Účastníci: Gwen, Petra a Ermingol, Teodor, Jan Kovařík, Eliška dcera Dambaláhova

(V textu můžou být některá jména špatně zapsaná, některá pravděpodobně budou úplně chybět, za to se omlouvám, ale většinu textu jsem dávala dohromady tři čtvrtě roku po hře a bez poznámek, protože ty se mi podařilo někde vytrousit. Z téhož důvodu budou některé části napsané poněkud zkratkovitě. Pokud dodatečně poznámky najdu, pokusím se text samozřejmě doplnit)

Svolala nás Petra, abychom jí pomohli se ztrátou paměti, a když jsme se sešli, představila nám Ermingola, který přišel s ní a měl s celou záležitostí nějakou souvislost, ale tou dobou jsme si ještě nebyli jisti, jakou. Věc se totiž měla tak: nějakou dobu zpátky Petra odjela mimo Prahu a byla pryč několik měsíců, které si ale vůbec nepamatovala. Spolu se vzpomínkami také zmizelo několik jejích tetování, nějaká tuším naopak přibyla. Občas se jí vybavovaly nějaké útržky a také si po příjezdu zpět do Prahy, než vše zapomněla, stihla napsat pár vzkazů, vlastně to ale nebylo dost, aby to dokázalo dát nějaký ucelený obrázek. Zároveň jí po nějaké době vyhledal Ermilgol, který si podle všeho pamatoval to, co ona ne, ale kvůli jakési kletbě to nemohl komukoli říct - a tou kletbou byli podle všeho zasažení všichni, kteří o tom doopravdy něco věděli, tudíž bylo jen a pouze na Petře, jestli se jí podaří se k tomu nějak dobrat sama. Co už se jí podařilo zjistit, bylo, že ten zapomenutý čas nejspíš trávila v nějakém jiném světě, nevěděla ale, v jakém ani jak se tam dostala. Zároveň podle všeho v celé věci hrál velkou roli i kdosi jménem seňor Blanco a nejspíš i démon jménem Spin de Mul (Oslí hřbet), který se nepříjemně moc potloukal okolo Ermingola (Důležité je také zmínit, že Ermingol pochází z 11. století z království Pallar a byl nesmrtelný, pokud si to pamatuju dobře, tak právě kvůli dávnému setkání se Spinem, ale tím si teď z hlavy nejsem úplně jistá, případně mě někdo prosím opravte). Spin de Mul umí měnit podoby, nejčastěji se ukazuje jako rozkládající se osel, a je to přesně ten typ bytosti, která vám nabídne to, po čem nejvíce toužíte, a pak to splní tím nejhorším možným způsobem.

Na jiné, dřívější výpravě dostala Petra tip, kde s dalším pátráním začít a tak jsme se vydali do Baskicka za bratrem seňora Blanca, kterým je drak Eresuge žijící v jeskyni v pohoří Aralar. Cestou jsme potkali holčinu stojící u studny, která se představila jako Dívka od studny a která měla po okolí celou řadu sester (Dívku od stromu, Dívku od kamene,…). Když jsme se s ní loučili a pokračovali v cestě, shodli jsme se, že nejspíš byla lamia - nesmrtelná bytost, která vypadá jako žena s husíma nohama (na nohy jsme jí ale kvůli dlouhé sukni neviděli).

Před dračí jeskyní byl kámen s kruhem, ke kterému se nejspíše uvazovaly obětovávané panny. Po chvíli dohadování se, co by bylo nejlepší udělat, jsme se shodli, že asi nemáme lepší nápad než tam zkusit uvázat Ermingola jakožto návnadu, protože on jediný měl poměrně velkou šanci na to, že to přežije, ať se stane cokoli. Plán zabral a přestože to chvíli bylo poměrně nebezpečné, nakonec jsme si s drakem promluvili. Ten nám řekl, že jediný, kdo nám může říct pravdu, je muž jménem Polybius, který žije v Mundace v domě na kraji největšího mola, ovšem abychom s ním mohli mluvit, potřebovali jsme nejdříve „starou minci z doby, kdy to tu Řekům patřilo“, kterou měl lidožravý obr jménem Tartalo žijící na druhé straně hory. Tudíž jsme šli řešit lidožravého obra.

