ScionWiki

Osoby a obsazení: Nora Lindkvist Hadarðóttir; Edita Směje se s vránami, dcera Temazcalteci; Pavel Altýr Týrsson; Riikka Studená, dcera Tuonetar; Gíslaug Heljardóttir; Tomáš Lin, syn Kui Xinga; Aidan Mist, syn Baldrův (NPC)

SMS: “Adventurers wanted! Rescue mission at Yucatán, possible party with hurricane included. Sraz v Generické.”

Editě se nad ránem zjevil Jitřenka a slíbil jí nějaké zajímavé informace, pokud pro něj udělá službičku. Nad Yucatánem bylo v poslední době nezvykle bouřlivo a zvlášť město Progreso zasáhly hned dva hurikány. Dostala za úkol se tam vydat, zkontrolovat, jestli bouře něco nepřitahuje, ale také se podívat po zmizelé posádce lodi Halcón, která se při jednom z hurikánů převrátila a posádka byla nezvěstná. Trochu jsme očekávali titánské průšvihy, takže jsme se dobře připravili, nechali Jacka v Praze jako spojku a přes Méridu vyrazili do přístavního města.

Progreso nebylo v tomhle období až tak turisticky vytížené, teplota příjemných pětadvacet stupňů a na nebi ani mráček. Progresu dominuje gigantické přístavní molo, které vede několik kilometrů do moře a kotví u něj obří zaoceánské jachty. Dorazili jsme na Malecón, takovou místní náplavku na úrovni, a ze všech možných i nemožných repráků nás uvítalo Despacito (což když se těšíte na Norwegian Reggaeton může být docela šok).

Naštěstí si nás téměř okamžitě ulovil místní José, který v nás viděl vhodnou obchodní příležitost a za chvíli už jsme seděli u stolu s tapas a obrovskými margaritami a domlouvali jsme si výlet na korálový útes a do pueblos fantasmas - vesnic duchů. Nezapomněli jsme se zeptat na hurikány - José se dušoval, že teď nás nic zlého nečeká a že i ten poslední hurikán se ve finále zastavil prakticky na hranici města. I tak se během nich několik lidí ztratilo - šlo o jednu rybářskou loď a pak samozřejmě o Halcón. Halcón byla loď tzv. Cazadores de Huracanes, lovců hurikánů, kteří sledovali situaci a dávali včasná varování městu a okolí. José trochu slevil z nekonečného optimismu když nám prozradil, že jeho bratr byl na Halcónu a je jedním z našich pohřešovaných.

Po jednom z rybářů zůstala ve městě snoubenka, které podle všeho přeskočilo. Poprosili jsme o kontakt na ni s tím, že bychom jí rádi pomohli a vyrazili jsme ji navštívit. Byla pochopitelně otřesená ale navíc se ukázalo, že její utonulý snoubenec se jí každý večer zjevuje a vyčítavě ji sleduje. Cítila vinu za to, že si přála, aby se už nevrátil, protože život s ním ji netěšil a navíc potkala někoho jiného. I ten druhý muž zmizel během bouře, ale o něm si byla jistá, že je stále naživu.

Jmenoval se Tomás a zněl jako docela dobrý chlap. Skoro nepil, měl odvahy za dva, byl velmi klidný a rozhodný, rád se díval na hvězdy a nebylo úplně snadné si k němu najít cestu. Začínali jsme mít trochu podezření, že důvod, proč má Jitřenka takový zájem na záchraně posádky Halcónu je, že Tomás by mohl být jeho Scionem. Dívka si pamatovala, že během posledního hurikánu byla hodně rozrušená, bála se, že pohromu přinesla na město ona a v záchvatu neštěstí vyběhla ven do bouře. Moc si toho nepamatovala, jen že někde skládala kameny na sebe a pak vítr ustal.

Slíbili jsme, že uděláme co bude v našich silách, abychom Tomáse i zbytek posádky dovedli zpět Tady se také dozvídám o konceptu Pravé Lásky, která láme nezlomitelné kletby, odolává magii, vrací mrtvé ze hrobů a vůbec hází vidle do spousty zajímavých věcí. Také jde o koncept výhradně lidský a pokud je to to, s čím tady máme co do činění, tak se máme na co těšit.

