Osoby a obsazení: Mi Nü-Chai, dcera Kuan-tiho; Alenka, dcera Simbiho + Dylan (NPC); Atab, syn Nabua; Jan Kovařík, syn Tezcatlipocův; Petr Vopička, syn Sun Wu-kungův

Alenka si nás svolala do čajovny s tím, že už dlouho shání nějakou vhodnou čopu, ba dokonce má jasnou představu - chce chakramy, teď jenom přijít na to, kde by se taková věc mohla nalézat a odkud by šla bez problémů odnést. Po dlouhém a důkladném brainstormingu nejrůznějších možností, přišel Petr Vopička s tím, že by takové věcičky mohl mít ve svém Zlatém městě bůh Kubera. A prý už tam byl a je tam všechno krásné a samozřejmě zlaté a Kubera je ostatně bůh hojnosti a na správném místě, proč by nemohl mít chakramy a vyměnit je za splnění questu. Ještě nám navrhoval, že se můžeme převléknout za žebravé mnichy a žebrat, ale do toho se nikomu moc nechtělo. Vopička ještě mumlal cosi o Kuberově dceři, nadšené buddhistce a nedávném zemětřesení v okolí hory Kailash, o němž ovšem nic neví a netuší, jak (ne)mohlo souviset s návštěvou Scionů. Riziko, že tam čeká nějak našňupnutý Kubera jsme vyhodnitili jako únosné a vyrazili na cestu.

Hora Kailash se nachází v Číně, v tibetské autonomní oblasti, takže letadlo do Pekingu a potom pidiletadlo, přistávající na snad nejmenším letišti na světě. Po dlouhém pochodu směrem nahoru (naštěstí ne Dlouhém pochodu), nás Vopička provedl mezi dvěma svahy, kde se otevřel výhled na velmi krásné a velmi zlaté město. Kaskády schodišť, terasy, pavilónky, zahrady, dlažba, všechno vesměs opravdu ze zlata. Po ulicích se pohybovali jednak humanoidi, jednak velmi draze oblečené promyky, trochu větší, než je v kraji zvykem a s drahokamy vyrůstajícími z čela. Jedna k nám přicupitala a začala se zajímat, kdo jsme a co tu chceme. Vopička se představil jako skromný průvodce z rodiny Sun, průvodce slavných hrdinů, neopomněl potřást žebráckou miskou a pak popředstavoval nás. Alenka, jako vůdce výpravy sdělila, že by si výměnou na za naše služby přála nějakou vhodnou zbraň. Promyka nás odvedla do čajového salonku a vyrazila zřejmě ohlásit Kuberovi návštěvu. V salonku se vzápětí objevila krásná, zlatými šperky bohatě ověšená slečna, v rukou podnos s čajem a zákusky. Představila se jako Minakší (Kuberova dcera) a zapředla rozhovor nejprve s Vopičkou (který se mezitím převlékl do svého úboru žebravého mnicha) a pak i s námi ostatními. Jelikož do Zlatého města zřejmě moc novinek nedoputuje, zajímalo ji tak nějak všechno, tak jsme ji zpravili o nedávné Petřině ascenzi, výpravou za stříbrnou skříňkou a návštěvou u Baby Jagy. Vypadala spokojeně a dala nám na oplátku dobrou radu - až nám bude její otec zadávat úkoly, máme si vzít až ten druhý, bez ohledu na to, že ten první bude vypadat výrazně snadněji. Poděkovali jsme a vzápětí nás promyka odvedla k božské audienci.

Kuberův palác byl pravá orientální přepíčenost na steroidech, ornamenty mající vlastní ornamenty, drahokamy s filigránsky vyřezávanými výjevy, všechno zlaté a všeho bylo moc. Minimalista by zřejmě za strašného řevu na místě pošel. Dostali jsme tilak na čelíčka, pobili jimi o zem a pak se nám věnoval už samotný bůh Kubera, velmi kulatý a ošperkovaný pán s indickým typem pornokníru, ovívaný spoře oděnými dívkami, zřejmě nebeskými vílami. A začal se řešit business. Alenka řekla, že by chtěla chakramy, Kubera prohlásil, že by něco takového mohl odněkud z kapes vytáhnout a zrovna se mu přihodila taková maličkost, zatoulalo se zlaté kůzle, nemůže na to uvolnit své služebníky a jestli bychom se potom nepodívali. Jan s Alenkou velmi diplomaticky odmítli s tím, že by to chtělo nějaký úkol hodný hrdinů, načež Kubera zapráskal knírem a vytasil se s druhým questem - máme jít do Údolí sedmi mrtvých mužů a přinést mu odtamtud ten největší poklad.

Vysmahli jsme a začali řešit, jak se na toto bezpochyby velmi přátelské místo dostaneme. Na ulici náhodně odchycená promyka nevěděla, nicméně nás odkázala na stráž u brány, což byl velmi svalnatý, velmi naolejnovaný a velmi ověšený Ind, takový ten typ he can wear a lot of jewellery and still look manly. Ten už něco věděl - povídal něco o létajícím ohni, bytostech, zabíjejících pohledem, šílenství a smrti. Znělo to skvěle, ideální dovolenková destinace. A taky nám popsal cestu, probíhající přes jednu vesnici a skalní průrvu a tím směrem jsme se taky vydali. Z vesnice se na nás přišel podívat pouze rej umouněných dětí, který se ovšem vzápětí rozprchl a zbytek obyvatel se zřejmě zalígroval, protože divná banda vesměs cizinců. Jeden dům byl výrazný, pomalovaný mantrami, tak jsme zabušili na vrata, opatrně vylezl týpek a zapředli jsme hovor. Poté, co jsem nás řádně představila, tak zejména poté, co zaslechl, čí jsem já a Petr, padl do prachu a chvíli se v něm válel a lehce neochotně se zvedl. Povyprávěl, že údolí je zlé místo, možná prokleté, nikdo z místních tam nechodí. Šli tam jenom velmi dávno (spíš v řádu stovky než desítek let) nějací Angličani a hrozně tam umřeli, včetně takových radostí, jakože z ničeho nic několik lidí hupslo z útesu, šílenství a smrt. Taky prohlásil, že ten létající oheň je poněkud chytlavý, stačí jiskra a oheň prosviští celým údolím. Poděkovali jsme za povzbudivá slova a vydali se dál.

