V rámci několika na sebe navazujících “nesplnitelných” úkolů v Zemi věčného mládí, které Yvonnině svatbě předcházely, jsme mimo jiné museli najít trn z pampelišky. Když jsme zvažovali, kam se něco takového vydat hledat, Šimon s Yvonne si vzpomněli na Rmutný pás (magicky znečištěné místo se spoustou zmutovaných lidí, zvířat i věcí), kterým jednou projížděli s Kaoltem. Nic lepšího jsme neměli a tak jsme se opravdu vydali tam. Štěstí nám ale přálo a tak jsme se poprvé ocitli v Lese trnitých pampelišek. Neustále tam pršelo, že skoro nebylo vidět na krok, to, že dotyčné rostliny jsou pampelišky, jsme spíše odhadovali podle toho, že nás cesta dovedla opravdu sem - jinak to ale byly jen gigantické stonky s trny, bez listí a s “korunami” tak vysoko nad námi, že na ně nebylo vidět. K našemu překvapení jsme ale poměrně záhy zjistili, že tam nejsme sami. Potkali jsme dívku s nepřítomným výrazem ve tváři, nejdřív vypadala, jako že ani nevěří, že tam doopravdy jsme. Měla kdysi honosné šaty, které vypadaly velice sešle, ale na rozdíl od úplně všeho v okolí nebyly mokré. Déšť jako kdyby se zastavoval kousíček nad její kůží a stékal dolů po neviditelném štítu. Nepamatovala si, jak dlouho tam je (jen že to je opravdu dlouho, desítky let, možná staletí), jak se tam dostala, ani jak se jmenuje. Věděla jen to, že odtamtud nemůže odejít a nemůže zemřít, což nám v další chvíli názorně předvedla tím, že se nabodla na jeden z trnů. Když se odtáhla, krvácela, očividně ji to bolelo, ale jinak vypadala pořád stejně živě jako předtím, přestože takovouhle věc by normální člověk přežít opravdu neměl. Působila z toho dost nešťastně, očividně nebyla psychicky úplně v pořádku, to se ale koneckonců dá čekat, když je člověk několik staletí sám v takových podmínkách.

Když jsme pak odlomili jeden z trnů, rána po něm najednou začala krvácet. Než stihl kdokoli zareagovat jinak, Šimon se k zraněné pampelišce vrhl a rozhodl se ji vyléčit. Když začal, najednou zjistil, že nemůže přestat a pampeliška si brala veškerou jeho sílu, víc, než sám měl. Bylo zatracené štěstí, že jsme tam měli Yvonne, která do něj zvládla nalít nějakou energii, protože jinak by mezi námi Šimon už nebyl. A když pampeliška měla dost… najednou nejen, že už nekrvácela, ale vlastně to už vůbec nebyla pampeliška. Před námi stál muž a vypadal zmateně. Představil se jako Kuba Ovčák z Kosodřevinové lhoty a to, že byl předtím kytka, si vůbec neuvědomoval. To, že už žádná Kosodřevinová lhota nejspíš nestojí, ho příliš nenadchlo, ale prohlásil, že práci najde všude a vydal se do nejbližší stále stojící vesnice. My jsme vyrazili na cestu také, využili jsme toho, že Šimon byl naprosto vyčerpaný a nemohl se bránit tomu, že ho odtáhneme, stejně jako se nemohl pokoušet spáchat sebevraždu tím, že by léčil další pampelišky. Ale slíbili jsme si, že celou tuhle situaci nemůžeme nechat jen tak a že s tím něco uděláme.

Když byla Yvonne úspěšně oddána, zastavili jsme se cestou domů ještě za Jezaríganem a profesorem Quasalgirem ze Zargonské university. Dozvěděli jsme se jednak to, že magické znečištění po čase samo zmizí, což ovšem může trvat staletí i tisíciletí a místní magie tam nefunguje, jen některé typy elfí magie, protože je přizpůsobivá, a naše schopnosti, protože se klasifikují spíše jako božský zázrak. Jednak to, že celý Pás vznikl tak, že se dva poměrně mocní mágové zamilovali do naší “pampeliškové” dívky, jmenovala se Šóšana ha Amaqim. Jejich konflikt eskaloval, až došlo k několikadenní magické bitvě, která zničila - a zamořila - široké daleké okolí. Je pravděpodobné, že oba mágové zahynuli - rozhodně je pak už nikdy nikdo nespatřil. Na dívku údajně hned zpočátku oba seslali mocná ochranná kouzla, aby jí řádící magie neublížila. S ostatním obyvatelstvem v dosahu si už takovou práci nedali. Stalo se to před zhruba dvě stě lety. Taky nám bylo řečeno, že jestli ji odtamtud budeme chtít dostat, bude potřeba ji nějakým způsobem transformovat, aby z ní kouzla spadla. Přeměnit ji na nějaké zvíře nebo věc, anebo ji nechat zemřít a poté zase přivést zpátky. S těmihle informacemi jsme se vrátili domů a nastalo dlouhé přemýšlení a plánování.

