Osoby a obsazení: Aurora Black, dcera Thovtova + Arezu Delara (NPC); Alena Farfall, dcera Sutechova + Eric Wells (NPC); Katka Tichá, dcera Bastetina; Petr Helsson + na začátku v Obskurní jeho žena Nífla (NPC); Alexis Leandros, syn Agonův; Paddy Siodhachan O'Sullivan, syn Brigid; Tomáš Lin, syn Kui Xinga ; Vlasta Ti Pokorná, dcera Černého Paa

Rozhodly jsme se (já, Alena a Katka) začít myslet na život po životě a zajištění nějakého vhodného místa na uložení nás i ostatních pražských Egypťanů po jejich smrti. Naplánovaly jsme proto koupit pozemek s domem s tím, že v domě budeme společně bydlet a pozemek bude vhodný k vybudování podzemních hrobek. Zároveň bychom rády vybudovaly vhodné prostory pro uctívání všemožných egyptských bohů přístupné pro všechny sciony, kteří to budou potřebovat. K uskutečnění takového plánu je ale třeba peněz a tak jsme začaly pátrat po nějakém tom pokladu k nalezení. Protože máme tendenci pohybovat se ve svém kulturním okruhu a zároveň nechceme sebrat něco, co by si mohl nárokovat kdokoli z naší strany (třeba libovolný faraon), vybraly jsme nakonec Qarunův poklad.

Qarun byl Izraelita žijící v Egyptě v dobách Mojžíše, který však pracoval pro faraona a s vlastními měl mnohé názorové neshody (když to řeknu mírně). Plnil funkci ministra a vybíral pro faraona daně od židovských otroků. Jako správný Žid je ale uměl obrat o víc než jen daně náležící faraonovi a nasbíral tak obrovské jmění (hovoří se o něm jako o jednom z nejbohatších mužů, co kdy žili). Podle legend ho za jeho chování, lakotu a aroganci potrestal Alláh a jeho i s jeho pokladem pohltila země v místě, kde leží jezero Qarun. Místní věří, že poklad někde pod jezerem stále je a že ho střeží vodní víla nebo mořská pana.

Poslaly jsme tedy SMS a potkaly se s ostatními v čajovně, kde jsme vyložily celý příběh a opatřily ho sadou velmi důrazných varování, že tahle výprava může být vysoce riziková, protože jdeme sebrat poklad náležící podle práva nejspíš židům (tedy atonovcům) na území, které se atonovci hemží. Po vyložení plánu se Nífla rozhodla, že tohle pro ni nebude vhodné podnebné pásmo a dál s námi nepokračovala. V čajovně se taky objevil/a Li (Kitsune, tentokrát v mužské podobě), který podle všeho zprávu zachytil na telefonu nějakého neopatrného sciona (ehm). Vyslechl si plán, nabídl pomoc s některými byrokratickými a transportními záležitostmi, nechal na sebe kontakt a odskotačil. Očividně se rozhodl neriskovat připálení svého liščího kožíšku.

My ostatní jsme se přesunuli k Brownovi se poradit, ohledně plánu. Ten náš plán počastoval nepatrným zamračením znamenajícím v jeho případě nejspíš něco jako „to jste se asi už definitivně pomátli“, ale i tak nám pomohl naplánovat vše potřebné. Dospěli jsme k názoru, že bude lepší tam jen jako archeologická průzkumná výprava, pro případ, že bychom našli něco, co by se spíš vyplatilo oficiálně ohlásit než si nechat. Vyřídil nám potřebné papíry a vyrazili.

Jezero Qarun leží asi 80 km JZ od Káhiry, doletěli jsme tedy tam, půjčili si minibus a na místo se dopravili tím. Naše první kroky vedly ke stavbě asi 2 km od jezera, o které mnozí tvrdili, že to býval Qarunův dům. Později odborníci odhalili, že se jednalo spíše o Dionýsovu kapli. Nás budova zajímala hlavně kvůli podzemní chodbě, která pod ní byla nalezena. Ta odhalená vedla do Fajúnské oázy a věří se, že je tam spousta dalších skrytých chodeb. Doufali jsme, že třeba najdeme nějakou, kterou bychom se dostali pod jezero.

Vchod to chodeb jsme našli poměrně snadno, vydali jsme se tou odhalenou směrem k oáze. Po chvíli jsme ale narazili na odbočku směrem k jezeru, která byla o kus dál zaskládána obrovskými kameny. Průzkumem závalu jsme dospěli k názoru, že nejde o zborcený strop, ale že sem kameny někdo cíleně natahal (jak, to nám není jasné). Alena nám uvolnila cestu tak, abychom mohli projít a pokračovali jsme dál.

