Účastníci: Gwen Skřivánková, Alena Farfall s Erikem Welsem, Katka dcera Bastet, Petr Hellson, Aurora Black, Kiara Worthington, Lucie Stříbrná dcera Tsukiomiho, Mara Podkopecká, dcera Eponina, Pavel Altýr Týrson, Lóng-Zi, Martin Beran, Orm syn Thórův, Hanwi, Sanji syn Somy, Setzu syn Hačimanův

Pokud si dobře vzpomínám, celé to začalo, když nám přišla SMS od Soni. Psala v ní, že v Deadly mambo je nějaký muž, který s námi chce dost neodkladně mluvit - Kohout George, syn Kalfua (voodoo pantheon). Nedávno se vrátil z Polska, konkrétně z vesnice Za kopcem. Celá vesnice vypadala docela obyčejně, ale když se pak navečer ubytoval v místním hostinci, jakýsi cizinec se zlatými severskými nůžkami (Lokisson) ho varoval, ať se tam nezdržuje a vezme nohy na ramena. George ho tehdy z nějakého důvodu poslechl a to mu nakonec zachránilo krk. Když odtamtud utíkal, pronásledoval ho rozzuřený dav vesničanů a slyšel za sebou vlčí vytí. To proto se teď stavoval v Praze - chtěl po nás, ať to prošetříme.

Možnosti, na co tam narazíme, jsme si podle jeho popisu odvodili dvě - buď vlkodlaci a nebo nemeánský vlk. Podle toho jsme se i snažili vyzbrojit. Půjčili jsme si zbraně od Gangleriho, Lucinka s Hanwim také vyzkoušeli použít své síly na přeměnu obvyklých stříbrných zbraní na měsícem dotčené stříbrné zbraně. Mluvili jsme s panem Brownem, zjišťovali jsme informace pro oba případy. Taky jsme si prošli zprávy o tom místě, na které jsme se hodlali vypravit. Že je tam kousek hornické muzeum, nám poskytlo dobrý důvod, proč že to tam jedeme, ale našli jsme i ne příliš pozitivní zprávy. V tamních lesích se před nějakou dobou ztratili turisti. A Martin těsně před odjezdem kontaktoval svého božského otce, Taranise. Už si nepamatuju, o co přesně ho žádal, snad o ochranu či štěstí při výpravě, ale odpověď byla stručná - poskytne mu to, ale za to si žádá zápalnou lidskou oběť. Tím bůh rozhovor skončil a tak jsme se vydali do Polska ještě zkroušenější, než jsme byli prve.

Ubytovali jsme se ve vesnici Před kopcem, Kiara se ujala hraní průvodce po městě a tak jsme to měli i s přednáškou o architektuře. V hostinci jsme se bavili s místními, chtěli jsme zjistit něco o obyvatelích Za kopcem. Předkopečtí a zakopečtí se zrovna v lásce neměli, navíc do zákopeckého muzea skoro nikdo nechodil, stejně jako do vesnice samotné. Dozvěděli jsme se v podstatě jen to, že tam nežijí žádné děti ani mladí lidé. Naši nekromanti se byli podívat i na místní hřbitov, ale ten byl prázdný, po duších ani stopy. Tak jsme šli spát s cílem druhý den hned ráno vyrazit do vesnice a pak do muzea.

Brzo ráno jsme doopravdy vyrazili, ale ještě cestou přes kopec se mi ozval Eulogos (muž vychovaný dryádami) a varoval nás, že je v lese něco divného a zlého. Když jsme pak přicházeli do vesnice Za kopcem, všimli jsme si světlovlasého muže na koni, který nás pozoroval. Spokojeně si odfrkl a odjel. To jsme ještě neviděli důvod hledat v tom něco podezřelého, že to byl právě Lokisson, jsme zjistili až mnohem později. A potom jsme přišli do vesnice. To místo bylo doopravdy divné (on i takový nepoužívaný kostel se zatlučenými okny a vchodem, jaký tam byl, působí dost nepatřičně), stejně jako jeho obyvatelé. Ať jsme se dali do řeči s kýmkoli, všichni se nás na prvním místě ptali, jestli jsme se už ubytovali v hostinci. Odpovídali jsme dost vyhýbavě a radši rychle pokračovali k dolům, do hornického muzea. Vlastně jsme tam nezjistili vůbec nic zajímavého, ale doteď si pamatuju telefonát, který prodavač lístků vedl, když si myslel, že už ho neslyšíme. Že šestnáct lidí je příliš, ale nějak to snad půjde zařídit. Nebylo vůbec těžké domyslet si za tím zlé úmysly, i když jsme pořád úplně netušili, o co tam vlastně jde.

Nevím přesně, jak se to seběhlo, ale když jsme se vraceli do vesnice Za kopcem, naši nekromanté našli v lese ducha mrtvé dívky. Prý tam stanovala se svým kamarádem. Chudinka ani netušila, že už je po smrti. Mara s Petrem jí pomohli odejít z tohohle světa a my jsme se rozhlédli po okolí, abychom zjistili, jestli nenajdeme ještě nějaké stopy po tom, jak se to stalo. Bylo to bohužel už docela dávno před naším příjezdem, několik dnů nebo možná dokonce měsíců. Maře se ale stejně podařilo identifikovat vraha na dospělého muže díky vzpomínce hlíny na otisky bot. Také se tam v tu chvíli od někoho objevila informace o vzoru vyřezávaných jelenů a jiné lesní zvěře, ale nevím od koho ani při jaké příležitosti. Zato si moc dobře vzpomínám, jak podle toho, co jsme zrovna zjistili, vznikla teorie o provozování kanibalismu v místním hostinci. Když jsme do něj pak ale dorazili, Mara to vyvrátila, přestože mluvila se zdí a ta budova byla podle všeho prolezlá krví a smrtí.

