Osoby a obsazení: Mi Nü-Chai, dcera Kuan-tiho; Atab, syn Nabua; Aurora Black, dcera Thovtova; Petr Helsson + na začátku jeho žena Nífla (NPC); Klára, dcera Skadi; Alexis Leandros, syn Agonův; Kassandra Leandros, dcera Alaly; Otakar Njordsson; Mara Podkopecká, dcera Eponina; Pavel Altýr Týrsson + Zrzavá Pila (NPC); Vlasta Ti Pokorná, dcera Černého Paa; část cesty Aelfrida, dcera dcera Afrodítina (NPC)

SMS od Týrssona: Taky jste si někdy říkali, že vám chybí armáda? Taky jste se chtěli setkat se severským jarlem? Taky jste někdy chtěli někoho zabít? Sraz u Týrssona doma.

Sejdeme se u Týrssona doma. Týrsson nám sdělí, že dělal výzkum na nějaké věci a narazil na Jómsvikingar, což byla mýtická vikingská žoldácká jednotka. A že by se mu hodilo si je zkusit zkontaktovat a poptat se, kolik by tak stáli, neb přečíslení sto na jednoho sundá i Sciona a občas by se hodila větší síla. A sice objevil web moderních Jómsvikingar, ale kontaktovat přes web je takové neosobní. Nicméně, kontakt by se možná dal získat od Sigurda s hadem v oku (Sigurðr ormr í auga), což je Odinův Scion ze dvou linií, tč. sedící v Norsku, v jednom z fjordů, ve své malé tvrzi ve svém malém podsvětí, za hranicí vstupu do podsvětí a hlídá právě tu hranici, aby věci, které žijí v podsvětí, nelezly ven. Sigurd je dle Týrssona dobrý spojenec a ví věci. Chvíli strávíme debatou nad vikingskou a podsvětní etiketou a rozhodneme se vyrazit. Nejdřív však směr Řecko, kde bydlí sochař Pygmalion, který by mohl Alexisovi vyrobit nové paže, neb ty původní mu odsmažil atonovský andílek. Aurora nás informuje, že nedávno byli na výpravě, kde mu zajistili sloní kel z Elefantiny, pověřila je tím Persefona, neb je Pygmalion nějaký smutný a nový materiál by mu mohl pomoci s tvůrčím blokem.

Tedy Řecko. Ostrůvek, jehož jméno bude doplněno, na něm ani noha, ani ruka, ani asfaltka. Vydáme se podél pobřeží, pod vedením těch, co znají adresu. Je odpoledne, žár už není tak strašný. Pro Mini je teplota otázkou vůle, Seveřani trpí, teplomilní jsou spokojení. Vlasta trpí dvojnásob, neb je z andělparty dost spálená. Na pobřeží stoji luxusní vila z bílého mramoru. Základ je koritnský, jsou patrná jistá vylepšení – práce s perspektivou, která tehdy ještě nebyla obvyklá. Řecko s vylepšením. Za domem zahrada, v zahradě zahlédneme sochy, které vycházejí z klasického řeckého základu. Nahé nebo víceméně nahé lidské postavy, jak živé. Nejsou barvené, jsou ponechávané v barvě kamene, někdy i kombinace šutrů – vlasy z tmavého kamene, tělo vypadá, že má téměř lidskoui barvu. Když procházíme blíž, vyjde muž, má docela svaly na pažích. Věku je spíš neurčitého (15 mu není a 60 taky ne). Na svůj věk je velmi fit, stovky let se na něm moc nepodepsaly. Má světlé plátěné kalhoty a košili dlouhým rukávem a vypadá velmi klasicky řecky.

