Osoby a obsazení: Mi Nü-Chai, Scion Kuan-tiho + Kauthar Yuan-wei (NPC); Atab, syn Nabua; Gíslaug Heljardóttir; Jan Þorsson Dobrovský; Kalen Jezerková, dcera Poseidonova; Klára Skadisdóttir Horáková; Lucie Podlipská, dcera Asklépiova; Tarik, syn Neith

SMS od Miniho: „Výprava do stínového Taj Mahalu, jestli se chcete přidat, sraz v Obskurní.“

Přítomným je sděleno, že před lety proběhla do černého Taje už jedna výprava. A vrátila se mj. s tím, že tam dlící autor běžné i stínové stavby, architekt Lahauri (t. č. ve stavu spirituálním, tj. duch), je zajímavý a vzdělaný muž, který by mohl být ochoten odpovídat na nějaké otázky poté, co mu bude sehnána manželka. Na což by se samozřejmě hodilo vědět, jaké přesně má Lahauri požadavky a jestli je to vůbec ještě aktuální, tedy je v plánu se tam zastavit a zjistit, jak se to s ním má.
Po krátké zastávce u paní Balkíz a otázce, jestli v Taj Mahalu něco nepotřebuje (ne, ale ráda si po akci poslechne, jak to tam vypadalo) následuje cesta do Agry.

Na místě si nejprve opatříme hromady jednodolarovek na všudypřítomné bakšiše a potom si přes den projdeme běžný Taj Mahal. S průvodcem, který se překonává v ukazování míst na selfíčka, natahování ruky pro bakšiš a důsledném NEzmínění, že stavba je mughalského (a tedy nehindského) původu. Ještě nám poradí restauraci svého bratrance, s úsměvy to odkýváme a jdeme se najíst do drahého hotelu.

Večer uplatíme hlídače s tím, že si chceme udělat v romantické noční zahradě selfíčka a vydáme se k jezírku. Tam se všechno zrcadlí černě (bez našich odrazů, ty tam vůbec nejsou), nejprve si ho prohlédne největší zdepřítomný znalec stínů Klára. Odraz není totéž, co stavba, jeví se to, jako kdyby část jezírka či vody byla stín ve stínu, co vede dolů, je tam průchod. Pak si jezírko okoukne Gísla; opře se dlaněmi o vodu, slušně pozdraví a zeptá se, jestli můžeme vstoupit. Po hladině se rozeběhnou vlnky, odraz působí jaksi stabilnějším dojmem, takový ekvivalent otevření dveří. A potom se přepadne do vody, zbytek výpravy následuje.

Na druhé straně je všechno šedavé, v druhém Taji se svítí namodralým zásvětním přísvitem a pak čímsi nazelenalým, ale celkově to rozhodně nepůsobí jako nějaký typ zásvětí. V jezírku se odráží bílý Taj Mahal a my se v něm stále neodrážíme. Klára má pocit, že stíny jsou všude, stíny ve stínech, jako by to tu někdo vytesal z věcí, které nejsou hmotné nebo obvykle nejsou, všechno je dost stabilní. Zahrada i stromy v ní jsou černé. Obloha je tmavá, bez hvězd nebo měsíce, ani mraky, technicky vzato to není úplně noc, tady se to s žádným dnem nestřídá. Ergo, pokud někomu stačí ke štěstí (a životu) tma, tak by tady byl chill, pokud potřebuje vyloženě mystickou noc, mohl by mít problém. Žádné stíny nevrhají stíny, jediné, co tu vrhá stíny, jsme my.

K paláci vede pěšina, vydáme se dovnitř. Tam jsou kovové mísy kde hoří ohně a sál, nahoře je mříží zakrytý prostor, asi hrobka. Vstříc nám přichází architekt Lahauri, celý v černém, vysoký, štíhlý, působí velmi intelektuálským dojmem. Přivítá nás, představíme se a povíme, co nás přivádí; Lahauri praví, že on se dohodne rád, ale žádné nedodržování slova… a na to vystoupí ze stínů asi duchové; všechno Indové, mají všechny končetiny, ale nejsou to žádné sušinky, spíš makáčské typy a vypadá to, že jich je tam hodně. Takové jemné diplomatické upozornění, že dohody je tu třeba brát vážně (kde je není třeba brát vážně…).

