Osoby a obsazení: Mi Nü-Chai, Scion Kuan-tiho; Atab Kolář, syn Nabua; Darja Doubravová, dcera Luachtaineho; Nela, dcera Neith; Paddy, syn Brigid; Riikka Studená, dcera Tuonetar; Veronika Dušková, dcera Hádova

Kolektivní SMS od pana Browna: „Five o’clock tea, if you please.“

A když se všichni sejdou na čaj, tak popovídá, že má takovou znepokojivou záležitost v Pompejích, ozval se mu jeden z někdejších kolegů jménem Marcello, který pracuje na vykopávkách v Pompejích, že se tam ztratil jeden průvodce. Což je zvláštní, protože Pompeje jsou, co se týče nadpřirozené aktivity, velmi tiché… protože je to takový pomníček Héfaistova/Vulkánova hněvu a obecně (avšak ne moc nahlas) se soudí, že tím důvodem pravděpodobně byla Afrodíta. Héfaistův vztah k Pompejím je dost ‚tohle se nikdy nestalo‘ a pokud se tam začne něco připomínat, praští do toho mysticky kladivem. To místo je de facto „nepohřbené“, Héfaistos ho nechal tak, jak je, jako nějakou formu památníku. Zásvětní aktivita tam vlastně není (a je velmi doporučeno vyhnout se nekromantění). Čímž lze celkem pravděpodobně vyloučit, že by za zmizením onoho průvodce byl například titánský vliv, neb to by si Héfaistos asi pořešil rychle. Průvodce pohřešili dnes ráno, kdy měl přijít a nepřišel a doma taky nebyl, naposledy byl viděn večer předtím na vykopávkách. Marcello patří k těm, kdo věří v existenci nadpřirozena, byť není obeznámen do detailu a bude schopen po nějaký čas udržet vykopávky zavřené pro naše vyšetřování, ale ta doba asi nebude dost dlouhá a jelikož by mohl být milý průvodce ještě naživu, bude to time sensitive do všech směrů. Pan Brown nám ještě popřeje šťastnou cestu a vyrazíme nejprve do Neapole a potom do Pompejí.

Na vykopávkách jsou všude cedule „zavřeno z technických důvodů“ a rychle najdeme Marcella, který vypadá jako ukázkový italský playboy, naštěstí jenom vypadá. Povypráví, že mezi průvodci na volné noze (tzn. ne ti, kteří přijdou z cestovky) sice existuje nějaká rivalita, protože se dost liší ve schopnostech sehnat si lidi a zaujmout je a zmizelý jménem Pietro Casabianca byl rozhodně jeden z těch lepších, ale kdyby si myslel, že to je nějaký obyčejný zločin ze závisti, tak by nevolal panu Brownovi. A nejhorší, co se tu mezi průvodci doposud strhlo (a ještě za Marcellova předchůdce) byla rvačka ve vinárně.
Ukáže nám, kde naposledy včera v půl osmé večer (teď je kolem osmé, btw.) viděl Pietra, je to místo jménem Casa del forno („dům pece“ podle všeho bývalá pekárna); Pietro zmiňoval, že si doprojde nový okruh, neb průvodci většinou chodí svoje stabilní okruhy a mimo ně se v Pompejích nevyznají (asi jako myslet si, že když je někdo z Vinohrad, že zná celou Prahu), ještě Pietro říkal, že zhasne, ráno ovšem Marcello zjistil, že zhasnuto není, což ho zrovna u Pietra, který byl jinak svědomitý a důvěryhodný, dost překvapilo a pak nepřišel a po zavolání domů zjištěno, že tam nebyl taky. Pietro nebyl ženatý, bydlel v jednom v domě s bratrem, který zněl překvapeně, neb si myslel, že tu Pietro zůstal přes noc. Ještě se doptáme, jestli se tu vyhrabalo v poslední době něco nového (ne, je spíš snaha do toho moc nevrtat, neb zahrobání drží památky chráněné) a jestli se tu krade (to stalo naposledy loni), vyměníme si s Marcellem telefony, načež nás potěší informací, že tu signál vypadává rád a často, dostaneme mapku, kde je vyznačen Pietrův obvyklý okruh a jeho papírovou fotografii a jdeme obhlížet zkázu města Pompejí.

