Účastníci: Ráchel Rozvážná, Lea, Ema Sovová, Dana Kobrová, Nela dcera Neit, Veronika Dušková, Kérka, služebník Hádův

SMS od Ley: Už dlouho jsem nebyla na snoplavbě, nepotřebujete někdo něco ve snění řešit?

Sešli jsme se v Generické, abychom to probrali. Já a Dana jsme si vzpomněly na dívku ze Slunovratového tržiště, u které jsme se chtěly ujistit, že je v pořádku. A také jí zaplatit za květiny.

Převyprávěly jsme ostatním naší příhodu ze Slunovratového tržiště: Narazily jsme tam na stánek Oféliino květinářství, ve kterém květiny prodávala dívka. Tedy prodávala… Gwen a Yvonne popsaly jaké květiny shání, dívka jim je podala a když se ptaly po ceně, tak se zatvářila zmateně s tím, že už přece zaplatily a následně se celý stánek i s ní rozplynul. Melaen (král elfího dvora, Yvonnin manžel) řekl, že ta dívka trpí časovou nezaostřeností, což znamená že se v čase nepohybuje lineárně. Gwen nechala květiny prohlédnout Kovaříkem, který zjistil, že pochází ze snových plání. Což nás přivedlo k myšlence, že by o ní možná mohl něco vědět Shakespeare z Města mrtvých dramatiků a že by bylo dobré dívku, která je možná Ofélie, najít, zjistit jestli potřebuje pomoci a popřípadě na ní získat bližší kontakt.

Lea usoudila, že je to dobrý důvod, proč navštívit Snění a že hledání možná Ofélie považuje za dobrý cíl své výpravy.

Přesunuli jsme se tedy k panu Brownovi pověděli mu koho a proč hledáme a také, že máme v plánu kontaktovat Malcolma a poté navštívit Město mrtvých dramatiků. Poté jsme si šli lehnout. Po usnutí jsme se ocitli na pláních s vlčími máky a Lea zavolala Malcolma. Převyprávěli jsme mu proč jsme dorazili a koho hledáme. Syn Morfeův nám řekl, že vynést cokoliv ze snění je nesmírně obtížné ale že dívka, kterou popisujeme tu pravděpodobně byla i když on sám se s ní osobně nepotkal. Vyptali jsme se ho více na Města mrtvých. Jsou celkem čtyři – autorů, dramatiků, básníků a skladatelů. Město mrtvých dramatiků je velmi podobné Městu mrtvých autorů (výpravy tam Město mrtvých autorů - 7.8.2020 a Wilder West aka město mrtvých autorů podruhé - 14.8.2020) a mělo by být obdobně nebezpečné (na rozdíl od Města mrtvých básníků před jehož EXTRA nebezpečností už jsme v minulosti byli varováni). Také nám řekl pár drbů z Měst, které se nám zatím nepovedlo potvrdit ani vyvrátit:

• Shakespeara prý mrzí, že nežije v Městě mrtvých básníků.
• Říká se, že Oscar Wilde má trojí občanství.

Poté jsme se Malcolma ještě vyptali, jestli v Městě mrtvých dramatiků něco nepotřebuje. Poprosil nás ať to tam zkontrolujeme a pokud najdeme nějaký problém, který nevyřešíme, abychom ho informovali. Pak nás přesunul před brány města. Prošli jsme branou do antické části města a mohli jsme obdivovat sloupy, sochy, vily a dokonce lázně. Vše dokonale čisté a bílé – prostě takové jak si většina lidí představuje že to ve Starověkém Řecku vypadalo. Neviděli jsme však žádné obyvatele. Usoudili jsme, že nebudeme klepat na náhodné dveře ale že zkusíme nahlédnout do menšího amfiteátru, kterého jsme si také všimli.

