Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


navsteva_v_udoli_blazenosti_-_28.6.2019

Návštěva v Údolí blaženosti

Osoby a obsazení: Mi Nü-Chai, dcera Kuan-tiho; Pavel Altýr Týrsson + Zrzavá Pila (NPC); Jan Kovařík, syn Tezcatlipocův; Dana Kobrová, dcera Višnuova; Alena Farfall, dcera Sutechova + Erik Wells (NPC); Kassandra, dcera Alaly; Alexis, syn Agonův


Týrsson si nás jednoho ohavného letního dne sezval (adresně) do Forlorn Hope, neb chtějí s Pilou navštívit jejich domovskou (a její rodnou) sektu Údolí blaženosti. Ukázat se, že žijí, poptat se na novinky ze světa wulin, zjistit, jaké pomluvy a proč tam kdo šíří o Pile a o něm. A hlavně se poptat, jaké se nám naskýtají možnosti ve výběru internátního zařízení pro dráčata, která se dvěma Scionkám (Riika: celestiální, Iris: infernální) časem narodí, neb je jim prorokován bratrovražedný boj, který se nám cca následujících tisíc let příliš nehodí do plánů. Následně Pila a Týrsson, doplnění občas Janem Kovaříkem a mnou, poskytli drobnou základní orientaci ve světě wulin jako takovém, našemu zapojení v něm a konečně, konkrétní informace k samotnému Údolí blaženosti. Po ne úplně krátké době jsme se sebrali, cestou nakoupili nějaký chlast a vyrazili směr na letadlo směr Peking, z Pekingu směrem pohoří Wudang a odtamtud pěšky až do Údolí, které je nesmírně půvabné – potůčky, jezírka, zeleň a není tam smrtící vedro.

Vydali jsme se dolů, Pila s Týrssonem v čele a doběhli k nám dva místní, od pohledu bratr a sestra, jmény Ruce Slunce a Ruce Měsíce, adepti, očividně na nižším stupni žebříčku nežli Pila. Týrsson nás všechny představil, primárně jmény ze světa wulin a Liangshanu. Přede mnou padli po zaslechnutí jména Kuan-ti na zajímavou dobu do prachu, což dalo Cassandře a Alexisovi potřebný čas na to, aby si vymysleli vhodné přídomky, neb ve světě wulin je bojovník bez přídomku jako rybář bez gumáků. Následně nás Ruce Slunce zanechal v Rukou Měsíce a vyrazil napřed do Údolí, aby nám zajistil potřebné uvítání. Ajajaj, bude uvítací výbor a taky, že byl. Poté, co jsme dorazili někam k zástavbě, očekával nás již slušný dav. Věková všehochuť, od omladiny až po staříky. Uvedli nás do pavilonu, kde seděli dva ks stará bezvýznamná muž a jeden ks stará bezvýznamná žena, před těmi jsme pro změnu čely o zem pobili my, neb to byli jasní první, druhý a třetí stařešina sekty. Proběhlo náležité uvítání s čajem, bylo nám řečeno, že Ruce Slunce nás dovede do domu pro hosty a vysmahli jsme.

