Osoby a obsazení: Mi Nü-Chai, dcera Kuan-tiho; Dana Kobrová, dcera Višnuova; Ráchel Rozvážná, dcera Athénina; Gwen Skřivánková, dcera Apollónova; Tranquility Cat (NPC)

Jak už se tak stává, šli jsme každý někde jinde spát a zčistajasna se ocitli se zelené louce, tedy na zahradě a uviděli zelený dům. I kdybychom měli pochybnosti, změny oproti běžnému Scionímu výzoru (např. u mne se ve Snění projevuje moje spirituální podstata, tedy jsem tam synem svého otce) a zejména Gwenino: „To si ze mě děláte srandu? Já se snad nevyspím!“ dost jasně naznačovaly, že jsme mimo naši běžnou realitu.

Gwen nám v rychlosti vysvětlila, že se týden zpátky zúčastnila snoplavby (podrobnosti zde) a že onen problém byl vyřešen, ergo je zvláštní, že jsme se tu ocitli spontánně tak brzy znovu. Ještě dodala, že se tu zdepřítomní autoři nepředstavují a není zvykem se jich ptát přímo na jméno, ale identita se dá odvodit podle toho, jak působí a kde se zrovna nacházejí. Celkem rychle jsme usoudili, že na zahradě toho moc nevykoukáme a zaklepali jsme - a byli pozváni dál. Přivítala nás solidně oblečená dáma v brýlích a zajímala se, co nás přivádí. Gwen se jí zeptala, jestli zde pan Ambrose Bierce a když dáma přisvědčila, zeptala se, jestli ho můžeme navštívit. Mohli jsme.

Byli jsme uvedeni do pokoje, který vypadá jako kanadská rustikální idyla. Tam skutečně seděl Ambrose Bierce, Něco si četl, měl na klíně kočku - s modrýma očima a takovou výrazně až nepřirozeně oranžovou s jemnými černými skvrnami a po srsti se jí táhly neidentifikovatelné okultní symboly. Vypadala velmi fluffy a taky poklidně. Ambrose ji posléze opatrně odložil na stůl, kde kočka zaujala polohu klidně ležícího střelce. Ambrose se tvářil trochu překvapeně, že má návštěvu, ale Gwen poznal a zbytek mu představila. A vyptala se, jestli se cítí již lépe, Ambrose přisvědčil. Prý běžně slýchá hlasy, někdy echo vzpomínek, někdy něco víc otherworldly, je někdy lepší, někdy horší a minule to bylo velký špatný, ale pobyt v Annině pokoji v Zeleném domě má na něj blahodárné účinky.

Následovalo pozvání na palačinky s javorovým sirupem a debata s naší hostitelkou (identifikovanou jako Lucy Montgomery, autorka knih o Anně ze Zeleného domu), kam máme namířeno. Načež jsme museli přiznat, že moc nevíme, proč jsme se tu ocitli, většinou to znamená nějaký problém, ale ten nejdřív musíme přijít. Lucy se zamyslela a pak prohlásila, že má mezi místními přítelkyni žijící v malém domku na prérii, o které už dlouho neslyšela, dělá si starosti a jestli bychom se po ní nemohli podívat. Souhlasili jsme a také se opatrně otázali, zdali je to paní Laura Ingalls-Wilder (autorka knih Malý dům na prérii) - ano, je.

