Osoby a obsazení: Mi Nü-Chai, Scion Kuan-tiho; Ema Sovová, dcera Athénina; Gwen Skřivánková, dcera Apollónova; Nela, dcera Neith; Ráchel Rozvážná, dcera Athénina

Jak se Scionům pravidelně stává, chodí spát a jak se jim stává o něco méně pravidelně, byl to lístek na cestu do dreamscape.
Před vstupem do města se tedy ve snových podobách sešli Mini (v mužské podobě tradičně oděného wuxia mladíka s mečem), Ráchel (ve společenském kalhotovém modelu a s nezbytným zápisníkem), Gwen (tak trochu ve stylu „oživlá antická socha,“ tj. symetričtější obličej a antické šaty a jako bonus ve Snění Gwen jemně svítí pořád), Nela (její šaty připomínaly spíš soustavu volně svázaných šátků za praktickým účelem, tj. aby nebránily pohybu a s lukem a šípy) a Ema (která vypadá ve i Snění jako normálně).

Následovala cesta do města, ostatně, sešli jsme se kousek od brány. Hradby působily dost jako něco středověkého a že tam už stojí slušnou dobu, kámen ohlazený počasím, brána otevřená, bez jakékoli stráže – a domy, co vypadaly spíš na 18. či 19. století. Ulice dlážděné a udržované.
První, koho potkáme, je velmi půvabná žena v šatech se spadlými rukávy, tmavovlasá, vlasy elegantně stažené vzadu do uzlu, světlé oči, světlá pleť. Vypadá poněkud ustaraně, jako by zrovna řešila nějaký problém. Když nás zahlédne, zatváří se překvapeně, nikolivěk šokovaně, tak se jdeme seznamovat.
Čímž rychle zjistíme, že jsme ve Městě mrtvých autorů, my se představíme, dáma dle místního zvyku ne a zajímá se, jestli máme někam konkrétně namířeno (ne) a my se na oplátku zajímáme, jestli je všechno v pořádku. Na což dáma odvětí, že to je ošemetná otázka, neb má namířeno k Městu mrtvých básníků, protože dostala zprávu od svého přítele, který tam přebývá – a že ho jiný obyvatel Města básníků nařkl z toho, že vyvolává démony. Což je závažné obvinění, které se mu navíc vůbec nepodobá a dáma dospěla k přesvědčení, že si chce vzít někoho s sebou, hodlá si vyzvednout své přítelkyně a teď ještě potkala nás. Samozřejmě ji rádi doprovodíme, dáma souhlasí, pod podmínkou, že uhodneme, kdo je.
Po troše otázek (publikovala v Květech, psala prózu, kde často popisovala život na venkově, postihla ji těžká osobní tragédie, skládaly se o ní uštěpačné říkanky a psala i pohádky) vyjde najevo, že se bavíme s Boženou Němcovou aka Barunkou Panklovou. Gwen to inspiruje k otázce, jak se sama Božena staví k okolnostem svého narození a jestli o nich něco přesnějšího ví, neb naši současníci vědí tužku. Božena odvětí, že ani ona sama neví, kdy se přesně narodila a kdo byli její rodiče a ani to nemá jak vědět – a že neví, jestli ona nevědomost i tady pochází z toho, že to ona sama nikdy nevěděla, nebo z toho, že to neví nikdo jiný. Záhada Boženy Němcové tedy trvá.

Během hovoru dojdeme k domu, kde nás uvítají dvě ženy. Jedna je světlovlasá, v tmavých šatech až ke krku. Druhá tmavovlasá, má takový stabilně ironický výraz, tmavé vlasy má stažené dozadu, co má na sobě, je spíš jezdecký kostýmek než nějaké šaty, blůzu má až ke krku, široké klopy. Působí ostřeji a akčněji.
A poměrně záhy se začne s dotazováním – Ráchel se ptá, jestli dámy nezaložily Výrobní spolek český, dáma v kostýmku odvětí, že to je práce její přítelkyně, ona vedla salon, kde se scházely význačné osobnosti, společenské centrum. Přebýval u ní ke konci života i Julius Zeyer. Ráchel se doptá, zda se přátelila s panem Riegrem, s nímž založila onen umělecký salon a identifikuje ji jako Felix Téver. Ema se světlovlásky optá na založení prvního českého dívčího gymnázia a tedy pozná Elišku Krásnohorskou.
Gwen se podiví, že by Elišku čekala spíš u básníků, na to Eliška praví, že její básně nebyly moc dobré a proslavila se hlavně jako autorka románů pro dívky. I když jí občas někdo předhazuje, že Svéhlavička byla překladatelský plagiát – což skutečně první část prvního dílu byla, překlad německého Der Trotzkopf autorky Emmy von Rhoden (v češtině a slovenštině se právě pro odlišení od Eliščiny Svéhlavičky používá pro Trotzkopf názvu Tvrdohlavá Bětka), ale ty další díly – Svéhlavička nevěstou, ženuškou a babičkou už napsala úplně sama. Felix se dost tváří, že pokud by tohle Elišce někdo předhazoval před ní, velmi rychle zjistí, jak moc špatný nápad to byl. Ráchel zmíní Eliščinu libretistickou činnost, Eliška zkonstatuje, že to byla krásná práce, třeba s Bedřichem Smetanou a brutálně se začervená, takovým tím způsobem jako Aelfrída.
Rozhovor pokračuje, Felix prohlásí, že její manžel byl agresivní psychopat a dalo jí dost práce ho zavřít do léčebny; následuje kolektivní obdiv nad tím, že to v 19. století dokázala, Felix odvětí, že měla dceru a to ji dost motivovalo s tím něco dělat. A že její občanské jméno je Anna Lauermannová- Mikšová, ale preferuje Felix Téver („šťastná Tibera“), na památku svých cest po Itálii. Eliška suše řekne, že ona se nikdy nevdala a vůbec ji to nemrzí, Felix ji pohladí po rameni a Eliška se opět brutálně začervená.