Venku jsme následně zjistili že ti, co doteď neuměli čínsky, najednou všemu rozumí. Nechali jsme se ubytovat, přitom nám Pila sdělila, že Ruce Slunce a Ruce Měsíce byli spolu s ní žáky jejího zesnulého mistra a vyrazili jsme na obhlídku. První zastávka proběhla u vodopádu, kde seděl mladý muž s dlouhými vlasy. Vypadal, že je mu tak devatenáct. Už dlouho. Pila sdělila, že to je jeden z mistrů, Nefritový kotlík, specialista na vnější alchymii a šli jsme se s ním pozdravit. Po výměně zdvořilostí z naší strany a několika taoisticky kryptických vět ze strany Nefritového kotlíka jsme pokračovali do chrámu. Během cesty nám ještě Pila sdělila, že Kotlík je vážně dobrý, umí lektvary jasnozření, vidění neviděného i pravé vidění a má docela vysokou úmrtnost žáků. Za družného hovoru jsme došli do chrámu, kde se vskutku nacházely překrásné sochy dvou žen, bezpochyby bohyní, zakladatelek sekty. Provedli jsme akt uctivého obětování předkům a vyrazili na training grounds, kde očividně nejmladší bojovníci pod vedením staršího chlapce nacvičovali základní údery a kde vysedával Ruce Slunce, koukající do nedbale rozhaleného výstřihu děvčete, které rozvalovalo pod ním. Chvíli jsme se s ním bavili, řekl nám, že povalující se dívka sluje Děvčátko z tykve, cvičící styl Opilé pěsti, načež byl Ruce Slunce odvolán k tréninku a já usoudila, že zjistím, jak moc je Děvčátko skutečně opilá. Opilá byla řádně, ovšem na pronikavosti jejího zraku to nijak neubralo, neb si okamžitě všimla mého pečlivě pěstovaného jangu a začala mi dělat návrhy na jeho další kultivaci. Po chvíli klábosení z ní vypadlo, že je v učení u mistra Dvě rybky a taky, jakéže pomluvy se tu roznáší o Pile – prý, že spí s místními spirity, což znělo ultimátně WTF. Po chvíli Děvčátko zaregistrovala i zbytek skupiny a Alexis, kterého nějak zaujal styl Opilé pěsti, ji požádal o ukázku zápasu. Domluvily se podmínky vzdávání, během souboje si ještě se mnou Děvčátko zvládla smluvit případné pěstění jangu a Alexis po drobném výklepu skončil s vykloubeným kotníkem, který mu byl následně opraven. Děvčátko se odpotácelo někam pryč, prostor se obecně vylidnil, trochu se setmělo a my jsme si rozhodli si zatrénovat.

Nebylo nám to ovšem dopřáno příliš dlouho, neb se zanedlouho ozval strašlivý a přibližující se jekot. Dle hesla Čínou napřed jsme se rozeběhli po hlase a narazili na asi sedmnáctiletého kluka, zaprášeného, rozedraného, v potrhaném oblečení a s vytřeštěnýma očima. Týrsson ho chytil a Dana na něj sáhla, aby zjistila, jestli to, co se s ním děje, má parametry otravy. Mělo a byla to konkrétně otrava smrtelnou hrůzou. Kovařík mu kápl na jazyk nějaké mind ease kapičky a Dana z něj otravu stáhla. Už výrazně příčetnější hoch nám byl schopen sdělit, že se jmenuje Černá tma, je jedním z žáků Nefritového kotlíka, mistr ho poslal najít černý kámen a on vyrazil do hor, kde našel nějakou puklinu a tam bylo něco – co, to nám nebyl schopen popsat, ale očividně ho to vyděsilo k smrti. Na rtech mu Jan objevil stopy energetické dysbalance spolu (jako kdyby na čchi někdo udělal uzel) s nepatrnými stopami rtěnky. Neodborný, leč v kontextu pravděpodobný odhad zněl heretická sekta. Alexis, Alena a Černá tma vyrazili na ošetřovnu, kde dostal Alexis obvaz, po němž kotlík zázrakem přestal bolet a Černou tmu si okamžitě odlifrovali kamsi. Zbytek vyrazil za Nefritovým kotlíkem, který souhlasil s podezřením na heretickou sektu a dal nám formální svolení vyšetřovat.

I vyrazili jsme tmou po úzké stezce a vskutku jsme došli k velmi strmé skále, před níž se nalézala puklina v zemi. Spustila jsem si ping, který mi nahlásil oranžovou a chvíli jsme řešili, jestli tam naběhneme jako antikonfliktní tým nebo zásahovka, první možnost se nám zdála přitažlivější. Alexis mezitím šmejdil kolem a našel šutrák s notně erodovanými znaky, z nichž se dalo vyčíst pouze to, že by jeden mohl znamenat věčný, další veliký a třetí město. Možná. Naskákali jsme do díry, puklina se rozšířila, ping stále na oranžové. Po stěnách se časem vyskytly reliéfy; zástupy lidských postav, taková armáda byrokratů, taktéž poněkud zválcovaných erozí. Došli jsme do velkého sálu, kde byla hromada kamenných rakví, na stěnách opět zástupové, tentokrát to vypadalo, že se byrokrati mění ve vojsko. Alexis spočítal rakve, došel ke 104 a další 4 byly naproti nám, mezi nimi jakýsi výklenek; ty čtyři byly oproti zbytku zcela holých sarkofágů pokryty nějakými reliéfy.