Uvnitř byli tři muži okolo čtyřicítky, kteří se zrovna bavili. Než si nás všimli zaznělo: „Myslím si, že by se neměli tak křečovitě soustředit na kritiku společnosti.“

Jakmile si nás všimli tak nás slušně přivítali. Představili jsme se, oni dle zvyklostí Měst ne (minimálně v Městech mrtvých dramatiků a autorů s vámi obyvatelé začnou řešit důležitější věci až když správně přijdete na to, kdo jsou) a nabídli nám pohoštění a víno. Nebylo nikterak složité dojít k tomu, že se bavíme s antickými dramatiky, co bylo těžší bylo poznat, který z nich je který. Zvlášť když člověk neví, jak moc by je urazilo, pokud bychom je zaměnili. Jeden z nich měl na těle jizvy, druhý nepůsobil příliš šťastně, že jsme se k nim připojili a třetí s námi mluvil nejvíc. Chtěli jsme si být jistí, tak jsme zmínili Antigonu a ten, který nejvíce mluvil ji začal více rozebírat. Bylo tak jasné, že mluvíme se Sofoklem. Určit, že ten co z nás není úplně šťastný je Euripidés a třetí je Aischylos, nám pak již nečinilo potíže. Pánové byli spokojeni, všichni se uvolnili a pochválili nás, prý ne všichni návštěvníci Města je jsou schopni poznat. Zeptali jsme se, jestli vědí, kde bychom našli Shakespeara. Nebyli si jistí, kde zrovna tráví čas, nemají ve zvyku se starat o cizí záležitosti ale poslali nás za Američany, že ti budou jistě vědět. Aischylos s Kérkou se během rozhovoru na chvilku přesunuli stranou a něco spolu probírali. Mezitím nám Sofoklés doporučil, že pokud bychom museli něco nebezpečného řešit ať rozhodně požádáme o pomoc Aischyla, že jeho schopnost Sedm proti Thébám je nesmírně silná. Také nám řekl, že jeho schopnost nese jméno Oidipus Rex. Ochutnali jsme skvělé medové koláčky a když se oba pánové zase připojili tak jsme se rozloučili.

Vyrazili jsme do americké čtvrti popsanou cestou a dorazili k baru Touha. Uvnitř byli čtyři muži, tři popíjeli spolu a čtvrtý seděl vzadu u sklenice sám. Skupinka vypadala nadšeně, že přišel někdo nový, jeden z nich se zvedl a došel nám pohotově nalít, přičemž se zeptal elegantního muže, jestli to nevadí, na což se mu bylo odpovězeno, že je to v pořádku, že to bude na účet podniku. Z jména baru a z toho, jak si elegán všímal Kérky nebylo těžké určit, že se nacházíme v podniku Tenesseho Williamse. Při rozhovoru s trojicí mužů jsme se dozvěděli, že muž v rohu není místní ale Nor a že jeden z mužů, u kterých jsme si zatím nebyli jisti jménem má irské kořeny. Po chvilce jsme se dobrali k tomu, že to bude O'Neill ale posledního muže z trojice jsme nebyli schopni určit ani když vyndal kytaru a začal zpívat Kdopak by se vlka bál? Naštěstí nevypadalo, že by ho urazilo že nám to tak trvá a ochotně nám poskytl další vodítka – vysypal zápalky z krabičky a naplnil ji pískem, když nám ani to nepomohlo vzal tři nejvyšší členky naší výpravy a nechal si nás stoupnout vedle sebe. Nele v ten moment došlo, že mluvíme s Albeem a tak jsme mohli přejít k závažnějším záležitostem. Vyptali jsme se na cestu k Shakespearovi, popsali nám kratší cestu přes japonskou čtvrť. Také padlo, že O'Neill si umí díky své schopnosti Ledař přichází vyvolat laso.

Protože padlo, že cesta existuje minimálně ještě jedna a naše znalosti japonských dramatiků byly na úrovni, se kterou bychom se tam styděli s kýmkoliv mluvit, zkusili jsme se seznámit ještě s norským dramatikem, kterého Ema velmi rychle identifikovala jako Ibsena. Působil jako velmi schopný a silný muž a popsal nám cestu za Bardem přes ruskou a pobaltskou čtvrť. Poděkovali jsme a vyrazili.