Božena se po téhle vsuvce obrátí k byznysu a praví, že její přítel byl velmi nesdílný, psal ve spěchu a ať mu přijde pomoci bránit jeho věc, má se s ním sejít na břehu jezera, které je za Městem mrtvých básníků, žalovatel si taky pozval někoho mimoměstského, Božena soudí, že si nejspíš přivolal posily z Města mrtvých dramatiků. A že jí to nařčení z vyvolávání démonů zní opravdu divně, navíc není jisté, jestli to je prohlášení doslovné anebo nějaká metafora pro vyvolávání vnitřních démonů v někom a zkrátka ji to nemálo znepokojuje.
Padne otázka, jestli se smíme dotazovat na jejího přítele, ať to neřešíme na místě, Božena souhlasí, že to je praktické – a že ho má velmi ráda, neb ji podporoval v psaní a ve sbírání folkloru. Padne otázka, jestli on taky sbíral folklor, rozhodně ano, taky psal pohádky a po souhlasném přikývnutí na slovo Kytice je jasné, že onen přítel obviněný z vyvolávání démonů je Karel Jaromír Erben.
Následuje krátká debata o obrozencích, kde padne i jméno Čelakovský, který psal pod ženským pseudonymem; Eliška doplní že proto, že chtěl dokázat, že je taky česky píšící kvalitní básnířka, well… ne úplně ideální způsob. Gwen zmíní, že Ohlasy věnoval svým dvěma přátelům, Josefu Vlastimilu Kamarýtovi a Josefu Krasoslavu Chmelenskému s tím, že jednou budou slavnější než on, což je fascinující ironie, ti dva totálně zapadli a Čelakovský je pořád v obrozeneckém TOP TEN. Eliška ještě dodá, že se o Čelakovském soudí, že byl rusofil, ale on třeba uveřejnil v novinách, kde pracoval, zprávu ruského cara polské šlechtě, která byla tradičně carsky příjemná (ve zkratce, budete poslouchat, inač nož) a stálo ho to místo v oněch novinách, takže to s tím rusofilstvím asi nebylo tak žhavé.
Božena pak zkonstatuje, že by měla ráda s sebou Felix a jejího Černého Lohengrina; Felix ochotně vysvětlí, že to je postava z její povídky, romantický typ, co začne svádět všechno, co má sukni a pak opouštět, protože osobní kontakty jsou mu jenom vznětem pro jeho múzu, ale nakonec jeho existence je prázdná. A v praxi to znamená, že schopnost Černý Lohengrin jí umožňuje vyvolat spektru, co nemá vlastní mysl, dělá to, co mu Felix přikáže, je takový prázdný. Eliška na Boženino ustarané „jestli nechceš, tak jít nemusíš,“ s úsměvem prohlásí, že její schopnost Svéhlavička jí zaručuje, že se jí nic nestane, neb od ní všechno odskočí.
Felix se zamyslí a přijde s tím, že pokud se hovoří o démonech, bylo by dobré mít s sebou někoho, kdo ví a zná věci a dokáže poradit, zjevně má na mysli někoho konkrétního, tak se sebereme a vyrazíme.

