ScionWiki

Osoby a obsazení: Pavel Altýr Týrsson + Zrzavá Pila (NPC), Otakar Njordsson, Jan Dobrovský Thorsson, Lucie Podlipská dcera Asklépiova, Orm Saarinen Válisson, Aelfrida dcera Afrodity (NPC)

Ota si nás svolal k Brownovi s tím, že jede do Norska a potřebuje back-up. Tam dorazil i Marek Podkopecký, ale nakonec s námi nešel a slibil, že když se dlouho neozveme, přivede pomoc. U Browna jsme si dali sušenky a Ota nám vysvětlil, že by rád rozvíjel potenciál své božské síly a hlavně zjistil, co vlastně všechno může umět. Problém je, že všechno, co víme o severské mytologii a uctívání jejích bohů, pochází z Islandu a je to zaměřené výhradně na Ásy, což je pro něj, jako pro Vána, trochu na nic. Ve Skandinávii většina záznamů zahořela při christianizaci a badatelé to teď marně zkoušejí nějak dát dohromady.

Nicméně při důkladném hledání našel nějaké odkazy na vesnici Norderhov (Njordův dvorec), která leží vedle jezera Tyrifjorden (Týrův fjord) a je to kus od Osla. Hofy byli mimo jiné centra náboženských obřadů, které tradičně vedl gódi, nebo zřídka a jen v případě Vanir i gyðja, tedy žena. To místo obecně bylo zajímavější a zajímavější jak ho Ota popisoval. Na začátku osmnáctého století při obléhání Osla koalicí Švédů a Dánů se v místní faře na noc usadilo šest set z nich na noc, a manželka místního faráře, Anna Colbjørnsdatter, je opíjela dost dlouho než se její švagr vrátil s dvěma stovkami Norů, kteří si je podali. Krom toho se tu o něco později našel runový kámen, který po pár letech, po té co si ho někdo opsal na překlad, prostě přes noc beze stopy zmizel. Na třistakilový kus balvanu rozhodně úctyhodný výkon. A aby toho nebylo málo, tak kus vedle je také staré pohřebiště, čítající dvacet pět mohyl a několik set hrobů. Některé nesou známky pokusů o vniknutí, ale co je nejdůležitější, zatím tam nikdy nikdo ani nezkoušel dělat archeologický výzkum. A k tomu se tam ještě potkali dva přední norští pohádkáři (něco jako Grimmové nebo Erben), kteří sbírali pohádky a pověsti v celém Norsku a jejichž sebrané spisy a další věci jsou uloženy v muzeu stojící na místě staré fary.

Ota taky zmínil, že by se tam rád podíval po dvou variantách učení spojovaných s Vanir, které by se mu mohlo hodit: První bylo Spá, což je špatně zdokumentovaná magie, zahrnující krom věštění a proklínání celých rodin na několik generací i nějakou práci s tělem, myslí a duší. Druhou pak představovali Svinfylkingové, což je kančí obdoba berserků. Jen místo trhání lidí na kusy tihle borci rozráželi v klínové formaci jízdní útoky, aby se kopiníkům na křídlech lépe napichovali. A stejně jako berserkové zmizeli i tihle válečníci společně s christianizací.

S tím, že to místo vypadá až moc slibně, aby tam nic nebylo, jsem já zavolal do muzea, že bychom se tam rádi stavili na studijní pobyt a Ota zamluvil ubytování u jezera. Po stručných instrukcích, kdo co umí, komu se nemá sahat na zbraně a jak se případně chovat ve společnosti hardline vikingů, jsme vyrazili směr Norsko.

Na místě nás přivítalo vytí vlků z lesa a Morten Moe, místní správce muzea a vzdálený potomek jednoho ze zmíněných pohádkářů. Krom něj byl v muzeu ještě tak dvanáctiletý kluk umazaný od sazí, který rozdělával oheň a nám představil jako Asken. Taky jsme si rychle všimli, že si tu svítí zásadně petrolejkami. Řekli jsme, co tak zhruba hledáme a Morten nás rychle vzal do depozitáře, k pěknému kameni, na kterém byla vyobrazena figura válečníka v kančím plášti a který se našel kus odtud. Morten se nabídl, že nás tam vezme, ale vzhledem k neustávajícímu vytí z lesa si raději vzal sekeru. My se taky ozbrojili, Mortens pochválil Otovi kabát ze sněžnýho trolla a šlo se.

