ScionWiki

Osoby a obsazení: Nora Lindkvist Hadarðóttir; Pavel Altýr Týrsson; Edita Směje se s Vránami, dcera Temazcalteci; Petr Helsson Kroupa; Vlasta Pokorná z rodu Černého Paa; Riikka Studená, dcera Tuonetar; Tarik, syn Neith; Zrzavá Pila (NPC)

Když si nás Altýr svolal do Forlorn Hope kvůli výpravě do Kentu, nebylo to zrovna překvapení. Před půl rokem jsem mu tam totiž jela dělat předvoj a podařilo se nám navázat poměrně přátelský kontakt s Hengistem a Horsou, potomky Odina, kteří momentálně vlastní nidavellirské včelstvo. Když už teď věděli, že nejsme úplně marní, mohli jsme začít řešit jak od nich včely získat.

Prošli jsme si základy slušného chování, dali dohromady dar (chlast, zlato a trofeje prostě nezklamou) a vzpomněli si na Altýrovy hrdinské činy, abychom ho mohli důkladně vychvástat. Pak už nás čekal let do Anglie a známá cesta do síní Odinovců.

Dala jsem si záležet, aby bylo oběma bratrům jasné, který z nás je ten slavný a důležitý (po předchozí konzultaci byl Altýr uveden jako Jednoruký syn jednorukého otce, generál její výsosti bílé královny Kerstin of the Zenobites a handlíř s prokletými mnichy) a brzy už jsme u hostiny vychvalovali jeho sílu, statečnost a jiné vikingům milé kvality. To zjevně fungovalo, protože byli ochotni se s Altýrem bavit o nějakém obchodu, ale napřed jsme pro ně museli splnit úkol. Jak taky jinak.

Někde cestou do Valhally se ztratil jistý Thorhall Gamlason a my jsme mu měli pomoci dostat se do cíle. O moc sdílnější chlapci nebyli, takže jsme souhlasili - detaily můžeme standardně řešit až nám cestou skočí za krk. Dostali jsme loď, zásoby a soudek medoviny a mohli jsme vyplout. Petr obsadil kormidlo, já s Tarikem jsme vyhlíželi na přídi a zbytek vesloval (Altýr na jedné straně, zbytek na druhé, hezky pro rovnováhu).

Vypluli jsme na moře a dlouho jsme neviděli nic než vodu a polární záři nad hlavami. Venku zima jak v márnici (ale stále v mezích našeho světa), vítr nám svištěl kolem uší a před námi dlouho nikde nic. Pak jsem si všimla že na nebi nad námi se ve vlnách polární záře kolébá další drakkar. Nikdo jiný ho ale neviděl, což mi udělalo radost, protože s osmi dioptriemi se vám úplně často nestává, že byste byli ten jediný člověk, co reálně něco vidí.

Za chvíli ale loď uviděl i Tarik a pak i zbytek osazenstva. Jenže dostat naši loď na jejich úroveň znamenalo vyjet poměrně prudce pár desítek výškových metrů nahoru. Petr naštěstí umí jezdit s lodí i do schodů, takže jsme napjali plachty, opřeli se do vesel a snažili se nedívat se pod sebe (což není úplně sranda když veslujete téměř kolmo k zemi). Jako nově jmenovaný skald jsem spustila Roll the Woodpile Down, abychom udržovali rytmus a morálku, voda řvala, polární záře řvala, někdo určitě řval strachy, ale nakonec jsme se vyhoupli na barevné vlny světla a situace se konečně trochu uklidnila.

Altýr zavolal na posádku druhé lodi a přišla mu srozumitelná odpověď, takže jsme mohli připlout blíž a rozumně si pokecat. Velitelem lodi byl skutečně Thorhall Gamlason, ale nevypadal zrovna nadšeně, když jsme mu oznámili, že mu nás na pomoc povolali zrovna Hengist s Horsou. Ještě o něco méně nadšeně vypadal, když jsme mu řekli, že jim jdeme pomoct do Valhally - oni mířili úplně jinam, totiž do Vinlandu.

Thorhall se vsadil s jistým Bjarnim Grimolfssonem¹⁾, že doplují do Vinlandu když se vydají směrem na sever, s čímž se mu Bjarni sice vysmál, ale taky mu u toho pro jistotu proklel loď, kdyby to náhodou bylo málo. Začali jsme se radit co s nimi uděláme. Poslat je do Valhally by sice bylo fakt jednoduché, ale ne všichni jsme byli úplně v pohodě s tím to tady vymlátit a jet zpátky chlastat.

