ScionWiki

Osoby a obsazení: Petr Helsson Kroupa, Radim syn Šanga, Vlasta Pokorná z rodu Černého Paa, Jan Dobrovský Þorsson, Orm Saarinen Válisson, Ælfrída dcera Afrodítina (NPC)

SMS: Zdarec jaxviňa, borci, borky a borčata! Je tady záležitost nejvyšší důležitosti, nebál bych se říci otázka života a hudby! Byl jsem tady naší božáckou komunitou instruován, že nemám nikam vyrážet sám (z nějakýho důvodu), tak dávám vědět, že srázek se koná na místě, který nemůžete neznat, ale pro jistotu přidávám adresu, kdyby mezi váma byli nějaký hipíci (nic proti nim - lásku, mír a empatii všem, woe!). Na Bělidle 27, hned u Anděla. Zatím zduřte! R.

Když jsme dorazili na danou adresu, kde se v podzemí nachází klub Hells Bells, už tam na nás čekal Radim a jako poradní hlas přišel i Marek Podkopecký. Ukázalo se, že záležitostí života a hudby je jistá nepříjemnost, která Radima občas potkává - při koncertech mu tu a tam selhává technika (čímpak to asi bude) a proto by potřeboval magickou náhražku. Podle Marka by nejvhodnější pro jeho účely byl „zvučící krystal,“ jaké se vyskytují v Zemi věčného mládí. Přirozeně rostou v Krystalových horách daleko na sever od Zargony. Dostaneme přesný popis zvučícího krystalu, protože v horách je mnoho různých druhů, které mohou mít zcela neznámé vlastnosti a tedy není vůbec radno sbírat tam do kapes náhodné šutráky. Navíc se tam zcela jistě vyskytují i krystaly, které pukají při zvýšené zvukové hladině, což vážně chcete, pokud hledáte kouzelný mikrofon a zesilovač v jednom. Vypadá to, že na závěr výpravy si dáme bobříka mlčení.

Shodou okolností z nás skoro nikdo v Zemi věčného mládí zatím nebyl, někteří ani neprocházeli skrz úhelný kámen, takže dávám za přispění Marka a Ælfrídy dohromady základní informace a poučky. Dáme si nějaký čas na sehnání potřebného vybavení a potkáme se u orloje. Do ústředního Orloje se dostaneme snadno, pořádně si prohlédneme zlaté pražské kolo s erbem a vydáme se k černému zargonskému. Krok důvěry směrem ven vyžaduje trochu víc odhodlání, ale nakonec přistaneme všichni na lávce v Horologiu, kde si nás hbitě převezme rytířka Rosa Mystica erbu Věže obepnuté šlahouny. V Zargoně zrovna probíhá velký svátek „Cesta Hrdinky,“ takže cestou musíme dávat přednost slavnostnímu průvodu. Máme dobrý plán, víme, že v Citadele nám půjčí koně a… a Radim cestou bez ptaní zapadne do Královských potěšení dřív, než stačíme říct „neměli bychom se rozdělovat.“

Rosa Mystica nám popřeje, ať si užijeme města a že prý do Citadely můžeme dorazit kdy chceme. Přijmeme tedy pozvání na čaj od podnikové nadháněčky a jdeme hledat Radima, který zatím už uvnitř zkouší balit obsluhu. My kroutíme hlavami, že tak brzy zapomněl na cíl výpravy, on kroutí hlavou, jakou to s sebou bral partu nerdů, co se nedokážou odvázat ani v nejlepším místě na světě. Všichni tři seveřani ale jako správné vzory mužnosti myslí pouze na hrdinské skutky a získávání slávy a podobné změkčilosti je nemohou zlákat. Katalogu nabízených služeb se chopí Vlasta, prolistuje pár zadních stránek, ale když se ujistí, že se tu patrně vážně neděje nic ilegálního, pošle ho dál. V našem rozhodování mohlo, leč nemuselo hrát roli také to, že jako způsoby placení nám byl k dispozici zejména prodej vlastních orgánů nebo nechat to napsat na Citadelu, potažmo Kovaříka, a ani jedno z toho se nám vůbec nechtělo provádět.

