Účastníci: Riikka, Veronika s Kérkou, Pavel Altýr Týrsson, Breonica Coll, Mara Podkopecká, Marek Kazimír, Edita Lázňovská a Jack

Svolávací SMS byla stručná: “Long time no Mexiko, tequila, kaktusy a sombrera. Kdo se chce sejít, sraz v generické.”

V čajovně nám Edita řekla, že se jí nedávno uvolnil „slot na další skill“ a tak by se ráda zastavila v Mexiku, poradit se s Nerem, co by se s tím dalo dělat. Altýr zmínil, že bychom měli být opatrní, pokud se v okolí vyskytne jaguár, protože Kovaříkův otec by mohl dát najevo své pocity nad přestupem Jana k jinému pantheonu.

Cesta do Mexiko City byla snadná. Vrátný v taneční škole nám zavolal dona Mariposu (Nera) a s ním přišly i Nadine a María. Nero navrhl, že by nám mohl poradit Starý domovník, kterému se taky říká Ikamo Tokaitl neboli „beze jména“. Nero nás svezl autem blíž, děvčata zůstala „hlídat pevnost“.

Dům, ke kterému nás Nero dovedl, vypadal obyčejně. Jen na omítce měl pruh tmavě hnědé barvy z otisků rukou (všechny stejná velikost, jako od stejné osoby/bytosti). Dveře nám otevřela starší paní, která se trochu divila, že chceme za Domovníkem a říkala, že „za starým člověkem dneska nikdo nechodí, je to smutné“. Otisky na zdi, které byly i zevnitř, komentovala, že to dělají „děti“, přestože to velikostně neodpovídá.

Starý domovník skutečně vypadal jako starý muž, který se zrovna věnoval zahradě. Nejvýraznější na něm bylo asi to, že víceméně postrádal obličej, předpokládáme, že se tak stalo kombinací pravděpodobně popálenin a stažení z kůže. Přes oči nosí černou pásku. Představili jsme se mu plnými jmény i s původem.

Prý nám poradí, ale požádal nás, abychom se předtím zastavili v jednom opuštěném domě, kam zapadla hračka jednoho z dětí. Okamžitě jsme začali cítit, že tohle bude o dost náročnější, než to vypadá a začali jsme se ptát na co nejvíc doplňujících otázek. Domovník nám tedy trpělivě odpověděl, že hračka je červené autíčko, asi „takhle“ velké, záměna s jinými hračkami spíš nehrozí, ale je to hračka, neměli bychom ho rozbít. Také prý máme dávat pozor, kam šlapeme, protože v domě by se mohlo vyskytovat „některé z pravnoučat Teotihuacán“. A nakonec poznamenal, že pokud naše svalovina bude ve výrazně poškozeném stavu, měli bychom radši počkat za rohem a vyslat někoho, kdo nebude děsit děti.

Nero se rozhodl, že počká venku a bude řešit situaci, kdy nevyjdeme, nebo vyjdeme tak poškození, že místo nás doručí autíčko Domovníkovi. Zbytek jsme prošli domem, kde bylo jen pár pavučin a prachu, vše dávno opuštěné.

Pak jsme dorazili do sklepa. Ten byl zajímavý. Někdo tu asi kdysi chtěl skladovat velké množství vína nebo něčeho takového, protože sice tam také nebylo žádné vybavení, ale byl rozlehlý a zůstalo tam majestátní sloupoví. Zkusili jsme zdvořile pozdravit a nejen, že jsme zjistili, že „iluzorní pohyb ve stínech“ byli opravdu pavouci velcí jako ruka (a větší), ale ve sklepě žádné sloupy nebyly. To, co jsme viděli, byly chlupaté nohy obrovského pavouka, který zabíral prakticky celou místnost ode zdi ke zdi a od země po strop. (Předpokládám, že šlo o „ni“, protože větší jedinec s hromadou menších okolo většinou znamená matku s potomky, ale pokud někdo zjistíte, že jsem se spletla, tak se zmíněné bytosti hluboce omlouvám.)