Jan nám začal nabízet sůl, načež se za námi ozvala káravá poznámka o nevhodnosti takového počínání, otočili jsme se, jako jeden muž se poklonili a když nám bylo milostivě dovoleno se narovnat, popatřili jsme na týpka, co vypadal jako něco mrtvolou a voskovou figurínou ve velmi nákladné róbě, vypadal spíš jako panovník nežli jako dvořan. Po dotázání, cože jsme zač, představení se (nás, on nám své jméno nesdělil) a prohlášení, že tu něco vyšetřujeme zkonstatoval, že výborně, protože on patří k poškozené straně. Neb sál patří Následovníkům cesty nebožtíka a chudák Černá tma je vyrušil ze spánku mimo plán, což znamená, že aby se zase mohli uložit, potřebují nějakou rafinovanou čchi, v množství velkém asi jako dvacet adeptů. A když ji nedostanou dobrovolně, opatří si ji jinak. Rozloučili jsme se s tím, že jejich požadavky vyřídíme v Údolí a nahoře jsme si od Pily nechali popsat, cože to bylo sakra zač. – Následovníci cesty nebožtíka jsou taoisté, kteří svou cestu k nesmrtelnosti následují tím, že se sami pohřbí, většinou za specifických geomantických podmínek a nějakým zvláštním způsobem zacházejí s čchi, jsou hodně jinoví. Jsou na hranici hereze, takže nad nimi nevisí úplně kill on sight, ergo nehrozí, že by se Údolí zvedlo a šlo je vybít, nadto by asi neměli moc šanci, vzhledem k množství, nabušenosti a prostoru. Spí v cyklech, velmi dlouhých, tak na 500 let, kdy se sami budí a očividně nečekaný budíček nenesou nejlépe.

Po těchto neveselých úvahách jsme ještě prošmejdili okolí, Alexis navrhoval, že vyšplhá nahoru a zjistí, jestli se tam náhodou nenachází rozbitá pečeť. Bylo to vyhodnoceno jako dobrý nápad, ale nejspíš o kus jinde, protože tady byl skalní masiv opravdu nepříjemně hladký a strmý, a navíc byla pořád tma. Nalezli jsme vhodné místo, Alexis s Alenou vyšplhali nahoru, Týrsson vyhodil Pilu, ať jim svítí a vskutku, nahoře byla část desky, očividně instalována tak, aby držela dost pevně, ale přišel zásah vyšší moci, tj. velmi pravděpodobně blesk a z pečeti jsou dvě, které moc nepečetí. Vyrazili jsme zpátky za Kotlíkem, kterému byla detailně popsána shituace. Kotlík zkonstatoval, že on o tom sice nerozhoduje, nicméně je dost přesvědčen, že Údolí jim nezaplatí, protože na to množstevně nemá. Otázali jsme se po jiných možnostech řešení, Kotlík prý má elixíry, ale milí Následovníci cesty nebožtíka by to zřejmě nebyli schopní konvertovat. Chvíli jsme ještě kroužili kolem možnosti pomoci odjinud (vesměs politicky i místně neprůchozí, Údolí je prostě daleko) a nakonec jsme došli k závěru, že bychom jim tu čchi věnovali my, s drobnou dopomocí Kotlíkových lektvarů. Kotlík prohlásil, že někomu, koho zná, by dal dobrou cenu, načež se Týrsson akčně zeptal, co by to stálo jeho – jeden elixír za tři výdechy. Naštěstí si Jan vhodně vzpomněl, že si u něj Týrsson uložil dvě lahvičky s čímsi, Kotlík je promptně vyměnil za dva lektvary, za další dal Týrsson tři výdechy a čtvrtou jsem po milé otázce, kolik by takový lektvar stál mě, dostala jako dárek. V lahvičkách byly pilule, důkladně jsme se vyptali, jak pracují a vyrazili jsme se trochu nacpat jangem. Já se zastavila na nějaká jangová cvičení u Děvčátka s tykví, ostatní si zařídili nějaké pohybové aktivity po svém a za hodinku jsme se sešli na domluveném místě.

