Osoby a obsazení: Mi Nü-Chai, dcera Kuan-tiho; Atab, syn Nabua; Breonika, dcera Miachova; Petr Helsson + na začátku v Generické jeho žena Nífla; Iris, dcera Nebthet; Jan Kovařík, syn Tezcatlipocův; Tomáš Lin, syn Kui Xingův; Paddy, syn Brigid; Šimon Pěkný, syn Pungův; Riikka Studená, dcera Tuonetar; Petr Vopička, syn Sun Wu-kungův; Aelfrida, dcera dcera Afrodítina (NPC)

SMS od Paddyho: Výprava za královským srdcem aneb poslední dílek do puzzle. Sraz dnes v 18:00 Generické.

Sejdeme se tedy v Generické. Probereme, co komu nově ubylo nebo naopak přibylo, poznáme nové tváře a začne se řešit business. Paddy stručně povypráví, že za tři O'Carolanovy kosti pro Shaddada dostal za úkol donést jistému fextovi jménem Terrence MacDermot Roe kousky mrtvoly krále Jamese II. Zbývá už jen srdce. Stopa k němu vede k jistému klášteru, založenému Jamesovou matkou, který stával v Pallais de Chailot a kde se aktuálně nachází velké množství různých muzeí.

Rozhodneme se tedy vyrazit do Francie. Níflu naše výprava příliš nezaujala, tak se s námi rozloučí, zbytek naskáče do vlaku a vyrazíme do Paříže. Na místě zjišťujeme, že zrovna vykopali nějakou urnu a bude k ní odpoledne nějaká přednáška, jako na zavolanou. Vzápětí nastane menší pozdvižení, když se Šimon krokem jistým vydá směrem pryč a nikomu ani slova. Po důkladném vysvětlení, že si samozřejmě může zajít do nedalekého Musée national de la Marine, ale má to sakra říct a půjdeme s ním, se vydáme očumovat mořské potvory. Při odchodu se opět Šimon zasekne u akvária s rejnoky a po nepřátelském syčení většiny zdepřítomných Scionů a přátelském Paddyho naléhání opouští neochotně své stanoviště a v plném počtu kráčíme na přednášku.

Tu vede sympatická mladá akadamička Michelle Revenue a nadšeně povídá o nalezené urně – je kamenná a hladká, nezdobená, nepopsaná, není jednoduché určit, kdo by v ní mohl být, jasně funerální nádoba. Dá se předpokládat, že by to mohlo být nějaké 17. století, ale čí ostatky uvnitř spočívají, toť otázka. Ornamenty to nemá, ale je to moc pěkná prácička. Pravděpodobně tam neodpočívá mezní nýmand, ale někdo bohatý a vlivný. Vzhledem k historii toho místa nadšenci a optimisti spekulují, že by to mohl být James II. nebo jeho matka Henrieta Marie. Odbočí k historii krále Jamese II - byl král ve vyhnanství, Henrieta měla pohnutý osud, jako katolička se přivdala do Anglie (vzala si Charlese I.) a měla svůj malý dvůr a svoje kněžstvo. Angličani ji neměli rádi, jak se dá čekat, když je člověk katolík. Míchala se do politiky, ne úplně hloupě, dost její pozici pomáhalo, že byla matkou pozdějších králů a pak měla dceru, která se jmenovala Henrieta (Minet), tu vychovávali jako katoličku. Asi rozmazlená slečinka, nejmladší dceruška. Co se týče náboženství, snažila se ovlivňovat své okolí a syny, setkávalo se to s různými reakcemi. Pak se dost stěhovala, neb když začalo Charlesovi I. téct do bot, zahla kramle do Francie, pak se u příležitosti restoration vrátila, před morem zase zdrhla do Paříže, tam byla naopak velmi oblíbená a vítaná, založila klášter, na jehož půdorysu stojíme. Henrieta byla velmi zajímavá osoba, žijící ve velmi turbulentní době. Charles II. byl značně populární, pravděpodobně, Angličané, kteří měli už dost situace po smrti Charlese I. si ho prostě pozvali zpátky. James zemřel jako král ve vyhnanství, jeho matka ho předešla.

Pak byl prostor pro dotazy, Iris se vyptávala, jak se urna našla a kdo ji vlastně našel (sama Michelle, urna byla zahrabaná ve sbírkách muzea bez inventárního čísla, kdo ví, jaké poklady se tam ještě skrývají), kde urna je (ve výzkumných prostorách muzea) a jestli už urnu otevřeli. Na to Michelle prohlásila, že se nejprve používají neinvazivní metody, protože jednak nechtějí nález poškodit, jednak práce s ostatky umí být velmi otravně až odporně aromatická. Chvíli žertujeme na téma Karla IV. a jeho nadšené lootování svatých ostatků, pak se přednáška rozpustí a my jdeme brainstormovat.