Vrátili jsme se na Malecón a José nás zavedl za svým bratrancem Juanem, který by nás měl zavézt na Scorpion Reef. Pojmenovali jej tak španělští mořeplavci, kteří zde ztroskotali a přirovnali jeho zákeřnost právě ke štírům. Juanova loď se jmenovala Cadenas - řetězy. Trochu znepokojivé jméno mělo naštěstí výrazně obyčejnější vysvětlení, protože šlo o rodinné jméno. Cestou jsme se samozřejmě vyptávali na útesy i na místo, kde ztroskotal Halcón a z Juanova vyprávění nám došlo, že Josého ztracený bratr i pohřešovaný Tomás jsou jedna a tatáž osoba.

Pod zástěrkou mořské nemoci jsem se šla podívat do vody. Útes byl jeden velký labyrint a podle počtu zubů a míry hladu snad i příbuzný námi nedávno navštíveného fjordu, ale někde za ním svítilo světlo. Protože jsme úplně nemohli začít skákat do moře s meči a náhodnými kusy zbroje, vysvětlili jsme Juanovi, že jdeme zachránit Tomáse, že máme na to to zvládnout, a že nám nemusí úplně věřit. Bohatě stačí, když na nás počká, dokud ho to nebude ohrožovat.

Teprve když jsme se chystali do vody mi došlo, že s plaveckými brýlemi tak trochu nemůžu nosit brýle vlastní, a že pomalu začínám kariéru slepé dcery slepého boha. Aidanova uklidňujícího úsměvu jsem si všimla až když byl jeho obličej takových pět centimetrů od mého, ale snaha se cení, co si budeme povídat. Mohla jsem se aspoň utěšovat tím, že po krátkém sestupu pod mořskou hladinu už byla taková tma, že kromě Altýra stejně neviděl nikdo nic.

Když už nám ve tmě došlo i lano se závažím, objevila se před námi brána. Tvořily ji černé korály a houby a když jsme jí prošli, mohli jsme najednou dýchat jako nad hladinou. Krajina za branou vypadala velmi podobně jako brána samotná a něco na ní nám evokovalo plíce. Edita se chytila Altýra za rameno a snažila se vysvětlit ostatním, aby udělali to samé. Dýchat jsme sice mohli, ale mluvit nikoli. V temném prostředí labyrintu zasyčel ohnivý náramek, který jsme si s sebou vzali, přestal svítit a ani po návratu na pevninu už znovu nevzplanul.

Šli jsme za Altýrem co nejopatrněji, abychom neporušili žádné korály ani rostliny. Najednou před nás vyplavala humanoidní postava s rysy perutýna. Zabublala cosi nesrozumitelného a vrhla se naším směrem. Ve snaze nerozpoutat chaotický souboj v neznámém prostředí se Altýr pokusil uklonit a doufal, že nám to dojde taky a ukloníme se též, což se naštěstí stalo a perutýn se skutečně zastavil. Chvíli se snažil bublavě mluvit, pak mu z tlamy vyplavalo několik svítících bublin a ustoupil nám z cesty.

Bubliny cestovaly s námi a osvětlovaly nám cestu. V prostoru mezi korály se pak objevila obrovská bublina, ve které byl podmořský ostrov. Na písečné pláži jsme viděli zbytky palmy a pět lidských postav - posádku Halcónu. Když jsme prošli bublinou, mohli jsme konečně normálně komunikovat (a vidět). Jeden z těch pěti - opálený námořník se zlatavou pletí - nám vyšel naproti a představil se jako Tomás, syn Tlahuizcalpantecuhtliho. On i jeho posádka se tady zachránili v bouři, ale Tomás už to tu dlouho neudrží a jeho muži potřebovali ošetřit a dostat se zpátky na pevninu.

Edita se pustila do ošetřování. Kromě jedné zlomeniny šlo hlavně o rozsáhlé, bolestivé odřeniny, takže se i rozhodla udělat to bezbolestně. Tomás hned nabídl vlastní schopnosti a možnost se o bolest podělit, k čemuž jsme jim my ostatní poskytli aspoň trochu krve, abychom byli vůbec schopni se hromadně dostat zpátky. Bohužel pach krve i v naší ochranné bublině přitahoval pozornost - ze tmy se vynořily tři siluety žraloků a nám bylo jasné, že oni narozdíl od nás mají všechen čas na světě.

