úřednicky vysvětlili skále, že vlastně řetěz držící Dona vůbec držet nechce, a skála s tím vlastně docela souhlasila. Vzali jsme proto řetěz a vyvedli Dona ven do našeho světa, kde jsme se rozhodli kontaktovat Alana a říct mu, že sice nevíme kde je Tina, ale že jsme našli Dona. Alan vypadal velmi překvapeně, naštěstí v dobrém, a objal Dona se slovy „Where are the others?“ Donova první reakce byla, že mi sebral od pasu nůž a pokusil se s ním zabít, což jsem zastavil tím, že jsem ho chytil za ruce. Alana tohle překvapilo už v horším slova smyslu, a pak řekl, že kvůli tomu, že Don nesplnil svůj úkol, tak mu patří jeho duše, strhl ho za řetěz a výslovně mu zakázal si jakkoli dál ublížit.

Alan pak ukončil naši dohodu se slovy, že jsem perfektně uspěl, a když jsme se různě ptali, tak nám řekl: „Don býval zlý chlapec a napadal děvčata, která pak nikomu nechyběla. Až jednou napadl dívku, kterou neměl.“ Z čehož nám docela zapadla ta teorie, že Don napadl Tinu, ale ona tím, že byla scionka Xipe Toteka, se ubránila, Dona zabila a vzala si jeho kůži, a jingle „Tina Delgado is alive!“ hlásala ona, nejspíš aby informovala ty, kteří o tomhle věděli. Nic z toho nám ale Alan neřekl napřímo a my jsme tuhle teorii neřešili před ním. Pro jistotu. A když jsme podali Alanovi stručné shrnutí toho, co se dělo, tak nám poděkoval, ale musel odejít řešit poměrně šíleného Dona, kterého pak na řetěze odvedl.

Kompletní informace jsme zpátky v Praze předali Ganglerimu, a když jsme si uvědomili, že jsme Alanovi nedali třeba onen medailonek, který nás naváděl, tak jsme si řekli, že ho radši pozveme na pivo a řekneme mu v klidu všechno, aby si to později třeba nezjistil jinak a neměl pocit, že jsme mu to schválně zatajovali.