Ujistíme Lahauriho, že nedodržování slova není náš styl a vyptáváme se, jaké by měl požadavky na svou případnou choť – osoba dobrého původu, vzdělaná a inteligentní, která bude schopna s ním hovořit o abstraktních konceptech a je pro něj důležité, aby se nabídkou souhlasila, inu, kdyby si přál nesouhlas, tak se nedohodneme, vypadá to, že Lahauri tento přístup oceňuje. A nadhodí ještě alternativu; zajímalo by ho, zda bychom dokázali najít nebo zjistit, co se stalo s dívkou jménem Gauhar Ara Begum. Podle jména identifikujeme nějakou princeznu, Lahauri to odkývá, že rozhodně byla královského původu a že by rád věděl, co se s ní stalo, jestli pořád ještě někde je. Rovnou se ptáme, jestli pokud slečnu najdeme, máme se dotazovat, zdali by ho chtěla navštívit a případně se tu i zabydlet; Lahauri prohlásí, že se neodvažoval tímto směrem uvažovat, ale že by její přítomnost rozhodně přiměla rozkvést květiny v jeho zahradě. A že bychom mohli začít u jejího hrobu, podaří-li se nám ho vypátrat, tady jeho adresu nezjistíme, neb všichni, kdo jsou ve stínovém Taji komunikativní, byli v té době už na druhé straně (tedy nám vychází, že rozhodně musela zemřít později než Lahauri). Usoudíme, že se nejprve podíváme po této konkrétní slečně a uvidíme, co zjistíme.
Klára s Lahaurim prohodí pár slov o stínech, pro jistotu se ještě zeptáme, jestli duchoví procesí jsou mrtví dělníci ze stavby Taj Mahalu (ano), rozloučíme se a vypadneme přes jezírko zase zpátky.

Až nám naskočí technika, tak si vygooglíme, že Gauhar Ara Begum byla to čtrnácté dítě, po jehož porodu Mumtaz Mahal zemřela, tedy to byla její a Shah Jahanova dcera. Internety dále praví, že přežila nástup na trůn svého bratra Aurangzéba a angažovala se ve sňatkové politice jako obratná dohazovačka a zemřela ve starém Dillí. O jejím hrobu ovšem nikde nic, Tarikovi se ještě podaří najít, že by u zdi Taj Mahalu měla být pohřbená přítelkyně Mumtaz Mahal, která Gauhar vychovala, uložíme si to jako případnou Letzte Instanz.

A na návrh Þorssona a Lucie se vydáme na Nicholsonův hřbitov ve starém Dillí, kde se před časem setkali s duchem generála Nicholsona. Cestou zase v nějakém hotelu pořídíme láhev kvalitní skotské whisky, kterou na místě Gísla zabije, ať má generál zdvořilostní dar a zavolá ho. Poté se objeví spirituální postava v gentlemanském županu, praví „Dámy, omlouvám se“, zase zmizí a pak se objeví znovu, tentokrát v uniformě. Provedeme nějaký zdvořilostní small talk a následně uvedeme generála do obrazu, že hledáme princeznu Gauhar a proč. Nicholson se zamyslí a prohlásí, že by ji hledal na Nigambodh Gath, největším dillíském pohřebišti/žárovišti – koluje drb, že ačkoli byla princezna muslimského původu, byla pohřbena po hinduistickém způsobu. Nebo ještě možná Váránasí, ale tam je poněkud spirituálně přecpáno. Poděkujeme, krátce si popovídáme o úskalí šíření civilizace v Indii (well… za ty roky od generálova života se to moc nezměnilo) a Atab mu ještě zarecituje Kiplingovo Břímě bílého muže. Nicholson je dojat, Þorsson vytáhne slivovici, Nicholson se chopí své duchovní skotské. Připijeme na civilizaci a rozloučíme se s generálem.

