Účastníci: Gwen Skřivánková, Pavel Altýr Týrson, Paul Freeman, Otakar Njordsson Mráz, Breonica Coll, Klára Skadisdóttir Horáková

Koho zajímá kontext výpravy, dá se najít ZDE (delší verze). Kratší verze je, že řešíme problém, který jsme potkali TADY a tím problémem je Marsyas, kterého Apollón stáhl z kůže a z té nechal vyrobit měch na víno a pro ten teď potřebujeme zajít do Marsyova pekla plného šílenství (podpořeného titánem šílenství Zagreem).

Na dřívější výpravě jsme zjistili, že měch byl zavěšený na borovici na náměstí v městě Kelainai. Ta borovice se pak ale během zemětřesení propadla do země. Z toho jsem usoudila, že se nejspíše propadla za Marsyem do jeho pekla, mohl by tam ale být nějaký vstupní bod, před který se tam dostat taky. Vyrazili jsme tudíž tam.

Na místě tehdejšího Kelainai stojí dnešní Dinar (Turecko) a kus od něj je podzemní řeka a mnoho jeskyní. Hned po příjezdu jsme se nechali nasměrovat ke vstupu do podzemního jeskynního komplexu a jali se ho prozkoumávat – než nám došlo, že je natolik rozsáhlý, že nemáme šanci projít ho celý, ani kdybychom si na to vyhradili týden. Museli jsme na to tudíž jít chytřeji a snažili jsme se držet směr pod město. Že to byl dobrý nápad nám došlo ve chvíli, kdy jsme kolem sebe uviděli ruiny staršího, antického města. A mezi nimi dva sloupy připomínající průchod. Paul si nás svázal stužkou a s jeho cestářskou pomocí jsme všichni prošli pryč z našeho světa.

Objevili jsme se uprostřed betonové chodby, která vypadala velice současně. Byla naprosto anonymní, jen občas se sem tam objevovali architektonické prvky, které nedávali smysl. Podivné prázdné výklenky, krychle trčící ze stropu… Chodba se různě větvila do dalších, úplně stejných, stejně anonymních chodeb, ale nikde nebyly žádná okna nebo dveře. Osvětlovalo to tam jenom světlo, které nesla Breonika. Pak Breonika začala vidět a cítit divné věci. Nejdříve skvrnu na stropě, pak pocit lepkavosti na podlaze. Nikdo jiný jsme to neviděli. Začalo se to zhoršovat, když jí „skvrna“ začala lézt po botách a potom po nohou. Zblízka to vypadalo jako hromada malých černých ručiček. Altýr ji vzal, jestli je nezvládne setřást, ale bohužel se jí dál drželi a po chvíli, když byli už u kolen, se jí začaly do nohou „zakusovat“, což vedlo ke spoustě bolesti. My mezitím hledali dveře. Já slyšela tichý smích a mlaskání ze všech stran, tak jsme zkusili po scionovsku pozdravit. Opravdu se s námi něco začalo bavit, ale kde najdeme dveře nám to neporadilo, protože nic jako dveře to neznalo. Když se Ota pokusil zaklepat na dveře, začal mít akorát pocit, že mu něco dýchá za krk. Pak ale o chvíli později Paul zmínil dveře a přesně v ten okamžik před námi vypadl odnikud černý kartonový panák. Klára panáka zvedla a opřela zpátky o zeď, načež jí kartoňák vrazil facku (při které strhl i vrchní část kůže) a začal „utíkat“ podél zdí. Vydali jsme se za ním. Byl rychlý a jenom díky Kláře jsme s ním nejenom udrželi krok, ale i ho nakonec dostihli – když už jsme ho měli skoro na dosah, konečně se zastavil a proměnil se na průchod, kterým jsme všichni proběhli.

Objevili jsme se ve mně a Breonice už známé krajině Marsyova pekla – červená obloha, černé stromy s provazy na věšení masa při stahování, tráva ostrá jako břitvy a nad hlavou občas nějaký vznášející se ostrůvek. Ostrov, na kterém jsme se ocitli, byl sám za sebe natolik velký, že nikde kolem neviděli okraj. Ota položil na ostrou trávu oba své štíty, abychom měli na co posadit Breoniku. Sice černé ručičky, které ji zraňovaly, zmizely, ale zranění zůstala, a tak bylo jasné, že nezvládne chodit, dokud s ní něco neuděláme. Ve chvíli, kdy jsme jí ale chtěli pomoct, se na nás vyvalili tři čtyřmetroví démoni. Přiběhli až k nám dřív, než jsme vůbec stihli zareagovat.