Tam nám Jan věnoval kafíčko, popsal, co bude dělat (aztécké rituály for dummies) s tím, že nevíme, kolik nás nakonec bude muset vycedit, Jan se převlékl do svého obřadního jaguářího roucha a vyrazili jsme do sálu. Králi, který se tentokrát zjevil před námi, jsme sdělili, že dvacet adeptů nedostanou, ale potřebnou energii jim dodáme my, pokud oni stáhnou všechny nároky na Údolí. Král neměl problém, slíbil zařídit transport a když jsem si řekla o účtenku, taktéž s tím souhlasil. A vrhli jsme se do díla. Nejdřív šel Jan na mě a jelikož si na svém jangu dala skutečně záležet, bylo to jako když Jana přejede kamion, i král vypadal trochu překvapeně. Dotkl se Jana na hrudi a během mrknutí oka byl z exponátu z muzea voskových figurín krásný mladý muž. Přešel k sarkofágům, z jednoho pomohl taktéž krásné mladé dívce, pečlivě nalíčené. Pak nastoupil Týrsson, to už byl standardnější zážitek, během nějž si Jan dokonce zvládl šlehnout piluli, potom Dana a z dalšího sarkofágu vylezl ještě mladší a půvabnější mladík, zřejmě princ. Ze čtvrtého významného sarkofágu se vysoukala asi patnáctiletá krasavice, oba mladší mají epic appereance. A darované čchi na původ nehledí, neb jsou postupně ještě vycucnutí Alena, Alexis a Cassandra, která až doteď Janovi asistovala. Do toho se začal probarvovat sál, zejména sarkofágy a zlaté reliéfy po stěnách. Po vysátí všeho Scionstva jsou konečně spokojení. Král a princ poberou Mini a Danu, zbytek odtáhnou stíny, které si král ledabyle vyvolal ze země, Pila a Erik. Venku jsem dostala svou účtenku, živoly odkvačily do pukliny a země se zavřela.

Venku mezitím vyšlo slunce, pečeť je kdovíkde, zřejmě na místě, kde ji nesesvačí blesk a kde necourají volně ložení adepti bojových umění. Po troše posilujícího spánku a sladkostí jsme se odplížili podat zprávu Kotlíkovi, který byl naším úspěchem velmi potěšen a po odchodu od něj jsme si všimli, že prestiž všeho Scionstva jaksi stoupla. Konečně jsme měli čas věnovat se tomu, kvůli čemu jsme se přišli, tj. poptat se na internát pro dráčata. Šli jsme si popovídat s mistrem Dvě rybky, který nám pro infernálního doporučil tibetskou sektu Krvavého ostří a čínské Horské sídlo přízraků, obou balancujících na hraně heretických sekt; pro celestiálního potom Rootless clan a Royal Guard. Na ty, na něž jsme neměli kontakty, nám nějaké dodal, rozloučili jsme se a vysmahli a konečně jsme si taky trochu zacvičili s místním osazenstvem. Největší úspěch sklízeli epičtí silní Suteška s Týrssonem, přece jenom, tohle tady moc nevidí, a navíc neměli třídní potíže jako já, protože s dcerou Kuan-tiho přece nemůžou nechat cvičit nějakého hej nebo počkej, bez ohledu na to, co si o tom myslí ona sama. Nakonec mi někoho na sparring našli a zabojovali jsme si všichni, kdo jsme o to stáli.

Pak následovala chlastačka a opatrné zjišťování, jak se to mělo s těmi pomluvami; nakonec to vylezlo z jednoho z Kotlíkových žáků, že s tím tehdy přišel týpek jménem Mlčící vítr, shodou okolností také Kotlíkův žák, který měl další shodou okolností zrovna přes den pohřeb, protože zřejmě nedal nějaký lektvar. Vyhodnotili jsme to zajímavé a usoudili, že Nefritový kotlík je skutečně zřejmě velmi jasnozřivý.

navsteva_v_udoli_blazenosti_-_28.6.2019.txt · Poslední úprava: 2024/01/16 17:08 autor: sadako