Pygmalion se s námi přivítá, představíme se, Kassandra mu předá karafu a víno jako dar, při pohledu na Alexise se trochu zarazí, ale jelikož mu z ramen nestříká krev, očividně to není život ohrožující stav. Poděkuje, že zásilka dorazila a dostaneme se k tomu, proč tu jsme, tj. k absentujícím pažím našeho nadějného Řeka. Pygmalion prohlásí, že slonovina je dobrý materiál a začít dělat na rukou je vlastně dobrá příležitost, jak s tím začít, nějak se do toho pořád nemohl dostat, ukáže nám, kde má lázně a kde kuchyni a odejde pracovat s tím, že se uvidíme u snídaně. Vypadá chvílemi poněkud melancholicky. Poté nám Aurora poví, že vypadá melancholicky proto, že mu před časem (míněno roky, možná už tak deset) zemřel partner (vylezla z moře titánská krípa a sežrala ho) a od té doby je Pygmalion zádumčivý. Usoudíme, že pracovní terapie by mu mohla prospět a rozprostřeme se, potichu, abychom nerušili, po domě, přitom prodřeníme poslední výpravy a kdo strkal relik, kam neměl a tak dále, banda Scionů ponechána sama sobě, však to znáte. Ráno vskutku Pygmalion přinese velmi dobře vypadající ruce, zcela přirozeně přilnou Alexisovi, kterému je doporučeno, ať si na ně dává pozor. Přitom si nás Pygmalion ještě všechny nakreslí a je mu povyprávěno, jak Alexis o ty ruce vlastně přišel (Alexis nadšeně gestikuluje, zřejmě mu nejen tohle trochu chybělo) a poté se rozloučíme a všichni kromě Aelfridy, která se vrací do Prahy, vyrazíme směr Norsko.

Ve Stavangeru se nejdřív ubytujeme v hostelu a pak vyrazíme na fjord. Fjord je krásný, hluboký, studený a skrz něj táhne vítr, takovým nepříjemným způsobem. Po jedné straně skála nahoru, po druhé straně skála dolů, všude lehká, smekavá námraza. Posléze dojdeme na místo, kde se kolem začíná povalovat mlha. Přes fjord, od skály ke skále se klene zvláštní brána; na některých místech průsvitná, zjevně nevyrobená lidskýma rukama. Mara si sundá rukavice a ukazuje Helssonovi, jak se to tam strká, teda, jak se správně otevírají dveře. Zapadneme dovnitř. Mha přede mnou, mha za mnou, ze moment se trochu rozptýlí. Kráčíme pořád kolem skály a kolem fjordu, místo jako kdyby ztratilo barvy i my jsme tak trochu ztratili barvy. Nad námi se zjeví dvě šedostříbřité siluety, na Týrssonovův pokyn se přitiskneme ke skále. Věci trochu naklesaly. Nejsou to úplně draci, mají těžká blanitá křídla, ocas, zubatá tlama, drápy. Nejsou to duchové, ale nepůsobí vůbec příjemně. Wyverny. Klesnou ještě o něco níž a prolétají fjordem, pak zase naberou výšku a zmizí někde nahoře. Jdeme rychle dál a jelikož nás vede Klára, dcera paní stínů, jde to docela dobře. Místy totiž můžeme i pod převisy, kde to vypadalo neprůchozí. Po chvíli zaslechneme zdálky vytí, které zní jako vlčí, ale tuhne v něm krev v žilách. Klára, která rozumí psovitým šelmám, slyší hlad, smrt. Opodál odpovídá další hlad, hlad. Je to velmi silně primordiální a má z toho pocit hladových, hltajících čelistí, které požírají život. Není to na podrbání. Je v tom něco pravlčího - ten mystický dojem chtonického vlka a jeho hltání, roztrhání, pozření života. Moc příjemné, naštěstí si to většina z nás takhle nepřeloží. V jeden okamžik vytí utichne, zahlédneme wyvernu, jenom jednu, ale teda upozorňovat se nám na sebe nechceme. Proletí nahoře a podaří se nám proplížit se k palisádě, kde je longhaus, brána a kdovíco všechno dalšího, všechno je to šedé, studené a bezbarvé. Drakkar kotví v přístavišti. Stojíme před masivní a masivně zavřenou bránou, na dveřích stopy od čelistí, dost různě velkých, Klára je se zájmem zkoumá.

Týrsson zabuší, představí se, řekne, že on a jeho družina žádá o přijetí u Sigurda a vrata se otevřou. Vejdeme a uvidíme klasické dlouhé stavení, pár dalších budov a vrata za námi silou dvou nařachaných Vikingů zase zaklapnou. Vejdeme do síně, tam je hromada severských kostek, většinou blond, někteří už bělovasí, ale takovým tím způsobem vlasy a vousy mám bílé, ale pěstí sundám medvěda. Na jedné straně stolu držící se pohromadě je hodně zakožešinovaná banda, kteří vypadají hodně zarostle, divoce a neurvale a ostatní si od nich kdovíproč drží odstup. Berserkři. V čele stolu na křesle sedí Sigurd, není žádná extra vazba. Má pěknou vyšívanou tuniku, světlé vlasy, vousy spíš lehce nedbalé k linii brady. Rozhodně vypadá jako někdo, od koho by člověk nechtěl držet ránu. Výrazné obočí, velmi pronikavý pohled, světlé oči. Pousměje, když vejdeme, pokyne a nechá nás popojít. Týrsson si lehce kontroluje berserky a zbytek bandy dost ignoruje, nejdřív se jde pozdravit pán. Na stolech se vyskytuje hostina. Všichni se hluboce pokloní. Týrsson pozdraví a nechá mluvit svého čaroděje, tj. Helssona, který z nás všech umí nejlíp staroseversky.