Téměř okamžitě poté, co jsme dorazili před obrovu jeskyni a zavolali na něj, aby vyšel ven, došlo na souboj. Co je důležité zmínit, Teo se hned na začátku proplížil do jeskyně a zatímco my se starali o obra (nebo spíš obr o nás), on vevnitř hledal tu minci. S obrem jsme se nervali moc dlouho. Ne snad proto, že by to bylo tak jednoduché ho porazit, ale Kovařík se rozhodl, že ho zkusí zastrašit, a řekl mu, že by se měl vzdát, dokud může. Mimo jiné se obrovi představil přídomkem Oko noci, což dotyčného příšerně vyděsilo. Ukázalo se, že obrovi kdysi bylo předpovězeno, že ho porazí kdosi s motivem oka (or something), takže měl vážnou obavu o svůj život a když se k tomu na něj Kovařík podíval dostatečně zle, velmi aktivně nám odpřísáhl, že už nikdy nebude jíst lidi a bude konat dobro a napravovat své předchozí skutky. Pak se otočil na patě a chtěl se vrátit domů, když v ten okamžik vyšel z jeho jeskyně Teo.

“A ty tady chceš co?”

“Já? Já jsme vám přišel zatančit!” S tím Teo elegantně obtančil obra a nechal ho dočista zmateného. A protože si z jeskyně odnesl tu minci, kterou jsme potřebovali, nečekali jsme moc dlouho a vypadli odtamtud.

Jenomže se mezitím setmělo a místní lesy jsou temné a staré. A tak jsme místo k autu došli “někam jinam”. Byl to pořád les, ale rozložením byl jiný než předtím. Jak jsme tak šli, po chvíli jsme narazili na světélko v dálce a když jsme šli za ním, zjistili jsme, že to je ohniště dvou lamiích mužů (kterým se tuším říká mouros, ovšem ruku do ohně bych za to nedala), kteří vypadají tak, že sice nemají husí nohy, ale zato jsou nadpřirozeně vysocí. Ermingol je neviděl rád, už se s nimi v minulosti setkal a oni se k němu nechovali zrovna hezky - chytili ho a vypálili mu na ruku znak oka. Jak jsme teď zjistili, pravděpodobně proto, že se chtěli zbavit toho lidožravého obra a přišlo jim, že takhle napomůžou osudu. Nakonec jsme se s nimi i přes to dali do řeči.

Slyšeli jsme od nich starou píseň, která je původně určená hlavně pro ženy - dívka v ní zpívá, jak milovala ptáka a kdyby mu ustřihla křídla, zůstal by s ní, ale už by to nebyl ten pták, kterého milovala. Také nám řekli, že ten svět, ve kterém Petra byla, je dávné Baskicko, které nikdy nikdo nedokázal zničit.

Poté nám vyprávěli o Spinovi, o tom, že byl kdysi člověk, pak ale jeho vesnici napadli Římané a on upsal duši temným bohům, aby dokázal ochránit své lidi. V ten okamžik se z něj stal mocný démon, ale nakonec ani to nestačilo a vesnice padla, viděl všechny své blízké postupně umírat. Od té doby nenávidí všechny lidi, protože „nejsou jeho“ a nejspíš nenávidí i sám sebe. Co víme, tak nemá žádnou vlastní agendu. (Můj odhad je, že možná částečně kope za nás, ovšem kdo ví… - Gwen)

Mimo jiné měli pánové velice zajímavý oheň, který doopravdy nebyl tak úplně ohněm. Eliška si s ním hrála a poté ho část dokonce snědla, čímž se do jisté míry stal její součástí…? (na to se případně ptejte jí) Později, když všichni ostatní byli zabraní hovorem, se oheň jal zkoumat i Teo, načež se najednou ozvala rána, všude bylo plno kouře a když ho do sebe Teo nějakým způsobem nasál (podobně jako předtím Eliška plamínek…?), ukázalo se, že oheň skoro zhasnul. Pánové se na nás šíleně naštvali, řekli, že si to s Teem ještě vyřídí, a odešli.

