Účastníci: Riikka, Alena, Sabina, Eliška (dcera Dambaláhova), Robin, Altýr, Ottakar, Aelfrída, Petr Vopička

Přišla superdlouhá sms od Petra Vopičky “Kdo nenakupuje s námi, nakupuje proti nám. Dostal jsem tip na jeden bezva festival v Ósace. Kdo chce na trh, sraz v Generické. Vyrazte pak do Japonska sami, já to beru od NRJM. Srazíme se na místě v ital. res. Club Contrada. Sms na místě.”

Sešli jsme se tedy v Generické bez Petra. Spousta z nás se už dlouho neviděla, tak jsme si obhlédli nová zranění a změny, povyprávěli si pár příběhů a pak ještě večer vyrazili na letiště.

Restaurace Club Contrada byl velmi překvapivě dokonale evropsky vypadající podnik. Nad pizzou na nás už čekal Petr Vopička a nadšeně nám vysvětloval, co že se to ve městě děje. Prý je to mix mezi sportovním kláním, rozepří mezi městskými části, bohoslužbou a festivalem. Jednotlivé čtvrtě mají krásně vyřezávané a zdobené vozíky - svatyně, které na lanech táhne skupina mladých mužů, ve voze jsou další, kteří ho vyvažují a na střeše je další mladík s jedním nebo několika vějíří, který skáče a tančí během té šílené jízdy. Ty vozy vyjíždějí z různých míst po různých trasách a soutěží v rychlosti.

Vyrazili jsme na tribuny. Měli jsme krásný výhled na dva vozy. A na závoj “mlhy”, který vyletěl z druhého vozu, nejprve poplašil jednoho z “brzdičů” prvního vozu (a vyvolal tím vlnu chaosu - lidé vzadu se pouštěli lan, vůz se začal nebezpečně kymácet a zrychlovat) a následně se změnil v ženskou postavu, která se vydala za “tanečníkem” na střechu. Alena hodila Vopičkou a tomu se povedlo vůz vyvážit a stabilizovat. Přízrak zaváhal a pak shodil tanečníka ze střechy.

To už dobíhal zbytek nás ostatních. Robin se Sabinou zkusili odehnat přízrak od tanečníka (což se jim povedlo. Přízrak na ně neútočil, jen Robinovi v reakci na jeho útok ošklivě poškrábal nohy a po chvíli opět odvlál za svým nyní už prvním vozem.) Alena s Altýrem běželi brzdit neovladatelný vůz (a zachránili tak pár životů) a my zbytek řešili zraněné. Tanečník měl zlomené obě nohy a rozdrcenou páteř - s tím se nedalo nic dělat. A Robin docela slušně krvácel z tepny, což naštěstí Eliška bleskurychle vyřešila.

Pak naběhli místní zdravotníci a chvíli trvalo, než jsme se od nich vymotali. Ale stihli jsme vyhlášení vítězů. Náš “druhý” vůz vyhrál. Zkoušeli jsme vymámit nějaké informace z jejich tanečníka (při závodě se choval podezřele), ale moc se s námi nechtěl bavit. Jen zmínil, že když se do toho budeme moc vrtat, tak věci mohou eskalovat…

Měli jsme plno nápadů, ale málo faktů. Proto jsme se rozhodli zamířit do čajovny, ve které byl průchod na nadpřirozené tržiště. Bylo skvělé, že tam bylo univerzálně rozumět. Obešli jsme hromadu stánků, koupili pár drobností… Nejvíc jsme nakupovali u sympatické Miko u stánku s amulety. Od ní jsme se také dozvěděli, že přízrak, který jsme viděli, odpovídá Hashihime, kami-patronka daijiri čtvrtě Tenaji. Což bylo to daijiri, co vyhrálo. A také prý obecně podvody se u těchto závodů moc nedějí, protože všechny problémy řeší místní kami. Poděkovali jsme a vyrazili pryč.

Potvrdili jsme si naše podezření s googlem (asi byla v právu a my jí to překazili) a vyrazili rychle splašit omluvnou kytku a vonné tyčinky. Hashihime se nám zjevila, vyslechla si omluvu a vzala to celkem sportovně (Robina důkladně nakopla, ale nic mu ve výsledku neudělala) a vysvětlila nám i pozadí příběhu. Ten kluk dostal, co si zasloužil, protože se nechoval dobře ke své dívce (choval se pěkně hnusně) a její bratr žádal o pomoc. Kami obou daijiri se shodli a sice ho chtěli zabít, ale… teď už jí aspoň nemůže ublížit ani ji dál podvádět. Takže je to vlastně v pořádku.

Rozloučili jsme se a vrátili se zpět.