Osoby a obsazení:Klára Skadisdóttir Horáková, Riikka Studená, dcera Tuonetar, Darja Doubravová, dcera Luachtaineho, Nora Lindkvist Hadarðóttir, Tarik, syn Neith, Lea, dcera Besova, Gíslaug Heljardóttir, Paddy Siodhachan O'Sullivan, syn Brigid

SMS od Kláry: Dostala jsem zprávu, na kterou jsem dlouho čekala. Vyrážím do Anglie a komu nevadí trocha středověké telenovely, sraz v čajovně. Klára Skadisdottir

Koho by zajímaly události, které této výpravě předcházely podrobně, může je najít zde: Tajemství stínů - 9.12.2022

My jsme se každopádně sešli v čajovně, kde Klára seznámila ostatní s tím, že už před nějakým časem narazila na výpravě v Bažině Skřeků kromě jiného na rytíře jménem Arthur the Less (nebo taky Artuš Menší). Pro úspěch výpravy bylo klíčové, aby toto území Artuš opustil a tak jsme mu pomohli s pátráním po Siru Bleoberisovi, po kterém pátral, aby se přesvědčil, že je mrtvý, nebo aby na něm v opačném případě vykonal pomstu. Klára dokázala “vystopovat” jeho hrob, ale ukázalo se, že v něm ale neleží (což našemu tehdejšímu účelu posloužilo). Artuš se tedy rozhodl Bleoberise hledat jinde. Následně se cesty pražských scionů a Artuše střetli na Lancelotově hradu Joyous Gard, kde se Bleoberis také mohl nacházet, ovšem i tento hrob se ukázal jako falešný. Tato výprava byla z velké části motivována Klářinou zvědavostí (jelikož Bleoberis má/měl schopnost pracovat se stíny - byl to on, kdo zničil Mordreda - tělo, i stín…). Více viz odkaz výše. Po této zkušenosti se Klára rozhodla Artuše požádat, jestli by před svou cestou na poslední pravděpodobnou lokaci Bleoberisova (snad posledního) odpočinku neposlal zprávu, že by nebylo od věci vyrazit společně. A to se právě stalo a proto svolala výpravu. Artuš poslal špačka se vzkazem: “Přijďte za mnou do Glastonbury, je čas.”

Klára ostatní seznámila s tím co už si v rámci této “artušovské telenovely” zvládla pozjišťovat včetně příběhu o tom, jak se střetli právě Bleoberis s Artušem Menším, kterého v boji porazil a Artuš měl svým posledním dechem proklít celou zemi. Nejen kvůli tomuto zajímavém příběhu došla Klára k závěru, že chce pomoci Artušovi v jeho pátrání, protože bylo jasné, že se svého cíle nevzdá. Už od začátku bylo zřejmé, že je tu možnost, že se ocitneme na tenkém ledě, protože Bleoberis si svým ošklivým kouskem s Mordredovým tělem zadělal na opravdu mocné nepřátelé, ale tak koneckonců cílem bylo přesvědčit se, že je mrtvý nebo potrestaný… co by se mohlo stát…