Narazili jsme vskutku skály s puklinou, tma, zima a politbyro, nebylo tam nic vidět. Družstvo vidících ve tmě, tj. proměněná Alenka s Janem vyrazili dopředu na průzkum, zjistili, že to má cca 30 metrů cesty v temnotě a na druhém konci je výstavní džungle. Vrátili se pro nás, prošli jsme na druhou stranu a vskutku, byla tam nefalšovaná džungle - nepřehledný terén, spousta stromů a divných šutrů, žádné stopy lidské činnosti. Alenka s Dylanem s mačetami prosekávali cestu, až jsme došli k místu, kde zela díra do země, takový tunel velký na tři lidi. Bez velkého nadšení jsme přivázali k vhodnému stromu lano a začali slaňovat dolů. Ping na povrchu hlásil oranžovou a než jsem si ho stihla pustit znovu, něco před námi zažhnulo a vzápětí po nás vystartovalo něco, co vypadalo nejvíc ze všeho jako pekelný, plameny žhnoucí krtek s prackama jak lopaty, který spíš létá, než že by běhal, zkrátka flying, flaming, foking krtek. Vopička do něj naběhl, Kovařík pustil Ledového draka, Atab guardienoval, Alena s Dylanem se nalepili na stěnu a já se kryla za Ataba. Vopička obludu výrazně zpomalil, aby byl vzápětí zaražen do zdi, Atab již podstatně méně rozjetého krtka zastavil a trochu zahořel po věc, já zase zjistila, že mi sice hoří oblečení, ale jinak se očividně zapalovat nehodlám (a ani jsem si nehodlala spouštět svou doménovou schopnost, protože když potká jeden ohníček druhý ohníček, nemusí mít radost, ale mohlo by to bouchat), i jsem začala krtkovi odsekávat pracky. Dylan s Alenkou po něm začali stříkat vodu, což se mu nelíbilo velice velmi, takže se krátce vrátil do stavu rozjetého vlaku, který sice Atab opět zastavil, ovšem zahořel už tolik, že se jenom odkutálel ke stěně a nechal zbytek, ať tu stvůru umlátí. Stvůře se nechtělo, ale byla pacifikována (pacičky se po odpadnutí rozpadly na popel) a po několika dalších důkladných vodních sprškách (naši deratizéři se činili), Ledových dracích a Vopičkově halapatrně v místech, kde mají slušní tvorové hýždě, konečně chcípl. Sice přitom poněkud přisedl Petra, ovšem toho to možná zarazilo do země, leč nikoli v nadšení, takže se z hromady popela jako bájný Fénix vynořila Vopičkova ruka, třímající drahokam velký jako pěst.

Sebrali jsme raněné, tj. vyšťaveného a popáleného Ataba, poskytli mu zcela mundánní první pomoc a přemýšleli, jestli díru zkoumat dál. Nakonec jsme se rozdělili na tým lazaret (Vopička, Atab, Dylan), který odnesl Ataba na nosítkách ke vchodu a tým průzkumníci (já, Alenka, Kovařík) a s plánem když to začne vypadat blbě, zdrháme jak zajíci na vládním honu jsme se vydali dál do temnot. Zanedlouho před námi opět něco zaplálo, ovšem ping hlásil oranžovou blíž zelené než červené, tak jsme opatrně pokračovali dál. Chodba končila, respektive pokračovala další jámou, na ní kamenný kruh a tam se vznášela sedící mužská postava s korunou z lebek. Ne bůh a ne démon, pravděpodobně nějaký mocný spirit. Představili jsme, zapředli rozhovor a zjistili, že se nacházíme u bran Naraky (= peklo v dharmických tradicích, tj. flek pro zlobivé buddhisty, hinduisty, Sikhy a džinisty). Pán se zajímal, cože tu děláme a když jsme mu sdělili, že nás sem poslal Kubera pro největší poklad, prohlásil, že největší poklad, co se tu nachází, je zákon dharmy. Kovařík se ještě opatrně zeptal na stav Naraky stran rozbitosti zásvětí, ovšem bylo nám sděleno, že Naraka je natolik velká a rozlehlá, že prostě drží. S tím jsme se rozloučili a dali si vzorový pochod s nosítky přes vesnici, aby místní viděli, že tam fakt nemají lézt, když jednoho z těch polobohů odnášejí jeho kámiči na nosítkách.

Ve Zlatém městě jsme předstoupili před Kuberu, provedli plán bódhisattva mluví o pokladu dharmy a Alenka předává real stuff, Kubera zkonstatoval, že dharma je důležitá, ale drahokam hezký a rozhodně hoden odměny. Následně byly přineseny dva velmi pěkné zlaté chakramy a Vopička nelenil a uctivě Kuberu požádal, zda bychom se tu mohli chvíli zdržet, než se náš zraněný spolubojovník dá dohromady. Kubera zjevně usoudil, že nás má už dost a nechal Ataba nebeskými vílami odtransportovat do zlatého healovacího bazénku, kde se z Ataba model barbecue stal zase normální Atab, ba dokonce mu dorostly spálené i vlasy a vousy.

I vydali jsme se s pocitem dobře vykonané práce zase zpět do Prahy.