Nad vším se tyčí charakteristický obrys Vesuvu, který připomíná, že jestli tady nebude ticho, tak tady bude ticho. Mraky se tam nedrží, ale nad ostatními horami ano a taky tam jsou obrovská pole vlčích máků. Obecně tam roste hodně kytek. Jde z toho dojem, že si příroda bere místo zpátky, byť je tam i viditelná aktivní snaha nenechat to místo zarůst způsobem, který by to místo poškodil. V Pompejích jsou tam dlážděné ulice, chodníky jsou vysazené hodně vysoko. Taky přechody pro chodce, šutry zasazené tak, aby povoz projel, aby člověk nemusel do bláta. Mineme lázně, mineme zásadní ukazatel falický symbol do lupanaru (= nevěstince, „lupa“ znamená nejen „vlčice“ ale taky „běhna“). Po domech visí symboly řemesel, až dorazíme do domu pece, kde jsou skutečně pece, poměrně velké.

A taky jsou vyhřáté od slunce, Paddy na jednu z nich sáhne a vzápětí má na ruce ještěrku. Poučeni z Neapole okamžitě ještěrku něčím nakrmíme a ta se spokojeně proběhne po Paddym; po troše špicování uší zjistíme, že se z pecí ozývá šramot drobných nožiček, tedy ještěrek tam bude asi docela dost. Setmělo se a Mini s spustí PING, který hlásí oranžovou. Tak se zamyslíme, představíme se samozřejmě i s rodiči a latinsky s italským překladem (díky všem bohům za Nelu) se optáme, jestli tu někdo je a co by případně chtěl. Z jednoho zákoutí se vykloní dívčí stín a italsky se zeptá, co hledáme. Odpovíme, že průvodce Pietra Casabiancu, který se tu včera ztratil. Stín je z toho celkem nenadšený; že by se to mělo vyřešit rychle. Je vidět, že váhá, má nějaké dilema. Ptáme se, jestli s něčím můžeme pomoci, dívka odpovídá, že by rozhodně velmi pomohlo, kdyby se to rychle vyřešilo, aby tu nikdo nevrtal a zůstal tu klid. Vystoupí ze stínu a vidíme, že slečna je mulatka. Představí se jako Keyauta a řekne, že není času nazbyt, bude nejjednodušší vzít nás s sebou a chce slib, že neuděláme nic, co by jim ublížilo. Slib je všeskupinově odkýván a Keyauta nás vede uličkami, pochopitelně za řetěz, který vyznačuje turisticky dostupnou plochu. Má na sobě italské moderní šaty, vlasy spletené do copánků, popravdě by se neztratila v italském Vogue.

Zavede nás do baráku a po schodech dolů, ještě dolů, schody jsou prašné, už si svítíme, olejovými lampami a šutrákem. Schody vedou na visutý balkónek, otevře se prostora, kde vedou balkonky, můstky, jsou tam rozvěšené látky, je tam vidět tržiště a spousta lidí, hrají na bubny. Osvětlují to magické krystaly. Keyauta nám osvětlí, že toto je jejich domov, jsou potomky Agadzagadzy (nigerijský ještěrčí trickster). Kdysi dávno se Agadzagadza dvořil jejich matce, přinesl ratolest ke dveřím domu, nosil dary, pomáhal s prací a pak se jí narodilo sto ještěrek a vzal kramle. Matka pak byla prodána do otroctví Římanům a předkové Keyauty (a ostatních přítomných) ji následovali. Nejdřív se drželi v Římě, pak našli takové pěkné místo jako Pompeje, které nikomu nepatří a podmínkou bylo, že budou potichu a nebudou dělat problémy, což jim nečinilo žádnou potíž, chtěli místo k životu. A ani trochu se jim nelíbí, že by se tu kvůli zmizelému průvodci mělo něco rozvrtávat, mají vlastních záležitostí dost a snaží si držet nízký profil. A místní mají pověru o krásné Brianně, která se zjevuje v ještěrčí podobě a chovají se k ještěrkám vlídně. Praví, že je tady spousta potenciálních svědků, jenom je problém, kde začít, měli bychom nějak zaujmout.

