ScionWiki

Osoby a obsazení: Veronika, dcera Hádova, Riikka, dcera Tuonetar, Tomáš, syn Kui Xinga, Paddy, syn Brigid, Lea, dcera Besova, Paul, syn Legby, Mara, dcera Epony, Nela, dcera Neith, Aelfrida, dcera Afrodity (NPC), Orm Saarinen Válisson

Riikka nás svolala s tím, že měla sen. Zjevila se jí bohyně Kannon s tím, že její čas už nadešel a měla by vyrazit. Konkrétně čas, kdy by se měl drak narodit. Těm, co nevěděli, o co přesně jde, popsala situaci včetně toho, jaké potíže můžeme kolem nadpřirozeného porodu čekat. Sehnali jsme ještě nějaké dobré pití jako dárek pro porodní bábu a vyrazili do Finska.

Po příjezdu nás přivítala Järven, Tuomas a ještě někdo třetí. Severský typ, taky z Prahy, Tuomas ho prý najal, aby nám dělal ochranku. Představíme se jako scioni (jménem a rodičem), chlapík vypadá překvapeně, ale zatím neutíká. Dobrá.

V dodávce jsme vyrazili do pustiny, mimo civilizaci. V této roční době nebyla zasněžená. Místo toho se všude vznášela taková mračna komárů, že by nás asi vypili dosucha, takže jsme byli opravdu rádi za uzavřenou dodávku.

Řídil Tuomas. Náš nový kamarád se představí jako Orm a dostane přednášku o tom, že jsme opravdu potomci bohů, že tam, kam jedeme, může vidět věci, které nejspíš doteď nevěřil, že existují, a že je nejspíš jeden z nás. Orm se zmíní také o živém snu, který se mu v poslední době opakuje – pustá pláň, dvě stěny mraků, jako by spolu bojovaly, a za jednou z nich nezůstává nic, ani ta pustina. Nic. Sen o válce s Titány, jak mu je vysvětleno, a k mému překvapení Paul dodává, že stejný sen mělo nebo má víc scionů. Nováček vypadá ještě víc vyjukaně, ale utéct teď už úplně nemá kam, ani kdyby chtěl.

Krajina se postupně změní z pustiny plné komárů do zasněžené pláně. Tam nás Järven s Tuomasem vysadí a dál pokračujeme po svých. Zanedlouho se před námi vynoří chaloupka. Matička Lemminkainenová nás přivítá. Je to drobná stařenka, nevypadá nijak nebezpečně a má až podezřele kompletní, zdravé, bílé zuby. Riikku pohodlně uloží, její břicho najednou vypadá na devátý měsíc a cítí, že porod se blíží. Ostatní dostanou práci. Pánové jsou posláni ven přinést vodu a naštípat dříví, Lea a Nela hlídají velký kotel s vodou nad ohništěm a já s Marou jdeme připravovat večeři.

Po chvíli se venku divně setmí. Na Paulův povel kluci popadnou dříví a vodu, co už měli, a utíkají s tím do chaloupky. Je to tady, porod začal. Uvnitř zůstává s Riikkou jen Mara jako pomocnice, všichni ostatní jsou vyhnáni ven, bránit domeček. Venku se nám naskytne pohled na nepřirozenou temnotu a z ní přibíhající asi dvoumetrové potvory, tvořené jako by tmou a ledem, s širokými úsměvy plnými ostrých zubů a drápy.

Inu, počítali jsme s něčím takovým. Při pohledu na ty drápy jsem ráda, že mám svůj kožíšek ze stalla a doufám, že mi k něčemu bude. Nebojoví (Tomáš, Lea a Aelfrida) zůstanou u dveří do chaloupky, lučištníci (Paddy a Nela) u nich. Aelfrida vytáhne odněkud lebku se svítícíma očima a zvedne ji nad hlavu. V jejím světle je okolí celkem vidět. Já jdu kousek před ně, Paul s holí taky. Orm je pobledlý, tohle pro něj musí vypadat jako noční můra, ale taky jde odhodlaně do přední linie.