Cestou si vygooglíme, že Nigambodh Ghath (perlička, ten název má zajímavou etymologii: It is believed that it was on this ghat during the Mahabharat era, Lord Brahma, Hindu God of Creation, had bathed and recovered his lost memory and sacred books and hence the name Nigambodh Ghat, literally realisation of knowledge.) je na břehu řeky Yamuny a je to největší spalovna v celém Dillí, Gísla zkonstatuje, že to bude chtít trochu konkretizace, jinak to hledání bude poněkud nepříjemné. Dorazíme ke ghatu, cestou začalo pršet, Kalen najde místo, kde je přijatelná koncentrace vody, co prošla přes území žároviště a jde pomocí té vody kreslit akvarel, přizve si k tomu Gíslu s tím, že hledají Gauhar Ara Begum a chtějí plánek toho místa a kde by asi tak mohla být. Kreslení trvá a obě si dost máknou; vyjde dost komplexní akvarel. Na jednom kraji je opice, co vyvrací kámen z říčního břehu, z něhož cáká voda. O něco dál, před bránou, jsou dvě postavy, co působí, že jsou v řece. Jsou spojené zády, ženská postava nahoře a mužská dole, obličejem ke dnu. Mužská mu trochu rysy lebky a působí poněkud mrtvě (ženská naopak živě). A pak tam jsou stopy, hodně rozpité, začínají u brány a pak jdou do ztracena.

Chvíli na to koukáme, pak se podíváme na opici, na plánek a vida, je tam vlastně Hanumánův chrám. Instantně do něj zamíříme, chrám je tak středně velký, hodně barevný. Je tam velká, načerveno nabarvená Hanumánova socha s velkou palicí v ruce. A taky plešatý zametající stařeček, má na nohou žabky, kalhoty dhóti a černou košili evropského typu. Ukloníme se mu, představíme, předestřeme mu podrobně náš problém a přihodíme Vopičkovu vizitku. Stařík pokývá hlavou, že to je vážná věc, ale Hanumán samozřejmě pomůže. Potřebujeme se zeptat Yamuny, což je dvojče Yamy (bůh smrti). Máme jít po cestě vody a budeme potřebovat hodně vody. S tím nám pomůže Hanumán, když se pomodlíme, přineseme hodně ovoce a nějaké peníze. A máme být ready na to, že pomoc přijde v nečekané formě. Když budeme mít hodně vody, můžeme se zeptat Yamuny a sledovat stopy ve vodě. A budeme mít přesně jednu šanci.

S tím vyrazíme do ulic, nejdřív najdeme nějaké ubytování, co má pokoje alespoň v prvním patře a odložíme tam ty části výbavy, co si nechceme namočit. Pronajmeme si pramici a odložíme ji na parkovišti. A nakoupíme hromadu ovoce, především banánů a s tím se vydáme do chrámu, kde nacpeme chrámovou pokladničku dolary, rozložíme ovoce a začneme se usilovně modlit „velký Hanumáne, help, help.“
Socha, co stojí nad námi mrkne a udělá krok z podstavce. A potom sošný kolos vykročí z chrámu, následujeme ho a za našimi zády se začne rozvíjet velká párty; světlo, bubnování, řev, poskakování, tanečníci, klasická vopičárna.
Socha dojde ke břehu a třískne do něj palicí. A ještě jednou, cítíme, jak nám země zavibruje pod nohama. A pak dá další ránu a břeh popraská. Déšť se zintenzivní, voda se vylévá z břehů a valí se i do Hanumánova chrámu, což ovšem účastníky večírku v nadšení nijak nebrzdí, socha se v klidu zaleze zpátky do chrámu. My se přesuneme k pramici a posadíme ji do brány a rozebereme si, co kdo bude dělat; Gísla s pomocí Tarika a Kláry, kteří jsou připraveni stopovat naviguje, Kalen se soustředí na vodu, Þorsson se chopí vesel, Mini (s Kautharem za zády) s Atabem se rozhodnou vyzkoušet first time mystérium záplav a Lucie sleduje cvrkot, připravena hlásit případný problém.

Pramice je stržena proudem, Kalen se dívá do vody a má dojem, že ve vlnách, kamenech na dně a tvarech vidí ženskou tvář, má pocit, že se na ni ta tvář zadívá, pomyslí si „Yamuno, děkujeme, veď nás.“ Obličej přikývne a rozplyne se ve vodě. Mini s Atabem vnímají tah vody a že potřebujeme je s tím správným proudem, tedy s tím, co míří bránou na pohřebiště. Gísla naviguje loď skrz bránu a tam Tarik s Klárou uvidí na vodě stopy, jako kdyby po vodě něco utíkalo po špičkách. Takže prokličkujeme v několika uličkách kamenných spalovacích plošin a pak nás stopy vedou k obrovským kamenným schodům, kam se z vody přesouvají stopy. Inu, necháme se dravým proudem vody vyšplouchnout nahoru, to se podaří, voda se rozleje a my přistaneme, stopaři hlásí, že jsme na správném místě.

