Účastníci: Veronika dcera Hádova, Kristián syn Héfaistův, Gwen dcera Apollóna, Robin syn Andraste, Darja dcera Luachtaineho, Klára dcera Skadi, Alena dcera Sutechova, Tomáš syn Kui Xinga, Beronika dcera Miahova, Aurora dcera Thovtova, Sabina dcera Tveret

Toto je záznam událostí, které mi úplně změnily život. Do té doby jsem si myslela, že jsem jen člověk. Samotářská, trochu podivín, ale člověk. Tohle je vyprávění o tom, jak jsem se dověděla, že jsem polobůh. Ale od začátku. Toho večera jsem se vracela domů. Šla jsem z tréninku šermířské skupiny, zaměřené na gladiátory a antiku, kde mě muž, vystupující pod přezdívkou Kérka, učil techniky boje s dvojzubcem. Šla jsem opuštěnou ulicí, když začaly zhasínat lampy, čím dál tím blíž ke mně. Potom se ze tmy vypotácelo něco, co jsem nejprve považovala za klátícího se opilce, ale když se to přiblížilo, uvědomila jsem si svůj omyl. Kdysi to asi býval člověk, mělo to na sobě stále bundu a kalhoty, ale místo očí černé díry. Z nich, stejně jako z úst, tomu vytékalo něco černého a z dolní části tváře viselo něco jako chaluhy nebo chapadla. Když jsem zkusila zrychlit, zrychlilo to také. Šlo to po mně. Dodnes příliš nechápu, kde jsem k tomu vzala odvahu, ale zaútočila jsem na to. Podařilo se mi stvůru srazit na zem a oddělit jí hlavu od těla. Potom se roztekla na černou kapalinu. Až potom mě dohnal strach a já jsem horečně přemýšlela, co dělat. Domů to bylo daleko, ale vzpomněla jsem si, že nedaleko leží bar Underworld, kde pracuje můj učitel, a že po tréninku šel právě tam. A tak jsem vyrazila k baru a cestou si pečlivě hlídala okolí, jestli se někde ve stínech neskrývá další.

Mezitím pražští Scioni dostali zprávu od pana Browna. Dostal prý informace od Persefony. Vrací se k manželovi do podsvětí. Zároveň se na Zemi má probudit Hádův Scion a ona chce, aby to proběhlo hladce a aby ji a Háda nikdo nerušil. Toho Sciona by měli najít v baru Underworld. To jeden úkol. Druhý se týká sochaře Pygmaliona. Před nějakou dobou jakási stvůra zabila někoho, kdo mu byl blízký, a tak Scioni mají získat velký sloní kel z Elefantiny v Egyptě, aby měl Pygmalion z čeho tvořit a přestal svým nářkem rušit Podsvětí. A tak se skupina ve zmíněném baru postupně sešla. K nelibosti zvláště některých museli u vchodu odložit zbraně do skříněk.

Mezitím v Underworldu seděl mladý a talentovaný umělecký kovář Kristián a probíral s jakýmsi bohatým a výstředním mužem zakázku.

Někdy v tu dobu jsem dorazila ke vchodu já, vyděšená, politá něčím černým a s dvojzubcem v ruce. Pro vyhazovače to musel být zvláštní pohled, ale nedal na sobě nic znát. Řekla jsem mu, že tady pracuje můj kamarád. Nevěřil mi, vypadal, že přezdívka mého učitele mu nic neříká, ale přece jen zavolal do baru. Kérka byl u vchodu během několika vteřin, můj dvojzubec uložil do skříně vedle svého a odvedl mě dovnitř. Vyprávěla jsem mu, co se stalo. Nevím, jestli příšeru přičítal mojí zdivočelé fantazii, nebo jestli se s něčím takovým už setkal, ale choval se až příliš klidně. Vyslechl mě, zeptal se, jestli nejsem zraněná, pak mi našel čisté oblečení a poslal mě se osprchovat. Lidé v baru reagovali různě. Někteří si nás nevšímali. Kristián a jeho společník se šli zvědavě podívat a léčitelé (doplňte prosím někdo, kteří, nepamatuju si to) šli za mnou a Kérkou a ptali se, co se stalo. Sciony totiž napadlo, že to černé by mohla být taintová krev. Kérka sice pochválil jejich reakci, že dnes by většina lidí něco takového ignorovala, ale řekl jim, že to byl jen nějaký opilec, a že jsem v pořádku, že to nemusí řešit. Potom se vrátil za bar.