Dojdeme k domu, který působí velmi stroze a intelektuálně a jsme uvedeni do pracovny, která působí stejně a tam sedí muž, asi šedesátiletý, šedé vlasy, šedé oči, výrazný orlí nos. Oblečený celý v tmavě modrém, na stole má taktéž v modrém přebalu Bibli a na klopě zednářský odznáček.
Poetický popis: V roce 1813, kdy mu bylo 60 let, jej malíř František Horčička popsal takto: „Abbé Dobrovský musel být v mladých letech skutečně krásný a statný muž. Jeho postava je stále ještě vysoká a štíhlá; jen stáří a nemoci značně nachýlily jeho hlavu, již nosil kdysi zpříma a mužně; také jeho vlasy docela zbělely a splývají lehce a neuspořádaně ve velkých stříbřitě bílých kadeřích dolů. Jeho obličej je oválný, jeho oko šedé, jeho nos orlí, jeho rty jemně vykrojeny. Barva jeho obličeje byla v době, kdy jsem ho důkladněji poznal, olovnatě šedá; žár v jeho očích jakoby téměř odumřel.[…] Jeho hlas už občas nezní příjemně, ale žalostně, nemocně. Také nemluví zcela souvisle, ale chvílemi skáče z jedné věci na druhou.“ František Palacký vzpomínal čtyři roky po Dobrovského smrti, že: „rád měl zábavy společenské, duchaplný vtip, žert a ironii; byť při tom sebe peprněji si byl vedl, vždy řídil se přece šťastným taktem, že neurážel.“ V Palackého paměti zůstal Dobrovský jako „krásný muž, postavy vysoké, ztepilé, pravidelných rysů v obličeji, živého zraku a výrazné duchaplné tváře. Tělesné jeho držení bylo ještě ve vysokém stáří rovné a pevné […].“
Nela ho okamžitě pozdraví: „Dobrý den, pane Dobrovský,“ čímž na něj i na přítomné autorky udělá dost dojem. Gwen se zasměje, že první, kdo ji k démonům napadl, byl pan Arbes, Dobrovský (zvaný též Modrý abbé) ležérně odvětí, že má ucházející znalost démonů vnitřních i vnějších.
Božena shrne shituaci, Dobrovský zkonstatuje, že takhle spatra neporadí, ale rozhodně se chce ke společnosti přidat. Felix se ptá, jestli bude v pořádku, že jeho schopnost není úplně akční, Dobrovský se jenom pousměje, že zevrubná mluvnice jazyka českého je dobrá zbraň. Ema se zajímá, co přesně to dělá. Felix začne mluvit, Dobrovský pohne rukou a Felix rázem mluví naprázdno, podívá se na Dobrovského s takovým: SERIOUSLY? výrazem, následně je jí s omluvou řeč navrácena. Holt bez Dobrovského bychom tu češtinu neměli.
Domluvíme se, že se vydáme na cestu a třeba ještě někoho dalšího přibereme, Božena prohlásí, že vypadáme jako invazní jednotka, na což Dobrovský řekne, že jistota je jistota a nevíme, co tam bude, navíc se Jaromír (Erben) dobře vyzná v právu, ostatně ho vystudoval a dobře ví, že zdejší zvykové právo nijak neurčuje přesný počet zastánců.
Ráchel se ptá, jestli Božena zná žalovatele; nebyl jmenován a to Boženu poněkud znervózňuje, protože se v té Praze všichni znali… a ona sama se se svou schopností moc nebojí, ale nechce nic podcenit. Na dotaz vysvětlí, že její schopnost je Divá Bára, transformuje se v bojový spektr. A ostatně, pokračuje, ani Modrý abbé (kývne k Dobrovskému) není zrovna proslulý tím, že by se moc bál, třeba kulhá proto, že když byl vychovatelem mladého hraběte Nostice a byli s celou rodinou na lovu, tak od hraběnky padl výstřel a Modrý abbé strhl chráněnce za sebe. Taky byl členem zednářské lóže a poslední roky života strávil s vnitřními démony (dnešními slovy by to možná byla bipolárka).

Za této řeči dorazíme k náměstí, kde je srocení lidu, muži, ženy, někdo tam řeční – konkrétně mladý, světlovlasý, modrooký upravený muž vece: „A všechno, co jsme dokázali, to jsme potom dokázali ztratit vlastní nesvorností. To je to, co srazilo český národ na kolena. Naše vnitřní spory, naše rozhádanost, naše nejednotnost. Jakmile se nám začalo dařiti dobře, začali jsme se hašteřit a svářit mezi sebou. A ten, kdo podlehne zradě, ten, kdo se odcizí, ten kdo, podlehne osobnímu volání po moci, ten se poněmčuje a vzdaluje se tím způsobem českému národu.“
Dobrovský usoudí, že by se nám mohl hodit, Felix se zatváří, jestli vážně potřebujeme řečníka, Dobrovský smečuje, že nevíme, co přesně a co všechno potřebujeme.
Lidé se postupně rozcházejí, až tam zbude pouze řečník a nějaký další mladý muž, který se vyznačuje tím, že má u pasu meč a je akčně přezděn na rytíře.
Ptáme se, jestli je naše společnost zná, Božena přisvědčí, že tohle je v podstatě obrozenecká čtvrť a znají se tu všichni. Ráchel se akčně ptá Modrého abbého, jestli řečníka znal; abbé odvětí, že pro něj pracoval a spolupracoval i s tím druhým – Dobrovský je nejstarší, rytíř prostřední a řečník je nejmladší. Ema se ptá, co řečník psal, psal dějiny, v té době ucelený souhrn českých dějin ještě neexistoval. A rytíř si zase trval na tom, že čeština může sloužit i jako jazyk odborného typu a trval si na tom, že by se do češtiny měly překládat i odborné články, k čemuž byl Dobrovský spíše skeptický. Rytíř byl holt o krok dál.
Přijdeme ke dvojici, Ema se řečníka optá, zda studoval zámeckou školu v Kunvaldu, řečník přisvědčí, takže Ema ho osloví jako Františka Palackého. Gwen se otočí k rytíři a otáže se ho, jestli je autorem O klasičnosti literatury (novinová studie; úvaha nad českou literaturou a zdali ji lze považovat za klasickou), rytíř přisvědčí a Gwen pozdraví Josefa Jungmanna.
Na chvíli sklouzneme k debatě o Rukopisech, Dobrovský si povzdechne, že jednou neopatrně řekl, že je škoda, že nemáme nějaký národní epos a Hanka s Lindou, vyhlášení falzifikátoři, po tom nadšeně skočili a byli v tom fakt dobří, to se musí nechat. Palacký pobaveně zmíní, že překládal básně údajného velkého skotského básníka Ossiana, který tak trochu neexistoval, takže v těch falzech nejsme sami. Dobrovský má za to, že překlad byl lepší než originál.