A pak první potvory doběhnout k nám a začne řežba. Orm se s nimi rve holýma rukama, dostane jich asi šest. Také přitom zjistí, že má epickou sílu. Paula jeden přirazí ke stěně chaloupky a pokouší se mu rozdrtit žebra, naštěstí přitom nedává pozor a já mu urazím hlavu. Lučištníci střílejí, dokud se potvory nedostanou až k nim. Potom Nela tahá nůž a snaží se bránit, zatímco Paddy křičí o pomoc, protože se ho dvě obludy chystají někam odnést. Alefrida všechny překvapí; když se jedna zubatá věc dostane až k ní a Tomášovi, vytáhne malou kuši a zastřelí to. Já se během boje dvakrát proletím. Asi si na to budu muset zvyknout. Naštěstí jsem pokaždé dopadla do měkkého sněhu.

Lea si všimne podezřelé postavy, sedící za potvorami na sněhu, a pokusí se ji uspat, načež upadne do jakéhosi transu a podstoupí psychický souboj. Detaily bude případně vědět spíš ona, my jsme viděli jen to, že se jí na těle objevilo několik krvácejících ran.

Pak se konečně zase rozjasní, potvory se vytratí, Lea se probere a my si jdeme ošetřovat rány. Schytali jsme to aspoň trochu všichni, snad až na Tomáše a Aelfridu. Já jsem ráda za svůj kožíšek, protože díky němu nemám v břiše velkou díru skrz, ale jen čtyři drobné povrchové od zabodnutých drápů. Zjišťujeme také, že naše zranění z boje jsou vlastně rituální – naše oběť za to, že porod mezitím proběhl dobře a Riikka to přežila. Takže žádné nadpřirozené léčení, všechno nechat zahojit hezky přirozeně. No nic, tak mám svoje první jizvy.

Potom uvidíme světlo a z nebe sestoupí postava. Je to bůh. Představí se jako Váli, mstitel Baldrův a Ormův otec. Tohle je jedno z těch příjemnějších setkání s rodičem, pokud mohu soudit. Orm od něho dostane zlatý nátepník, načež se vracíme zpátky do chaloupky. Matička Lemminkainenová nám sděluje, že je to dítě. To jsme nečekali. Malý dráček vypadal skoro jako lidské dítě, kluk, jen až nadpřirozeně klidné a spokojené. Celou chaloupku naplňovalo příjemné teplé světlo. Všichni jsme si oddechli, že je Riikka v pořádku, jen unavená.

Tomáš si mezitím všiml postavy, klouzající po sněhu směrem k nám. Byl to bohatě oblečený Číňan, jeden z eunuchů z Rootless klanu. Vyměnili si nějaké ty čínské zdvořilosti, Riikka se rozloučila se svým potomkem a předala mu ho. Paddy přitom uronil krvavou slzu. Návštěvník vzal novorozeně a odbruslil po sněhu zase pryč. U nich bude dráčkovi dobře.

Dodatek:

„Pozor! Tam vzadu!“ přehlušil na chvíli zvuky bitvy Tomášův jasný výkřik. Podívala jsem se směrem, kterým hleděl. Za armádou bytostí, se kterou nyní bojovali mí přátelé, byla postava. Nedokázala jsem ji pořádně zaostřit, byla zahalená v dýmu. Ale vypadala jinak než ta tupá ledová monstra.

Nikdo kromě Tomáše a mě si postavy asi nevšiml, všichni ostatní měli plné ruce práce s příšerami. Rozhodla jsem se tedy ještě jednou zkusit štěstí a k záhadnému tvoru vyslat jediné slovo: „Spi.“

Cítila jsem, že něco bylo jinak. Možná by se to konečně mohlo podařit? Tato bytost určitě nereagovala stejně jako ostatní, na které jsem to zkoušela… Určitě můj pokus zaregistrovala. Určitě mě zaregistrovala.