Místo byla mýtina v lese, kde vlastně nebylo nic zajímavého, krom toho že Lucka coby botanik identifikovala, že všechno co tu roste se natahuje do středu mýtiny a tedy k místu, kde se nacházel zmíněný kámen. Víc jsme nezjišťovali, protože se začalo stmívat a vlci rozhodně nezněli, že by to chtěli na noc balit. Pokusili jsme se tedy vrátit do muzea, nicméně než jsme tam došli, čtyři vlci nám odřízli cestu dopředu, tři zpátky a dva si ohlídali, abychom to nezkoušeli obejít. Stáhli jsme se do kruhu, aby holky zůstaly chráněné uprostřed a pak už se kolem rozlezl záhrobní mráz a nezřetelná mužská postava, kterou někteří z nás zahlédli mezi stromy, přikázala moderní norštinou vlkům nás zabít. Devět vlků, proti třem epickým silám, Otovu magickýmu equipu a Pilině pile, za světla Aelfridiny lebky, nekladlo odpor moc dlouho, nicméně i tak nás trochu pocuchali. Lucka během boje navíc zjistila, že záhrobní chlad ulpívá na těch vlcích i když jsou jinak živí.

Stáhli jsme se do muzea, ošetřili, představili se Mortenovi plnými jmény a nabídli mu, že mu tu s tímhle novým místním problémem pomůžeme. Překvapen, že mu scioni nabízí pomoc, souhlasil a začali jsme dávat dohromady teorie, co by to mohlo být zač. Nejpravděpodobněji se jevila teorie o tom, že někdo vyrušil mrtvé na pohřebišti, některý ho posedl a teď dělá bordel, nicméně Morten nevěděl o nikom, kdo by zmizel, dokonce se jeden místní military nadšenec vrátil z výletu, takže vesnice byla dokonce v plusu. Pak jsem zjišťoval jestli tu nejsou nějací místní nadpřirození rezidenti, kterým by tohle mohlo ublížit. Krom Mortena, Askena a gyðji Anny, která se nám po setmění přišla ukázat (a ano, byla to už zmíněná paní se Švédy), kteří byli s námi v muzeu ale nikdo takový nebyl.

Než jsme mohli plánovat další postup, ozvalo se z lesa další vytí a lidský výkřik. Morten neváhal a vyrazil, my se dávali do pohybu trochu pomaleji, za to Asken dal Honzovi pochodeň, kretou vyrobil zaříkáním z hořícího klacku. Než jsme vyběhli k lesu, Morten zachránil život chlapíkovi z brokovnicí, ale sám skončil s vlkem zakousnutým v rameni. Naštěstí jsme přišli včas, Orm z něj vlka vypáčil a my ostatní zlikvidovali dalších asi pět. Zařval jsem do lesa anglicky, jestli si pán nechce hafany odvolat, dokud mu nějací zbývají, a třeba se nechce začít bavit. Ale mužský hlas se mi z lesa jen vysmál, že jich má ještě dost a za to, že my začínáme vypadat opotřebovaně. Tak jsem se místo odpovědi představil se všemi tituly a informoval ho, že jsme ani pořádně nezačali. Byl to dost blaf a i když mi ho neznámý nesežral, aspoň se nám na chvíli ukázal, prý abychom měli o čem přemýšlet. Byl to duch mladého muže v polní uniformě tankisty s Říšskou orlicí na opasku. Pak nás nechal jít i Mortensem a mužem, kterého zachránil, shodou náhod toho military fandu co se nedávno vrátil z výletu.

V muzeu jsme se dali dohromady, chlapíka ošetřili a uložili a zatím si lámali hlavu s tím, kdo by mohl být onen duch. Nakonec jsme ho s pomocí místních a jejich archivu identifikovali jako Olava Aspheima, zdejšího rodáka a vojáka 5. obrněné divize SS, Wiking, který se, když zrovna nebojoval na Východní frontě, s oblibou hlásil do popravčích čet v Oslu při popravách odbojářů a partyzánů. Po válce ho pak popravili u té samé zdi. Chvíli jsme si lámali hlavu, jak je možné že tu tak najednou začal strašit, než nás napadlo, že si možná náš military fanda odpočívající vedle z poslední výpravy přivezl nějaký suvenýr, který Olavovy umožnil se sem přesunout a začít dělat bordel. Dohodli jsme se, že pod záminkou přinesení věci mu ráno projdeme barák, protože pokud tam něco takového má, Lucka to dokáže najít. Problém ovšem představovala případná likvidace takového předmětu, tedy kotvy. Nikdo z nás nebyl nekromant a obecně naše fyzické svaly značně převyšovaly veškerý náš mystický potenciál. Nicméně jsme se rozhodli to řešit až tu věc najdeme. Pak jsme si ještě přečetli na dobrou noc pohádku o Askeladenovi (Popeláčkovi), protože nám to přišlo jako dobrý nápad, když se nám tu stará o krb, a zalehli jsme.