Vymysleli jsme plán a rozebrali jsme si slepé a zraněné. Předala jsem Tomásovi svoje vrhačky, protože mně by tu byly k ničemu a on jako syn boha jitřní hvězdy by k nim mohl mít jistou afinitu. Altýr s Aidanem tasili meče a naše procesí se vydalo zpátky do temných vod. Žraloci neváhali a okamžitě proti nám vyrazili. Zabít je by našemu předvoji pravděpodobně nedělalo problém, ale vzhledem k tomu, jak hladově tohle místo vypadalo, jsme se rozhodli tady prolévat co nejmíň krve. Žraloci nicméně brzy pocítili, že dostat hruškou meče do čumáku je taky fakt nepříjemná záležitost a oba šermíři nás tak mohli udržovat v bezpečí.

Gísla nás vedla k východu, v ruce klubíčko, v mysli myšlenku na bránu, kterou jsme sem vstoupili a i s raněnými jsme postupovali poměrně rychle, dokud nám do cesty opět nepřiplaval perutýn. Nebyla jsem si moc jistá, co se děje, ve skupině zjevně probíhala pantomima a bublavá snaha o komunikaci, pak se vodou rozlil zásvětní chlad a to byl jasný signál, že je čas přestat šetřit síly a začít se dívat trochu jinak než očima.

Z temnoty před námi vyšla tři mrtvá těla. Dvě byla už v řádném stádiu rozkladu, třetí stále ještě mělo kůži a svaly a tak nějak nám došlo, že to bude snoubenec naší známé v Progresu. Všechny tři mrtvoly byly hladové a moc dobře o nás věděly. Měli jsme tak akorát čas si všimnout, jak se ve vodě za námi jeden ze žraloků zakousnul Altýrovi do čepele a odnáší ho někam pryč, ale v tu chvíli jsme měli mnohem akutnější problémy přímo před sebou. Edita nečekala a probodla nejzachovalejšímu nemrtvákovi čelist hezky odspoda, Gísla se pustila do druhého ledem a třetího jsme si mezi sebou chvíli přehazovali, spíš ve snaze nenechat se pokousat.

Když Edita projela vedoucí mrtvolu od pánve až k hrudní kosti, vyvalilo se do vody černé svinstvo plné chaluh a korálů, ze kterého jsem měla silně nepříjemný pocit. Naštěstí to nebyl žádný titánský taint, takže mi to nevypálilo oči, ale rozhodně nic v čem bychom chtěli trávit víc času než je nutné. Zvládli jsme ale udržet linii než dorazila kavalerie. Někdo by možná čekal rytíře na bílém koni, pro nás si přijela epická one-man-army v podobě Altýra na žraloku bílém, který ještě za jízdy usekl mrtvole hlavu a obě ruce. Na někoho, kdo si pravděpodobně před chvílí způsobil solidní otřes mozku čelní srážkou s jinou chrupavkovitou rybou, to byl slušný výkon.

Moře kolem nás se barvilo krví, žraloci zcela zdivočeli a před námi byl pořád kus cesty. Gísla se opřela do navigování, ale už nebylo moc jak přidat. Vzdali jsme opatrný přístup a Altýr s Mistem se do žraloků pustili čepelemi. Koutkem oka stíhám vnímat, jak se jeden ze žraloků prudce ožene po Mistovi, ale než se mu čelisti zavřou kolem zápěstí, proletí vodou obsidiánová dýka a promění žraloka v abstraktní umění. Voda kolem nás začne černat, korály houstnout, v dálce se objevují další žraloci a když už máme dojem, že jsme v koncích, proletíme korálovou bránou do otevřeného moře.

Rychle jsme posbírali všechny slabé a nemohoucí a nechali jsme se vytáhnout na palubu lodi. Námořníci byli trochu otřesení, Gísla přiutopená a Altýr zvracel blitím spravedlivých, nicméně všichni jsme byli naživu a v jednom kuse. Juan nevěří vlastním očím, ale slovní spojení “vzduchová kapsa” zjevně řeší většinu vysvětlovacích problémů. Cestou na souš jsme s Tomásem probrali problematiku zdejších hurikánů, ale ani on si nebyl jistý, co je sem táhlo. Předpokládal, že na to přijde na moři, ale odpověď najdeme spíš v některé z místních pueblos fantasmas - tam pravděpodobně zavítalo i Tomásovo děvče ve snaze hurikány zastavit.