Ruská čtvrť vypadala tak jak by člověk čekal – všude sníh a zima. A vzhledem k tomu jak nalehko se pohybuje většina z nás ve snění to začal být brzy dost problém. Lea si začala přát kabát a v tu chvíli jsme zaslechli zvuk rolniček. I přes Danino upozornění, že to nikdy nevěstí nic dobrého, k nám saně s rolničkami dojely dříve než jsme s tím něco udělali. Ze saní nám muž okolo čtyřicítky se silným ruským přízvukem sdělil, že vypadáme, že potřebujeme svést a ať si nastoupíme. Jeho tón nepřipouštěl nesouhlas, tak jsme všichni nastoupili. Lea byla zabalena do kabátu a muž se nás vyptal, jestli nemáme omrzliny, že se nám na ně kdyžtak podívá a ošetří je, že býval lékařem. To jsme naštěstí nepotřebovali a Dana se oparně vyptala, co po nás bude chtít, za to že nás sveze. Odpovědí bylo, že to bude v pořádku, pokud poznáme, kdo je. Naštěstí Lea poznala, že jedeme s panem Čechovem. Saně se vznesly do vzduchu a po průletu nad ruskou čtvrtí a japonskou čtvrtí s vyschlým korytem řeky jsme byli vysazeni před rozsáhlým zdobeným domem, který měl nad dveřmi glóbus.

Po zaklepání, jsme byli pozváni dovnitř, kde jsme Bardovi popsali situaci. Bylo nám řečeno, že by o dívce nějaké informace měl ale že by nejprve potřeboval s něčím pomoci. Nedávno prý někde hráli „inovativní“ Sen noci svatojánské, kde se místo víl a elfů objevovali mimozemšťani a bylo to obecně fakt špatné. A to natolik že divákům v mysli dost výrazně utkvělo, což dočasně narušilo Snění. Přesněji se u města objevily černé „ovečky“, dle popisu temné bytosti se spoustou nohou a očí, které ve Snění způsobují problémy a ačkoliv po nějaké době samy zmizí, pokud by se propojily s něčím ve Snění trvalým mohlo by to být do budoucna nebezpečné. Bylo tedy potřeba „ovečky“ izolovat do příhodné ohrady, kterou mají přímo u města. Bylo nám doporučeno, abychom si k nahánění „oveček“ osedlali noční můry z Černého háje. Noční můry zde mají podobu temných koní s planoucíma očima a pro bezpečnou jízdu na jejich hřbetu je důležité se při osedlávání nebát a věřit si. Je to věc vůle nikoliv jezdeckých schopností. Shakespeare také zmínil, že pokud si zvládneme sehnat pomocníky můžeme s sebou jednoho až tři vzít.

To jsme také udělali – o pomoc jsme poprosili Aischyla, O'Neilla a Ibsena. Během toho, co jsme je obcházeli, jsme museli znova přes ruskou čtvrť. Tentokrát jsme to vzali poklusem, abychom tolik nemrzli. Cestou se k nám připojila mladá žena na koni. Neměla ruský přízvuk, tedy jsme odhadli že bude spíš jedna z pobaltských dramatiků, také působila nadšeně ze složení naší skupinky a poté, co nám odkývala, že se v jejích dílech objevovala lotyšská mytologie, tak nebyl problém určit, že se bavíme s Aspazijou. Byla překvapena a potěšena, že jsme ji poznali a pomocí své schopnosti Stříbrný závoj nám vytvořila stříbřitou látku, která každého z nás obklopila jako pelerína, čímž zajistila, že jsme pak už u nich ve čtvrti nemrzli. Také jsme se ji vyptali, kde přesně ve čtvrti bydlí a jestli neví něco bližšího o osedlání nočních můr. Blíže nám popsala, co je při osedlávání důležité a poskytla nám provazy, abychom pro náš lepší pocit měli alespoň provizorní ohlávku. Poté nám popřála mnoho štěstí a slíbila, že nám bude fandit.