Čekalo nás těžké rozhodování, jestli se tedy v tom hostinci ubytovat, a nakonec jsme se rozhodli do toho jít, protože to byl přeci spouštěč všech podivných věcí, které se tady Georgovi staly, a báli jsme se, že bez toho se v pátrání nikam neposuneme. Tak jsme si tedy chtěli objednat pokoje nahoře, bylo jich bez pochyby dost, abychom se tam všichni vešli. Hostinský ale začal tvrdit, že se nedaleko koná svatba a všechny pokoje až na dva jsou zabrané. Nebyla to pravda, samozřejmě, že zely prázdnotou. Jako alternativu nám nabídl pokoje k pronájmu v jiných budovách a nám nakonec nezbývalo nic jiného, než na to kývnout. Tak jsme se tedy museli dělit - osm lidí zůstalo v hostinci, čtyři byli v jednom domku na půdě a zbylí čtyři v dalším, ve sklepě. Nikdo z nás nezamhouřil oka a nakonec se to ukázalo jako nejlepší možná volba. Uprostřed noci nás totiž vesničané na pokojích zamkli a potom se začali s vidlemi, pochodněmi, ale i puškami a podobnými vymoženostmi scházet před hostincem. Pokusili se těch osm lidí, kteří byli uvnitř, zabít, ale velmi rychle zjistili, že to tak snadné nebude. Rozpoutala se šeredná bitka, do které se časem přidali i ostatní Pražští scioni, kterým nedělalo problém zamčené dveře vyrazit nebo vyndat z pantů. Pár vesničanů tam zemřelo, zbytek skončil po nějaké době svázaný na náměstí. Tam jsme se seznámili s jejich starostou, měl takovou pěknou hůl s hlavicí s vyřezávanými motivy jelenů a jiné lesní zvěře…

Vesničané nám řekli, že k nim před několika lety přišel nějaký cizinec, jehož vzhled ale nebyli schopní popsat. Ten muž jim tehdy nabídl nesmrtelnost výměnou za to, že se mu budou starat o nemeánského vlka. Když jsme se zeptali, jestli tomu doopravdy věřili, řekli, že ano. Ukázal jim na jejich starostovi, že je toho doopravdy schopný - dal mu kus Idunina jablka a on omládl. A protože po nesmrtelnosti toužili všichni, začali se o tu bestii starat a krmit ji lidmi. Předhazovali jí turisty už dva dlouhé roky. Mladí lidé z vesnice podle všeho odešli, protože s tím nesouhlasili, možná ještě dřív, než se ty mordy vůbec rozjely naplno. Tak jsme tedy jednoho z nich donutili, aby nás dovedl na místo, kde toho vlka schovávali. Jednalo se o jeskyni uprostřed lesa, u jejího úpatí byly vidět kosti. Vylákali jsme vlka ven a začal boj. Přesně jak se dalo čekat, nebylo to vůbec lehké. Ta věc byla velká jako autobus a přitom to vlastně bylo teprve štěně. I ve chvíli, kdy z něj lezla střeva, se stále zdálo bojeschopné, zvolilo ale radši ústup a zalezlo si zpět do jeskyně. V tu chvíli jsme nevěděli, co s tím. Vylákat znovu by se vlk nenechal a jít za ním se nikomu nechtělo. Navíc jsem si domyslela, že jeskyně má nejen jeden vchod, druhý ústil do dolů (předtím v muzeu jsem slyšela, jak podzemními tunely profukuje vítr), takže by se to poměrně rychle mohlo zvrhnout v hru na honěnou. Nakonec za ním nikdo do jeskyně chodit nemusel. S Eulogem jsme zahráli a vlkovi se zastavilo srdce.

Během boje, ke kterému neměl jak přispět, zpozoroval Petr na skále nad bojištěm Lokissona, a vydal se za ním. Ten si však všiml, že je prozrazen, a dal se na ústup. Ve chvíli, kdy se Petr přiblížil, už se dostal dolů ze skály a do sedla svého koně. Petr po něm ještě stihnul vystřelit a byl by i zasáhnul, kdyby Lokissonův kůň na poslední chvíli neklopýtnul. Pak už se ztratil mezi stromy; pronásledování nebylo možné.

To nejhorší nás ale teprve čekalo, jak jsme si vzápětí uvědomili. Museli jsme rozhodnout, co uděláme s vesničany. Probrali jsme desítky variant, dostali jsme se k nejabsurdnějším plánům… ale buď byly nesmyslné, nebo jsme neměli potřebné zdroje, schopnosti. Nakonec byl starosta na hranici obětován Taranisovi, přesně jak si bůh vyžádal. Zbylé vesničany, které jsme uklidili do sklepa, Mara uspala a Petr je pak utopením poslal v oběť Hel.

Závěrem: opravdu nechci, aby se zase rozpoutávaly debaty o tom, že jsme to mohli udělat lépe, nechci tady rozepisovat všechny důvody, proč jsme to udělali takhle a proč jsme to nemohli udělat jinak. Věřte prosím, že tohle řešení bylo to nejlepší, jaké bylo v našich možnostech. A i v případě, že tomu nevěříte a stále jste přesvědčeni, že to šlo jinak - je to dva roky zpátky, nemá smysl to řešit, prosím.

Gwen