Kristián se rozhodl, že si půjde pro něco k pití. Došel k pultu, muž, který tam do té chvíle seděl a pomalu a vytrvale nasával, se na něho podíval a skočil po něm. Neměl oči a po obličeji mu stékala odporná černá kapalina. Kristián uskočil a Kérka také. Tomáš, Alena a Sabina vyrazili nahoru ke skříňkám pro zbraně, Gwen se snažila dostat lidi pryč z baru a Robin a Klára se snažili obludu zastavit. Ale beze zbraní to moc nešlo. Zvláště když si nechala narůst bodliny. Těm bohužel padl za oběť Kristiánův společník, když na ně příšera skočila. Kristián ale vyvázl jen s ne příliš těžkými zraněními. Bodliny jako by se o něho zlomily.

Vyhazovač u vchodu zatím stihl přes všechnu snahu Tomáše a Sabiny zavolat policii. Aleně se podařilo vzít své kopí, seběhnout zase dolů a proměnit stvůru v hromadu písku.

Já jsem se zatím umyla, vyšla do místnosti za barem a snažila se zachytit, co se děje. Chtěli mě i Kérku odvést nějakým zadním vchodem pryč, ale nám se ani jednomu nechtělo utíkat a navíc bylo během několika okamžiků po všem. Potom byl čas na nějaké vysvětlování. Hlavně Kristián byl otřesený. Ostny, které měl zabodané do zad, po smrti příšery naštěstí zmizely, ale viděl to a přímo vedle něho zemřel někdo, s kým ještě před několika okamžiky mluvil. Breonika ho ošetřila, Aurora zkontrolovala, jestli někdo nedostal taint (kupodivu jsme všichni byli v pořádku), několik Scionů uklidilo písek a Gwen mi řekla, že jsem pravděpodobně polobůh, jedna z nich. Nechtělo se mi tomu věřit, ale na druhou stranu tak události dnešního dne dávaly konečně smysl. Vymysleli jsme, co řekneme policii, že se tady stalo. Kérka s tím také souhlasil, a tak jsme vypověděli historku o opilci a bodci na led, ke kterému se nějak dostal.

Potom nás odvedli k panu Brownovi. Nějak se stalo, že s námi šel i Kérka. Dozvěděli jsme se, jaká je situace světa, o válce bohů s Titány, o Atonovi, co je to ten taint, o kterém mluvili, a tak dále. Kérka tam celou dobu seděl a neříkal nic. Až když jsem se zeptala, co bude s ním, a že nechci, aby se mu kvůli mně něco stalo, odpověděl, že to se nenarodil pro to, aby ho něco sežralo, a že má taky svou vidličku (dvojzubec) a poradí si.

Potom jsme vyšli ven a vtom se to stalo. Všechna světla v dohledu náhle zhasla a před námi se začala tma formovat do jasnějšího tvaru. Všichni jsme si okamžitě uvědomili, kdo přichází. Před námi se zformoval muž v černém plášti, s helmou na hlavě a dvojzubcem v ruce. Hádes. Jeho hlas zněl kovově a chladně. Řekl mi, že nemám být zklamání jako můj předchůdce (později mi ostatní řekl, co provedl), že mě nechce v nejbližší době vidět ve své říši (přeložila jsem si to jako „neumírej“) a že jsem si pro začátek vedla docela dobře. Jak jsem zjistila později, něco takového je u Háda velká pochvala. Potom mi předal relik – stříbrného tříhlavého psa na řetízku, který je chladný v jakémkoli prostředí.

Druhý se zjevil obrovský muž, kulhající na jednu nohu a s kladivem v ruce. Kristián nebyl tak tiše uctivý jako já. Pozdravil ho, ještě než Héfaistos stačil něco říci. Bohové řemeslníci ale jsou, jak se zdá, dobráci, protože nejen že ho nijak nepotrestal, tvářil se až potěšeně. Řekl Kristiánovi, že bude silný a odolný, že přežije i tam, kde by ostatní zemřeli, a předal mu část spony, s níž měl sepnutou tuniku.