Radima ale taková drobnost nemohla odradit a statečně smlouval. Když jsme potom uviděli, že podniková naga hudebnice používá při své produkci zvučící krystal, nabralo smlouvání na intenzitě. Jak nás informovala obsluha, podnik občas upotřebí i službičky, ale o takhle velké by muselo rozhodnout vedení. Radim se nabízí jako hudebník, což je přijato trochu skepticky, ale na ukázku se má pokusit rozhýbat jisté poněkud zatuhlé stromové bytosti, které má podnik v jedné ze svých vnitřních zahrad. Radim vytáhne svůj zlatý bubínek a rozjede to tak, že stromové bytosti se vykašlou na kořeny a ztuhlost a začnou trsat. To zapůsobí i na Královská potěšení, totiž oba majitele, kteří se přišli dohodnout ohledně těch službiček. Momentálně je on nahý a ona oblečená, oba potetovaní velmi sugestivními a hlavně pohyblivými obrázky. Radim přednese svou představu - zvučící krystal získaný příběhem, aby s námi prošel zpět do našeho světa, a k tomu lázeň a společnost pro sebe. Dozví se, že na to hudba, byť takhle dobrá nestačí, ale že s jednou službičkou, která by pro nás dokonce měla být méně náročná než samotná výprava do Krystalových hor, to půjde. Necháme si říct podrobnosti a potom na alternativní quest kývneme.

Jde o to, že Potěšení vypekl jeden dodavatel. Jednalo se o velevzácné a velejemné králičí kožešiny na oděvy zaměstnanců. Dodavatel doručil polovinu nasmlouvaného množství v excelentní kvalitě, pak shrábnul celou svou nemalou odměnu s tím, že druhou polovinu má uskladněnou mimo hradby a zmizel neznámo kam. Byl to jakýsi lovec/šaman jménem Sirý z díryvesnice zvané Studená. Potěšení s ním dříve nespolupracovala, ale do poslední chvíle vypadal solidně a polovinu řádně dodal. Pokud vědí, ve městě v době jeho zmizení nedošlo k žádnému incidentu (a rytíři to tu mají pod palcem těžce). Máme ho najít raději živého, ale možno i mrtvého, aby podal vysvětlení a dodal zboží, nebo aby nesl následky nesplněné smlouvy.

Ještě před úsvitem dorazíme do Citadely, vypůjčíme si koně a spolu se sluncem vyrazíme místní nestálou krajinou na západ. Koně jsou naštěstí zargonští, takže i přes nezkušenost jezdců a otázky typu „kde to má brzdy a čím se to řídí?“ nám cesta pěkně ubíhá a ještě odpoledne dojedeme do cíle. Studenou, kde cesta končí a kolkolem už jsou jen lesy, tvoří pár chalup rozházených různě po kousku obdělávané půdy a jinak to vypadá, že tu dávají vlci dobrou noc. Stejnojmenná říčka při kraji osady vlastně spíš aspiruje na potok, přestože podle tvaru břehů dříve patrně bývala mnohem vodnatější. Doptáme se na chalupu starosty a Radim nás představí jako cizince „z Prahéé“ co chtějí probrat s jejich šamanem nějaké obchodní záležitosti. Jenomže místní naposled Sirého viděli, když před pár dny odjížděl obchodně do Zargony a s jeho byznysem očividně nechtějí mít moc společného. Zajímavou novou informací je, že Sirý měl velkého bílého vlka, kterého občas používal i jako nákladní zvíře, což by jistě neuniklo pozornosti Potěšení. A také měl učedníka Jana, ale ten nějakou chvíli po Sirého odjezdu odešel do lesa a žije v lese, žije v lese, žije v lese, jak to tak šamani a jejich adepti dělávají. Mohl by možná být u jakýchsi stojících kamenů, nebo taky kdekoliv jinde, a nikdo z nás ani z místních se nevyzná v lese tak jako Sirý a Jan. Nic cizího ani nezvyklého tu do našeho příjezdu drahnou dobu neviděli.

Podíváme se do Sirého srubu, což nám starosta dovolí (očividně si myslí, že když chceme strkat nos do šamanova bejváku, je to náš problém). Srub je evidentně obýván jedním člověkem a není tu žádný vlčí kotec. Část věcí je ale rozházená a patrně chybí nějaké oblečení a hodně zásob, jako by někdo ve spěchu vyrážel na delší cestu, nicméně ohniště je pečlivě vymetené a Sirý podle všeho při odjezdu nepospíchal. Další vodítko nám poskytne místní informační služba v podobě kovářovic babky. O Sirém se nevyjadřuje moc hezky, prý místním nahání strach od doby, kdy jako malý odešel do lesa a vrátil se změněný. O vesnici se sice v nouzi postará, ale třeba před půl rokem se nějak nepohodl se svým učedníkem, který to odnesl hrozivou ránou v obličeji, jako by mu slezla kůže z hlavy. Však se na to můžeme zeptat Janovy sestry, však je to jeho jediná příbuzná tady, chuděry siroty. Odměním informační kancelář trochou medoviny a vyrazíme za sestrou.

