Osoby a obsazení: Veronika Dušková, dcera Hádova + Kérka, Gwen Skřivánková, dcera Apollónova + Eulogos, Alena Farfall, dcera Sutechova + Erik Wells, Aurora Black + Arezu Delara, Kristián, syn Héfaistův, Katka Tichá, dcera Bastet

Podle domluvy jsme se sešli u pana Browna s plánem vyrazit na snoplavbu. Egypťanky si potřebovaly zařídit plány na hrobku, pro případ, že by padly při vykonávání svých povinností a nepodařilo se jim ascendovat. Většina z nás si sebou vzala své + 1 a po sdělení potřebných informací těm z nás, kteří ještě na snoplavbě nebyli, padla otázka, jestli půjdou s námi. Všichni prohlásili, že to nechají na nás. Já jsem se nemohla rozhodnout, jestli Kérku brát s sebou nebo ne; nakonec jsem si hodila mincí a padlo mi, že ano.

A tak jsme vypili bylinkový odvar, lehli si a usnuli. Objevili jsme se na pláži, táhla se kam až oko dohlédlo, na jedné straně ji omývalo moře, na druhé jsme viděli duny. Písek na pláži byl černý a každé zrnko jako by v sobě mělo hvězdičku. Bylo to tiché a opuštěné místo. Kristiána napadlo se podívat do vody. Místo svého odrazu tam uviděl bledého černovlasého muže s páskou přes oči. Na otázku, kdo je, se představil jako Padlý ničitel světů. Řekl nám, že místo, na kterém stojíme, je Písčina věčného žalu a že si máme dát pozor, abychom odtud neodnesli nějaký písek - odnesli bychom si i žal. Nabízel, že nám může zkrátit cestu, když mu půjčíme oko, naději a křídla, ale po poradě jsme tuto možnost odmítli z několika důvodů. Zkracovat si cestu ve Snění prý nebývá dobrý nápad, kdo ví, jestli mu můžeme věřit, a kdo ví, co by s někým z nás udělalo strávit chvíli bez naděje. Poděkovali jsme mu tedy za informace, Gwen se s ním podělila o příběh a vyrazili jsme po svých, přes dunu a dál.

Po chvíli chůze jsme potkali dva Egypťany, muže a ženu. Gwen si všimla, že jim srdce bijí stejně. Oba byli bosi, žena téměř nevířila písek, jako by byla nezvykle lehká, a zdálo se, jako by měla v očích hvězdy, muž se naopak hluboko bořil,jako by byl těžší. Pozdravili jsme je a představili se. Řekli nám, že jsme na Poušti toho, co nemůže být, a máme uhodnout jejich jména. Byli no Nut a Geb, Egypťanky na to přišly téměř okamžitě. Potom jsme pokračovali na Mračnou pastvinu, která je ale pořád součástí pouště. Dorazili jsme tam za svítání.

Stál tam domeček v řeckém stylu, před ním v křesílku seděl stařec, bílé vlasy i vousy, světle modré oči, řecký oděv s lehkým vzorem jakoby mraků. Po chvilce se ukázal jeho syn, muž ve středních letech, se snopem obilí a srpem. Ten stařec byl to Uranos a jeho syn Kronos. Prý má i mnoho dalších dětí.

Po pastvině jsme pokračovali ještě nějakou dobu. Pásli tam kozy dva pastýři, jeden plavovlasý a jeden černovlasý až do modra, a hráli kostky. V ten moment se z lesa vynořil třetí pastýř, bledý a černovlasý, s kůzletem. Vypadal stejně idylicky jako ostatní dva, a vlastně hodně podobě jako Kérka. Jeden z předchozích dvou řekl něco jako „Tys ho vážně přivedl zpátky, Háde?“ a modrovlasý se chytil za hlavu. Kůzle ale vypadalo v pořádku, jen trochu vyjeveně, na to, že bylo před chvílí mrtvé.

Došli jsme k bráně. Za ní bylo šero a na ní perský nápis Pairi daese - Sad obehnaný zdí. Prošli jsme branou a najednou jsme všichni leželi v postelích, bylo krásné ráno a venku zpívali ptáci. Vypadali jsme tak, jako v běžném životě v Praze, někteří měli dvojlůžkový pokoj (včetně mně s Kérkou), všechny naše problémy byly vyřešené, už jsme toho spolu spoustu zažili a všechno je v pořádku. Ten velký dům, kde všichni bydlíme, je náš, bydlíme spolu už nějakou dobu, a jsme scioni.

Snídani jsme měli v zahradě, v níž se spojovaly řecké i egyptské prvky. Po jídle jsme já, Aurora a Alena šly ke svatyním Háda, Thovta a Sutecha - můžeme tam být v kontaktu se svým otcem, protože jsme všechny tři oblíbené děti. Zvláště u mě je to výjimečné privilegium. Základní kameny jsme dokonce dostaly od svých rodičů Hádův chrám byl z černého mramoru, Sutechův z pískovce a Thovtův z měsíčního kamene. Gwen a Eulogos měli místo kůže místy spíš kůru, příslib od Filemona a Baucis.

Kristián mezitím vyrobil klíč, velký a zdobený, který vypadal jako strom s jedním jablkem. Po chvíli Katka našla v zahradě strom, který měl jen jedno jablko. Bylo to divné, protože všechny stromy okolo nesly spoustu ovoce, a navíc jsme si nikdo nepamatovali, kdo ho zasadil - všechny ostatní jsme přece zasadili my. Aurora na něho sáhla rukou s okem a to jí řeklo, že jde o strom poznání. Alena se šla zeptat i bůžků zahrady, co u nás dělá strom poznání, ale také nevěděli. A tak jsme nakonec jablko utrhli, nakrájeli na deset dílků a snědli.

Okamžitě jsme si uvědomili, jak jsme se sem dostali a jaká je opravdu naše situace. Tohle není náš domov, nejsme privilegovaní potomci a s Kérkou jsme zatím nevyřešili skoro nic, vlastně ani nevím, co všechno budeme muset řešit. Jsme pořád na Poušti toho, co nemůže být, a to co jsme tady zažili, byl jen sen. Někteří nesli probuzení dobře, někteří hůř, ale sebrali jsme se a jali se hledat východ ven. Úspěšně; brzy jsme došli ke zdi, obklopující zahradu, a bráně. Před ní stála velká lilie. Představila se jako Květ zapomnění, a slibovala, že kdo si k ní přivoní, bude mít navždycky to, co jsme tady zažili. Bylo to lákavé, ale odmítli jsme a pokračovali dál. Kristián se dotkl brány klíčem, prošli jsme a před námi se otevřelo údolí v Egyptě.

Došli jsme do vesnice, Egypťanky navštívily řemeslníky, které potřebovaly (písaře, architekty a malíře), což se neobešlo bez bití čelem o zem, Aurora si všechno zapamatovala a potom jsme všichni prošli bránou a probudili se u pana Browna. Prospali jsme noc, den a noc a byli jsme všichni vyčerpaní, rozbolavělí a hladoví. Erik prohlásil, že má hlad, že by se o něj mohl opřít, Aurora se vrhla na papíry a začala zakreslovat návrhy řemeslníků, které si pamatovala. Když jsem zeptala Kérky, jak se cítí, řekl, že trochu unaveně. Z jeho výrazu se nedalo vyčíst nic. Buď zvládá snoplavbu až podezřele dobře, nebo umí dobře skrývat svoje pocity. Katka to okomentovala, že jsem si našla chlapa, který je napůl socha z katafalku. Slyšel ji, ale nijak se to nepokoušel vyvrátit.