Potopený poklad Breiðafjörðu
Účastníci: Helsson; Marek Kazimír, syn Mandodarí; Mara Podkopecká, dcera Eponina; Paul Freeman; Katka Tichá
Protože jsem kvůli svým zásnubám (viz zde) chtěl získat ještě nějaký majetek, nechal jsem se inspirovat jednou pasáží ze Ságy o lidech z Lososího údolí a svolal další výpravu na Island.
Sága v daném místě (kapitola 35 a dále) vypráví o tragickém sporu dvou rodin. Ve zkratce - selka Ingunn obviní rodinu svého souseda Kotkela z krádeží a pozve si na pomoc svého syna Þórða. Ten nechá naložit většinu majetku své matky na loď a hodlá ji odvézt na svůj dvorec. Předtím ale navštíví Kotkela a rovnou ho odsoudí za zlodějinu a čarodějnictví (což byl možný, ale ani běžný, ani adekvátní právní krok). Zatímco Þórð odplouvá, vrátí se Kotkelovi synové a když se doslechnou, co se stalo, rozhodnou se za lodí poslat kouzelnou bouři. Posádka s ní bojuje, ale nakonec se loď potopí když najede na skalisko, které předtím nikdo nikdy neviděl. Moře vydá jen těla a velice málo z věcí, které byly na palubě. Kotkelova rodina se přestěhuje a o několik let později jsou zataženi do úplně jiné tragické krevní msty a jeden po druhém zabiti.
Viděl jsem v tom příležitost, protože na lodi byl značný majetek, který se v historické době nenašel, ale teoreticky mohl být nalezen i bez ponorky, protože k celé události došlo v Breiðafjörðu, mělkém zálivu s velkým množstvím za přílivu odhalených ploch. Popis ztroskotání dával tušit, že tenkrát nebylo na moři vše tak, jak to vypadalo a že by možná stačilo vědět, kde správně hledat. Na to jsem se hodlal zeptat někoho z Kotkelovy rodiny, protože jejich mohyly byla šance najít a vlastnická práva k pokladu jim mohla být fuk.
Pečlivé plánování mi nabourala ornitologická sezona, neb Breiðafjörð se svými ostrůvky je domovem neskutečných kvant opeřenců. Když jsem zjistil, že v blízkém okolí zbývají poslední volné ubytovací kapacity, narychlo jsem svolal ostatní a vyrazili jsme. Nalehko, předstírajíce ornitology. Na největším místním ostrově, zvaném Flatey, seženeme ubytování, zásoby, čluny, mapy, přílivové tabulky i první užitečné informace - podle místních prý mezi ostrůvky občas vynechávají motory a tak je třeba mít člun co nejlehčí, kdybychom museli delší dobu veslovat. Zbytek dne věnujeme údržbě člunu a plánování a následujícího rána vyrážíme na vzdálené pobřeží, kde chci najít mohylu Hallbjörna Kotkelssona. Cestou, během nácviku záchrany na moři, zjišťujeme dvě věci: voda je tu vražedně ledová i přes neopren… A jako by v ní bylo slyšet jakési hlasy.
Po vylodění díky Maře odhalíme, že Jestřábí údolí, v jehož ústí se nacházíme, je elfí doménou. (Pozn.: na Islandu jsou údolí stejného jména -Haukadalur- asi tři.) Rozhodnu se raději slušně zaklepat a pozdravit, načež si s námi přijde promluvit Pán Jestřábího peří. Je to elf, je teritoriální, arogantní a šovinistický (Mara dostane vyhubováno, jak to, že se někde courá, místo aby obskakovala manžela.) Nakonec patrně usoudí, že když nám pomůže, přestaneme ho tím dřív otravovat, a nasměruje nás k mohyle (o pokladu se raději taktně nezmiňuji) a dokonce nám poskytne jednorázovou instantní noc, abychom se mu kvůli vyvolávání ducha netoulali na území moc dlouho.
Ta zafunguje jako kouzlo, Mara se ujme vyvolávání, abych se já mohl plně soustředit na vyjednávání, a Hallbjörn, zvaný Uhrančivý, si s námi přijde promluvit. Po chvíli vyjednávání souhlasí s tím, že nám lokaci potopených věcí vyjeví. Jeho cenou je trocha Katčiny krve a můj slib, že do dvou let složím a uvedu ve známost opravnou ságu, protože autor Ságy o lidech z Lososího údolí nesprávně vylíčil Kotkelovu rodinu jako antagonisty. Vypráví nám pak svou verzi příběhu a přidá varování - vyzvednutí si musíme dobře načasovat a mezi ostrovy si dát pozor, a to zejména při přílivu. Rády si tu totiž hrají Ægiho dcery (které jsme z dálky zaslechli již předtím). Krom toho se tu občas, nejvíce ale za bouře a mlhy, zjevuje trhlina, která propojuje různá moře.
Druhý den si vypočítáme časy odlivu, půjčíme druhý člun, abychom lépe rozložili váhu, a dle Hallbjörnova popisu najdeme se začínajícím odlivem to správné místo poblíž jednoho z mnoha ostrůvků. Poklad musíme vydobýt ze silné vrstvy ledově studeného bahna, což je mizerná, namáhavá, a zejména pomalu postupující práce. Čas, vymezený pohyby moře, už téměř vypršel, když jsme se konečně dostali k cennostem, uvázlým v bahně. Spěšně jsme začali nakládat do člunů, když jsme si všimli, že na moři se rychle stahují mračna. Pobrali jsme, co jsme mohli (což nebylo nikterak zlé), nevykopaný zbytek nechali svému osudu a ve člunech jsme se zkusili připravit na nejhorší. Divoký příboj, hnaný bouří, se přiřítil jako lavina a strhl nás s sebou. Vlny si s námi pohazovaly a skutečně - v bílé tříšti se tu a tam objevila postava sličné dívky, která jako by nás vyzývala k tanci. Ne že bychom měli na výběr, ale prokřehlí a promáčení jsme tancovali, jak se na mořské vlky a karkulky sluší.
Aby toho nebylo málo, ozvalo se cosi jako trhnutí látky a najednou přímo na nás vyplula podivná loď. Zeleně porostlá, plachty s pevnou kostrou připomínaly křídla a místo strážního koše měla dračí hlavu. Na černé vlajce vlála šedá růže a na palubě byla jediná blond dívčina v červené uniformě. Někdo ji později identifikoval jako elfku ze Země věčného mládí. Stěží se mnohem většímu plavidlu vyhýbáme, a přitom ještě lovíme z vody Paula, kterého málem lapila Rán do své sítě. Cizí loď očividně pluje za jiného počasí, než my, a v její plavební brázdě se nám podaří dostat ven z bouře. Na jejím okraji zmizí dračí hlava v další trhlině a my máme co dělat, abychom se nesvezli s ní. Nakonec jsme ale unikli všem nástrahám, přistáli na nejbližším vhodném místě a ošetřili se. Následujícího dne jsme se doplazili na Flatey (podle místních tu takhle zlé bouře moc často nemají) a mohli jsme se vydat na cestu domů. Ostatní si z vyloveného pokladu vybrali díl dle své vlastní volby a to, co zbylo v bahně, si vzalo moře.