Ta toužebně vyhlíží bratrův návrat, šel prý na lov a „jistě se musí brzy vrátit, nejspíš hned zítra.“ O Sirém nám může říct jenom co už víme, že se svým vlkem odjel za obchodem. Nemá ho vůbec v lásce, protože strašlivě ublížil Janovi. Stalo se to tedy v lese, takže neví, co se přesně událo, ale přinesl jí ho z lesa strašlivě zohaveného, pohodil ho na prahu a pak už jenom donesl nějaké masti a péči nechal na ní, přitom ona by se bez bratra neuživila a vůbec vypadá jako smutné štěňátko.

Mezitím se setmí a jelikož žádná naše teorie se zatím nejeví jednoznačně, rozhodneme se využít příznivé denní doby ke sběru informací na místním hřbitově. Hřbitov je za říčkou a oproti vesnici působí menším, avšak o to stísněnějším dojmem. Je totiž ohraničený nízkými kamennými zídkami, spojujícími čtyři velké stojící kameny v rozích čtverce. Nenajdeme nic na první pohled podezřelého, ani žádný čerstvý hrob, ale když umřu a podívám se na druhou stranu, můžu si promluvit s hovorným duchem nějakého místního pantáty. Jeho názor na místního šamana se dost liší od toho, co jsme zatím slyšeli. Podle ducha, který má ten správný posmrtný odstup, by bez Sirého pomoci bylo na hřbitově ještě mnohem víc plno. Vesnici vždycky pomáhal a kdyby chtěl škodit nebo zmizet pryč, byl by to udělal už dávno, jeho zmizení je tedy znepokojivé. Na hřbitov ale nikdy moc nechodil, neměl pro to důvod. Zato jeho učedník, ten se zohavenou tváří, sem poslední půlrok chodí celkem často, a zajímá se o ty velké kameny v rozích a medituje o nich. Záhy zjistím, že zdánlivě opršelé prastaré kameny jsou ve skutečnosti pokryté nějakými znaky a že vytvářejí ve svém čtverci pole, které drží duše uvnitř a patrně i zlé věci vně. Kameny v lese jsou prý těmhle dost podobné a jsou nedaleko. Pantátovi pochválím, že to tu mají prakticky zařízené a vrátím se do svého těla.

Při bližším pohledu si na kamenech naše detektivka všimne nejenom symbolů a ušlapané trávy kolem, ale také stop po uhlu, jak si někdo symboly obkresloval. S klíčícím podezřením se rozhodneme podívat ještě teď v noci ke kamenům do lesa, když už máme popis cesty a víme, co hledat. Asi v polovině cesty doprostřed naší družinky vpadne jako koule mezi kuželky obrovský bílý vlk. Je zraněný, vleče za sebou kus přehryzaného provazu, ale díky Válissonovi se s ním naštěstí můžeme domluvit. „Prosím pomozte! Můj pán… jeho bývalý učedník… zabije ho! Kameny… Rychle!“ Nemusí nás přemlouvat a brzy před námi začne poblikávat zelené světlo. Kameny stojí na lesní mýtině taktéž ve čtverci, po jehož hranách mezi nimi poletují v nepravidelných intervalech jakési zeleně svítící blesky. Uprostřed toho leží nízký kámen jako oltář, na něm Sirého nehybná postava. A nad ním se vztyčenýma rukama levituje Jan, do kterého se čas od času vpije zelený výboj z kamenů.

Fázi diplomacie vynecháme. Zbylí dva seveřané ihned proskočí dovnitř čtverce. Vlk skáče těsně za nimi, ale naneštěstí se potká s vrhačkou určenou Janovi. Ten je přivítá blesky, vrženými z dlaní á la Palpatine. Tedy nejsou to tak docela blesky, protože nezpůsobují viditelná zranění, ale efekt je zhruba stejný. Já se zatím držím vně, abych si lépe prohlédnul situaci a kameny. Situace se ovšem brzy stane akutní, když se z lesa vynoří medvěd, respektive oživlá hromada větví a listí zhruba medvědí konstituce. První jeho výpad odrazí Vlasta vypůjčeným Armidiným nátepníkem, ale je jasné, že takhle by brzy byla placatá. Radim medvědovi zahraje a ten k našemu překvapení udělá pár tanečních krůčků. Mrsknu té věci pod nohy lahev s vodou a začnu si hrát na Mrazíka. O pár tanečních kroků a ran Vlastina meče později ztratí medvěd na ledu rovnováhu, podklouzne a při dopadu se rozsype a už nevstane. Mezitím uvnitř Válisson nedobrovolně tankuje blesky a začíná to s ním vypadat bledě. Þorssona, kterému se dařilo o něco líp, to namotivuje k finálnímu drtivému útoku. Jan už se nezvládne bránit, padne na zem a síla z něj přeskočí nejdřív na kameny a z nich se pak vybije zpět do lesa, přičemž cestou ještě pocuchá ty vně čtverce, co se doteď drželi na nohou.