Ambrose nám ještě řekne, jestli bychom si s sebou nechtěli vzít kočku, která pochází z místa zvaného Tranquility a říká se jí Tranquility Cat, neb žádné jméno po svém příchodu do Zeleného domu neposkytla (přišla sem sama od sebe, škrábala na dveře, byla vpuštěna). Kočku si přebere Dana. Ambrose ještě sdělí, že jemu už víc pomoci nemůže, neb se úplně uzdravit nemůže - nikdo z rezidentů se vyléčit úplně nemůže. Ještě dodá, že bude řešit bydlení, neb by neměl bydlet naproti Chambersovi, se kterým měli nějaké spory a možná to té jeho rozkolísanosti nějak napomohlo, ovšem s dalšími sousedy, Lovecraftem a Poem, měl vztahy naopak dobré. Trochu jsme zabrousili na téma fungování města - jsou tu pouze prozaici, přibývají i současní, kupříkladu Kingovi se staví temná věž, ale zatím se mu nějak nechce umírat, nebo co. A koluje vtip, že obydlí GRR Martina, o němž se soudí, že dorazí co nevidět, bude bez střechy a bude velmi smutný, až přijdou Rains of Castamere. Přičinlivě Lucy povyprávíme, jaký GRR Martin vykuk ohledně dopisování, Lucy je náležitě pohoršena, že tohle by se čtenářům dělat nemělo. Pak zmíní město básníků, které je poněkud nebezpečné tím, že jeho obyvatelé jsou snadno excitovatelní sami sebou a neumí si užít klidu. A nejspíš by byli náležitě ublíženi, kdyby je někdo nepoznal. Gwen to inspiruje k myšlence, že by bylo zajímavé tam někdy potkat Coleridge a zjistit, jestli ví, že v naší realitě dopsal Christabel (odkaz na tuto výpravu). Ještě je město dramatiků, z něhož se prý Shakespeare několikrát pokusil utéct a přitáhli ho zpátky za nohu - a obyvatelé se moc nepotkávají, drží se spíš ve svých městech.

Ještě se zeptáme na popis cesty k domku na prérii, Lucy nám žel GPS souřadnice logicky poskytnout nemůže, tak se rozloučíme, sebereme kočku a vyrazíme. Po chvíli se nám pod nohama objeví žluté cihly, které po chvíli udatného pochodu skončí a před námi se otevírá prérie, nad kterou se nese zvuk bubnů. Za chvíli před sebou uvidíme týpí, vrchem stoupá tenký pramínek kouře a zevnitř Gwen slyší praskání ohně, tlukot jednoho srdce a drobný šelest. Obyvatel vyjde ven, je to mladý muž, běloch, oblečený ve směsi bělošských a indiánských prvků. má lovecký nůž, tomahawk a pušku hozenou na zádech. A prý, cože tu děláme, po sdělení, že hledáme Lauru Ingalls-Wilder se zachmuří a sdělí nám, že ty bubny jsou indiánské válečné bubny, změnilo se počasí, zahlédl hejno kobylek na obloze a ve vyschlém říčním korytě viděl Indiány tančit válečný tanec, zkrátka, dost špatný čas na výlet i na hledání. Trváme si na svém a mezitím za použití vylučovací metody (je z New Jersey, tj. Karl May to nebude) a klíčových slov jediný čistokrevný běloch široko daleko identifikujeme v trapperovi Jamese Fenimora Coopera (autor mimo jiné Posledního Mohykána). Akčně nabídne, že by nás doprovodil, což kvitujeme s povděkem - a dodá, že by se nám hodil ještě někdo další. Chvíli brainstormujeme, koho tak najít, Karl May se tu pochopitelně někde nachází, ale je těžké ho najít. Kočka navrhne Jacka Londona, načež James zkonstatuje, že toho půjde najít snáz, nejspíš bude na svém claimu.

A vyrazí - a my za ním a tady se zúročují ty hodiny pravidelného Scioního běhu. James běží nejdřív tak trochu jako Aragorn a pak plynule přejde na Legolas style, jako by se nohama nedotýkal země. Krajina se promění, jsou tam romanticky rozervaná skaliska a na nich borovice. A taky říčka, kde si zrovna grizzly loví rybu - a taky zřejmě Jack London ve variantě BT (Bez Trička), an rýžuje zlato. S Jamesem se znají, chvíli debatujeme, koho tak ještě přibrat a padne zásadní jméno Puškin, nejspíš by se nám hodil někdo, kdo umí střílet a to on zas umí, dobře a rád. A rozhodně máme čas zastavit se v ruské čtvrti. James vede, my běžíme za ním, skupinku uzavírá Jack. Běžíme přes řeku, kde vyskakují ryby, jedna je odlovena a distribuována kočce, neb to pro ni musí být jak když sprintuješ cukrárnou.