Po rychlé zastávce u pana Browna jsme vyrazili letadlem do Londýna, kde nás Nora seznámila s Aidanem Mistem Baldersonem, který se nás rozhodl doprovázet. Odtamtud jsme chytli spoj do Glastonbury, hezkého napůl turistického napůl historického městečka, které je spojováno s bájným ostrovem Avalon. Po ubytování U krále Artuše (hotel) jsme se vydali podívat, kde by tady na nás mohl Artuš čekat, protože to nebylo ve zprávě specifikováno. Ve chvíli kdy jsme narazili na bosou dívku, která tančila před jedním z krámků, začaly Paddymu téct krvavé slzy z oka. Dívka vypadala jakoby tančila se svým stínem. Počkali jsme tedy až skončí a zdvořile zatleskali. Mary, jak se nám dívka představila, nás vzala do obchůdku, kde pracuje spolu se svými sestrami (jak jim říkala, přestože nebýt pseudo historického oděvu a účesu, nebyly by si vůbec podobné.) Obchod je velmi bio/eko/wicca a chybí zde víly obsypané třpytkami, které plní výlohy dalších krámků ve městě. Je jasné, že se ve svém zboží vyznají. Proběhlo několik nákupů, ať už v rámci navázání přátelské konverzace, nebo rozptýlení pozornosti dvou zbývajících sester, abychom si mohli promluvit i s Mary, o které jsme zjistili, že funguje jako jeden z údržbářů a průvodců po místních zajímavých místech (např. dva prameny, kde se konají různé rituály spojené s kultem trojjediné bohyně a je tam silná ženská energie). Narozdíl od svých “sester” nás Mary od cesty na kopec v mlze neodrazovala a nabídla se že nás doprovodí, pokud si s ní troufneme, také ale dodává, že o ní sestry často mluví jako o šílené. Klára jí ujistila že ani my bychom někomu nemuseli připadat úplně normální a že si myslíme, že tam na nás někdo nejspíš čeká, takže si troufneme.

Kraj byl zaplavený mlhou, z něj vystupuje věž na kopci, takže to celé opravdu připomíná ostrov uprostřed moře. Kousek za městem z lesíka vyjel rytíř na černém koni se znakem zlatého Kerbera na černém poli. Klára všechny představila celými jmény, což Mary, která se představila jako Crazy Mary, nijak nevyvedlo z míry. Společně jsme pokračovali dál v čele s Gíslaug a Mary. Než jsme se vnořili přímo do mlhy Mary pronesla nějaké zaříkání v Gaelicku („Pro lásku k dámě tvého srdce, nech nás projít!“). Po nějaké době cesty mlhou si Gíslaug všimla, že chlad co nás obklopuje stále více působí jako záhrobní. Z různých míst se následně začal ozývat krákavý smích, Mary připustila, že by to mohl být duch. A bylo tomu tak. V zápětí jsme téměř doslova narazili na tmavovlasého muže divokého vzezření s potrhanými šaty. Pozdravili jsme a začali zdvořilou konverzaci. Muže by zajímalo, co někdo živý pohledává v moři smrti a vyjících psů. Paddy nás představil a zjistili jsme tak že neznámý se jmenuje Cyledr Wyllt, je vězněm Gwyna ap Nudda, protože prý byl na straně poražených v bitvě o ženu, kterou si Gwyn přivlastnil neprávem. Každopádně, když mu řekneme, že hledáme Sira Bleoberise, s úsměvem nám řekl, že jdeme správně k bráně Annwnu a právě Gwyn je pánem Annwnu nebo alespoň jeho části. I přes tuto informaci jsme se rozhodli, že Cyledrovi v rámci našich možností chceme pomoci. Prý by mu pomohlo kdyby někdo dokázal převzít část jeho bolesti/utrpení. Šest z nás napadlo jak by to mohli udělat a nakonec se tedy Lea, Nora, Paddy, Riikka, Gíslaug a Aidan rozhodli společně převzít něco z Cyledrovi bolesti. Zbytek skupiny jsme se postavili kolem pro případ, že by se někdo měl kácet k zemi. Tato šestice si pak zprostředkovaně prožila část mučení, které Cyledr podstoupil.