V době, kdy jsme zrovna nebyli na žádné výpravě, jsem o celé věci také mimo jiné mluvila s panem Brownem, probírali jsem zejména možnosti ohledně onoho znovuzrození. Varianta, pro kterou jsem se nakonec rozhodla, byla ta, že vyhnanému egyptskému bohu Minovi mohla uvíznout za nehty část Knihy o vycházení za dne, která by měla pro naše účely fungovat dobře. Abych zvýšila pravděpodobnost, že se se mnou Min vůbec bude bavit, jela jsem 6.2.2016 a 29.4.2016 na výpravy Alenky, která Minovi slíbila, že pomůže jeho potomkům. Protože jsme ale přímo o žádných jeho potomcích nevěděli, na první výpravě jsme se snažili přijít na to, kde by se někteří mohli nacházet, a až teprve na té druhé jsme vyrazili přímo pomoci.

Trvalo skoro rok, než se nám podařilo doopravdy svolat první výpravu s cílem řešit Rmutný pás a Šóšanu. Nejdřív ze všeho jsme potřebovali ještě nějaké informace a tak jsme se vydali do Země věčného mládí. Nejdříve jsme opět vyrazili na Zargonskou univerzitu, kde nás odkázali na profesorku genealogie Hlasy v temnotách. Ta potvrdila naši doměnku, že by Šóšaná mohla být urozeného původu (soudě podle jejího oblečení a složitého jména). Už tehdy, před dvě stě lety, byla poslední ze své rodové linie a tak nějak jí náleželo knížectví, které je teď součástí Rmutného pásu. A protože se mělo za to, že je mrtvá, celé území připadlo do rukou Domu hlubin. Podle všeho by pro ně znamenala hrozbu a tak by se ji pokusili odstranit - možná i tehdy, kdy by podepsala smlouvu, že se území vzdává.

Dále jsme to probírali s Jezaríganem. Dům hlubin podle všeho neměl z Rmutného pásu žádné zisky, maximálně tak nějaké problémy. Nejspíš čekali na to, až jednou magické znečištění opadne a oni budou mít velký pozemek, který vlastně vlastní už několik set let, taže tradice, co by jim ho někdo bral. Co se týká odeklínání pampelišek, žádný právnický problém by v tom nebyl, Dům hlubin by to nemohl postihnout jako pytlačení, ovšem, dokud byl Pás v jejich vlastnictví, neměli jsme žádné prostředky, jak to udělat, tudíž plán začínal znít čím dál tím jasněji - najdeme nějakého elfa, který bude mít vhodný aspekt a kterému by se nějaké území, které pro něj odkoupíme za naše vlastní finance, hodilo.

Než jsme opustili Zargonu, ještě jsme se zastavili za Venaditem, velvyslancem Smaragdového lesa. Slíbil nám, že pokud zvládneme vyřešit územní nároky tak, aby je to nezatáhlo do politických problémů, přijmou Šóšanu na ozdravný pobyt do Smaragdového lesa, kde mají velmi schopné léčitele jak přes tělo, tak i přes duši.

Pak nám zbývalo už jenom udělat si research ohledně elfů, kteří by byli na transformaci Rmutného pásu vhodní, a nakonec nám jako ideální kandidát vyšel Trnitý pán, který žije kdesi v jeskyni v Zemi věčného mládí. I přes doménu bolest to prý není žádný sadista a dokonce si nedávno našel paní, takže by možná mohl zvažovat přestěhování do většího.