Okolí se postupně mění v romantickou zasněženou krajinu a pak v obydlenou oblast, takový Petěrburg jaký nikdy nebyl, ale jaký by si moc přál být. Cítíme širokou ruskou duši, also vodku. Zamíříme na hřbitov (na náhrobcích nejsou jména), tam najdeme Gogola, vypadá ještě líp než na obrázcích a nyvě hledí do dáli. Souhlasí, že nás Dovede nás k Puškinovi. Po chvíli proplétání se malebnými ruskými uličkami Gogol zabuší na dveře temného domu, dveře se otevřou a objeví se Puškin – mladý fešný romantický model v uniformě, zádumčivý a přitom žhavý pohled. Ach, ti ruští romantici. Jsme uvedení do salonku, kde Puškin bez okolků naleje pěkných pár stakanů a zajímá se, cože nás přivedlo - a po sdělení, že bychom rádi asistenci na průzkumně-záchranné výpravě nadšeně souhlasí, vezme si pistole a pelerínu lemovanou kožešinou. Cestou zpátky nám malebnost okolí doplní i tradičně umrzlý žebrák.

Pokračujeme na konci ruské čtvrti a k řece, po nějaké době běhu se od ní odchýlíme a míříme do prérie, jsou znova slyšet bubny, počasí je soumračné. Poměrně záhy doběhneme na místo, které vypadá jako kus pole. James se dotkne jednoho z klasů, zrno se vydrolí a rozpadne. To není dobré znamení. Vzápětí objevíme trosky ohořelého baráku, odborníci z řad našich průvodců nám sdělí, že to nebyl obytný dům, nýbrž stodola, neb tam hořelo seno. Po chvíli průzkumu objevíme jeden kus ohořelého a mrtvého muže, kanystr, petrolejku a prázdnou láhev. Mrtvola je vzápětí zakopána, kdyby Jackovi to rýžování přestalo vynášet, může se jít od hodiny živit jako hrobník. Pánové se rutinně pomodlí, zdepřítomní Scioni taky, jenom neříkají, ke komu se modlí a razíme dál.

Naši průvodci jsou obezřetní, já si spustím ping a vida, horší oranžová (blížící se násilný konflikt), Dana uvidí čtyři kroužící supy, Gwen napíná uši a zaslechne blížící se zvuk většího množství kopyt. Z obezřetnosti přejdeme do běhu a uvidíme před sebou nevelký domeček, model srub z klád typu otesané vzrostlé stromy - a je vidět vířící se prachové mračno a slyšet blížící se indiánský jekot. Gwen zevnitř zaslechne natažení pušky, zařveme, že nás posílá Lucy Montgomery a jdeme za Laurou Ingalls-Wilder. Je nám otevřeno a věci dostanou spád. Naši průvodci zakleknou k oknům, my z většiny taky, ať to máme pokryté ze všech stran, Laura nabíjí a Gwen s kočkou na klíně podává pušky, kterých má naštěstí Laura slušnou zásobu. Indiáni srub objíždějí, je jich zatraceně moc a rozjede se hra vydržet, tak dlouho, aby to nájezdníci odpískali jako ztrátu. Abychom se nenudili, někdo se začne tomahawkem prosekávat dveřmi, kam je přišoupnuta truhla a skříň, ať je to trochu zdrží a Ráchel uvidí v davu válečné stezky zablesknutí ohně, naštěstí je střelec sestřelen dřív, než nám zapálí lýtka a a především střechu. Další dvě světlušky sundáme s myšleným pohrot, debílci já s Danou a mezitím se nám skrz dveře, skříň a truhlu prosekávají do srubu dva Indiáni. Je čas zahořet pro věc, abychom nezahořeli my, takže je okolí pokropeno džberem vody a jeden se potká s hořící pěstí do ksichtu a druhý do spánku. Vystřídám se s Jackem u okna, ten je sebere a tomu, co má drzost ještě dýchat, s klidem muže, který se mezi rýžováním zlata a psaním románů wrestlí v prérii s vlčí smečkou, zalomí krk a vyhodí oba ohořelé ksichty ven. Neartikulovaný řev Indiánů se změní z válečného v nope, nope, nope a konečně odcválají.