První se vrhnul po Altýrovi, druhý po Otovi a třetí chytil Kláru. Nastala jatka, a ne v náš prospěch. Než jsme se nadáli, Klára byla celá rozlámaná a démon jí prorazil ruku hrudníkem skrz naskrz. S Otou a Paulem si druhý démon párkrát hodil, a nakonec chytil Otu tak, že bylo jasné, že mu rozlámal celý hrudní koš. Klára i Ota na svá zranění podlehli, jediné štěstí bylo, že měli heart of gold – pokud člověk zemře na ránu do hrudníku, může ho to zvednout, přestože po mysticky se jedná pořád o smrt. Funguje tím líp, čím víc zranění odpovídá skutku se „srdcem ze zlata“. Takže oba dva sice zahlédli brány Valhaly, ale příliš dlouho před nimi nezůstali (ve Valhale museli být ten velmi den zmatení, pokud to viděli).

Altýr tam potom přivolal elfku, která byla zavázaná mu jednou pomoci. Teprve tehdy se konečně věci překlopily v náš prospěch a mi byli schopní postupně démony utlouct. Altýr měl také hodně kostí polámaných, ale díky tomu, že Ota i Klára byli díky srdci ze zlata jako noví, tak stačilo vyléčit Breonice její nohy (což Ota udělal cvrččí mastí, po které zbytek průchodu peklem Breonika při chůzi cvrkala) a Altýrovi zlomeniny a ovázat nějaké menší rány.

Když jsme se vydali dál, z ničeho nic jsem uslyšela nádhernou hudbu, tak jsme se vydali tím směrem. Najednou už tráva kolem nás nebyla tak ostrá, místo toho ale byla všechna fialová – rozhodně to pořád bylo divné místo. Došli jsme k ohni, kolem kterého seděly podivné bytosti: dva humanoidní hmyzáci a kamenná socha, po chvíli se přidal i jakýsi zajíc. Všichni poslouchali hudbu, která vycházela z toho ohně, a byla to ta nejnádhernější hudba, kterou jsme kdy slyšeli a dost možná kterou kdy uslyšíme. Bylo v ní něco dokonalého. Pomalu jsme se přiblížili k ohni, chtěli jsme jí být blíž. Viděla jsem Paula, jak si zacpal jedno ucho a pak se pokusil zacpat i druhé. Ale nešlo to, celá jeho bytost se tomu bránila. Vždyť ta hudba byla tak nádherná, proč bychom ji nechtěli poslouchat dál? A tak nám pomalu všem s hrůzou došlo, že i kdybychom chtěli, nemůžeme ji přestat poslouchat. Viděli jsme zajíce, který tam přihopkal, a pak skočil do toho ohně. V ten okamžik to působilo jako super nápad, udělat to samé.

První se podařilo vytrhnout Otovi, kterému k tomu pomohla Grasida (protože potřebuje ještě ochraňovat lidi, což by shořelý v ohni neudělal). Zhruba v ten samý okamžik se podařilo mně vrazit si do uší špunty. Obětovala jsem pro pomoc Marsyovi už horší věci, než nejkrásnější hudbu svého života, i když žádná jiná hudba od té doby není tak krásná. Ostatní ale zůstávali v transu. Já se vydala jim zacpat uši dalšími špunty do uší. Ota si myslel, že je vytrhne, když tu hudbu přehluší, tak začal zpívat sám – místo toho se ale hmyzáci, socha a Paul vydali dát mu jednu výchovnou, aby tu nádhernou hudbu nerušil. Socha naštěstí byla pomalá, a Paula stihl chytit Altýr, kterému jsem stihla zacpat uši, ale hmyzáci ho stihli bodnout do ruky, která mu později ošklivě natekla. Nikdo ale nestihl skočit do ohně, zacpali jsme uši všem včas, tak jsme se mohli vydat dál.

Konečně jsme došli ke kraji ostrova. Za okrajem nic nebylo, jenom další rudá obloha – byl by to dlouhý pád, pokud bychom vůbec někdy dopadli. Viděli jsme ale o kus dál ostrůvek. Nebyl sice nijak připojený, ale usoudili jsme, že bychom se na něj zvládli dostat. Ještě jsme pro jistotu zkontrolovali, že o kus dál podél okraje ostrova nenajdeme nějaký vhodnější, ale když se nic takového nestalo, Altýr přehodil Kláru přes propast na ostrůvek, ta tam přivázala lana, a dostali jsme se na druhou stranu. Z tohoto menšího ostrůvku vedl lanový most na další ostrov. Pokud se tedy dá lanový most říkat něčemu, co je uvázané ze střev a kostí. Byl dost dlouhý, a tak jsme se rozhodli přecházet ho všichni najednou, aby nás nemohlo nic napadnout, když bychom byli rozdělení. Tak jsme se svázali provazy, abychom mohli vytáhnout lidi, kteří by spadli přes okraj, a vyrazili jsme. A místo, aby nás něco napadlo, když bychom byli rozdělení, nás něco napadlo uprostřed mostu.

