Účastníci: Paul Freeman, Petr Helsson, Sabina dcera Tveretina, Petr Vopička, Marek Kazimír, Pavel Altýr Týrsson, Ingvi

Chlastáme (čti pracujeme a u baru se holt člověk napije) ve Forlorn Hope, dovnitř vleze Sabina a za ní zástup nácků. Týrsson u baru se na ně otočí a svou otázkou: “Přejete si?” Je zahání na útěk. Takže zase chlastáme. O něco později doráží i Helsson.

Sešli jsme se tu abychom pomohli Petrovi, který jde řešit jistou osobní situaci do Niflheimu. Jde o děvče, se kterým má Petr dohodu, že se uvidí. Slečna je niflung (jedna z tajemných, těžko zahlédnutelných mlžných obyvatel Niflheimu) a to, že ji Petr kdysi dávno zahlédl, ji dojalo tak, že se do něj zamilovala. Jednou z největších překážek jejich vztahu je to, že nevíme jak ji sem dostat. Krom toho chce Petr mít vše dle pravidel a vzít si ji za ženu.

Jak to tak řešíme, dovnitř se vpotácí Ingvi. Obličej rozseknutej a crčí mu z něj krev. Sabina ho hned sešívá a my kontrolujeme okolí a staráme se o něj. Serval se prý s Nidisou. Necháváme to být. Dohodneme se na postupu a druhý den vyrážíme, s informační mezizastávkou v Norsku. Cestujeme postupně letadlem a autem, to časem chcípne u lesa nedaleko kamenů s břečťanem a mechem, jak nás Petr upozornil. Postupujeme dále pěšky a procházíme lesem, co má atmosféru. Sníh, tma, hýbající se stíny, padající sníh, odlesky světla, třpyt, vůně jehličí… Ve skutečnosti je to labyrint. Helsson se zastaví když ucítí záhrobní chlad. Pak pokračuje sám a my čekáme.

Po nějaké době se vrací a prý i dostal radu. Prý by předmět plnící roli kotvy v našem světě mohli mít/vyrobit trpaslíci. Často to bývají kruhové šperky - náhrdelníky, náramky, prsteny,… Pokračujeme v cestě, dále do Finska do Jærveniny vesničky. Vítáme se, u nich vše čisté, takže nám půjčuje sáně. Další zastávka je u matičky Lemminkainenové, kde štípeme dříví a kde Sabina pomáhá s polévkou. Prý je u ní všechno v pořádku, takže razíme dál na sever do Niflheimu.

Prodíráme se děsivou mrazivou prázdnou krajinou a nenávidíme Helssonovu snášenlivost vůči chladu. O neurčitou dobu později, když už jsme důkladně promrzlí, se konečně dostáváme k mohyle, kde Petr volá svou vyvolenou, Níflu. Ta přichází a zve nás dál. Uvnitř se válí hromady pokladů. My jsme obslouženi medovinou a naše hostitelka vybízí Petra aby hovořil, co zažil. Chvilku konverzují, včetně slávy co získal a úspěchů kterých dobyl, pak se Petr ptá na tamní zvyklosti a když je ujištěn, že jsou podobné, řekne, že v tom případě by rád požádal jejího otce o její ruku. Ta potěšena souhlasí a navrhuje spěchat, neboť její otec momentálně hoduje a je v dobré náladě. Písknutím přivolává bílé koně a jedeme za jejím otcem.

Před pevností žádá o vstup jako Nílfa, dcera svého otce, která vede hosty, načež je nám povolen vstup. Její otec, místní goði, je mohutný, svalnatý chlap, co se nám představí jako Torgil. Představujeme se, děláme dojem a jsme pozváni ke stolu. Sabina vykládá na požádání příběh o tom, jak se nechala spolknout krokodýlem, aby jej mohla rozpárat. Torgil se táže, proč jsme přišli? Petr květnatě odpovídá a žádá Torgila o ruku jeho dcery. Altýr se za něj přimlouvá a jako důkaz jeho hrdinství vykládá příběh o své svatbě a co jí předcházelo.

Přidáváme další storky a Torgil přikyvuje, souhlasí, že Petr má potenciál, ale nechce provdat dceru za pouhý potenciál. Ptá se na bohatství a Petr přizná svou ne úplně zámožnou situaci, ale zmíní různé plány, například s Egilovým stříbrem. Tedy se dohodnou, že pokud Petr rozšíří své jmění a získá pro Níflu ztracený prsten její matky (který se nachází v místní jedové řece s otrávenými výpary), bude rozhodnuto.

Venku nás potkává shieldmaiden z Torgilovy družiny (Gerda s mohylou u Kruhové věže), a dává nám pár rad a prozrazuje, že prsten se ztratil poblíž kamene, připomínajího sochu plačící postavy. Povídá si chvilku se Sabinou a přeje nám hodně štěstí.

Opakovaně s Markem a Sabinou zkoušíme svá moja až nakonec Marek najde druhý (tajný) východ z pevnosti. U toho se mi podaří najít svými schopnostmi správnou cestu a tak najdeme cestu k řece. Z té samozřejmě stoupají jedovaté výpary a stojí tam ona plačící „socha“. Debatujeme co dále a Vopička se vysvleká do trenek. K našemu šoku se rozhodl pro přímý postup, přivázal se k nezničitelnému rezavému lanu a hupsnul dovnitř. O pět minut později jej dle instrukcí vytahujeme ven. Sedí v meditačním sedu a v rukou třímá prsten. Opláchneme ho a pak se odkamení. Je i tak spálený, vevnitř si očividně užil dobrovolnou koupel.

Řešíme co dál, protože Sabina zjistila, že kámen není kámen ani socha, ale zmíněná matka. Takže začínáme polemizovat o konspiračních teoriích a co se sakra vůbec stalo a co dál. Petr zde každopádně necítí přítomnost žádného ducha. Dospějeme k závěru, že tady nic víc nezjistíme a vracíme se. V pevnosti děláme velký dojem svou rychlostí a tím, že jsme splnili teoreticky nesplnitelný úkol. Přidejte k tomu jen lehce zarudlého spáleného Vopičku a vznikne z toho dav zaražených niflungů. Prsten předáváme Torgilovi a podle plánu se dělíme. Týrsson odvádí Torgilovu pozornost, já upoutávám ostatní hlasitým vyprávěním o našem výkonu zatímco zbytek zjišťuje informace o Níflině matce.

Po nějaké době Nífla, doteď konverzující s Petrem, odbíhá ze síně se slzami v očích, asi se jí dostalo zprávy o stavu její matky. Naštěstí si toho Torgil nevšiml. Petr s Torgilem uzavírají smlouvu, že pokud se Petrovi podaří rozšířit svůj majetek, získá Níflu. A my opouštíme Niflheim a vracíme se domů. Cestou dáváme dohromady informace o Níflině matce: byla známá jako Paní se zlatým srdcem, pochází z daleka (možná jiný svět?) protože Torgil si ji přivedl sám, bez své družiny. Byla laskavá a velmi oblíbená a dokud tam byla, byly to zlaté časy. Torgil se o ní odmítá bavit, je to jeho tabu. Je možné, že má co do činění s jejím současným stavem. Petra čeká spousta práce a další vyšetřování…