Účastníci: Riikka, dcera Tuonetar, Pavel Altýr Týrson, Mara dcera Eponina, Petr Helsson, Klára, dcera Skadi, Petr Vopička, Zrzavá Pila, Ingvi a Otakar Mráz, syn Njordův

Altýr se mi na lekci čínštiny zmínil o výpravě na Island a že by mě tam také rád měl, tak jsme se všichni sešli ve Forlorn Hope. Povídali jsme si (už jsme se dlouho neviděli, někomu přibyly jizvy, někomu vlasy a podobně…) a než jsme se pořádně dostali k detailům, co nás čeká, zazvonil Altýrovi telefon. Volala Aelfrída, že pravděpodobně našla nového sciona a ráda by ho vzala někam mezi ostatní, kde bude jednodušší mu vysvětlit vše důležité. Domluvili se, že nám ho přivede a uvidíme, co z toho bude. Zanedlouho dorazila i se světlovlasým mladíkem ve slušné fyzické kondici, který se představil jako Ota. Představili jsme se také (nejdřív civilně, později v průběhu vyprávění i s rodiči) a zjišťovali, jaké divné věci zatím zažil a tak. Brzy se ukázalo, že to scion je, dostal už i relik a na nás bylo mu vysvětlit, co to všechno znamená. Vzal to překvapivě dobře, velmi brzy souhlasil i s tím, že se s námi vydá na výpravu na Island. Aelfrída poznamenala, že je nás už dost a má práci, takže s námi nakonec nejela.

Altýr nám převyprávěl ságu o Egilovi. Je to dost známá sága, se spoustou zajímavých detailů, například, že Egil, berserk, runař a básník, zemřel ve velmi pokročilém věku, slepý a navíc ještě doma víceméně v posteli. Také s sebou většinu života tahal dvě truhly stříbra, bral je i na válečné výpravy, nikdy z jejich obsahu nic neutratil, nedaroval ani neodkázal ač jinak byl k přátelům poměrně štědrý. A na konci života je ukryl (spolu s dvěma otroky, které tam zabil) a dosud je nikdo nenašel ač bylo mnoho těch, kteří se o to pokoušeli. Znělo to zajímavě a rozhodně to stálo za pokus. Dostali jsme dva dny na doplnění výzbroje a výstroje a hurá na Island!

Na Islandu bylo překrásně - slunce, sníh, termální prameny a celkem zima (uznávám, že většině ostatních byla fakt hodně zima, takže můj popis je trochu zaujatý). Zajistit si ubytování nebyl problém a měli jsme ještě dost světla vyrazit na obhlídku okolí. Z pravděpodobných míst, kam mohl Egil poklad ukrýt, nám to Altýr zúžil na tři možnosti: termální prameny u vodopádu Alafos, bezedná bažina a průrva v horách. U vodopádu prý býval v noci vidět mohylový oheň a když Petr Vopička zaslechl “termální jezírka”, bylo rozhodnuto, kam půjdeme jako první.

Petr Vopička téměř okamžitě zapadl do horkého jezírka, my ostatní jsme obhlíželi okolí. Klára objevila podivné koňské stopy (podle Mary šlo pravděpodobně o elfího koně z nedalekého elfího území - detaily o lokaci nemáme) a lidské stopy, které vedly k zanedbanému ale dost velkému domku na dohled od jezírka. Na zadních dveřích byla cedulka Sundlaugin, což prý znamená něco jako Jezírko. Zaklepali jsme a sympatický mladík, který mi trochu připomínal hlavní postavu seriálu Arrow, nás pozval dál. Představil se jako Sigur Rós, umělec, hudebník. Nabídl nám čaj, povídali jsme si, prý tu má nahrávací studio a velmi nadšeně nabízel obhlídku domu, pokud budu chtít. Vyrazili jsme, ostatní šli za námi. Uvnitř domu byla ohromná a velmi neobvyklá místnost, jejíž centrum tvořil velký plavecký bazén. Dole měl klávesy a už po pár tónech jsem musela uznat, že akustika je opravdu zajímavá. Když k mé jednoduché melodii přidal další nástroje a vokály, stálo to za to. Ale pak mě ostatní varovali, že se bazén začíná plnit vodou. Tak tak jsme stihli zachránit sebe (a s pomocí Petra Hellssona, který nám doběhl pomoct) i Sigurovy klávesy. Sigur vypadal otřeseně, ale nadšeně, že my i klávesy přežili, nabídl další čaj a říkal, že místnost zas brzy vyschne. Až venku se Ota zmínil, že se nás tam nějaký poryv větru pokusil zavřít.