Riika s Paddym vymyslí básničku o ostatcích, Tomáš ji pomocí svého kaligrafického umění zapíše a pak to všichni zkoukneme. Dojem, jaký z toho je, je mlha - taková těžká, spíš londýnská, než cokoli jiného. Dá se tedy opatrně předpokládat, že by urna skutečně mohla nějak souviset s Anglií, ale nic moc dalšího na tom nevykoukáme. Jak se dostat k urně, to je, oč tu běží. Krást se nám to nechce; neznáme to tady, nevíme, kde vlastně přesně je a ani nevíme, jestli jsou to opravdu ty ostatky, které hledáme. Schůdněji vypadá zkusit zajít za Michelle a ukecat ji ke spolupráci; pustí nás k urně, my zjistíme, kdo ji obývá a kdyby to bylo opravdu James II., nabídnou Michelle adekvátní kompenzaci za to, že se nález stane ne až tak významným. Na ja, ale co by tak mohla být adekvátní kompenzace… Vopička zavolá panu Brownovi a vyptá se na Michelle, jestli o ní profesně něco neví. I ví. Její specializací je právě pohřební výbava, lokalizovaná v Evropě. Michelle je podle všeho velmi zarputilá, neb se jí podařilo ve stále velmi šovinistickém akademickém prostředí proniknout i do míst, které pan Brown nazývá jemnými pánskými kluby. A že urna, pokud se ukáže být tak hustou, jak slibuje, by byla zřejmě v její kariéře asi nejvýznamnější nález, ergo by kompenzace měla odpovídat.

Poděkujeme, chvíli ještě brainstormujeme a pak vyrazíme za Michelle s tím, že jí prostě řekneme, kdo jsme a co tu chceme a že bychom rádi její pomoc, co ona na to (a co za to). Kovaříka, Aelfridu a Šimona necháme někde za rohem a nakráčíme k ní do kanceláře. Tam nás představím s tím, že jsme polobohové a máme tu nějakou práci, ke které bychom potřebovali její pomoc. Michelle na nás nezavolá fízly ani blázinec, ovšem zajímá ji, jestli máme pro své tvrzení, že jsme polobozi, nějaké důkazy. Já si zapálím ruku, Vopička zkamení, načež ho Michelle poté, co se zeptá, začne zkoumat kladívkem a nožem, vypadá docela ohromeně. Atab přečte báseň ve staré alsasštině (doteď netušil, že ta řeč existuje), Iris vytáhne svitek s rybičkou, pustí ji do vody a zas ji vrátí zpáty. Helsson kvalifikovaně ochladí čaj. Michelle vypadá velmi zaujatě a ptá se, cože bychom s tou urnou, jsou-li tam opravdu ostatky Jamese II. chtěli dělat. Inu, máme kšeft s týpkem, co si doma skládá necropuzzle a s Jamesem II. se osobně znal. Což stočí debatu nakrátko k otázkám nesmrtelnosti ne chrousta, ale lidí a největší odborník na tuto problematiku v místnosti, tj. Petr Vopička, se trochu rozvykládá. Michelle to velmi zaujme a jako první podmínku si určí, že od Vopičky dostane +20 let. Cajk. Další podmínky jsou nějaké pěkné macaté naleziště v údolí Boyny, kde James II. utrpěl zajímavou porážku, informace, kde by se mohla nacházet Henriettina urna, která Michelle zřejmě zajímá víc než její syn a pochopitelně, nějaké informace o obyvateli urny. Srozuměno a jde se očumovat urna.

Cestou nabereme zbylé tři členy výpravy, dopředstavíme je Michelle, Kovaříka nepřekvapivě rozmrkává, ale je to dobré, nepadne do mdlob, to se vždycky hodí. Slezeme do podzemí, kde vskutku za důkladně zabezpečenými dveřmi nachází vitrínka s urnou a důkladně Michelle popíšeme, co budeme dělat (Helsson si promluví se zesnulým, zbytek bude zalezlý v kruhu ze soli, který vyrobí Atab) a co se asi tak stane, když se objeví duch, včetně toho, jak se to taky může podělat a co budeme dělat v takovém případě. Michelle to naštěstí neodradí, jenom pečlivě uklidí všechno, co by mohlo létat nebo hořet a postará se o přístroje, které se s pravděpodobností hraničící s jistotou vypnou a nikdo nechce, aby nám doprostřed spiritistické seance vletěla muzejní ochranka. A jde se na věc.