Z poznámek Riikky: V puse máme kus krvavého masa, které nás dusí, topí a je tam zjištění, že víme, co to je… Je to kus srdce, lidského… srdce našeho otce. Je to něco, co někdo udělal proto, že mohl, že byl ješitný a mohl. Je to silné a intenzivní, ale rozdělíme to mezi sebe…

Zážitek doprovázel pocit postupné ztráty příčetnosti, se kterým se nedá nic dělat. Nakonec to ale díky vysokému počtu šestice ustála a Cyledrovi se viditelně ulevilo. Nebyl si jistý, jak dlouho mu vydrží příčetnost, ale chvíli ano a nezapomene, že jsme mu pomohli. Podělil se s námi o další informace. Bleoberise opravdu najdeme tam, kam míříme a nebude pro nás ve svém stavu hrozbou, z nějakého důvodu je uvězněn na hranici a neprošel ani tam ani zpět. Dostaneme ale také varování, že Gwyn patří ke spojencům dámy Morgany le Fay… (Tak tady začíná ten tenký led!) a je tedy možné, že tu je Bleoberis ve výkonu svého trestu…

Pokračovali jsme tedy dál k patě kopce a začali stoupat ve stopách Mary, která nás vedla jakýmsi vzorcem po terasách kopce a tiše si prozpěvovala. Gíslaug se ke zpěvu připojila a podpořila tak Mary. Když jsme stanuli před věží, která je průchozí z obou stran (za normálních okolností si tu turisté dělají krásná selfíčka), Mary nás upozornila, že až budeme uvnitř musíme za každých okolností odejít tou stranou, kterou jsme vstoupili. Poté co jsme vešli, nechal Artuš stát svého koně na správné straně a Lea tam položila svou svíčku. Díky Tarikovu pronikavému pohledu jsme po nějaké době pátrání našli velký, dobře ukrytý poklop. Po zaklepání se za ním ozvalo tlumené děsivé chrčení. Po debatě s Artušem jsme se rozhodli poklop zvednout, aby se mohl na vlastní oči přesvědčit jestli je uvnitř Bleoberis. Pro případ že by tam bylo něco jiného jsme se část z nás připravila na útok a část poklop zvedla. Dobrá zpráva byla, že jsme konečně našli Bleoberise, špatná zpráva byla, že ani Artuš, který nám cestou řekl, že pokud Bleoberis již je potrestaný Morganou nebo někým takovým, je s tím zcela spokojen, při pohledu na to čím byl v současnosti Bleoberis neměl slov. Obrys postavy, která v “hrobě” ležela byl sice lidský, ale tělo bylo rozděleno na malé kousky tkáně, které přes sebe lezly a hemžily se v rámci siluety jakoby si každý žil vlastním životem. Když se Bleoberisovy (to že jde o rytíře, jsme se mohli dozvědět na základě tabardu, pod kterým se kousky hemžily) hlasivky dostaly tam, kam nejspíš kdysi patřily, křičel o pomoc.

Poté co jsme se setkali s Cyledrem a někteří si skrze něj prožili něco naprosto šíleného, byl tohle další moment naprostého šoku. Rozhodli jsme se o tom zkusit zjistit co nejvíce, než se rozhodneme, co budeme dělat dál. Tarik se důkladně podíval svým okem a zjistil, že tělo nepůsobí rozřezaně ale spíš roztříštěně, jako zrcadlo a střed tříštění je na místě, kde by mělo být srdce. Pak se na Bleoberise šla podívat Gíslaug, která odhalila, že rozbité není tělo ale jeho stín. Další se vydala podívat Klára, která zjistila, že je opravdu rozbitý stín a tělo na tuto skutečnost reaguje, což je samozřejmě špatně. Stín je sice rozbitý, ale pořád je stínem jednoho těla a né stínem kousků těla a způsobuje to, co jsme měli bohům žel možnost sledovat. Trochu jakoby se to, co udělal Mordredovi odrazilo a koplo ho to zpátky. Nakonec se šla podívat Nora přes svou justice. Zjistila Bleoberisovi pohnutky k tomu co udělal (prostě Mordreda opravdu nesnášel.) a taky to, že trest byl rozhodně na místě, ale také to, že už to trvá příliš dlouho. Dlouho jsme debatovali o tom co dál ve světle všech informací co jsme zjistili. Původní cíl byl zjistit, zdali je rytíř po smrti, nebo potrestaný (dohlédnout na to, aby to proběhlo relativně v klidu?). Všichni jsme se ale shodli, a to včetně otřeseného Artuše, že tohle je moc, zejména, když se v tomhle stavu Bleoberis nachází už od artušovských časů a neustále je při vědomí.