S tím se vydáme ven z města, Felix je ostražité a nabídne Elišce rámě, Dobrovský kulhá pomalu, pohroužen do myšlenek. Palacký a Jungmann si nechají shrnout, co se děje, je vidět, že když Dobrovský řekne, že se někam jde, tak prostě jdou. Modrý abbé má ve skillu autorita nemálo bodů. Palacký zkonstatuje, že jeho řečnické umění je plně k dispozici, Felix kousavě prohlásí, že ne nadarmo se říká „kecat jako Palacký“ – krásně, komplexně, ale není to pravda, na což Palackému trochu cukne v obličeji, ale pod pohledem Modrého abbého mlčí (asi aby nemusel mlčet pod tíhou mluvnice). Palacký raději přejde k jinému tématu a sdělí společnosti, že pokud půjde do tuhého, mohl by být velmi užitečný Jugmann – ten zakroutí hlavou, že jeho schopnost není příliš slavná, Palacký to odmávne, že je to jedno, neb Jungmann je real stuff rytíř, dostal Leopoldův řád a byl ustanoven dědičným rytířem. Na otázku ohledně své schopnosti Jungmann vyhýbavě odvětí, že je odvozená od jednoho jeho obskurního díla, které kromě toho, že není moc známé, není příliš dobré, je to spíš souhrn českých přísloví než povídka, není na ni hrd a pyšen a neví, jak se mu vlastně mohla přihodit. A že má mnohem větší radost ze svých slovníků, Dobrovský přikyvuje, že mluvnice a slovníky byly něco, o co se další generace mohly opírat, ale je si plně vědom faktu, že to není úplně atraktivní čtivo a povídka je zajímavější. Jungmann ucedí, že je taky kratší.

Postupně dojdeme k jezeru. Má modrou barvu, slunce se v něm odráží, daleko na druhé straně je silueta města. Jezero je krásné, kolem rostou břízy, je v něm něco magického mystického samo o sobě. Takhle si asi lidé představují jezero, když básnici mluví o jezerech.
Z březového hájku někdo přichází, ozývá se veselé pohvizdování.
Záhy se vynoří dva chlapíci, jeden je mladý, fešný, druhému je tak ke čtyřicítce, má na hlavě výrazný klobouk, za ním zastrčené karty. Mladší je upravený, má šátek, který se nosil tehdy místo kravaty. Ten druhý je spíš freestyle, kabátec nezapnutý.
Ten s kloboukem se ptá, co je to tady za procesí, Božena je pozdraví a ptá se, jestli jsou taky na cestě k té nepříjemné záležitosti, odkývají to, že přicházejí jako podpora žalujícího.
Ema se mladšího okamžitě zeptá, jestli nepracoval od roku 1833 v redakci Květů, prý ano, takže Ema ho osloví jako Josefa Kajetána Tyla. Tyl ještě dodá, že kolega s kloboukem ho hodně ovlivnil, ten mávne rukou, že napsal i nějaké historické hry, ale raději měl veselohry a hlavně karban. Božena s Dobrovským pobaveně dodají, že díky kolegovi s kloboukem se u nás duch Krkonoš jmenuje Krakonoš a ne Řepočet (protože přesně to znamená německé Rübezahl nebo polské Liczyrzepa; pro pobavení, další polská označení jsou Rzepiór, Rzepolicz a pak přejali i toho Krakonoše ve tvaru Karkonosz). Ema následně v karetním hráči s kloboukem rozpozná Václava Klimenta Klicperu. Ten ještě dodá, že jedno z jeho děl je komedie Divotvorný klobouk, trik tedy spočívá v tom, že ten, kdo má klobouk, nemusí platit útratu, což je samozřejmě lest a takhle to nefunguje, nicméně tam pracuje se svým oblíbeným prvkem, který nazývá „kuklení“ – někdo se vydává za něco, co není nebo je považován za něco, co není, aniž by o tom věděl a to je ta největší legrace.