Najednou se můj svět změnil. Už jsem neklečela ve sněhu, ale vzpřímeně stála. Všichni kolem mě zmizeli… Ne. Všichni ne. Naproti mně stála ta postava zahalená v dýmu.

Než jsem se stihla vzpamatovat, osoba zaútočila bičem ve své ruce. Naštěstí jsem se včas schovala za stříbřité scutum, které se mi na mé přání samo zhmotnilo v ruce. Jen má hlava se nestihla ukrýt celá, a tak si můj protivník mohl zapsat první zásah. Přes pravé obočí mi začal stékat potůček krve.

Bolesti jsem nevěnovala pozornost. Místo toho jsem se jala zbavit záhadnou postavu přede mnou biče. Uťala jsem jej mečem v mé pravici.

Bytost se ale nevzdávala. Letělo na mě několik malých ostrých předmětů. Nestihla jsem si je pořádně prohlédnout, jen se rychle schovat za štít.

Následně jsem opětovala palbu a po záhadné osobě jsem vrhla množství kovových hvězdic. Většina z nich zasáhla okraje mlhy, která se začala postupně trhat.

Jedním rychlým pohybem se v protivníkově ruce objevil indický pružinový meč. Jeho čepele mě obemkly a zanechaly na mých zádech celkem čtyři protáhlé krvavé rány. Sykla jsem bolestí. Mezi prsty jsem sevřela cosi, z čeho vzniklo dlouhé jasně zářící laso. Zatočila jsem s ním, obtočila ho kolem oponenta a přitáhla si ho blíže k sobě co nejrychleji, aby ho zabolel alespoň náraz na můj štít. Povedlo se. Osoba byla zmatená. Už neútočila.

Rozpoznala jsem lidskou postavu. Chytila jsem ji za ruku a pokusila se silou své mysli odehnat zbytek mlhy, abych si mohla člověka stojícího přede mnou prohlédnout.

Byl to muž. Míšenec Evropana a Asiata/Inuity/Laponce, těžko říct. Popáleniny mu hyzdily většinu obličeje a chybělo mu levé ucho. Měl mandlové oči a v nich prázdný nepřítomný výraz. Nevěděla jsem, jestli mě vnímá.

„Slyšíš mě?“ zeptala jsem se ho pomalu. Nepouštěla jsem štít, kdyby se chtěl o něco pokusit. On však nevypadal, že by plánoval dál bojovat.

„Tak jako ty mě,“ podíval se na mě.

„Kdo jsi?“ ptala jsem se dál.

„Jmenuji se Isa. A ty jsi kdo?“

„Lea,“ odpověděla jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli bych měla zmínit svého božského otce jako když jsem se představovala ostatním Scionům nebo ne, ale radši jsem o něm nic neřekla. Výraz v Isově tváři byl stále bez emocí. Nevypadal, že chce bojovat, ale taky nevypadal, že by chtěl jen tak odejít, „Jsi přítel nebo nepřítel?“

„Nepřítel samozřejmě,“ dostalo se mi odpovědi. „Proč?“

„Z nutnosti.“

„Tomu nerozumím,“ přiznala jsem. Chvíli bylo ticho.

„Běž domů, Leo,“ vydechl, „na tohle jsi moc mladá,“ byla poslední slova, která mi řekl, než zmizel stejně jako pustý svět, který nás obklopoval.

Ocitla jsem se zpět. Rány mě bolely. Ruce jsem měla promrzlé od sněhu a ledu všude kolem. Začala jsem vnímat. Zbytek skupiny stále bojoval a já pořád koukala na osobu zahalenou mlhou vzadu za seskupením potvor. Najednou příšery přestaly útočit a odešly zpět k lesu. Isa obklopený mlhou se rozplynul jako když se sfoukne svíčka. Zmizel.

Lea, dcera Besova.