Vrátili jsme se k Vopičkovi. Prý objevil podvodní tunel pod vodopádem. Mara to prozkoumala a na konci objevila dva vlkopsy se zářícíma očima, nevypadali přátelsky, šířili kolem sebe hřbitovní chlad a šli se za námi podívat. Petr Vopička si s nimi zacvičil pod hladinou a my zatím přemýšleli, co dál. Rozhodli jsme se je nakrmit, protože vypadali dost zbídačeně a hladově. Ujal se toho Petr Hellsson, s miskami se scioním mixem zarecitoval a psi se nechali nakrmit:

“psové podsvětní / poslyšte pána

k večeři volám vás / znavené

pokrm jsem připravil / do zářivých misek

poslušné psíky / nakrmím rád”

Nechali se pak i pohladit a prohlédnout. Z veterinárního hlediska to byly velmi týrané bytosti. Hlad… rány po celém těle… nemluvě o smrtelných zraněních… Na krku měli velmi mrazivě studené kovové obojky. Během jejich uklidňování Klára zjistila, že jim rozumí a dokáže s nimi komunikovat, ale měli velmi zamlžené vzpomínky. Mara zkusí zjistit dalšími verši, jestli je správná naše teorie, že jde o Egilem zavražděné otroky.

“hluboké rány / na tělech bědných

který to zhoubce / zasadil vás

byl to snad Egil / berserkr krutý

kdo osud tento / otrokům zchystal?”

Rány se otevřely víc, což nám teorii potvrdilo. Mara jim je zkusila vyléčit, ale povedlo se jí jen obnovit původní stav. Ingvi, Pila a Ota pozorovali okolí a všimli si, že nás někdo pozoruje. Ota (chvíli i Mara) si s ním povídali a víme, že se jmenuje Halldór Laxness z blízké vesnice, co sem občas chodívá. U rozhovoru jsem nebyla, na detaily je potřeba se zeptat těch, co byli.

Psům jsme chtěli pomoci každopádně. Altýr s pomocí run a básně dokázal rozbít jejich pouta/obojky.

“Já Altýr jednoruký

vám svobodu dávám

ze služby Egilovi

který nestará se

za vaši služnu

oplácí hladem”

Petr Hellsson jim pak dokázal vrátit lidskou podobu.

“Ze zlata rudého / náramky zdobné

neobstará nuzný / havranů přítel.

Čest stejnou přinese / upřímný dar

daný slavnostně / svobodnému muži.”

Mara jim zacelila menší rány, smrtelná zranění zacelit nešla, ale díky tomu se je podařilo dostat do stavu, kdy byli schopni komunikace. Byli svobodní, na pokladu jim nezáleželo a chtěli už jen utišit hlad a odpočinout si. Nabídli jsme jim víc možností a oni si nakonec vybrali domácí prostředí říše mojí drahé maminky. Dle jejich přání jsem je odeslala dál.

“náročná a dlouhá vaše služba byla

skončila však právě, jen vzpomínka zbyla

věčné klidné ticho v síních dálných bývá

na něž se má matka z trůnu svého dívá

posílám vás za ní, spočiňte tam v klidu

spánek klidný mějte v síních mého lidu

Tuonela budiž cílem cesty vaší

poznejte tam známou pohostinnost naší”

Ota se během toho připravil a vyrazil s lanem skrz tunel k pokladu, kde hořel mohylový oheň a pomáhal trochu s orientací. Za ním se vydal Altýr a vytáhl jednu z truhel. Ingvi s Otou pak vytáhli tu druhou a s Altýrovou pomocí jí dostali vedle té první. V truhlách bylo stříbro, jak jsme čekali a kupodivu tam ležel ještě jeden dívčí střevíček. Chvíli jsme přemýšleli, co s ním, ale Ota vypadal, že tuší. Odešel s botkou a při návratu prohlásil, že našel Popelku, akorát se jmenuje Sól Grímur a oproti té pohádce si ji nemusí vzít. Jako bonus na závěr se nám pak ještě zjevil Njord a přihlásil se ke svému synovi.

Poklad jsme získali, než nám jel trajekt, tak jsme měli ještě dva dny, takže bylo spousta času zregenerovat a vyzkoušet místní prameny.