Vyletěly na nás tři monstra, jedno větší a dvě o něco menší – ale pořád všechny velké asi jako malý poník…? Nejdříve vypadaly jako vlci se čtyřmi páry netopýřích křídel a orlími spáry, ale pak se jejich obličeje odchlípli a převrátili naruby a vypadali nejvíc ze všeho jako nějaké divné masité květiny. Začaly na nás nalétávat a bylo zle. Tady s dovolením vynechám ještě více detailů než u předchozího souboje, protože to bylo poněkud hektické a bylo by to těžké dát do slov. Pro představu ale několikrát někdo přepadl přes okraj a visel jenom na provaze, za který jsme ho pak museli tahat ven, snažili jsme se držet, abychom nesletěli všichni, zároveň bojovat, nebo se alespoň krýt… jedno monstrum chytilo Paula a masakrovalo ho příšerným způsobem. Pak ty bestie začaly přesekávat nějaké provazy, takže se vše ztížilo ještě víc. S Breonikou jsme málem obě spadly z mostu, protože jsme byly připoutané už jenom k sobě navzájem, jediný, kdo nás stihl chytit byl jeden z orlo-vlků. Já se pak chytila ještě mostu, což ale způsobilo, že se celý most nahnul – a když pak orlo-vlk přesekl lano mezi mnou a Breonikou, že si odnese jenom ji, celý most se neuvěřitelně prudce rozhoupal sem a tam a byli jsme rádi, že jsme se vůbec zvládli všichni udržet. Paul už byl tou dobou mrtvý, jedno z monster mu vytrhlo vnitřnosti. Doufali jsme, že se to bude také počítat dostatečně jako rána v trupu, aby díky heart of gold oživl, takže ho naštěstí Altýr jenom chvíli před tím přivázal k mostu, než vyrazil pomáhat ostatním. Takže ani Paulovo mrtvé tělo naštěstí nespadlo. V tu chvíli to ale vypadalo, že Breonice už nepomůžeme, protože po tomhle všem příšery usoudily, že jim nestojíme za to a s jednou kořistí se smíří, a začali i s chycenou Breonikou odlétat. Naše jediné štěstí bylo, že stejně jako u Paula se rozhodly jí zkrátka vyrvat vnitřnosti a pak její mrtvé tělo hodily na ostrov před námi, kde končil most. Další dvě smrti, po kterých se ale naštěstí nebožtíci vrátili mezi živé.

Po přejití mostu jsme se ocitli na rozlehlé pláni na konci, které jsme zahlédli obrys stromu, který byl jiný než všechny ostatní. Tohle vypadalo jako borovice, byli jsme cíli blízko. Obezřetně jsme se blížili a čekali, kdy na nás co vyskočí, místo útoku jsme se ale každý sám ocitli ve vidině. Byli jsme konfrontovaní s tím, co by byla naše největší prohra. Abyste měli představu, pro mě to například bylo to, že Eulogos byl mrtvý a já stála v podsvětí po tom, co jsem zkusila přesvědčit Háda, aby ho nechal se vrátit se mnou – a Hádés se mi vysmál. Stála jsem tam poražená a on chtěl, ať se otočím a jdu domů. Museli jsme každý i přes naši největší porážku najít sílu pokračovat. Bylo to zlé, ale všichni jsme to zvládli a ocitli se zpět v Marsyově pekle u borovice, na které visel měch na víno z Marsyovy kůže. Sebrali jsme ji a nastal čas vrátit se domů.

Bylo na Paulovi, aby nás odtamtud vytáhnul. Vyrazili jsme, ale šlo to těžko, protože ta poslední část cesty, ač namáhavá spíš psychicky než fyzicky, nás naprosto vyčerpala, a čím míň energie nám zůstalo, tím horší bylo pro Paula nás táhnout. Bylo jasné, že pokud něco neuděláme, Paul to nemusí přežít. Já s sebou měla svou lyru, a začala jsem na ni lehce drnkat, abych ho alespoň nějak podpořila. Jestli by to stačilo, nevím, ale Altýr měl naštěstí ještě lepší eso v rukávu. Když jsme začali zpomalovat a vypadalo to bledě, Altýr z ničeho nic vytáhl svůj meč a probodl se. Vytekla z něj hromada krve, která vzápětí zezlátla, jak ho heart of gold přivedlo zpět k životu plného sil. Altýr obětoval svůj život, aby ulehčil Paulovi, a tím zachránil život jemu. Naprosto vyčerpaní, ale živí jsme se ocitli zpět u řeky u Dinaru (řeky, jejíž jeden přítok se jmenuje Marsyas).