Zatímco kráčíme a rozmlouváme, tak si všimneme zvláštní věci, že autoři kolem nás se najednou začali měnit. Božena Němcová během pár okamžiků omládla a vypadá jako šestnáctiletá dívka, máme tu Barunku Panklovou in the flesh.
Eliška a Felix zůstávají stejné, ale vypadá to, jako kdyby začaly lehce namodrale světélkovat. Dobrovský se skoro nezměnil, jenom taky světélkuje. Zato Palacký najednou vypadá na něco kolem 40, což je cca 20 let plus od původního věku a z Jungmanna je Altmann, působí jako šedesátiletý.
Klicpera a Tyl vypadají stále stejně a ani nesvítí.
Všichni na to koukají velmi WTF, ale nikdo nemá tušení, co se vlastně děje a s tím dorazíme na místo srazu. Je tam lehce cítit slabý pach síry, není to silné, ale je to dost zřetelné. Ping hlásí zelenou na okrajích s oranžovou a než si to tam stihneme prohlédnout více, dorazí žalující a žalovaná strana.
Jeden z nich má kulaté brýle a vypadá tak trochu zakřiknutě. Druhý je lehce neupravený, má mužné strniště, lehce rozcuchán, tmavé vlasy, uhrančivé oči, klenuté obočí… a drží v rukou provaz, za který táhne toho zakřiknutého. Instantně (a pochopitelně nevysloveně) identifikujeme se spoutaném Karla Jaromíra Erbena a v poutajícím diskontního Byrona, tedy Karla Hynka Máchu.
Barunka předstoupí a navzdory zřetelné neradosti ze svého šestnáctiletého hlasu prohlásí, že byla žalovanou stranou požádána, aby se dostavila, tedy tak činí a s sebou si vzala nějaké odborné poradce a ochranku. Tyl prohlásí, že přišel, jak po něm Mácha chtěl a vzal s sebou Klicperu, protože je bystrá mysl a umí vidět věci z odstupu.
Mácha k Barunce praví, že si přivedla procesí, Barunka kontruje: „Vzala bych jich ještě víc, kdybych věděla, že žalující strana jsi ty, Ignáci.“ (Mácha se narodil jako Ignác Mácha, Karel si přidal v rámci obrozeneckého trendu a Hynek je česky Ignác – a oslovení Ignác pochopitelně nesnášel)
Mácha se podívá směrem k Elišce a Felix: „Takovouhle sis přivedla posilu? Myslíš tady ty dvě, které se vyznačují zejména tím, že je někdo málo –„ a zmlkne.
Dobrovský: „Nehezky zacházíš s českým jazykem.“
Mácha má dramatickou němohru, Klicpera se upřímně tlemí, po chvíli Máchu Dobrovský vyzve, ať mluví k věci.
Mácha prohlásí, že není někdo, kdo by měl sklon soudit prohřešky svých bližních, ale Jaromíra viděl, jak tady na tom místě vyvolává démony a tím myslí doslova, entity vystupující se země za pachu síry. Viděl, že to byl on, naprosto jasně a zřetelně. Nečekal, až si ho někde všimne a hleděl se ztratit. A že to nemůže nechat jen tak, tohle může ohrožovat okolí a ani Jaromír se z toho nevyprávníkuje.
Barunka se Jaromíra ptá, jestli to udělal, Felix se naopak ptá, proč se od toho burana (tj. Máchy) nechá Jaromír takhle vláčet, když by ho zvládl postavit do latě.
Jaromír odvětí, že nic takového neudělal, ale jestli tady Mácha něco viděl, považuje za důležité to vyřešit. Felix zavrčí, kdo ví, co Mácha viděl, ten uraženě řekne, že byl zcela střízliv a pokud by to viděl někdo opilý, tak velmi rychle vystřízliví.
Následují zpřesňovací otázky – ony entity vypadali jako velmi klasičtí čerti/démoni, chlupatí, rohy, kopyta, bylo slyšet řinčení řetězů, byli tři – a že Jaromíra viděl mávat rukama a něco říkat. Jaromír kroutí hlavou, že u jezera nebyl několik týdnů. Klicpera se vzápětí opře o strom, sundá a nandá si klobouk a vypadá jako Jaromír, pak stejnou věc s kloboukem provede znovu a vypadá zase jako Klicpera – a že tímhle rozhodně nechtěl ukázat na sebe, jenom chtěl demonstrovat, že „vidět něco“ a „co to ve skutečnosti je“ mohou být dvě velmi různé věci. Pak si Jaromír všimne, že část lidí světélkuje a začne se vyptávat, co to má znamenat, všichni krčí rameny, až Klicpera luskne prsty a zahlásí, že příčinou, ač nevědomou, je kolega Hynek. A všichni se mají podívat, kolik komu je – Hynek vypadá na 25, Jaromír taky, protože oba byli stejně staří. Barunka zaúpí, že jí bylo 16, když bylo Hynkovi 25, Eliška se narodí za 11 let, Felix za 16, Dobrovský byl už 7 let po smrti, Jungmannovi bylo kolem 60 a Palackému 38. Tylovi je 28 a Klicperovi 44… a přesně tolik jim bylo v roce 1836, kdy Mácha umřel na slabší choleru.