Vlasta s Ælfrídou ošetří vlka, který na oplátku pomůže Ormovi a Sirému. Janovi už nepomůže nic. Odneseme ho na místní skvěle chráněný hřbitov a později ještě za tmy ho pohřbíme. My se zatím uklidili do šamanova srubu a dali se všichni dohromady. Z útržků řeči mezi Sirým a vlkem co nám Orm překládá vyplyne, že to není šamanův vlk, ale naopak vlkův šaman. Postupně jsme se dozvěděli, co se stalo. Jan se ukázal být špatným učedníkem. Byl netrpělivý, chtěl příliš mnoho příliš rychle; chtěl mít moc pro moc samotnou. Před půl rokem přes Sirého výslovný zákaz dělal rituál a zranil se u toho. Sirý ho ošetřil, ale z učení ho samozřejmě propustil. Jan to nechtěl pochopit, vždyť Sirý sám kdysi získal moc velice rychle, tak proč v tom brání jemu? Jenomže Sirého tenkrát jako dvanáctiletého sirotka vesničani za kruté zimy vyhnali do lesa a kdyby ho tam vlk nenašel, zemřel by. Svým způsobem tam opravdu zemřel a jenom díky lesu se inicioval a mohl se spolu s vlkem vrátit do vesnice. Což mimo jiné vysvětlovalo, proč se ho většina vesnice bála a stranila. Zakázku pro Potěšení vzal, aby měl prostředky na řešení mizející vody z řeky, což je problém, který by možná začal být vážný až tak za generaci nebo dvě, ale Sirý to nechtěl zbytečně odkládat. Vlkovi by se ve městě nelíbilo, tak vzal půlku nákladu a druhou ho nechal hlídat venku. Když se pro ni vracel, náhle se tam objevil Jan. Sirý nic zlého netušil, ale pak Jan něco udělal a od té doby si nic nepamatuje (což jenom dokazuje, že samotářští šamani se sice skvěle vyznají v lese, ale v lidech asi moc ne). Sirý souhlasil, že s námi půjde do Zargony a my že dosvědčíme, že porušení dohody nebylo jeho vinou.

Druhý den najdeme s vlkovou pomocí Janovu skrýš s penězi i zbytkem kožešin a zbývá jen dořešit, co bude s jeho sestrou. Už předtím vypadala dost zoufalá a teď když jsme slyšeli, jak se místní chovají k sirotám… pomoc od Sirého by sice nepřijala, ale nemusí vědět, že bude od něho. Holka sice není typ do Zargony, ale můžeme se ve městě poptat, jestli by nemohla někam do služby nebo tak, aby se dostala odsud. Když jí dojdu s Vlastou oznámit, že „Jan se pokusil o nebezpečný rituál kterým chtěl ovládnout sílu lesa, ale bohužel u toho zemřel,“ je zdrcená, ale hned její druhá myšlenka je, ať nikomu ve vesnici neříkáme, co se stalo a že zůstala docela sama a bezbranná. V tu chvíli si gratuluju, že jsme všechno zvládli za tmy. Naši nabídku, že se jí poptáme po nějaké změně prostředí vděčně přijme. Sirý s vlkem, které zatím nikdo z vesnice nezahlédnul, se vyplíží lesem a my rozhlásíme, že jsme se po něm podívali, trochu jsme si popili a zatancovali v lese (bylo to elektrizující) a teď že ho jedem hledat zase o dům dál.

V Zargoně se vše vysvětlilo, Potěšení byla potěšena, že mají spolehlivého dodavatele zpět. Pro Janovu sestru nám byli schopni doporučit místo komorné u solidní dámy v městečku Bílá Louka na západ od Zargony, a všichni byli spokojení. Zejména Radim, který dostal krystal i svou vysněnou odměnu v Královských potěšeních. A že jsme výpravu zvládli mnohem rychleji, než jsme původně předpokládali, rozhodli jsme se trochu si prohlédnout Zargonu. Potěšení se dokonce z vděčnosti uvolila nám poskytnout průvodce z řad personálu, takže jsme to měli i s výkladem.
Původně jsme sice chtěli zůstat třeba i několik dní, ale už jedna noc strávená v pohostinství Citadely nás přesvědčila, že všude je dobře, ale doma je nejlíp.