Helsson vezme (v gumových rukavicích, které si potom sundá, neb Michelle se tváří, že radši nesahat) urnu, položí ji na zem, sedne k ní a volá jejího obyvatele. Velmi pomalu se vedle urny zformuje průsvitná postava. Tankuje z Helssona docela dost, stává se čím dál tím zřetelnější a osvětlení elektrického typu jde do háje. Podle pohledu na Michelle je zřejmé, že ho vidí. Je to malý chlapec s opičkou na rameni, má nedětsky vážný výraz. Helsson se slušně představí a vyptává se, je-li pán James II. Chlapec ho zklame odpovědí, že sluje sir Jeffrey Hudson, captain of the horse. Opička mezitím sleze Jeffreymu z ramene a jme šplhat na Vopičku. Opice všude bratra má. Helsson pokračuje v opatrném vyptávání, jestli náhodou Jeffrey neví, kde se nachází ostatky Jamese II. a Henrietty, pro koho je hledáme a proč, mezitím se nějak představíme, ať ví, s kým vlastně dealuje. Jeffrey požádá, ať mu popíšeme Terrence, což ti, kteří ho viděli, skutečně udělají a Michelle se pak opatrně zeptá, jestli by mohla mít taky otázku. Je jí vyhověno, vyptává se Jeffreyho, jestli byl někdy v Anglii v boji, i byl, chvíli se baví na téma různých bojišť a zajímavých míst, kde by se mohlo něco nacházet. A pak se ho plachým hláskem zeptá: Where were you all those years in captivity? Jeffreyho zajímá, proč ji to zajímá, Michelle je zvědavá a chce vědět věci. Jeffrey se zamyslí a pak jí pokyne. Michelle za ním vyrazí, týpek jí pokyne, ať se k němu skloní, Jeffrey se pousměje a pak jí něco pošeptá do ouška. Je to věta dvě, není to žádný výpravný monolog, ale Michelle vypadá, jako kdyby nastaly Vánoce. Pak Michelle udělá pukrle a poodejde někam k Vopičkovi a stoupne si stranou, aby nepřekážela.

Pak nám Jeffrey sdělí, že obě urny se nacházejí v muzeu a že když tam vyrazíme ještě tuhle noc, může nám je osvítit pomocí ghostfire. Paddy se ještě ptá, jestli byl Terrencův vztah k Jamesovi II. přátelský, abychom získali nějakou představu, co tak s těmi ostatky bude provádět, Jeffrey konstatuje, že přátelským by se skutečně nazvat dal a co se Terrence týče, byl prý jedním z mála lidí, co se mu nikdy neposmívali. (později jsme si vygooglili, že sir Jeffrey Hudson byl trpaslík/dvorní šašek na dvoře anglického krále)

Vyrazíme do skladovacích prostor muzea, kde je prý strašlivý bordel. To mě zaujalo a hodlám se zamyslet nad tím, jestli by si tu něco nemohli odmakat zlobiví čínští byrokrati. Zakrátko objevíme dvě svítící urny, Michelle se opatrně zeptá, která z nich je Jamesova, plamínek blikne, Paddy popadne urnu, Michelle chňapne druhou a vypadneme. Michelle nás ještě vyvede zadním východem, protože ta urna se fakt blbě maskuje, je upozorněna, že se jí mohou stávat divné věci a vyměníme s ní čísla, kdyby něco, má nám dát vědět. Od Vopičky inkasuje +20 let lahvičku a vypadá velmi spokojeně. My taky, protože zkoušet odtamtud cokoli tahat násilím by bylo k posrání, takhle to byla pěkná čistá práce a užitečný kontakt navíc.

V jedné z veřejných knihoven v Saint German se zastavíme za Terrencem, předáme mu urnu. Otevře ji, ven se rozlije velmi příjemná květinová vůně, žádná hniloba. Ptám se ho, jestli ho zajímá, jak jsme ji dostali, prý stručný přehled, je mu to tedy stručně převyprávěno, vypadá, že se mu náš postup docela zamlouvá. V provoněné atmosféře se přátelsky rozloučíme a vypadneme.

Poznámka (Paddy): Byl jsem ujištěn od Terrence, že jakýkoliv závazek daný přísahou je splněn.