Začali jsme tedy řešit alternativy, v rámci čehož jsme zjistili, že Thorhall a jeho posádka do Vinlandu nemusí - pouze jejich loď. Nabízí se tedy možnost si lodě prostě vyměnit - Thorhall pojede do Valhally, loď do Vinlandu a všichni budou spokojeni. Vlastě je po krátké diskuzi dovoleno si osahat loď a zjistit, jak moc je sázka mezi Bjarnim a Thorhallem posviněná a odpověď je “fakt hodně”. Specifika neviděla, ale vlny, vítr, bouře a opakování runy thurisaz nám bylo dostatečným varováním. I tak jsme naskákali na palubu, Thorhallovým mužům jsme na naší staré lodi nechali medovinu a po krátkém hledání dalších kleteb vyrytých do dřeva jsme konečně vyrazili směr Vinland.

Cesta dál byla vyloženě příjemná. Pokud si tedy užíváte narůstající záhrobní chlad a čím dál tím větší pocit, že tady něco nehraje. Tarik se zkusmo podíval přes okraj lodi a zjistil, že na něj hledí hromada mrtvých, hladových očí. Stihl nás ještě varovat, ale to už se první studené ruce sápaly na palubu. Polární záře je totiž možná fakt hezký přírodní fenomén a důkaz, že valkýry o svoji zbroj dobře pečují, ale Sámové na to mají trochu jiný názor a jejich mrtví zjevně také. Byly jich mraky, my jsme byli na jejich území a naše prokletá loď se jim fakt hodně, hodně nelíbila. Dobrá zpráva byla, že naší lodi se tady taky nelíbilo a byla více než ochotná s námi spolupracovat.

Kdo mohl, hned se do mrtvol pustil. Od kormidla se staroseversky ozvalo hlasité “Pusť to!” když se někteří příliš dotěrní nemrtváci začali sápat Petrovi po holi - a zafungovalo. Odněkud z té nekonečné masy nám hlasy slibovaly, že nás nechají jít, když jim necháme healera, ale zas tak špatně jsme na tom ještě nebyli. Když jsem přes Justice usoudila, že zůstávat tady nemá moc smysl, vrhla jsem se k veslu a začala pořvávat na ostatní, ať veslují taky.

Na scénu nastoupila Gísla a epické pohození vlasů v kapkách rozptýleného světla - některé věci prostě potřebují ženskou ruku a evidentně mezi to patří i efektivní kormidlování. Loď Gíslu poslouchala téměř na slovo, byly na jedné vlně (haha) a razila si cestu přílivem nemrtvých. Edita pobodala pár příliš přítulných nepřátel, kteří jí padali k nohám a Pila bránila veslaře. Do celé té vřavy náhle přiletěla i salva šípů. Kousek od nás jsme zahlédli Thorhallovu loď a zubící se posádku, která se hrdinně vrhla vstříc jisté smrti. Za hlasitého pokřiku “VINLAAAND!!!” odvedli pozornost mrtvých od nás a my na Týrssonův povel vyrazili do čistších vod. Thorhall a jeho muži to do Valhally nakonec vzali nečekanou zkratkou.

Poslední část cesty byla jeden zběsilý duhový tobogán. Bylo fakt dobře, že jsme medovinu nechali Thorhallovi, protože jinak bych si po takové jízdě ten přívlastek “ta, která nablila do polární záře” určitě vysloužila. Po obou stranách lodi se zvedaly světelné vlny, v jeden moment jsme projeli barevným tunelem ještě než se zbortil zpátky do proudu a pod námi se začaly objevovat obrysy kontinentů a světla měst. Na závěr jsme všechny síly nacpali do proražení obrovské stěny světla a pak už loď padala do skutečné (a skutečně velmi studené) vody Atlantiku.

Jakmile se loď dotkla písčitého břehu, zmizela nám pod nohama. Úplně promočení jsme se nechali dát aspoň základně dohromady a pod záminkou, že jsme turisti, kteří se vyklopili na raftu, jsme se vydali hledat civilizaci. Sice jsem trochu doufala v Maine, ale když jsem si pak v malém lokálním hotýlku klopila na palačinky už druhou láhev javorového syrupu a nesmírně příjemná majitelka nám slibovala odvoz na ambasádu, musela jsem uznat, že Kanada ó Kanada má taky svoje plus.

Při debriefingu u Odinovců jsme pak zatajili jen Gíslino tango s lodí a přestože nevypadali zrovna odvaření z toho, že jsme Thorhallovu loď dovedli do cíle, svůj úkol jsme splnili a Týrssonovi se tak otevřela možnost začít s opravdu nevídaným obchodem.