Účastníci: Aurora Black, Alena Farfall, Katka Tichá, Petr Helsson, Marek Kazimír, Petr Vopička, Darja, Aelfrida, Erik Wells

Od výpravy do Jemenu (Shaharah - 21.9.2018) jsem čekala, až se ozve Shaddad. Když jsem se jednou večer vracela domů, dopadla mi pod nohy mosazná mince, zvedla jsem ji a prohlídla. Byla úplně hladká, trochu jsem ji otřela a uviděla v ní Shaddada. Řekl mi, že už ví, jak pomoct Arezuovi a že bude potřebovat mízu z Ya-te-veo. Doporučil hledat v národním parku Ranomafana na Madagaskaru. Mízu musím nabrat já, aby to fungovalo. Až budeme mízu mít, přivoláme ho hozením mince na zem.

Svolala jsem lidi do čajovny a popsala úkol. Ya-te-veo jedno z označení pro man-eating tree, masožravou rostlinu tak velkou, že dokáže zabít a pozřít člověka. Podle legend je tento strom velmi rychlý, velmi silný a velmi smrtelný, v mnoha příbězích i jedovatý. Poprvé se zmínky o něm objevily v roce 1874, kdy údajně jistý německý průzkumník popsal ve svém dopise, že kmen Mkado přináší lidské oběti takovému stromu. Později byla vyvrácena existence onoho průzkumníka, kmene i stromu, zmínky o podobné rostlině se však objevovaly v legendách i jiných částech Afriky případně Jižní Ameriky. Všechny Ya-te-veo popisovaly jako strom s širokým kmenem a dlouhými hadovitými věteěmi, kterými strom oběť chytí, omotá a přivine k sobě, přičemž jí zláme kosti.

S touhle pozitivní vyhlídkou jsme sbalili vybavení do džungle, koupili letenky a vypravili se na Madagaskar. Ubytovali jsme se v kempu u národního parku a ráno si šli najmout průvodce. Stařík v kanceláři nám na naši žádost zavolal anglicky mluvícího průvodce, ten se ale omluvil, že to stařík popletl a že dnes má směnu jeho bratr Endor a zda by nám nevadilo vyrazit s ním. Jako správní paranoici v tom hledáme nějakou zradu a chvíli nad tím dumáme. Ti dva se ve všech ohledech jeví jako něco víc než obyčejní lidé, nakonec si ale řeknem, že budeme slušní a přijmeme variantu, která jim víc vyhovuje a vyrazíme s Endorem do džungle.

Při prvním setkání s lemury přijdeme na půl hodiny o Vopičku, kterého si odnesou někam do větví. My ale pevně věříme, že ho zase vrátí, tak trpělivě čekáme. Našeho průvodce to trochu znervózňuje, ale když vidí, že my jsme úplně v klidu, čeká s náma. A jak tak v klidu sedíme pustí se Darja do konverzace se stromy a Marek do zkoumání energie a tak nejsou moc duchem přítomní, když uslyšíme bzučení žluté vosy. Místní žluté vosy jsou velké, jedovaté a hrozně agresivní, na rozdíl od našich vos tyhle útočí bez jakékoli záminky. Na Madagaskaru platí, když slyšíš vosu, utíkej. A tak jsme neváhali a dali se na útěk. Alena si instinktivně nahodila naše dva duchem nepřítomné na záda a vyrazila, my všichni za ní. Po chvíli jsme vosu setřepali. Mezitím se k nám znovu připojil i Vopička. Endor ošetřil Katku, která se při útěku dostala až příliš blízko nějakému žahavému stromu a pak na nás měl pár otázek. Po tom, co viděl, to nikoho moc nepřekvapilo. Rozhodla jsem se nevymýšlet si žádné lži a na rovinu mu řekla, kdo jsme a pro co jsme přišli. Přijal to docela v klidu a i přes tuhle změnu nám chtěl pořád pomoct. On sám si není vědom, že by byl něco víc než člověk. S bratrem svůj původ ale pořádně neznají. Jsou dvojčata a tady se věří, že dvojčata nosí smůlu, že jsou prokletá. Jejich matka je ale odmítla odložit v džungli a odešla s nimi k etniku Tanala kde vyrostli. I když je Tanala přijali, stejně se na ně dívali skrz prsty, proto jim i stařík v kanceláři dělá naschvály.