(Pohádka ve zkratce: Nejmladší ze tří bratrů, flákač co se hodí jen na přikládání do ohně, který si jako jeho bratři našel službu u krále. On zapadl do kuchyně, dařilo se mu, tak se ho bratři pokoušeli zbavit tím že ho budou přes krále posílat krást věci trollovi na ostrov. Troll skončil třikrát okradenej, sežral místo Askena vlastní dceru a pak praskl. Asken si vzal princeznu a na jeho braty se v horách zřítila skála. The End.)

Ráno jsme vyrazili k fandovi domů a tam skutečně v šuplíku našli hezkou přesku na opasek s o poznání méně hezkou orlicí, ze které Lucka cítila podsvětní chlad. Vzali jsme jí a protože jsme neměli lepší nápad, dohodli jsme se s Mortenem, že jí v noci odneseme jednomu místnímu rezidentovi na staré pohřebiště. (Morten nám o něm před tím neřekl, protože pro něj Olav nepředstavuje hrozbu a taky návštěva u něj je poněkud pocta. A taky poněkud o hubu, pokud nebudeme dost zdvořilí.) Dali jsme si oběd, prospali se v postelích v naší chatičce a večer se sešli v muzeu, připravení na tanec s vlky v nočním lese. Asken dal ještě Mortenovi nějaké ohořelé kosti s tím, ať je hodí za sebe, kdyby šli věci jižně, Ota si k sobě vzal sponu, a pak jsme poklusem vyrazili k lesu a na pohřebiště.

Cesta byla všechno jen ne klidná a příjemná, spona musela dvakrát změnit nositele a formace se nám záhy rozpadla, nicméně nakonec jsme se prodrali k pohřebišti bez ztrát na končetinách, očích i životech. Olav po cestě díky Ormovi ztratil kontrolu nad částí vlků, Askenova kostěná zábrana ho taky nepotěšila, takže když jsme se dostali na místo, měli jsme i čas se trochu ovázat, abychom nekrváceli mezi hroby. Muž, za kterým jsme šli, nebyl mrtvý, ale rozhodně byl starý a taky velmi mohutný. A měl štětiny a kančí klektáky. Uctivě jsme pozdravili, představili se a vysvětlili, proč že ho obtěžujeme svou přítomností, ze které nevypadal kdo ví jak nadšeně. A protože tou dobou už na nás blížící se Olav zase křičel co s námi všechno pěkného udělá, převzal si sponu a prostě jí sežral. I s Olavem.

Pak se nás starý divočák rozhodl na chvíli pohostit a vyptat se nás, proč že jsme přišli původně. Když mu to Ota vysvětlil, byl informován, že nejspíš netuší, co jeho síla a dědictví obnáší, ale protože měl divočák zrovna dobrou náladu, rozhodl se nám to ukázat. A byl zvědav jestli i pak bude chtít Ota dál hledat cestu k síle svého rodu. Samozřejmě jsme to přijali, napili se nějakého lektvaru a nechali se vypnout, abychom všichni dostali tu samou vizi: Vize byla kaleidoskopický obraz války slité do jediné bitvy. Tou válkou byl prastarý a jediný válečný střet mezi Aesir a Vanir. Vanové tu představovali nespoutané přírodní síly ničící cokoli jim stojí v cestě, Ásové se s nimi ale dokázali směle měřit a během bojů se je nesnažili ani tak zabít, jako spíš je porazit, zkrotit a zcivilizovat. (Frigga, která pěstí uzemnila Freyu a pak na ní oblékla šaty, patřila mezi nejlepší výjevy). Většinu Vanů se během bojů podařilo zcivilizovat, ale část z nich se přestala ovládat a začla nabírat podivné a nepřirozené tvary, takové až bych řekl titánské. Ty Aesir museli pobít. Během bojů se několikrát střetli i Týr a Njord, aby spolu nakonec uzavřeli nějakou dohodu nebo smlouvu, kterou ztělesňuje tohle místo. Proto tu má Týr jezero/fjord a Njord dvorec, i když by se to dalo čekat spíš obráceně.

Na konci vize se starý divočák Oty zeptal jestli to pochopil a jestli i nadále chce získat sílu Vanir s tím, že s ním může v takovém případě uzavřít pakt, který jeho lid uzavíral s lidmi v dávných dobách a který lidem umožňoval stávat se jimi. Ota si vzal chvíli na rozmyšlenou a na poradu. Víceméně jsme se všichni shodli, že Otovi věříme, že s tím naloží rozumně a já mu slíbil, že pokud nad sebou začne ztrácet kontrolu, klidně mu rozbiju hubu, když je to zjevně osvědčený způsob. S tím Ota souhlasil a následně přijal i nabídku starého kance. Když to spolu vyřešili, rozloučili jsme se a rychle zmizeli do muzea, než by starého kance dobrá nálada přešla.

S Otou jsme pak Mortenovi dali kontakty (případně nás může kontaktovat přes Jindru), rozloučili se a zamířili zpátky do Prahy.