Pak se vrátíme k případu; Gwen praví, že jestli jsou v okolí nějací démoni, bylo by nejlepší je rychle najít a zbavit se jich, neb je rozumnější zbavit se případné hrozby, abychom se tu nedohadovali a neskočili nám do zad, což je odsouhlaseno.
Začneme se rozhlížet po stopách, což je trochu pozdě, protože jsme to zdupali jak hovada, nicméně Nela se pokusí i tak něco zjistit – najde nakonec velmi neobvyklé stopy, nejsou totiž na zemi, jsou to polámané větve a vedou z té mýtinu někam nahoru. Následuje obecné nadšení, že jestli mohou létat, tak mohou být dost kdekoli, to chceš.
Mácha následně přijde s nápadem využít svědectví jezera, je to básnické jezero, kdyby třeba něco vyvěštilo, na to se od přítomných Scionů ozve několikahlasé OMG NENE a Klicpera usoudí, že minulost by mohla být méně vošajslich, also by se nám hodila víc. Mácha se na zamítavou reakci k věštění tváří tak jako „sissies“ (jasně, tebe to nekousne, tak si hraješ na drsňáka, frajere…) – nicméně dodá, že jezera je nutno se tázat poeticky, aby to fungovalo.
Klicpera zahlásí: „Minulost lehká, budoucnost těžká, vodičko, vodičko, nebuď děvka.“
Mácha má ve tváři výraz facepalmu, nicméně jeho dramatické zhrození nikdo nekomentuje a ani moc nesleduje (ach, jak zraňující pro křehké ego básníkovo!), protože všichni koukají na jezero.
Jezero se začne probarvovat, v obrazu vodní hladiny vidíme, jak se na obrazu chvěje země, z které vyskakují takoví krampusoidní ďáblové a skutečně je tam Erben, který je v podstatě vytahuje – je to on, včetně kytičky mateřídoušky, kterou má v klopě, ale výrazem se vůbec nepodobá tomu, jak se Erben tváří teď. Aktuální Erben vypadá šokovaně, buď je fakt dobrý herec, anebo je fakt v šoku. Potom jako by se obrazový Erben ohlédl ke kameni, kde byl Mácha schovaný a pak se podívá ke konkrétnímu kopci, který vystupuje z krajiny a pak se obraz vytratí.

Dotaz, co je na tom kopci – je tam les, pár starých kamenů, pár starých stromů, nic víc, odpovídá stále ještě poměrně šokovaný Jaromír. Nela zkusí popojít ke konci mýtiny, za mýtinou žádné stopy nejsou a obrazový Erben neodešel. Padne otázka, kde Jaromír v tu chvíli byl, bohužel sám doma, četl si staré noviny o zakládání Národního divadla, jak byl Palacký pozván k řečnění nad základními kameny. Palacký se uculuje, že to bylo složitější, Mladočeši ho moc nebrali, ale nakonec ho pod společenským tlakem pozvat museli. Ráchel se otočí k Máchovi a ptá se, co ví o tom kopci on, dle Máchy tam jsou ohlazené kameny, ne v žádném obrazci, nemyslí si, že by je tam umístila lidská ruka, byť třeba dávno. Taky staré stromy, je to pěkné místo, které by možná někdy mohlo sloužit za nocí jako vílí sněm, ale moc ho nenapadá, co by na něm mělo být zvláštního.
Barunka ucedí, že to zjistíme, až se tam dostaneme a pak zamumlá něco o egocentrickém kreténovi, jehož egocentrismus je tak mocný, že zakřivuje čas a prostor a s tím se vydáme kopec.

Na kopci PING hlásí zelenou, Nela hledá stopy a Gwen poslouchá. Na místě jsou skutečně romantické balvany a staré stromy, nic zvláštního… nicméně Nela ucítí krev a následně je za jedním kamenem objeven jeden ks vlka s usekanými všemi čtyřmi prackami a jeden ks hada s vypíchnutýma očima. Instantně si vzpomeneme na Erbenův Zlatý kolovrat, kde se ovšem vypichovaly oči a sekali hnáty hadu a zvěři metaforické, tohle vypadá dosti doslovně. Nela to prohledá a najde stopy, které vedou dolů z kopce, tipuje nejméně dva lidi a pak tam najde kytičky mateřídoušky, velice podobné té, co má Jaromír v klopě.
Ti, kdo byli na výpravě ve městě dramatiků začnou přemýšlet nad tím, jestli by někdo nemohl napsat nějaké převyprávění Kytice, neb u dramatiků se řešilo nešťastné zpracování jedné Shakespearovy hry (odkaz na výpravu). Dobrovský říká, že to není časté, ale není to nemožné, ovšem je velice zvláštní, že se u toho vyskytuje i ten Erben, ty objevující se prvky dávají smysl, přítomnost autora moc ne. Ráchel se ptá, jestli by něco takového mohlo způsobit, kdyby se začal život autora vykládat nějak hodně jinak, nebo jestli by to změnilo spíš obraz autora ve Snění – dle Dobrovského by se to nějak otisklo do podoby autora, takhle by to nevypadalo. Nela nás mezitím vede po stopách a u stezky je zajímavá věc, ohlazený kus kamene, do kterého je vyryto J. Erben.
Ráchel se zamyslí a praví, že Jaromír měl bratra, dvojče Jana, který nedlouho po narození zemřel. Dobrovský se taky zamyslí a řekne, že by to takhle mohlo být; autoři ve Snění jsou suma jejich slov, co o nich bylo řečeno, co řekli oni sami. A jestli Jan Erben zemřel v útlém věku, může tady být, ale nemá dostatek slov, tak si je bere od Jaromíra. Jsou to Jaromírova slova, použitá k cizímu účelu a protože jsou velmi doslovně na krev, tak to může dělat. A autor může manipulovat do nějaké míry se svým dílem.
Jaromír vypadá, že každou chvíli omdlí, vezmou ho mezi sebe Gwen a Ráchel.
Padne otázka, co dělat, až Jana najdeme; Dobrovský má za to, že záleží, proč tu je a co chce. A že skoro žádná lidská bytost není sama od sebe zlovolná, ale budeme se muset nějak popasovat s následky jeho činů, neb je asi nepůjde jen tak odvolat, slovo jednou povolané v život se zpátky bere špatně.
Mezitím Gwen napadne ozdobit Jaromíra něčím navíc, abychom ho případně snadno odlišili od Jana, na to Mácha prohlásí, že on by věděl a než stihne někdo něco udělat, udělá Jaromírovi šlic na tváři. Felix po Máchovi vystartuje, ozve se zadunění zvonů, je ohlušující, očividně mind-affecting, moc příjemné. Jungmann zahučí, že to je Márinčin umíráček, ošklivý, ale ne neporazitelný, Dobrovský jenom přezíravě ucedí: „Dramátko.“