Nad ránem se nám podařilo vymotat se z lesa a vyrazili jsme zase na cestu. Dojeli jsme na staré, opuštěné molo, na kterém stál domeček, to bylo ono místo, kam nás drak poslal. Bylo zamčeno a působilo to, že tam nikdo není, tak jsme se pozvali sami. Uvnitř jsme našli staré arkádové automaty, z nichž jeden se jmenoval přesně jako ten Řek, za kterým jsme měli dojít. Tak jsme do něj vhodili minci… Obrazovka se rozsvítila a na ní začaly míhat tvary a písmena, čísla. Kovařík si k tomu sedl a začal hrát, očividně šlo o to, že se musí “chytat” znaky, které mezi sebou mají nějakou souvislost, jenomže pravidla, podle které člověk znaky vybíral, se každou chvíli měnila. Nahrál poměrně dost bodů a potom se sesunul k zemi, Eliška ho zkontrolovala a řekla, že to z něj vysálo veškerou energii. Začali jsme trochu panikařit, protože jsme si nebyli jistí, co vlastně máme dělat - je cílem nechat se vysát, aby se naše vědomí dostalo někam dál? Je cílem nalít do automatu co nejvíc energie, aby se mohlo něco stát? Je to celé past? Nevěděli jsme. Pokud si to dobře pamatuju, sedl si k tomu Teo a chvíli také hrál, Eliška kontrolovala, kolik energie mu to bere, aby přestal hrát, než ho to vysaje úplně. Nic se nedělo. Taky jsem to zkusila, ale příšerně mi to nešlo, nakonec si k tomu sedla Petra. Té se podařilo v těch znacích najít nějaký komunikační kanál a tak se spojila s duchem onoho Řeka, Polybia, který v tomto automatu byl uvězněný. Promluvila si s ním a pak se ona i Kovařík probudili a hrací automat zničili. Ukázalo se, že celou dobu, co jsme u něj byli, nebyl vůbec zapojený.

Teď už Petra znala celou pravdu. Když tehdy odjela z Prahy, dostala se sem, do Baskicka a žila tady. Stala se tady velkou hrdinkou, cestovala, bojovala, slavila… A se seňorem Blancem se do sebe zamilovali, jenomže ne všichni jim to přáli. Matka seňora Blanca uzavřela dohodu se Spinem a ten zařídil, aby na sebe milenci zapomněli a nikdo jim to nemohl připomenout. Jenomže v obou zůstal pocit, že jim něco chybí a Ermingol, který byl blízký přítel seňora a Petru si během jejího pobytu tam také oblíbil, se ji vydal hledat, aby je zase svedl dohromady. A tak jsme se dostali až sem. Samotný seňor Blanco se nacházel na ostrůvku nedaleko od nás. Petra krátce zvážila, jestli ho chce opravdu znovu potkat a všechno mu říct, a když se rozhodla, že ano, sehnali jsme loďku a vydali se přes moře.

Na břehu se objevily lamiy a začaly zpívat svou milostnou píseň. Na ostrově jsme vystoupili a okamžitě spatřili seňora Blanca, Petra vyrazila za ním a čím blíž si byli, tím víc bylo ve vzduchu… magie…? Bylo to trochu jako kdyby povětří jiskřilo a praskalo a zvedaly se vlny a země se třásla. Pukaly kameny a jeden obzvlášť velký nám potopil loď, voda všude kolem začínala vřít. Objevil se Spin de Mul a ptal se nás, jestli věříme, že to je takhle správně, a dost to znělo, že jestli řekneme ne, tak nás z toho ostrova dostane, ale jinak máme smůlu. Řekli jsme mu, že by oni dva měli být spolu a on tuším poodletěl sledovat potápějící se ostrov z většího bezpečí (a taky se před tím tuším popral s Ermingolem a dost vážně ho zranil…?). Situace byla čím dál tím horší, ale seňor Blanco si na Petru očividně okamžitě rozpomněl a pak, když si uvědomil situaci okolo, se proměnil na obřího ptáka, Petra se vznesla do povětří pomocí svých bot, vzali nás a pokusili se nás dostat na břeh. Dali na to veškeré své síly a jen co jsme se dostali na zem, padli jako mrtví k zemi. A chvíli opravdu mrtví vypadali a možná doopravdy byli, ale pak před námi najednou stáli jako bozi… Dialogos, bohyně rozhovoru, a Jaun Zuria, bůh ochránců slabých. Prohodili s námi ještě pár slov a poté je povolali na nebesa. Ermingola se Elišce podařilo vyléčit a něco mi říká, že od téhle doby už nebude nesmrtelným.

Tak skončila výprava pro vzpomínky Petry Freiwaldové dcery Hermovy.