Účastníci: Aurora Black, Alena Farfall, Katka Tichá, Petr Helsson, Robin Svoboda, Jan Kovařík, Arezu, Erik Wells

Naše Egypťanky měly sen, ve kterém byly božským poslem zpraveny o odcizení vzácného náhrdelníku (resp. nákrčníku) z nedávno objevené hrobky Thovtova kněze. Jelikož dotyčný se nyní údajně zabývá zaznamenáváním úradků bohů, bylo jim nakázáno, aby se vyzbrojily, sebraly své družiny a vyrazily toto znehodnocení zásvětní výbavy napravit.

Četla jsem o nalezení zmíněné mumie někdy koncem února. Jednalo se o naleziště asi 150 km jižně od Káhiry, nález byl datován do doby Ptolemaiovské. Svolaly jsme teda ostatní, zasvětily jsme ostatní a v podstatě rovnou se přesunuli na snídani panu Brownovi… který čistě náhodou měl zásoby na anglickou snídani pro osm hostů. S pomocí pana Browna jsme vyřešili potřebné papíry, abychom se dostali na zmíněné vykopávky a vyrazili letecky do Káhiry, kde jsme si pronajali džípy na další cestu.

U vykopávek samotných nás nechali dlouho čekat, jak už to tak s byrokracií bývá a tak jsme strávili noc v autech. K ránu Petr zaznamenal přítomnost ducha, ze kterého se vyklubala manžele okradeného Thovtova kněze, jehož jméno bylo Djehuty-Irdy-Es. Ta nám potvrdila, že došlo k odcizení nákrčníku se zobrazením bohyně Nut, který sloužil jako ochranný amulet. Její muž od té doby není ve své kůži a protože jí za života dopřál vše, na co si vzpomněla, rozhodla se vyrazit sem a hledat příčinu. Nákrčník se podle ní nachází v ruinách pevnosti, která je nedaleko. Důvod, proč ho někdo sebral a nechal tam ležet jí však nebyl jasný.

Protože ráno jsme se na vykopávkách dozvěděli, že budeme čekat ještě minimálně půl dne, rozhodli jsme se jít zatím omrknout ruiny. Zkusila jsem na vstupu zjistit, co nás čeká uvnitř a jediné co, mi to házelo bylo, že je to past. Obešli jsme ruiny kolem dokola, diskutovali o tom, jestli past na nás nebo na kněze a postupně dospěli k názoru, že dovnitř stejně musíme. Vybrali jsme si díru ve zdi, kterou byla pevnost obehnaná a ne hlavní vchod. Ještě jsme nebyli ani všichni uvnitř a už na nás začal někdo střílet ze střílen v budově na protější straně nádvoří. Rozutekli jsme se do různých úkrytů a postupně posouvali ke vchodu do budovy. Zatímco jsme já, Alena a Erik postupovali budovou a likvidovali nepřátele, jimiž byli lidé arabského vzhledu ozbrojení šavlema, nožema a perkuskama, vyšplhal se Robin na budovu a prováděl totéž z opačné strany. Petr se rozhodl raději umřít a udělat si procházku jako duch, Katka ošetřovala Arezuovo prostřelené lýtko a Kovařík většinu času přenášel mrtvé nebo postřelené členy skupiny na nějaké rozumnější místo.

Nakonec jsme se všichni potkali v druhém patře budovy, kde jsme se pokusili jednoho zajatého útočníka vyslechnout, ale dostalo se nám jen slibů hoření ve svatém plameni a recitace Koránu. Po chvíli jsme se rozhodli to s ním vzdát a poslat ho tam, kam jsme poslali všechny ostatní jeho druhy, které jsme potkali. Vzhledem k tomu, že Katka a Petr byli dost vysílení a Arezu a Alena měli jen zběžně přeléčené střelné zranění, rozhodli jsme se nečistit celou pevnost od nepřátel, ale prostě najít nákrčník a vypadnout.

Pomocí hliněné káči, kterou mám k hledání věcí, se nám podařilo určit, že nákrčník se nachází ve sklepě. Kde se bohužel podle všeho nacházeli i zbylí kultisti. Vpřed se tedy vypravila jen čtveřice, která byla ještě při síle a bez zranění - já, Robin, Erik a Jan. Podařilo se nám docela snadno dostat přes první místnost, velký problém byl ale druhá a poslední místnost ve sklepě.

Uprostřed místnosti byl na bedně položený nákrčník a hořící petrolejka, v místnosti mimo to bylo několik dřevěných beden podle všeho se střelným prachem. Odhadli jsme, že výbuch by nám shodil na hlavu celou budovu. Dveře na mě stále vytrvale křičely, že je to past. Hodně dlouho jsme šeptem diskutovali, co s tím, jelikož bylo hodně pravděpodobné, že se za bednama někdo schovává a odpálí to, jakmile tam strčíme nos. Váhali jsme příliš dlouho, zpoza beden vystoupil muž a začal recitovat jazykem, který neznám, jsem si ale jistá, že se tam objevilo slovo Aton. Poslala jsem všechny ven z budovy, jen Robin se rozběhl pro nákrčník, já zůstala s ním, abych ho kryla. Robin se ale rozhodl při braní nákrčníku vzít i lucernu a vyhodit ji z místnosti. Stihla jsem po kultistovi vystřelit, ale pak mě trefila lucerna, rozbila se o kuši, pokropila mě petrolejem, který okamžitě vzplanul. Neváhala jsem, zahodila kuši a při snaze se hasit jsem běžela ven z budovy za Robinem. Za sebou jsem zahlídla, že jsem kultistu sice trefila, následoval ale záblesk ostrého světla a rána. To, co se nám hnalo v zádech nebyl jen oheň, byla to hromada prudkého nepochybně atonovského světla a začínalo být jasné, že to nestihneme.

Pak se Arezu, kterého nesl Kovařík přes rameno, protože beze mě odmítl odejít, proměnil ve vlnu vody, prohnal se domem zpět a srazil se s ohněm a světlem těsně za mými zády a tím to zastavil. Dům i tak komplet spadl, ale stihli jsme odtamtud utéct, tedy všichni kromě Arezua.

Zmizeli jsme od pevnosti dřív, než to začne někdo vyšetřovat a najde nás tam, založili v poušti tábor, kde jsme se dali trochu dohromady a ti z nás, co byli schopní vypadat jako lidi, se vypravili na vykopávky vrátit nákrčník. Papíry byli konečně zpracované, takže je tam pustili a oni nepozorovaně vrátili nákrčník, kam patří. Vysloužili si tak vděk manželky, která jim jako poděkování předala tři dary, u kterých bude třeba ještě zjistit, k čemu slouží.