A postupně dojdeme ke hřbitovu. Už se připozdívá, začínali jsme odpoledne. Hřbitov je malý a z márnice se ozývá maniakální chechot. Mácha rozkopne hřbitovní branku a vletí dovnitř, Mini se ho rozhodne předběhnout. Felix, Eliška a Barunka taky vyrazí svižně na krchov.
Palacký prohlásí, že může všechny posilovat v tom, co dělají, ale budou muset zároveň poslouchat, co říká. …a zatím předsunutá jednotka Mini nachází v márnici obviously nemrtvého vojáka, nevypadá jako duch, spíš jako oživlá mrtvola, má pušku s bajonetem v ruce a aby bylo na krchově řádně veselo, z hrobů se začínají hrabat další umrlci.
Kousek od márnice stojí Jan Erben, společnost mu dělají dvě ženy, jedna trochu starší, má velkou sekeru a krásná mladice s cca půlmetrovým nožem, obě mají v oku dost psychopatický lesk. A tři čerti, kteří právě vyskotačili zpoza márnice. Jan k Jaromírovi prohlásí: „Přišel jsem si vzít tu polovinu, na kterou mám nárok. Dej mi, co je moje a nikomu se nemusí nic stát.“
Jakoukoli možnost debaty ovšem zařízne Mácha, který vyrazí Janovým směrem.
Mini se jde wrestlit s vojákem, nechceme tu jiné střelce než naše vlastní.
Nela si jako správný lučištník drží hygienický odstup a střílí, jejího šípu se dotkne vedle ní stojící Tyl (má schopnost Švanda dudák, očarovává předměty).
Ráchel chytí relik, pozoruje nepřátele, zejména Jana, pokud by používal nějakou schopnost… a zaregistruje tři mrtvoly, které se snaží vervat do márnice na pomoc zombie vojákovi.
Felix rovnou za běhu volá Černého Lohengrina, objeví se stín, taková silueta ideálního rytíře, má zvláštní oči, průstřihy, jde v nich vidět, co je za ním.
Barunka se mezitím proměnila v Divou Báru, spektru se strašlivými drápy.
Eliška se drží vedle nich a Felix s Divou Bárou se jmou zatloukat nemrtváčky. Jungmann natáhne jednoho z čertů. Jednoho hitne Nela, čert se potácí.
Jan Erben zacouvá a pošle dopředu své společnice, Mácha na ně skočí a jede stylem hospodské rvačky.
Mezitím Palacký začne řečnit. Mluví o jádru češství, že česká povaha tíhne k mírumilovnosti, ale člověk brání to, co je jeho a když jsou Češi zaháněni agresí do kouta, jakkoli jim výbojnost není vlastní, tak bojují jako lvi. Popisuje německý prvek jako uspořádanější, Češi tíhnou spíš k anarchii, zápas je věčný, něco v něm může vznikat a je důležité v něm nepodlehnout.
Ráchel mezitím hlásí, že čerti na místech X a Y se chtějí přesouvat dozadu, možná vzduchem, Nela se má připravit ke střelbě, Nela střílí pochopitelně na toho, na kterého má nejčistší ránu.
Gwen se nastěhuje vedle Jaromíra a rozhodne se ho nedat, vedle Emy se postaví Klicpera, jednu ruku na klobouku. …a vzápětí se dva čerti skokem přesouvají dozadu, Jungmanna jeden pro dobrou míru vezme kopytem do ksichtu. Na místě jde jeden po Jaromírovi, druhý po Klicperovi, Emě a Nele a ten taky od Nely chytí Tylem očarovaný šip. Druhý doskočí a pak mu Jaromír chytí v letu řetěz a začne recitovat: „Strašlivě řve ďábel, jako had se svíjí, až jeho mysl i cit pomíjí.“ A čert začne řvát, jako by ho skutečně trýznila muka pekelná. Přehluší to Palackého, přehluší to všechno, Jaromír klidně recituje a namotává si bokem na ruku řetěz. Zadní voj z toho poněkud odpadá, zejména Gwen je strašně nadšená.
Nela v mezičase sestřelí potácejícího se čerta u Jungmanna, Ráchel zaregistruje, že nemrtváci v klubku u Báry a Lohengrina jdou dost tvrdě do Elišky, která se zapotácí, tak po ní skočí a odtáhne ji, jedna mrtvola Ráchel drápne do nohy.
Mezitím v hospodské rvačce ta s kudlou podkopne Máchu, nad ním se rozmáchne ta se sekerou. Ráchel zavolá na Nelu, slyší to Gwen, mávne na Nelu a máme o sekernici méně.
Jungman, stále se válející na zemi se zkrvaveným obličejem se natáhne, zvedne ruku… a ta s nožem má na sobě hořící kuře typ plivník. Kuře jí vlastně nic nedělá, jenom po ní poskakuje a kvoká, ale nedá se setřepat a majitelka kudly je z toho seriózně mimo.
Jaromír pořád recituje, čert pořád řve, Gwen toho má dost, popadne nejbližší šutr a rozmlátí ležícímu čertovi lebku a pak to konečně ztichne. Jaromír jí slušně poděkuje, překročí čerta s krvavou kaší místo hlavy a vydá se k samolibě se tvářícímu Janovi.
Mini mezitím odklidí umrlce v márnici včetně vojáčka. A přesouvá se směrem k Divé Báře, Elišce, Felix a Lohengrinovi, protože mrtvoly z těch hrobů lezou pořád dál a dál, Ráchel se připraví je řídit, tohle chce koordinovaný útok, v tomto případě by ho šlo nazvat Lohengrind.
Nela vzápětí sestřelí typku s kudlou a kuřetem.
Ema přemýšlí, co dělat, jestli by nemohla nějak použít svá tři slova, Klicpera jí poradí, ať se zaměří na Jana a dostane ke své nezměrné radosti tato tři slova: Útěcha, žalost, osamění. A přidá poznámku, že si myslí, že ten brácha, je smutný, jestli by to nešlo vyřešit i jinak, než že se pobijí a vrátí se jenom jeden. Gwen se pokusí dosprintovat k Erbenům, chce vědět, co budou řešit a je připravená tam začít svítit, protože pokud si začnou povídat, tak to ráda podpoří a pokud se tam začnou rubat, tak bude taky dobré být u toho. Nela, Ema a Klicpera se tam pomaloučku přesouvají taky. …a Jungmann na Máchu hodil plivníka, neb Mácha vypadal, že se pokusí na Erbeny vletět.