Společně s našimi posilami jsme dorazili k háji plnému černých stromů, ve kterém se pásly noční můry a dali se do osedlávání. Všem se nám podařilo noční můry zkrotit – s menší či větší mírou snahou nás shodit z jejich strany. Za zmínku stojí, že Lea ji spíše ochočila než zkrotila a Ibsenovi stačilo se jedné z nich jen dotknout, aby si před ním vyděšeně klekla.

Vyjeli jsme na zkrocených nočních můrách z města a brzy jsme spatřili „ovečky“. V ten moment nám došlo, že „ovečky“ byl jen velmi poetický básnický opis. To, co se před námi rozlévalo byla masa černých okatých bytostí připomínajících ze všeho nejvíc pavouky s náhodným počtem nohou. A to třeba i lichým. Brzo nám došlo proč – bytosti se volně spojovaly a rozdělovaly, jak se jim zrovna chtělo.

Dle plánu, který jsme vytvořili s předstihem, se Dana a O'Neill přesunuli na jeden bok stáda a na druhý Ema a Ibsen. Hlavní hnací sílu na sebe vzala Nela, Lea, Veronika, Kérka a Aischylos. Já jsem se pohybovala volně kolem stáda a dávala pozor na neočekávané problémy. A ty brzy dorazily. První dva pokusy „oveček“ vylít se přes boky pryč obě naše křídla v pohodě zvládla. Noční můry černé bytosti dost děsily. Poté se některé „ovečky“ rozdělily na menší, málonohé a pokusily se proklouznout mezi zadními jezdci, ti na to byli připraveni a bytostem tento útěk zatrhli. Pomalejší „ovečky“ však způsobily že se celé stádo protáhlo a boky začaly mít seriózní potíže. Lea, Veronika a Kérka se přesunuli na boky, což ale zapříčinilo problémy vzadu. Aischylos se optal, jestli potřebujeme více lidí a po našem souhlasu, tam byl s křikem Sedm proti Thébám najednou sedmkrát. Mít o šest lidí s oři navíc byla nesmírná pomoc. To že ti lidé byli Aischyles činilo zbytek cesty téměř pohodovou vyjížďkou, minimálně do momentu, kdy se stádo pokusilo o poslední pokus o útěk. Skoro u ohrady se „ovečky“ začaly slévat ve velký chumel, který se pak jako několikametrová vlna převalil na bok, na kterém byla Lea, Ema a Ibsen. Lea s ochočenou noční můrou zvládla „ovečky“ nejblíže k ní vystrašit natolik, že se část vlny rozpadla. Stále však hrozilo, že se masa bytostí převalí na Emu, která na rozdíl od Ibsena nebyla v pozici, aby mohla uhnout. Ibsen místo toho aby odjel přeskočil na noční můru k ní, zakryl ji svým tělem a pak je zavalila lavina temných bytostí. Lea, pár Aischylů a já jsme zabránili, aby se bok rozlil, zahnali ovce do stáda a s obavami čekali až v záplavě černé spatříme, jak jsou na tom zavalení. Záhy se s Ibsenovými slovy Když my mrtví procitneme oba nezranění vynořili.

Poté už se nám bez další nepříjemnosti povedlo dostat všechny „ovečky“ do ohrady a bezpečně je zavřít. Se šťastnou novinou jsme se vrátili k Bardovi, který nás pozval na čaj a během toho nám řekl, že dívka, kterou jsme popisovali nám u něj nechala dopis.

V dopise stálo: Milé přítelkyně, děkuji že jste pomohly Willovi. Dám za to někomu z vašeho okruhu nějaké květiny.

Vyptali jsme se hostitele, jestli si myslí, že dívka je se svým stavem spokojená. Dozvěděli jsme se, že tak rozhodně vypadala. Poděkovali jsme za čaj a pohostinnost a před odchodem ze Snění jsme ještě vše převyprávěli Malcolmovi. Následně jsme se již probudili u pana Browna se zážitkem a se vzpomínkou na pití čaje se Shakespearem.