Na břehu se Tomás konečně shledal s bratrem a my jsme si mohli trochu odpočinout před výpravou do vesnice duchů. Zjistili jsme si, do které vesnice se dá potenciálně dojít z Progresa pěšky a navečer (po krátké panice, že jsem si z moře přinesla nějaký záhadný taint) jsme se hezky pohodlně autem vydali k místu s názvem Misnébalam. Byla to spíš hacienda než vesnice, založil ji jistý Fidencio Marquez a kdysi tam mohlo žít skoro 200 lidí. Fidencia pak ale někdo přepadl a zavraždil a místo je dnes opuštěné a zanedbané, a navštěvují jej hlavně lovci duchů a senzací.

Hlavní budova měla stále své kouzlo navzdory odpadkům a graffiti na stěnách. Když jsme vstoupili dovnitř, zhasla nám světla a Riikka zkusila poprosit Fidencia, jestli by si s námi nepromluvil. Brzy se před námi zjevil elegantní mladý muž s vycházkovou holí a když mu vysvětlíme, proč jsme tady, vezme nás (hezky po cestičkách, nikoli skrz zdi a křoví) někam dozadu za budovu. Prý už tu je pěkně dusno posledních pár let, začala se tu shromažďovat zlá energie a on ani jeho lidé se k tomu raději nepřibližují.

Poprosili jsme Fidencia, aby raději své lidi odklidil z místa, abychom mohli zdroj nepokojů prozkoumat. Za domem stála stará studna s kamenným poklopem, na které byla vyskládaná věžička z kamení a zdroj všeho neklidu vycházel právě z ní. Podrobné zkoumání ukázalo, že ve studni je zcela zjevně mrtvola, a ne jen tak obyčejná! Byl to jakýsi arogantní člověk, který si troufal tvrdit, že je Fidenciovým bratrem a v nestřežené chvíli se ho pokusil zabít. Fidencio byl ale rychlejší. Když jsme se ho pak na mrtvého zeptali, přiznal, že jej tam schoval, protože neměl žádné svědky ani žádné zranění a mohl by být nařčen z vraždy. Zároveň nám i osvětlil, že to byl právě on, kdo sem dovedl Tomásovu dívku a s její pomocí vyskládal na studnu kamení, aby zabránil další zkáze.

Po krátké úvaze jsme pro dnešek nechali studnu být a vrátili jsme se zpátky. Po bitce se žraloky jsme toho měli dost a nechtěli jsme riskovat třeba naštvanou spektru. Druhý den jsme Tomásovi dali kontakty na Jacka i Nera Mariposu, kdyby se to náhodou mělo fakt hodně pokazit a s trochu lepší představou o tom, co nás čeká, jsme mohli jít vyhostit křiváka ve studni.

Doslova - Tomáš mu napsal oficiální žádost o vystěhování, Riikka ho vyzvala k jejímu plnění a nahnilý vagabond naštvaně vyskočil po největším cíli v okolí. Altýr by ho pravděpodobně zvládl sám, kdyby vzteklého nemrtvého neživila energie ze studny. Gísla se rozhodla jít přes mrtvoly a kontrolovaně opustila svou smrtelnou schránku, aby s pomocí místních uzavřela mrtvému přístup ke zdroji. Bez cenné energie jsme s ním udělali rychlý proces a Progreso se tak snad konečně mohlo těšit na bezmračné nebe a klidné moře.

Pozn.: Perutýn byl nagual - po příjezdu do Čech jsem měla šanci si o nich ještě něco přečíst a jde o bytosti schopné měnit podobu na zvířecí, což je součástí jejich schopnosti dosáhnout hlubšího poznání sebe sama a odemčení nezměrného potenciálu. Nagualové mohou sloužit jako šamani nebo průvodci schopní pomáhat ve spirituálním rozvoji ostatním. Patronem nagualů je Tezcatlipoca.