Účastníci: Riikka Studená, Petr Vopička, Gwen Skřivánková, Pavel Altýr Týrsson, Lóng-Zi, Aurora Black, Erik Heimdallsonn, Lauren, Yvonne Ichi Meiterová, Jan Kovařík

Sraz byl u Petra Vopičky, v sms bylo, že utekl Žeryk. Znamená to, že se nám na omezenou dobu zpřístupnila cesta a bude to dobrodružné, protože nevíme kam.

Vylezli jsme na létajícím ostrově Islandica. Bylo chladno, sněžilo, což nás donutilo si rychle sehnat teplejší odění. Brzy jsme zapadli do podniku s názvem Kýbl krve s plánem vymyslet co dál, ale tam si nás odchytla pirátsky vypadající divka jménem Jenifer (očividně některé z nás už znala), že od nás potřebuje pomoc. Zmizela její sestra Jezabel a okolnosti jsou dost divné, prý totiž vyrazila do vnitrozemí (tam prakticky nikdo nechodí, je to nebezpečné). Potřebujeme to prošetřit dřív než se zapojí zbytek rodiny. Doporučila nám průvodce, což byl mladý sympatický muž s inuitskými a evropskými rysy ověšený kůstkami jménem Missuarnianga. Už od začátku nás varoval, že pátrání bude obtížné a možná marné. Připravili jsme zásoby, většina skupiny zamířila do doků zjišťovat přesnější okolnosti Jezabelina zmizení od očitých svědků a já zůstala s naším průvodcem. Povídali jsme si, ukázal mi, jak se dá zabezpečit a připravit luk přírodním způsobem, aby byl použitelný v extrémním chladu. Pak se vrátili ostatní a vyrazili jsme.

Nedaleko jsme procházeli ruiny, hledali jsme tam stopy. Jan Kovařík našel kámen pokrytý sírou a Missuarnianga prohlásil, že pochází z jezera duchů, což je dost zvláštní. Běžní lidé se tam prý neodváží nebo cestu nepřežijí a lid jeho matky tam nechodí ani nikomu běžně neprozrazují cestu. Ale nás tam dovede. Cestou jsme si všimli prvních znaků, že brzy přijde bouře, ale času zatím bylo dost.

Většina skupiny počkala stranou. (Pak nám řekli, že se musíme chovat tiše, protože tam lidi chtějí spát.) Missuarnianga, já a Jan Kovařík jsme sestoupili přímo k sírovému jezírku. Duchové nám tam poradili, kde ztracenou dívku najdeme. Takže jsme se vrátili pro ostatní a šli do nepříliš vzdálené jeskyně. Jezabel tam byla. Promrzlá, unavená, ale živá. Pronásledovala prý nějakého zrzka a chtěla za ním pokračovat dál do jeskyně. Šli jsme s ní tedy dál a zrzka jsme našli. Byl přivázaný ke zdi a měl dost nepříjemným způsobem odřezané nohy (jako by je někdo uřezal po proužcích) a pak rány ošetřil ohněm aby nevykrvácel. A pořád žil. Mimo okruh našeho světla bylo větších množství zubatých potvůr… er… skřítků. Nemluvili, ale dalo se s nimi vyjednávat, bylo poznat co chtějí. Chutnala jim medovina, kterou přinesl Jan Kovařík, ale aby nás všechny i zrzka pustili pryč, museli jsme se vykoupit masem - a sušené nestačilo, naštěstí měl Jan s sebou kvalitní šunku. Venku před jeskyní Jezabel zrzka rychle a čistě zabila. Bylo to překvapivé, ale vzhledem k jeho stavu to asi bylo nejvíc humánní řešení.

Počasí se zhoršovalo, sněžení houstlo a jen tak tak se nám povedlo se vrátit do města než začal skutečný blizzard. Rozloučili jsme se s Missuarniangou, předali Jezabel sestře a po převlečení do civilu nás čekal návrat domů.