S Editou, Jackem a Eulogem jsme vyrazily navrhnout obchod k našemu známému elfovi Zlatorukému se stříbrnýma očima, ona si chtěla nechat vyrobit šperk pro svou matku, já potřebovala platbu pro Dům hlubin, za kterou bychom odkoupili Rmutný pás. Když jsme se o tom dříve bavila s Marou, řekla mi, že jsou členové Domu hlubin docela umělecky založení, zaujaly by je nejspíš i nějaké zajímavé hlubokomořské potvory jako jsou perly, škeble a tak (prý mají dost možná obývák stylizovaný právě do tohoto prostředí, nebyla si tím ale úplně jistá, viděla to jen ve snoplavbě). A kromě magie, která přetváří jejich těla, používají i zrcadlovou magii, takže jsem se na základě těchto informací rozhodla spojit vše dohromady a nechat si vyrobit zrcadlo, které by bylo umělecké dílo s mořskými motivy a zároveň by sloužilo jako dokonalý nosič - samo o sobě nebylo magické (nechtěla jsem jim vyloženě dát do rukou žádný druh zbraně, kdo ví, k čemu by to pak použili), ale aby do něj mohli snadno vložit nějaký svůj vlastní “náboj”. Měla jsem ohromné štěstí v tom, že někteří pražští scioni mi byli ochotni poskytnout svoje zdroje (děkuji vám mnohokrát, jste boží!), tudíž jsem nemusela pořádat jednu samostatnou výpravu jenom kvůli hledání vhodné platby (pro Zlatorukého) za platbu (pro Dům hlubin). Zdárně jsme se domluvili a o pár dnů později jsem si ho mohla vyzvednout. (A cestou domů nás unesli elfové, ale to je trochu jiný příběh)

Tato výprava má svou vlastní stránku na wiki, proto ji nechám pro zájemce plně rozepsanou tam, a tady dostanete jenom zkrácenou verzi:

Vydali jsme se přes snoplavbu za bohem Minem, ukázalo se, že Knihu o vycházení za dne nemá, ale odkázal nás za alchymistou Zosimem. Ten byl velmi ochotný nám pomoci, jen na to potřeboval energii, jednoho člověka, který se postup naučí, a jednoho, na kterém to bude předvedeno. S Šimonem jsme se shodli, že s největší pravděpodobností u znovuzrození Šóšany budeme oba dva, tudíž bude nejlepší, když si ty role rozdělíme mezi sebe. Já se přihlásila jako dobrovolník na kterém se to bude předvádět. Zosimos mě postupně rozčtvrtil (to všechno za mého plného vědomí, fakt divný zážitek), spálil na popel a pak zase přivedl zpátky. Bylo to trochu brutálnější, než jsme čekali, ale zase jsme měli ověřeno, že to funguje, takže asi cajk. Dostali jsme nádoby s “ohněm a vodou”, přísadami, které byly k rituálu nezbytné, a pak jsme i s nimi opustili snoplavbu.

Velká diplomatická výprava začala tím, že jsme šli sbírat drby k zargonskému šlechtici a démonickému umělci v jedné osobě, Ikarielovi. Hodně jsme se bavili zejména o Domu hlubin, ale většina informací, které jsme získali, jsou už tady na wiki a pro další události nejsou důležité, tudíž tuto kapitolu přeskočím.

Opustili jsme Zargonu a vypravili se za Trnovým pánem, abychom vyjednali celý ten obchod. Samozřejmě došla řeč na to, jak si může být jistý tím, že, i když se Šóšana sama vzdá území, nebude mít jednou děti a za několik desítek až stovek let nepřijde nějaký její potomek a nebude se dožadovat území, které “mu právem náleží”. Na tuhle otázku jsem naštěstí byla připravená a protože působil mile, zkusila jsem nadhodit, že by s manželkou Šóšanu adoptovali - bylo by to koneckonců nejlepší i pro ni, nikoho neměla a nebyli jsme si jisti, jak moc se z psychických problémů vůbec může dostat, jestli se o sebe vlastně ještě někdy dokáže postarat… a nový život v milující rodině by si rozhodně zasloužila. Nebyla jsem si jistá, co na to řekne, ale k mému překvapení s tím Trnový pán souhlasil a tak jsme vyrazili zpět do Zargony uzavřít ještě jeho jménem obchod s Domem hlubin.