Helsson nás představí, Pilu jako Týrssonovu manželku, Sigurd po ní hodí okem jako má hoch zvláštní vkus, Sigurd nás pozve popít medovinu (která má barvu, chuť a vůni) a po napití najednou všichni rozumíme staroseversky. Sigurd se zajímá, jestli máme nějaké novinky, Týrsson povypráví, jak našel a prodal mnicha. Pak je vzpomenut Nidavellir a jisté fresky, na kterých byla zobrazen velmi zpackaný názjezd a jestli o tom Sigurd něco neví, Sigurd odvětí, že možná později. Atab s Mini přispěchají s historkou, jak Atab přišel o štít, který si odsud posledně přinesl a že v tom figuroval takový menší battleangelík, což je nahrávkou pro Alexise. Ten počne líčit setkání s andělem v Egyptě, při němž přišel o paže, Sigurd vypadá spokojeně. Helsson vylíčí svou svatbu, Sigurd zkosntatuje, že Týrsson taky nezahálel, Týrsson odvětí, že je s Pilou velmi spokojen. Njordsson pro změnu povídá, jak se dostal ke Skalagrímssonově stříbru. Sigurd vypadá, že je pobaven, pozve k sobě Maru a Kassandru a nastane volná zábava.

Sigurd si povídá s holkama, Mini s Njordssonem se strategicky usadí vedle Alexise a Aurory, aby tvořili zarážky mezi Vikingy a zbytkem výpravy. Rozjedeme distribuci chlastu mezi Sciony, aby ti, co nechtějí, chlastat nemuseli a když začne být Alexis jedním z Vikingů pushován, aby pořádně chlastal, Mini je akčně pobídnne, ať si dají radši zápas, že mladej má nový ruce a všichni bychom je chtěli vidět v akci. Je to přijato s nadšením, vytvoří se kolečko, domluví se pravidla (žádné rány pod pás, jede se po první krev a první praskající kost) a pánové nastoupí. Hned v prvním kole schytá Alexis ránu pěstí do ksichtu, ale očividně ho to nezarazilo v nadšení a vyškrábe se na nohy. Viking se ptá, jestli chce Alexis skončit, Alexis prohlásí, že by jel, dokud se jeden nevzdá, nebo nebude ve stavu se vzdát a dají si další kolo, které skončí valnou hromadou a Alexisovým zlomeným žebrem, které promptně ošetří Mara.

Další zápas si dá Mini, nejdřív se pánům nechce, že ji rozmáznou, ale pak se osmělí jeden z těch šlachovitějších a pozná, zač je toho wing chun. Rozjedou se sázky, Njordsson a Atab vsadí na Mini a vyhrají dvě rozkošné zásvětní mince, neb Viking příliv řetězových úderů nakonec neustál. Mini schytá vykloubené rameno, Viking nejspíš zlomené žebro, Mara s Helssonem to nějak spraví. Vzápětí Týrsson nabídne další zápas; vsadí zbytek svého stříbra proti vyléčení Vlasty (popálená) a Kláry (dosekaná) a půjde jeho nejlepší, což je Pila proti Sigurdovu nejlepšímu. Sigurd vybere starého Svena, což je jeden z těch bělovlasých. Pila odloží pilu, Sven sekyru a nastane Rio. Pila skáče jako z gumy, v jednu chvíli se potká s jeho pěstí, neb Sven je zvyklý, že jsou všichni obratnější než on. Nakonec remízují, Pila má rozdrcené prsty a Sven přeražený nos a možná i vyražený nějaký zub. V tu chvíli všichni propuknou v nadšený řev, kdy není jisté, co si tom mají myslet, ale bylo to cool. Pánové si vymění sázky, Sigurd uznale konstatuje, že Pila je fakt hustá, nic menšího by zřejmě Týrsson nebral (haha), Týrsson kontruje, že ty hustší a bohatší jsou leda dávno mrtvé, neb posledních 70 let je Čína tak trochu v Číně. A ne v každé generaci se narodí holka, která velí dvaceti tisícům chlapů, několika stovkám džunek a ovládá celé jižní pobřeží. Sigurd se táže, zdali jí to bylo v tom divném převtělovacím systému alespoň přičteno k dobru, což Týrsson označí za dobrej fór, neb v Číně mají byrokracii. Sigurd odvětí, že byrokracii nejlíp zapálit. Pak se odebere někam s Klárou a Vlastou a vrátí nám je uzdravené, Vlastu s velmi pěkně bílou kůží a Kláru s ještě hezčími jizvami.

