Účastníci: Gwen Skřivánková, Petr Vopička syn Sun Wu-kunga, Petr Helsson Kroupa, Aurora Black, Teodor, Pavel Altýr Týrson, Petra Freiwaldová, Aelfrída

„Je na čase zjistit, co nám straší na Syltu“ - tak zněla svolávací SMS. Jak možná někteří víte, asi před čtyřmi měsíci (někdy na přelomu ledna, února) se objevila zpráva o tom, že Lokisson bude mít nějakou práci na Syltu, tam, kde se slétají čarodějnice. Po důkladném zvážení jsme dospěli k tomu, že je nejvyšší čas jet se podívat, co tam vlastně napáchal. Na Syltu už před námi dvě výpravy byly - jedna na severu, které se účastnili mimo jiné i Aurora s Teem, a druhá na jihu. Tam se podle všeho dokonce nějaká čarodějnice řešila, jakékoli jiné informace se ovšem nedaří vyhledat, nikdo si nic nepamatuje. Museli jsme tedy vystačit s kontaktem na trpaslíka jménem Nilper z výpravy první. Jinak jsme tam jeli naslepo.

Trpaslíka jsme našli pohybovat se v noci okolo mohyly Tipkenhoog („mohyla pana Tipkena“). Ten nám řekl tolik, že se čarodějnice scházejí na jihu, kde na jedné nebo dvou mohylách tančí - muže neutancovávají k smrti, jsou ovšem velmi nepříjemné, pokud slíbíte, že si s nimi zatancujete a pak slib nedodržíte. Také mají konkurenci na Föhru. Ještě nás stihl varovat před vandrující dunou (zvláštní jev, pohybuje se po Syltu sem a tam a občas se zastaví) a zmínit se o velké bouři, která tam před několika měsíci byla. Nepřikládal tomu ovšem nějakou větší důležitost. Pak nás poslal za Starým Pidderem.

Pidder Lüng byl pirát a velký vlastenec. Nyní je již pár set let po smrti. Moc se s námi nebavil, jednak jsme suchozemské krysy, druhak mu rozuměl stejně jenom Helsson - pro nikoho jiného než nekromanta v tu chvíli nebyla duchova prastará syltština příliš srozumitelná. To důležité nám ale řekl. Že jeho známá chodí na jihu po pobřeží a poslední dobou je velmi přešlá. Tak jsme se rozhodli jít i za ní.

Dívka se jmenuje Bruntje z Braderupu. Je nejspíše jakýsi zvláštní druh nemrtvého, jelikož na ducha je příliš hmotná. Vyprávěla nám o tom, že čeká na svého milého, který odjel na lodi. Ta prý nemá jméno, jen potrhané plachty, řasy a cáká z ní voda až na břeh. Také pluje, kam sama chce, ignoruje vlny i vítr. Její snoubenec se jmenuje Blanker Hans a na lodi byl kormidelník. Už jednou se pro ni vrátil, udělá to znova… Potom Petra cosi udělala a dívka se strašlivě vyděsila. Měla být na té lodi s ním, bylo špatně, že je na břehu. Podle všeho před pár měsíci zapluli do bouře a vlna ji shodila z paluby. Na břeh jí pomohl nějaký mladík, osušil ji a utěšil (je možné, že to byl Lokisson, stejně tak to ale mohl být i kdokoli jiný). A tak čekala, jestli se pro ni její drahý vrátí. A pokud by se tak nestalo, také jí z toho mohlo hrábnout a začala by vraždit. Myslím, že je dobře, že jsme příjezd dál neodkládali. Nakonec nás poslala na dunu Budr, nejvyšší v okolí. Tam prý najdeme čarodějnice.