To byla ta horší část, všichni byli dost nervózní. Jejich dům je zevnitř opravdu děsivé a nepříjemné místo, na stěnách jsou tváře, čím víc jde člověk do centra, tím víc jich míjí. Všude je přítomný nepříjemný kvil. Potkali jsme se s matkou domu a s jedním dalším členem, který nás k ní dovedl a který nakonec i jejím jménem celou smlouvu podepsal, protože byla tak znetvořená, že toho už nebyla schopná (ale obecně si toho pamatuju strašně málo, byl to zážitek, který jsem si chtěla spíš nepamatovat :D). Ptali se nás, proč to území chceme/proč ho chce Trnový pán, co bude dělat s takhle neúrodným kusem půdy, který jinak nikdo nechce, tak jsme je seznámili s tím, že se nedávno ženil a teď se chce nastěhovat do většího. Nabídli jsme připravené zrcadlo, co nejvíc ho vychválili jako umělecké dílo a když se zeptali, jestli to podle nás není málo (nebylo), tak jsme zasmečovali tím, že není, za neúrodný kus půdy, který jinak nikdo nechce. A tak bylo dojednáno.

Nezbývalo nic než dojet do Země věčného mládí a dotáhnout všechno do konce. Navštívili jsme znovu Trnitého pána, předali mu smlouvu a vzkázali, že už se s manželkou může nastěhovat. A pak, Rmutný pás. Na začátku nám úplně nepřálo štěstí - když jsme se tak brodili po kolena zaboření v bahně, najednou Robin vykřikl a ukázalo se, že pod vším tím bahnem šlápl někomu na lebku v helmě, která se mu dost ošklivým způsobem zaryla do nohy. Zároveň s tím se tam objevil duch, vypadalo to, že tam byl poměrně dlouho, byl to spíš stín než co jiného. Komunikovat s ním nebylo úplně jednoduché, ale nakonec jsme vyrozuměli, že by si přál, abychom ho pohřbili někde, kde je rozumná půda a ne tahle břečka. Slíbili jsme, vzali ostatky, vyléčili Robinovi nohu a pokračovali v cestě.

Když jsme dorazili k lesu pampelišek, došlo nám, že nemáme úplně způsob, jak přesněji najít Šóšanu a protože jsme neměli lepší nápad, zkusila jsem svítit po okolí a trochu volat, přestože přes ten déšť není stejně nic slyšet. Zpětně se to ale neukázalo jako nejlepší nápad, protože světlo přilákalo zatraceně velkého, napůl se rozkládající a poněkud agresivního kraba. Tak jsme bojovali a vlastně to nebylo moc dobré, krabi jsou tuzí, tenhle byl i docela rychlý a kdykoli někoho odhodil, měl dotyčný poměrně velkou šanci, že skončí nabodnutý na nějaký z trnů všude okolo. Ale zvládli jsme to, úspěšně se dali nějak dohromady a pak konečně potkali Šóšanu.

Roztáhli jsme nad nás “zlou deku”, deku, kterou vyrobila Daniela dcera Anansiho. Je to obyčejná deka, ale je připravená tak, aby prošla do Země věčného mládí a zároveň byla nepromokavá, což jsme tady opravdu ocenili. Pokusili jsme se udělat co nejsušší místo, protože kdyby to celé selhalo na tom, že tady nechytne ani ohnivý prášek, který jsme dostali od Zosima na rituál, bylo by to opravdu nešťastné. Ale co si budeme povídat, pořád to byla dost hrůza a spousta čvachtání. Šóšana se položila na zem a všichni čekali, co bude dál. Jestli Šimon, jak ho známe, zvládne někoho pro jeho dobro rozčtvrtit. Jestli i když rituál půjde dobře, se opravdu Šóšana i nechá přivést zpátky, protože k průchodu tímto rituálem je potřeba i nějaká vůle - vůle žít. A pak Šimon začal a všechno proběhlo hladce. Šóšana se znovu poprvé nadechla a začala být úplně stejně mokrá jako my všichni ostatní. Vzali jsme ji odtamtud, vyvedli ze Rmutného pásu. Na bezpečné mýtině kus odtamtud jsme pohřbili ony ostatky a přenocovali a dalšího dne jsme předali Šóšanu do pečlivých rukou lidí ze Smaragového lesa.

I přes to, že primární náplní této výpravy bylo něco úplně jiného, cestou jsme se zastavili ve Smaragdovém lese, abychom vyzvedli Šóšanu a doprovodili ji k Trnovému pánovi. Když jsme ji potkali, měla na sobě prosté šaty, přivítala nás a vypadala šťastná, zdravá. Úspěšně jsme ji dopravili a dlužno podotknout, že i Rmutný pás vypadal tak nějak… šťastněji a zdravěji. Vypadalo to, že se s novým, adoptivním otcem nějak zvládnou dohodnout, co a jak dál, a tak už nebylo co udělat víc. Rozloučili jsme se a tím nejspíš skončila celá tahle kapitola.