Jaromír dojde k Janovi a začnou se bavit. Jan je nejdřív „Hmm, a co uděláš, zabiješ mě? Co jednou umřelo se špatně zabíjí.“ Ale pak se, s podporou Gwen a Emy podaří dojít k tomu, že Jan chtěl společníky, sice tihle byli poněkud destruktivní, ale tak pracoval s tím, co jeho bratr napsal a ostatně, sytý hladovému nevěří a kdo má hodně, nechce se dělit, s čímž tedy minimálně Gwen radikálně nesouhlasí a že bychom se mohli poptat na Snových pláních, jestli by se Jan nemohl někde usadit. Načež Jan mávne rukou, mrtvoly se přestanou sápat z hrobů a nastane přesun zbytku skupiny k Erbenům a spol.
A ti, co je známe, vzpomeneme si na šejky, co jsou actually ve Snění, sbírají kuriozity a určitě by jim nevadilo u sebe někoho ubytovat, Jan je tím poněkud konsternován, ale ptá se, co ostatní na to. Všichni souhlasí, pod vlivem Dobrovského se ovšem debaty neúčastní Mácha, který kromě toho, že po něm poskakuje kuře, taky záhadně nemůže mluvit. Jako kdyby tu o jeho vzácný názor nikdo nestál (skandál!)
Jaromír prohlásí, že všechno odpuštěno, rád by se na cestu k šejkům přidal a Jana i potom někdy navštívil, Jan je celkem perplex, neb si myslel, že ho Jaromír nebude chtít nikdy vidět, Jaromír odtuší, že to je samozřejmě nesmysl.
Ujistíme se, že autoři to bez nás zvládnou, Dobrovský zkonstatuje, že bez Jaromíra se Hynkovi nějaké věci vysvětlí snáze, seberou si svých pět švestek, Jungmanna a Máchu a před odchodem si Eliška ještě utrhne kus spodničky, Tyl ji předtím potuní a Eliška zaváže Ráchel nohu.

S tím se s autory rozloučíme ve společnosti bří Erbenů vyrazíme směr šejkové. Ti bydlí na Snových pláních v takovém velmi orientálním paláci; sen z Tisíce a jedné noci, by se to dalo popsat. Jeden z šejků nosí fialovou, druhý oranžovou a taky dostaneme šejk (jako pití), borůvkový a pomerančový. Z bratrů Erbenů jsou velmi nadšení, přece jenom, mají toho dost, ale někdo nový se nevidí každý den, Janovi rádi nabídnou střechu nad hlavou a ptají se ho, jestli ho zajímá poezie, Jan vlastně neví. Šejkové mu řeknou, že tu mají plnou knihovnu orientální poezie, hudební nástroje a kdyby zjistil, že si víc rozumí se zvířaty, tak tam mají i spoustu zvířat, zkrátka takové vyber si, co tě baví. Domluví se ještě s Jaromírem, že se tu samozřejmě může zastavit, ale ať přinese něco ze svých básní, protože to je tady exotika. My se potom v pořádku probudíme doma v Praze, včetně toho, že rána na Ráchelině noze vypadá pozoruhodně dobře vyléčená.