Pavoučice na nás rovnou zaútočila, krom kusadel měla ještě něco jako žihadlo a zvládala útočit oběma stranami. Navíc nás chvílemi zkoušela zalehnout. Po stěnách se také spustilo větší množství „malých“, co se zjevně těšilo na večeři… Nepříjemné bylo, že jed/kyselina ze žihadla, z kusadel a i to, co měla milá zlatá osminohá místo krve, způsobovaly prudkou reakci, kdy se nám ve velkém na zasaženém povrchu těla loupalo oblečení i kůže. Většina skupinky se intenzivně snažila držet si pavouka od těla, zatímco Edita doběhla na kraj a naštěstí brzy našla ztracené autíčko. Rozhodli jsme se obyvatele sklepa dál neřešit a splnit zadání neboli doručit hračku.

Venku nás Edita a Bren zvládly dostat do stavu, kdy jsme opět měli všichni plné pokrytí… přesněji, všem nám zvládly nechat dorůst kůži tam, kde chyběla.

Starší paní i Starý domovník měli radost, že jsme hračku našli. Domovník nám pak poradil, co dál. Prý se potřebujeme dostat do města Tulum a najít Cenote Esqueleto. Natrhal nám zcela obyčejně vypadající býlí, které máme požvýkat, než tam půjdeme. U většiny z nás je to prý jedno, ale Edita musí skočit zádama napřed a pak je potřeba najít cestu ven. Na jedné straně se skočí, na druhé pohodlně vyleze. A Editě pak řekl, že „až najdete cenote uvnitř cenote, tak najde, co hledá“. K Nerově velké radosti taky zmínil, že nás mladý Mariposa určitě rád doprovodí…

Cenote Esqueleto se dá najít poměrně snadno. Je to otvor ve skále s nádherným jezírkem uvnitř. Přezdívá se mu také Temple of Doom, protože tam celkem často skáčou a potápí se turisté, kteří podcení náročnost, ztratí se v temném jeskynním systému a už nevyplavou. Na druhou stranu je to z hlediska Aztéků dobrý zdroj dobrovolných obětí, protože vyznavači adrenalinových sportů se tam vydávají stále přes veškerá varování a zákazy. My rozžvýkali bylinky a vyrazili.

Edita skočila s dokonalým elegantním prohnutím v zádech, za které by se nemusela stydět profesionální akrobatka. My ostatní, co jsme skákali, jsme dosáhli maximálně elegance padajícího kamene a při skoku po zádech jsme se ještě praštili… Altýr, Breonika, a Kérka s Jackem to raději vzali po žebříku a Nero se rozhodl na nás počkat na konci a pomoci nám případně ven. Pod vodou jsme zjistili, že můžeme dýchat, což potápění dost ulehčilo.

Potkali jsme tam poslední bytost, kterou bychom na takovém místě čekali – zcela obyčejně vypadajícího potapěče s bombou v ruce, který si s námi velmi přátelsky povídal posunky. Na dně se vinulo cosi jako mlžná „řeka pod vodou“. Tu jsme společně s naším novým průvodcem sledovali přes zákruty a složitější místa, až k „jezírku“, kde nebylo žádné možné pokračování.

Edita se potopila až ke dnu a našla tam po hmatu lidskou lebku. Uvnitř něco chrastilo, což se ukázalo být perleťovou lasturou.

Edita se rozhodla pro poctivou krvavou oběť z jazyka, a i když byla pod vodou, její slušně vychovaná krev předpisově stekla do lastury, která lehce zrůžověla a rozpadla se. Pak se ozvalo dunění a okolo začaly stoupat kameny a shodli jsme se s potápěčem, že je čas zmizet směrem vzhůru. Edita se odemkla nová doména - Mystery a potápěč, co s námi neplul až ven, jí předal kožené pouzdro, kde byly malé obsidiánové střípky na šňůrce. Nahoře nás už čekal Nero, který Editě pomohl ven.

Všichni jsme byli celí, živí a zdraví, tak jsme se mohli vrátit do Mexiko City, kde nám Nadine rozjela kvalitní párty. Edita s Nerem tančili elegantně na paso doble, že většina parketu jen stála a mlčky zírala. Já s Veronikou jsme si tancovaly vlastní verzi, kde nám sice chyběla elegance, zato jsme do toho daly hodně nadšení.