Týrsson začne probírat obchody, že by ho zajímalo, jestli Sigurd náhodou netuší, kde hledat Jómsvikingar, za info by nabídl roh své krve. Sigurd prohlásí, že má lidi a Týrsson má taky lidi, Scioni se automaticky přihlásí, že ucedí taky. A pak ty fresky. Sigurd zahučí, že kdo je zvědavej, nebude nikdy starej… a že jestli Týrsson přijde s něčím, co by ho mohlo zajímat, nebo samotného Sigurda něco sdostatek hodnotného napadne, dá vědět. Na chvíli si Sigurda někam stranou odtáhnou nejdřív Njordsson a potom Helsson, nacedíme krev a Sigurd s námi pošle Svena, aby nás dovedl někam, kde se lze potkat s Jómsvikingar. Vyrazíme přes zásvětí. Kdo má zbroj nebo aspoň nátepník, tak to nahodí. Posléze se krajina mění, vypadá spíš jako mrtvý les. A následně Schwarzwald, černé listnaté stromy, místy možná jenom hodně tmavě zelené. Hodně stínů. Uprostřed tohoto báječného lesa stojí hospoda a nad dveřmi se skví nápis Nobiskrug, což Atab přečte jako U zlýho ducha. Hledáme tam muže jménem Tóki. V hospodě probíhá party. Když vcházíme, Pila prohodí: Když Sven odcházel, tak použil slova ‚sedlácká Valhalla‘. Mara zamumlá, že tady se propojuje svět živých a mrtvých v Dance Macabre. Forma věčné pařby, živí a mrtví dohromady, party hard.

Prostor je členitý, servírka vypadá, jak kdyby sem propadla z Oktoberfestu, vzadu se nějaká parta pere, všechno vypadá velmi hospodsky a fskutčnosti velmi německy. Týrsson objedná pivo a dotazuje se po Tókim, dle servírky sedí ve výklenku, má rád klid a je to štamgast. Je mu objednána kořalka, servírka s ní odběhne, vrátí se s tím, že si můžeme přisednout a jdeme se družit. Tóki je vysoký, štíhlý, plavovlasý, typ spíš Wehrmacht než Hitlerjungend. Má lukostřelecký nátepník, který vypadá, že má dost za sebou, vedle sebe luk a toulec. Týrsson představí sebe i nás, Tóki se taky představí jako syn (nejspíš tedy scion) Skírniho. Začneme opatrně nadhazovat, že bychom měli prácičku v podobě mlácení titánských kríp a za kolik by se Jómsvikingar dali najmout. Tóki se nejprve vyptá, jestli to má něco společného s Aesir (moc ne) a že na to budeme potřebovat ty staré Jómsvikingar. A pokud mají bojovat, budou potřebovat krev, což není problém. Pak je tady platba, ideálně v nějaké záhrobní měně, celkem jedno jaké. Pět za hlavu a platit dopředu. On jako velitel (a na velení své jednotce trvá), bude dražší, to by bylo za dvacet. Nebo magickou výbavu - nejen zbraně, ale i šperky, umělecké předměty, drahé kamení prý bere taky. K tomu ještě dodá, že noví Jómsvikingar jsou jednak šermířská skupina, jednak soukromá zásahová jednotka, což by nám bylo dost k Nietzschemu. Domluvíme se, jak se kontaktovat, jsou vyměněny vizitky and stuff, Klára se ještě vyptává na věci ohledně lukostřelby. Poté Tóki prohlásí, že už musí jít a jestli se chceme přidat. Chceme. Vyrazíme ven, tam černý les a mlha. Tóki jde jako by se nechumelilo, na orientační body, které chybí, dost kašle. Nějakou dobu ještě jdeme lesem, posléze z něj vyjdeme v přirozeně studeném mlženém ránu. Dnes ještě vychází slunce nad zcela normálním lesem. Tóki se rozloučí a ukáže, že do vesnice je tamhletudy. Následně potkáme nějakého domorodce a dle jeho prasácké němčiny zjistíme, že jsme v Bavorsku, což je do Prahy, co by tuplákem dohodil.