Když jsme si vyříkali, kdo je kdo, řekl nám Vopička, že mu lemuři prozradili, kde je ten strom. Nebylo to už daleko, tak jsme k němu dorazili za chvíli. Strom stál sám uprostřed mýtiny a vypadal úplně klidně. Došli jsme kousek před hranici mýtiny a pustili se do průzkumu všemi způsoby. Já jsem při čtení hranice mýtiny zjistila hlavně to, že je strom fakt sakra rychlý, když se po mně ohnal větví tak, že vyštípl kus dřeva z kmene stromu vedle mě. Marek zjistil, že strom je zároveň svatyně, Petr se popovídal s mrtvým botanikem a zjistil, že na druhé straně strom nedosáhne až úplně na konec mýtiny a je možné jít až krok za hranici lesa. Od Endora jsme zjistili, že takováhle svatyně bude pravděpodobně patřit Ratovantanymu, bohu země, stvořiteli lidí, ke kterému jdou po smrti těla lidí (duše zemřelých jdou k Zanaharymu). Rozhodli jsme se proto využít ten krok, který lze udělat do mýtiny na druhé straně a použít svatyni k oslovení Ratovantanyho, abychom ho mízu z jeho stromu slušně požádali. Očekávali jsme ale, že bude chtít něco na oplátku a oběť pro strom se přímo nabízí. Věřili jsme, že na potomky bohů z jiných panteonů se mu nebude chtít sahat, kdokoli jiný by mu ale mohl připadat dostatečně postradatelný. Poslali jsme proto Erika a Endora někam dostatečně z dohledu a pak se Vopička pustil do mávání cigáry a alkoholem a pokřikování na Ratovantanyho. Že loa mají ve zvyku posedat jsme si uvědomili asi vteřinu předtím, než si Vopička silně potáhl z cigára a obrátil do sebe lahev místní pálenky.

Ratovantany souhlasil, že si můžeme vzít mízu, když pořádně nakrmíme jeho strom a pomůžeme mu povyrůst. Dal nám na to hodinu, kdy strom nebude útočit a vezme si jen to, co mu bude nabídnuto jako oběť. Pak nám Ratovantany vrátil podnapilého Vopičku, kterému budou tuhle akci plíce vyčítat ještě minimálně měsíc a my se pustili do plánování. Katka se vymyslela, že podpoří růst stromu tancem, do kterého zapojí i ostatní, aby měla víc energie. Do tance se nezapojím jen já, aby se zajistilo, že budu schopná potom odebrat mízu, a Vopička, který není aktuálně schopný vůbec ničeho. Erika s Endorem necháme pro jistotu pořád mimo dosah. Když nebudu tancovat, rozhodla jsem se strom přikrmit alespoň trochou své krve, kterou strom zaleju a Katka ji pak použije pro směřování energie při tanci. Jak jsme to vymysleli, tak jsme to i provedli, jen já se po své části zapomněla u stromu a nezmizela dost rychle,než začali ostatní s tancem, zůstala jsem tak uvnitř tanečního kruhu. V průběhu tance tancoval i strom, což bylo značně znepokojivé. Po tom, co ostatní dotancovali a složili se vyčerpáním, začal strom růst. Jeho větve se prodloužili, koruna vyplnila celou mýtinu. Na větvích se vytvořila poupata, která hned vykvetla v bílé, lehce průsvitné květy tvaru leknínů. Z květů pak vylétla světýlka a rozlétla se do okolí, květy pak odkvetly a zmizely. Mně dorostly vlasy a změnily barvu. Jsou bílé, lehce průsvitné, jako ty květy, stejnou barvu mají teď moje řasy a obočí (podle následného průzkumu to vypadá, že s tím nejsou spojené žádné další komplikace). Odebrala jsem mízu, zavolala Erika s Endorem, aby mi pomohli dostat ostatní z mýtiny a pak jsme si našli místo na přenocování a postavili stany. Noc i cesta zpátky do kempu proběhla bez dalších potíží. Endorovi jsme cestou vysvětlili, že by nemusel být nejlepší nápad povídat lidem o tom, co viděl a on souhlasil, že to poví jen svému bratrovi.

Zpátky v kempu v naší chatě jsem kontaktovala Shaddada, abych mu řekla, že máme mízu a zjistila, jestli mě pošle pro něco dalšího. Když jsem hodila minci na zem, objevil se Shaddad osobně, vzal si mízu, prohlásil a že není důvod čekat. Otevřel lahvičku z mízou a ta vylétla ven z lahvičky v vznášela se před ním, pak vytáhl lahvičku se zachráněným kouskem peri, kterou jsem mu posledně dala a také ji otevřel. Vše se před ním ve vzduchu spojilo a tvarovalo, až to získalo tvar člověka. Pak ten člověk začal získávat rysy a barvu a najednou před námi stál Arezu. V dalších událostech nemám úplně jasno, někde mezi děkováním Shaddadovi a objímáním Arezua jsem si uvědomila, že jsme mu nevzali pas a tak Shaddad přivolal svůj mosazný kočár tažený mosaznými koňmi, naložil nás do něj a odvezl zpátky do Prahy. Toho cirkusu, který Shaddad udělal v kempu s kočárem a podobně si podle všeho nikdo nevšiml.