Kérka mi řekl, ať se nebojím do toho Egypta jet. Že možná budu mít příležitost si vyzkoušet, co mě naučil, a o něho se nemusím bát. Potom jsme se rozešli domů, abychom si odpočinuli a připravili se na cestu do Egypta.

Pan Brown zařídil doklady, díky kterým jsem mohla cestovat do Egypta i se svým dvojzubcem. Ostatní už něco takového měli. Do Egypta jsme doletěli bez nehody a dál jsme pokračovali minibusem. Řídila Alena s Aurorou. Jako Egypťanky věděly, jak se tady cestuje. Kdo nejvíc troubí a nadává, má přednost. Touto metodou jsme projeli Egyptem bez nehody. Ubytovali jsme se v hotelu nedaleko chrámového komplexu v Elefantině, trochu si odpočinuli a ještě ve dne se vydali na průzkum terénu. Chrámů tam bylo spousta, zříceniny vedle zříceniny, a žádné znamení, podle něhož by se dalo zjistit, který je ten pravý. Také tam ležel hřbitov. Darja se pokusila promluvit si s palmou, Klára našla v trávě nějaké stopy, které nedokázala určit. Rozhodli jsme se tam vrátit znovu v noci.

Po západu slunce jsme se znovu vrátili mezi zříceniny, náhrobky a okrovou trávu. Potkali jsme ducha. To bylo poprvé, kdy jsem pocítila záhrobní chlad, a překvapilo mě, že mi vůbec nevadí. Duch si stěžoval, že nějaké monstrum ohryzává jeho tělo a že nemůže přejít do záhrobí. Když mu pomůžeme, mohl by nám poradit, jak získat sloní kel. Vydali jsme se směrem, který naznačil, a opravdu, u hrobu, který patřil jemu, jsme uviděli podivného tvora. Vypadalo to jako šakal s hlavou králíka, lidskýma ušima a bylo to strašně vychrtlé. Rompo. Nikomu se nechtělo ho zabít, a tak jsme se pokusili komunikovat. Kupodivu se ukázalo, že nám rozumí, i když sám mluvit nemůže. Slíbili jsme mu, že pokud nás dovede ke klu, odvezeme ho na jiné místo, kde bude mít co jíst. Vedl nás oklikami, cestou necestou, dokud jsme nestáli u chrámu. Ale v noci to nebyla zřícenina. Teď stál znovu jako za dob své slávy. Uvnitř seděly na trůnech sochy tří bohů, Khnuma a dalších dvou, a před nimi ležel kel. Klára jim obětovala stříbrné náramky, Alena s Aurorou také něco. Potom Khnum ukázal na kel gestem jako – můžete si ho vzít. Alena si naložila kel na ramena a šli jsme zase ven.

U hrobu jsme poskládali částečně ohryzané tělo do stavu co nejbližšího původnímu, Alena s Aurorou tam uložily Knihu mrtvých, trochu jídla a Darja vyřezala dřevěnou vešebtu. Hrob byl v pořádku, ale duch tam stále byl a díval se na nás. Další nápad byl přečíst příslušnou egyptskou modlitbu, ale stále bez účinku. Až pak Auroru napadlo, že bych to měla být já, jako dcera Háda, nejvíc z přítomných spojená s podsvětím. Přečetla jsem modlitbu a duch tiše zmizel. Rompa jsme naložili do minibusu a vypustili kus dál na hřbitově atonistů, podle úvahy, že jim na těle zas tolik nezáleží. K posmrtnému životu je nepotřebují. Kel jsme u Nilu předali kapitánovi, podle jména Řekovi, který jej dopravil k Pygmalionovi.

Poznámka: Podle Riikky bychom se tam měli vrátit a toho rompa vyřešit jinak. Poslat ho například do Tibetu, kde potřebují, aby bylo tělo napřed zničeno, aby se duše mohla převtělit. Jiné duše totiž podle ní stále cítí, co se děje s jejich tělem, a ožírání není nic příjemného.

Poznámka II: Rompo je vyřešený, poslali jsme ho přes Měsíční schodiště do Bombaje do Věží mlčení (viz Slunovratové tržiště v kronice výprav). Na platbu se složili Gwen, dcera Apollónova, Klára Skadidóttir, Tomáš, syn Kui Xinga, Ota Njordsson a já (Veronika, dcera Hádova).