S plošinou, na které jsme skončili, sousedí menší chrám typu „4 sloupy a střecha“, déšť se zmírnil do pokapávání, jsme promočení, ale zároveň vyždímaní. Takže nejprve zkusíme princeznu zavolat skrze pouhé oslovení s představovačkou (nic) a potom se Gísla zamyslí, jestli by nekropráci nešlo provést bez toho, že by se vyždímala do nechození a napadne ji, že si k tomu zatančí jako čarodějka a přibere k tomu Lucii, která zrcadlí její pohyby a přitom Gísla zavolá princeznu.

A před námi se objeví velmi očividně duch mladé dívky urozeného typu, je ověšená šperky a řekne, že je Gauhar Ara Begum. Představíme se jí a povíme, že jsme tu protože se o její osud zajímá Lahauri. Gauhar je překvapená; nečekala by, že k ní bude mít kladný vztah, její matku všichni milovali a ona zemřela po jejím narození… tady nastane klasické skupinové rozmlouvání guilt tripu, které rozčísne Þorsson The Diplomat, když princezně jako bodrý Seveřan vysvětlí, že kdyby na ni byl Lahauri naštvaný, vypadalo by to úplně jinak. Po chvíli hovoru se Gauhar jakoby rozzáří, víc se vykreslí, jako by se její duchovní podstata nějak transformovala, zesílila, stabilizovala; právě jsme viděli opak spektrovatění a nezlobili bychom se, kdybychom to vídali častěji. Gauhar praví, že pokud půjdeme v noci do stínového Taj Mahalu, bude nás schopna následovat a nic dalšího k tomu nepotřebuje.

Cestou zpátky se zastavíme u týpka, od kterého jsme si půjčili pramici s tím, že velká voda rozbila pramici, smutné, jeho kvílení o desítkách nezaopatřených dětí postupně utichne pod dolarovkami, které na něj stoicky házíme. Prolezeme i novinové stánky, píše se tam, že Yamuna se zase jednou rozvodnila, to se holt stává. A pro zajímavost najdeme ten zaručeně nejbulvárnější bulvár, kde je samozřejmě sloupek o podezření na tantrickou aktivitu u Hanumánova chrámu, je tam i vyjádření chrámového personálu, přibližně ve znění „měli jsme párty a jestli tam někdo něco viděl, tak s námi to nemá nic společného, my nepotřebujeme na párty chlastat.“ Ještě je tam poznámka, že nějaký bollywoodský reižésr zvažuje, že z události se záplavou vyrobí film.

Přes den se vyspíme a v noci se vydáme s tradiční výmluvou u stráží „selfíčka v noční zahradě, dolary tady“ do stínového Taje. U jezírka se objeví Gauhar, naskáčeme zase stejným způsobem dovnitř. A když projdeme do stínového paláce a je s námi princezna, tak to působí, že se to místo celé prosvětlilo a stíny vyrýsovaly. Na Lahaurim je vidět, že tohle nečekal. Princezna se na něj usměje a pozdraví ho, architekt jde do plné úklony s pobitím čelem o zem, Gauhar ho zvedá s tím, že tohle není potřeba… a my s tím, že se zastavíme zítra, protože máme ještě nějakou práci, nenápadně zmizíme, abychom nekřenili.

Další noc ve stínovém Taji zjistíme, že zahrada kvete, světlo zesílilo, stíny vypadají zaostřeně a v paláci, který předtím působil jako holá hrobka, jsou najednou divany, závěsy, plné vybavení. Věci jsou zvláštní, substance je pevná, ale očividně stínová, všechno je příliš hladké na to, aby to byl jakýkoli materiál. A zároveň ten prostor není temný, i když je technicky vzato plný stínů, inu světlo a stín k sobě mají blíž než světlo a tma. Lahauri i Gauhar nás přivítají.
Lahauri praví, že nám děkuje a že tento vývoj situace neočekával. A dostaneme možnost položit otázky, čehož větší část přítomných radostně využije. Potom nám architekt popřeje hodně štěstí a my se pakujeme směr Praha.