Čarodějnice jsme opravdu našli a bylo jich požehnaně. Dívky z celého Syltu, mezi nimi sem tam nějaký chlap - byla to spíše velká párty, než že by to vypadalo na nějaký rituál. A tak jsme se přidali. Tancovalo se, pilo a jedlo. Teovi se podařilo postupně utancovat téměř všechny čarodějnice, až na jednu jedinou - Marii, která toho byla hlavou. Také se nám podařilo zjistit pár zajímavých informací. Zaprvé tam Lokisson byl a s čarodějnicemi mluvil. Že prý pokud se po něm bude někdo vyptávat, má zajít po poledni na útes na kraji ostrova. Zadruhé magickou bouři nejspíš vyvolali čarodějnice z Föhru. S konkurencí se podle všeho špičkují běžně a bouře se pravidelně posílají i na druhou stranu. Pokud toho ovšem někdo nezneužil, aby to hodil na ně, nevíme. Zatřetí Aurora vytáhla svůj svitek a na něm se objevilo:

Loď pluje v oblacích, neboť dokáže plout po různých mořích různých světů.

Po chvíli uvažování jsme se dohodli, že je možné, že kormidelník už dávno není na lodi a tím pádem není nutné hledat loď jako takovou - nejdříve musíme najít kormidelníka, aby se se svou milou mohli setkat co nejdříve. Čarodějnice nám také v průběhu noci různě nabízely bonbony a pokud můžu doporučit, jestli se někdy dostanete na Sylt, vezměte si je. Taky by vám to mohlo zachránit krk. Proč, k tomu se dostanu za chvíli. Nakonec nám na sebe Marie dala kontakt a poslala nás zase o dům dál.

Další zastávkou byl hřbitov Friedhof der Heimatlosen, kde jsou uleženi ti, které vyplavilo moře a nebyli nikdy identifikováni. Helsson zavolal a zjevila se bytost - jakási mlhovo-pavučinová entita s různým počtem očí a úst na různých místech. Představila se jako Ti, kteří nemají vlast, ti bezejmenní. Mluvila o tom, že už obvykle velmi trpí, nyní k nim ovšem ke všemu doléhá sténání a nářek, který je ruší. Ze dvou směrů, z jihu, kde byla Bruntje, a ze severovýchodu, z ostrovu jménem Jordsand. Řekli nám to poměrně ochotně, problémy nastaly až potom. Zničeho nic zavětřili a začali se rozhlížet všude okolo. Hledali něco cizího a pak to našli. Bytost se vrhla proti mě a dřív než kdokoli stihl cokoli udělat, chytila mě i s Petrou, které jsem se držela, tak, že jsme se nemohly hýbat. Ano, nevzala jsem si bonbon. Nikdo mi neřekl, že to mám udělat, a k jídlu od čarodějnic jsem byla trochu nedůvěřivá. Chtělo nás to obě zabít, nakonec nás ale Pavel vyměnil za trochu své krve.

Po odchodu z ostrova jsme zavolali Marii, ta se s námi domluvila na srazu. A když jsme se pak sešli, řekla nám, že ten ostrov už neexistuje, protože se potopil v zimě 1999-2000. To nám ovšem nemohlo zabránit jet se na něj podívat. A opravdu - na ostrově byl Blanker Hans. Tak jsme mu slíbili, že ho za jeho snoubenkou zavezeme, a on nastoupil k nám do lodi. Pak jsme odepluli. Jeli jsme vlastně jen chvíli, když se nás zeptal, jestli může být u kormidla. Marie to odkývala, pustila ho k tomu, protože se hnala bouřka a on podle všeho věděl, co dělá. Po chvíli jela loď minimálně dvojnásobnou rychlostí, než kolik normálně zvládne. Potrhaly se plachty, bouře najednou nefoukala proti nám, ale ještě víc nás popoháněla. A břeh se nemrtvému nezdál jako dostatečný důvod zpomalovat - o to spíš, že na pobřeží svítilo světlo, které rozsvítila Bruntje. Vysekali jsme se, velmi. Také se ukázalo, že ten ohníček nebyl ohníček, ale barák kus od pobřeží. Čarodějnice to ovšem měla všechno pod kontrolou. Všechno pojištěné, dům vystěhovaný, takže se nikomu nic nestalo. Snoubenci se znovu shledali.

Zbývala poslední záhada na pořadu dne. Kolem poledne se většina skupinky vyškrábala na útes a tam, bílou křídou napsáno: THX