Vymysleli jsme plán, jak si s dotyčným promluvit a zjistit jak by se dal jeho trest zmírnit. bylo nám jasné, že je to jediný odborník v okolí na stíny a bude asi nejlépe vědět, co se s tím dá dělat. Gíslaug a Riikka sestoupily k “tělu” a podařilo se jim chytit Bleoberisovy hlasivky a přidržet je na jejich původním místě, takže s námi rytíř zvládl mluvit. Je tu prý způsob jak s tím něco udělat a zároveň zůstane splněna podmínka, že dotyčný zůstane mezi životem a smrtí, i když to od něj bude vyžadovat určitou změnu. Je potřeba zafixovat srdce stínu trnem posvátné bolesti a následně polít tělo jarním mlékem. Kláře je doporučeno se dobře koukat, protože ona bude rozumět tomu, co se stane, ale pak se máme utíkat jako by nás pronásledovalo samo peklo… protože dost možná bude. Ale pokud stihneme utéct z mlhy než nás chytí, ztratí na nás Gwyn právo. Díky dobré přípravě jsme věděli přesně, kde potřebné suroviny najít. Než odejdeme necháváme víko odklopené a jednu lampu vedle, abychom dopřáli rytíři trochu světla. Keř posvátné bolesti roste nedaleko na Wearyall hill (podle pověsti vyrostl z hole, kterou přinesl známý kleptoman Josef z Arimatie, která původně vyrostla z trnové koruny). Bílým jarním mlékem byla myšlena voda z Bílého pramene, tekoucího přímo z Glastonbury Tor, bohatého na vápník. Tam jsme se vydali první a bez problémů nabrali několik lahví vody. Pak jsme zamířili na Wearyall hill. Na vrcholu kopce jsme se kupodivu dostali nad všudypřítomnou mlhu. Bylo tam o poznání tepleji a příjemněji. Darja si šla s trnitým keřem popovídat. Po nějaké době nejspíš došlo k domluvě, Darja opatrně odebrala jeden trn a “ranku” na větvi zahojila svou krví. Sdělila nám, že se s keřem domluvila, že trn jí samotné neublíží a tak ho bude dotýkat raději jen ona, protože na nás ostatní se toto nevztahuje. Klára se naposled ujistila, než jsme vstoupili zpět do mlhy, že nikdo z přítomných není proti tomu se toho, co bude následovat, účasnit, protože vzhledem k okolnostem by to bylo velmi snadno pochopitelné. Nikdo takový se ale nepřihlásil a tak jsme zamířili zpět k Bleoberisovi a spustili plán dle jeho dřívějších instrukcí. Darja zabodla trn na místo, kde by mělo být srdce stínu a Klára tělo zalila vodou z pramene. Zatímco jsme couvali k východu, Klára sledovala Bleoberisovu proměnu.

Rytířovo tělo se rozpadlo v prach a i stín se změnil. Bleoberis nějak dokázal změnit svou podstatu a doslova splynout a stát se “Stínem prachu” (jakéhokoli / veškerého prachu nejen svého prachu tam na místě), což znamená, že je stále mezi životem a smrtí, ale přestože si pamatuje vše co udělal a co se stalo, ale už není člověkem a nemá tak lidské emoce. Jeho závist a hněv, díky kterým udělal, co udělal jsou pryč, nechal je ve svém lidském těle. Sice už netrpí ale nedošel klidu v pravém slova smyslu a rozhodně nemá potenciál teď komukoli ublížit. Pamatuje si ale Kláru, protože byla součástí této transformace a pomohla mu.