Prohlédneme si místní, jsou oblečení do směsky od „ancient Afrika“ do „současná Itálie“ a rozhodneme se rozjet show. Paddy hraje a zpívá, Mini s Veronikou si dávají hraný souboj ohně a ledu, tzn. hořící versus mrazící dlaně, dělá to celkem zábavné kouřové efekty. Nela s Darjou dělají vyvolávačky unikátní show, Riikka s Atabem pozorují a jsou připravení konverzovat, kdyby to někoho zaujalo… což netrvá dlouho, přiklackuje se týpek a ptá se, tou obecně srozumitelnou supernaturálštinou (tzn. rozumíme si, ačkoli těžko říci, jakou řečí se vlastně bavíme) odkud je tahle show. Po slovech „Praha, Československo“ z něj vypadne „Zátopek, Dvořák, Smetana, Kafka“ a co prý nás sem přivedlo, po sdělení, že ztracený průvodce, vypadá dost „Oh shitshitshit,“ ukážeme fotku a za chvíli dorazí jiný týpek, představí se jako Jatau a prohlásí, že si myslí, že osobu na fotce viděl, později než před půl osmou a že nás tam zavede.
Vyjdeme ven, kde už je tma a Jatau nás vede do Porta di Ercolano (Herkulova brána), PING je oranžová… a v jednu chvíli se Jatau rozhlédne, udělá salto dozadu, na kus kamene doskočí už jako ještěrka a mizí, PING vzápětí zrudne.

…a už vidíme, co se k nám blíží, vypadá to jako sádrový odlitek pompejského obyvatele z vitríny, až na to, že není ve vitríně a jsou dokonce celkem tři a navíc jsou docela rychlí. Vzápětí je zjištěno, že jsou sice zranitelní, ale z rány po uťaté okončetině se vyleje něco, co vypadá jako tmavá krev a tvoří se z toho něco na způsob chapadel a také, že úlomky sádry jsou ostré a létají kolem. Další průzkum bojem, na blízko i na dálku a pozorování odhalí, že když rozemeleme odlitky, tak se to uvnitř rozteče a chcípne (nebo rozhodně dá pokoj), tak jsou dva utřískáni a ustříleni a posledního, který se rozhodl vyběhnout ke střelcům, sundají v neobvyklé, avšak epické souhře štítaře a kopiníka Atab s Darjou, když Darja sprintujícímu odlitku podrazí nohy kopím a Atab ho rozmáčkne štítem.

A jelikož Riikka viděla, z jakého baráku vysprintovali, vyrazíme do baráku, což je průměrná pompejská villa, kde v jedné místnosti najdeme skladiště odlitků. Některé v regálech, některé na zemi, cca kolem tuctu, pár míst je evidentně prázdných (víc než tři, ale to může znamenat dost různé věci). A když si pořádně posvítíme, najdeme mezi nimi lidské tělo a podle porovnání s fotografií je to definitivně Pietro, s odborně podřezanými žilami. Krev nikde, ale konkrétně kolem něj jsou tři volná místa. U levé ruky má nůž, v levé kapse telefon a taky dopis na rozloučenou, z kterého kouká neléčená dlouhá deprese a frustrace z nedobrého vztahu s bratrem, ne že by se pobodávali, ale byli si navzájem velmi nesrozumitelní. A očividně, když se někdo zabije na takovém místě, jako jsou Pompeje, umí to dělat věci.

Vrátíme nůž i telefon na své místo, nejprve nahlásíme ještěrkám, co se stalo a že tu už nejspíš bude zase klid a potom předáme informace Marcellovi, není rád za to, co a jak se stalo, ale alespoň ví, co to bylo.
Dostaneme od něj každý malou stříbrnou minci a mizíme zpátky do Prahy.