Po dalším kuse chodby jsme došli k podzemnímu jezeru, které přehrazovalo cestu dál. Položila jsem ruku na hladinu, abych prozkoumala s čím máme tu čest a zjistila jsem, že tady v hlubině někdo nebo něco bydlí. Hned na to jsme uslyšeli zpěv nejspíš nějakého vodního ducha nebo sirény. Zkusili jsme ji oslovit různými jazyky a nakonec uspěli se starořečtinou. Vynořila se bytost, kterou bych neblíže popsala jako mořskou pannu. Bledá, mezi prsty blány a místo nohou ploutev, jak jsme později zjistili. Komunikace s ní ale nebyla úplně jednoduchá, protože nebyla schopná mluvit pro nás srozumitelnou řečí. Pochopili jsme ale, že se nás snaží varovat před tím, co nás čeká za jezerem. Když jsme ale byli odhodlaní pokračovat i tak, nebránila nám jezero přeplavat.

Za jezerem byla zeď a na ní nápis v arabštině. Stálo tam „Kapka krve potomků mocných otevře bránu“. Když jsem položila ruku na zeď, byla jsem si jistá, že to je ta brána a že za ní čeká smrt. Znovu (stejně jako před jezerem) jsme probrali, jestli chceme pokračovat, jestli nám to za to stojí a jestli se někdo nechce vrátit. Všichni chtěli jít dál, tak jsem do patřičného místa na zdi vpravila kapku své krve a zeď se odsunula.

Za zdí byl sál a na jeho opačném konci se světlo našich luceren odrazilo od obrovské hromady zlata. Uprostřed sálu se zhmotnila průsvitná postava muže, který se představil jako Qarun. Řekl, že poklad, který vidíme nesprávně nabyl a špatně užíval a že si ho máme vzít a užívat moudře. Pokusíme se s ním mluvit, ale nereaguje, jen opakuje, ať si ho vezmem a užíváme moudře. Po mnohých varováních, která se nám dostala, jsme byli opatrní a než jsme vstoupili do sálu, udělali jsme průzkum vším, co jsme měli. Dotyčný rozhodně nebyl duch, spíš působil jako hologram. Bylo nám čím dál jasnější, že tohle je velká past a ta hromada zlata není nic víc než lesklá návnada.

Část z nás se přesunula do sálu, část zůstala venku (konkrétně Katka, Tomáš, Paddy a Vlasta), aby mohla dveře otevřít, kdyby se za námi zavřely. Erik a Alexis se vydali na průzkum podél stěn. Kromě trhliny v jedné stěně vedoucí neznámo kam, nenašli nic divného. Když se rozhodli prozkoumat trhlinu a Alexis do ní s Erikovým jištěním vlezl, dveře sálu se s ránou zavřeli a před hromadou zlata se objevil anděl. Měl lidské tělo a hlavu lva, křídla, dva páry rukou, jasně svítící oči a další jedno velké oko na hrudníku. V okamžiku ze všech tří očí vypálily záblesky světla a zasáhli Alenu do ramene, mě do ramene a Arezua přímo do hrudníku.

Vzhledem k tomu, že útěk nebyl v tu chvíli možná varianta, došlo k boji, v průběhu kterého skupinka za dveřmi znovu otevřela a přidala. Nakonec anděla přemohla Alena, která prošla nějakou formou transformace směrem k podobě svého otce - její hlava se pak podobala té Sutechově, na rukou měla ostré drápy. Na anděla se vrhla dost zuřivě a jejich souboj byl velmi brutální a nepřehledný. Pokud toto Alena udělá v budoucnu znovu, doporučuji všem se jí klidit z cesty. Alena vyhrála, ale z boje vyšla s velmi vážnými zraněními na celém těle. Anděl po smrti „explodoval“ klasickým atonovským světelným výbuchem. Většina z nás se stihla schovat za zeď u dveří, já a Katka dokonce až do vody. Alena zůstala v sále a ji i sebe ochránil před světlem Erik, který tam vytvořil nějakou bariéru ze své vlastní krve. Utrpěl tak velkou ztrátu krve a následně musel strávit nějaký čas v nemocnici.

Mimo zmíněných zranění přišel Alexis o obě paže, Paddy o poslední články prstů na jedné ruce a Katka má díru v koleni. Mimo to mají všichni (kromě mě Katky, Erika a Aleny) spálenou kůži jako by hodně dlouho pobývali na silném slunci. Nejtěžší zranění (Alena, Erik a Arezu) jsme přeléčili hned na místě, ostatní jsme nechali na později.

Poklad se vlivem světelné exploze roztavil, zbyla z něj poměrně velká placka opravdu dost čistého zlata, kterou jsme bez problémů odvezli domů.

Celá legenda o Qarunovi byla podle všeho hodně dávno nalíčená past na sciony. Díky našemu zásahu máme ale jistotu, že se do ní už nikdo nikdy nechytí.