Jakmile jsme vykonali, byl čas rychle zmizet. Mary a Gíslaug nás vedly pryč podle vzoru, kterým jsme na Glastonbury Tor stoupali původně a ve dvou jim to šlo lépe a hlavně rychleji. Po chvilce se za námi začalo ozývat vytí (díky Klářinu překladu jsme znali i význam - Zabiju!) a netrvalo dlouho a do cesty se nám postavil obrovský bílý lovecký pes (v kohoutku vyšší než Artušův kůň) s rudýma ušima. Lea na něj zakřičela “SPI!”, ale místo toho, aby pes usnul, vrhl se na ni a porazil ty, co mu stáli v cestě (Aidan, Nora, Riikka, Gislaug a Mary). Darja neváhala bodla psa kopím. Klára se podívala přímo na psa, lehce nakrčila nos, ohrnula horní ret, aby ukázala zuby a temně zavrčela (Burning Eyes of the Wild Boar) poté přidala ještě další vrčení a štěknutí, nejspíš něco urážlivého (pravděpodobně něco o malém zpudlysynovi), protože pes sebou cukl vzad a pak vyrazil proti Kláře, což trochu zavařilo Tarikovi, který se chystal zaútočit na jeho záda, ale musel se teď srovnat s změnou trajektorie svého cíle. Riice se zatím podařilo dostat Leu a otřeseného Paddyho z dosahu psa, za strom. Za Norou přišel Cyledr a dohodli se, že spojí své síly (dohodli se na posednutí). Nora překvapivě zjistila, že má plnou kontrolu nad tělem a díky spolupráci s Cyledrem dokáže psovi solidně naložit. Gíslaug zkusila psa komandovat, ale bylo zde příliš mnoho dalších podnětů na to, aby ji teď poslechl. Zatímco Riikka ošetřovala Leu, probíhala snaha psa proměnit nás ve svojí svačinu a naše snaha naporcovat psa dřív, než naporcuje on nás. I přes četná zranění se Nora s Cyledrem a Aidanem potýkali se psí mordou, Darja kopím bodala psa do slabin, Klára mu visela na uchu a bodala ho do krku, Tarik mu seděl na hřbetě a porcoval ho zeshora. Jenže pes se začal válet a Tarik a Klára skončili s nějakými zlámanými kostmi.Paddy do něj vystřelil. Pak si pes z Kláry udělal kousací hračku. Nora a Cyledr se shodli, že takhle to dál nejde, že psa neumlátíme a musíme ho tedy nějak zdržet a dostat se z mlhy. Společně s Darjou našli sympatické trnky, které souhlasily, že nám pomůžou, ale je potřeba dostat psa mezi ně. Tentokrát už pes Gíslaug poslechl, když mu poručila “Pusť! Fuj je to!” (myšleno Kláru) a následně “Trhej!” (myšleno Darju, příhodně situovanou u nastražené trnkové pasti). Nora a Aidan stihli uskočit psovi z cesty, ale Darja zapadla hlouběji mezi keře, které přiživila svou krví. Pes se tam vrhl za ní a byl chycen. Gíslaug a Aidanovi se následně potrhanou a zkrvavenou Darju podařilo vypáčit a Tarik ji vyléčil pomocí léčivé perly. Po rychlé první pomoci pro zraněné jsme se rychle vydali na cestu ven z mlhy dokud trnky drží, nejvíce zlámaní Tarik a Klára na hřbetě Artušova koně.

Z mlhy jsme se dostali právě ve chvíli, kdy svítalo. Mlha se jako rychlý odliv začala rozplývat směrem od nás k Glastonbury Tor. Mary nás zavedla k nemocnici. Doktor nad námi spráskl ruce a spustil smršť nadávek a hudrování na historický šerm a debílky obecně, ale bylo jasné, že se nám dostane profesionálního ošetření a to i přes brzkou ranní hodinu. Artuš se s námi rozloučil a snad už nyní o něco klidnější odjel do zbytků stínů směrem na západ.

Po zotavení se ti, kterým nevadila zajížďka mohli vrátit s Klárou do Prahy přes Edinburgh.