Přežili jsme! Laura dostane terapeutickou kočku a vodu a začne být komunikativní. Takže se dozvíme, že to tady šlo od desíti k pěti - sucho, které zničilo úrodu, záškrt, co ochrnul manžela, který posléze zesnul, soused alkoholik, který se upálil (tím se nám vysvětlila nalezená mrtvola) - a její odhodlání tenhle dům nedat, protože ten původní, ve kterém vyrůstala, museli nakonec opustit, neb vláda nejprve slibovala, že to bude půda osídlenecká a nakonec se z ní vyklubala půda indiánská a osídlenci museli vypadnout. Všechny ty ošklivé věci, o kterých nepíšete v knihách pro děti. Nabídneme jí, že ji vezmeme k Lucy, Laura souhlasí, že pobyt v Annině pokoji jí prospěje. Dana se ještě ptá Gwen, jestli Ambrose taky ničila mimo literatury vytlačovaná realita, ale prý ne, tam byly věci z jeho povídek. Cestou se ještě vyptáváme, jak často tu umírají rezidenti, tak jednak lidé, co tu mají jméno, prý neumírají tak nějak obecně, konkrétně James se jednou ze spánku ohnal nožem a jen díky tomu mu plížící se Indián neprořízl krk, ale nikdo neslyšel o někom významném, kdo by se nakonec neubránil. Kočku zajímá, jestli by to mohlo souviset s nastěhováním někoho nového, ale to prý taky ne, konkrétně prérie je sice nebezpečná, ale místa tu jsou spíš stabilní. Možná, kdyby přišel někdo píšící o něčem opravdu extrémně nebezpečném, ovšem to se zatím asi nestalo. Dana s Gwen soudí, že se ve Snění asi něco divného děje a že by stálo za to probrat to s Malcolmem.

S dorazíme k Zelenému domu a předáme Lucy. Naši průvodci zdvořile nepřijmou pozvání na jídlo, Jack s Jamesem s upřímným „snad se potkáme za šťastnějších okolností“ zmizí směr prérie a Puškin s „bylo příjemné si zase jednou zastřílet“ a dramatickou úklonou směr ruská čvrtť a dost vodky. Lucy odvede Lauru rovnou do pokoje, uloží ji, že si potřebuje odpočinout, na plotně se vaří kuřecí polévka. A prý na nás někdo čeká. Vskutku, v křesílku sedí Malcolm Sand – červená tunika, zelené kalhoty, bosý, vlasy pískové barvy, oči modré. Je rád, že jsme to přežili a že jsme se všichni sešli a vysvětlí, že ten zdejší bordel je zřejmě následkem Ambrosovy nestability, což mu nebudeme říkat, neb by to jeho rekovalescenci příliš neprospělo a že to s ním bylo extrémně špatné i na poměry Snění, takže to generuje takové vlnobití - a možná ještě další vlny přijdou. Gwen akčně zahlásí, že o tom informuje všechny známé Sciony a Dana se Malcolma otáže na hospodu, kde se nacházely útržky textů, jestli by to náhodou nemohlo souviset, Malcolm soudí, že klidně mohlo. Pak se s námi rozloučí a mávne rukama, kolem se vyrojí obrovský roj okvětních plátků máků, které nás zahalí… a každý se probudí doma ve své posteli.